Legenda k obrazovému doprovodu 1/2012

Postní plátna

Postní plátno přidává k půstu těla i půst zraku. Podle starého církevního zvyku zahaluje po celou dobu postní nejposvátnější část kostela: prostor presbytáře a hlavní oltář se svatostánkem. Do dnešní doby se zachoval zvyk zahalovat kříže a někde i obrazy. Postní plátna však byla a někde stále jsou ještě radikálnější – mění vztahy, charakter a především velikost celého prostoru. Nejstarší postní plátna, která se objevují už na přelomu tisíciletí, byla prostá, v přírodních barvách bez jakýchkoli ilustrací či symbolů kříže. O zvyku věšet mezi posvěcený oltářní prostor a lid vélum se poprvé dozvídáme z jednoho dochovaného kázání opata Aelfricka z Winchesteru, který zemřel v roce 1006. Postní plátna tedy stavěla vizuální hradbu mezi lid a těmi, kdo vysluhovali eucharistii, podobně jako to dnes známe z principu pravoslavného ikonostasu. Postupem času byly na postní véla malovány obrazové výjevy, vztahující se především ke Kristovu umučení, pravděpodobně jako náhrada za zahalené obrazy, vždyť člověk bez disciplíny a pěstování vysoké kultury dlouhodobě nevydrží silnou a jednoznačnou abstrakci a jasnost. Postní prázdno tak zaplňovaly obrázky didaktického charakteru. Pozdněstředověká postní plátna byla dokonce bohatě posetá výjevy znázorňujícími ve zkratce i celé dějiny spásy. Od 15. století postupně postní plátna upadala v zapomnění, protože byla vytlačována lidovými pašijovými hrami, figurálními představeními výjevů z Olivové hory a následujícího umučení, a především křížovými cestami. V některých oblastech, jako v rakouském Gurku, německém Münsteru a Freiburgu, však tato tradice i stará postní plátna zůstala v užívání dodnes.
Klasická teologická interpretace postního plátna odkazuje mimo jiné na chrámovou oponu v Jeruzalémě a na její roztržení v hodině Ježíšovy smrti. Plátno znázorňovalo i mlhavost poselství Starého zákona před příchodem zákona Nového, před Velikonocemi. Ukřižováním a zmrtvýchvstáním bylo překonáno nejasné poznání mesiáše, jak ho představoval právě Starý zákon, opona a plátno padají. Postní vélum také odkazuje ke skrytému Ježíšovu božství a v posledku ke skrytosti Božích úradků nad hříšným člověkem, kterému jsou v tomto životě nejposvátnější skutečnosti skryty. Nemožnost pohledu na eucharistii během postní mše, právě v protikladu k jejímu tehdy se tak bohatě rozvíjejícímu kultu, bylo pojímáno jako dobrovolný akt pokání a askeze.
Číslo Salve doprovázejí fotografie dvou unikátních historických pláten, která se dochovala v německé, resp. hornolužické Žitavě, a příklad zcela současné interpretace tohoto starého liturgického „obrazu“ v akademickém kostele Nejsv. Salvátora v Praze. Děkuji především Dr. Volkeru Dudeckovi, bývalému řediteli žitavského muzea, který jako hlavní inicioval záchranu žitavských postních pláten, za podrobné informace a poskytnutý obrazový materiál.

I. Velké žitavské postní plátno
Velké žitavské postní plátno (Fastentuch) z roku 1472 je pozoruhodné již svými rozměry: je 8,2 m vysoké a 6,8 m široké. Obsahuje devadesát obrazů od Stvoření světa po Poslední soud, biblická tematika je místy doplněna i apokryfními příběhy a dobovými aktualizacemi. Jedná se o jedinečné, velice vzácné textilní umělecké dílo (na světě jich je dochovaných pouze 18), vytvořené neznámým mistrem (někteří ho hledají mezi místními františkánskými řeholníky), které po víc jak 200 let zahalovalo v postní době oltářní prostor hlavního žitavského kostela sv. Jana. Zachovalo se nám alespoň jméno jeho donátora, obchodníka s kořením a obilím Jacoba Gürtlera. Pozoruhodné dále je, že tento předmět katolické zbožnosti byl evangelíky používaný a velice oblíbený ještě 150 let po reformaci.
Dobrodružný je i druhý život plátna, které nejprve leželo zcela zapomenuté za regálem místní knihovny, zázračně přežilo velký požár Žitavy roku 1757, před II. světovou válkou došlo velkého ocenění mezi uměnovědci, bylo vystaveno v Drážďanech, aby pak při osvobození sloužilo vítězné Rudé armádě jako přehoz a izolace polních lázní v ojvínském lese, kde ho místní obyvatelé objevili zcela poničené a rozřezané na několik kusů. Tato historie se v době komunistické Německé demokratické republiky nesměla připomínat, takže jeho restaurování a de facto objevení bylo oficiálně možné až po roce 1989. V letech 1994–1995 bylo plátno restaurováno švýcarskou nadací Abegg, která se stará např. i o Turínské plátno. Od roku 1999 je Velké postní plátno trvale vystaveno v největší muzejní vitríně na světě v sekularizovaném kostele sv. Kříže, takže dává návštěvníku tušit o svém původním liturgickém použití a umožňuje jasně nahlédnout, že vedle obrazového koberce z francouzského Bayeux patří k těm nejpozoruhodnějším textilním dílům západní kultury.

II. Malé žitavské postní plátno
Tzv. Malé žitavské postní plátno pochází z roku 1573, tento původně katolický liturgický předmět byl tedy pořízen evangelíky, a slouží tak i jako důkaz o specifickém průběhu reformace v Horní Lužici. Se svými rozměry 3,5 × 4,3 m je označováno jako „malé“ jen ve vztahu k Velkému postnímu plátnu. Patří k velice vzácnému typu postních pláten, tzv. typu Arma Christi, na nichž jsou zobrazeny nástroje Kristova umučení a ponížení. V Německu se dochovalo jen toto jediné, na celém světě jich je šest.
Na plátně je monumentálně znázorněno Ukřižování, Maria, Jan a klečící Marie Magdalská vzhlížejí k umírajícímu Kristu. Vznášející se anděl zachytává do kalicha krev prýštící z Ježíšova boku. Na nebi se zjevuje Bůh Otec. Scéna je orámována 30 symboly Arma Christi, jako je např. Jidášova hlava, pouta a rákosky, trnová koruna, Veroničina rouška, hřeby, kopí a houba s octem.
Sloužilo k zakrytí oltáře v žitavském hlavním kostele sv. Jana (Johanniskirche). Naposledy bylo použito roku 1684, užívalo se tedy více než sto let společně s Velkým žitavským postním plátnem.
Autor postního plátna není známý. V 90. letech bylo restaurováno a od roku 2005 je přístupno veřejnosti v Kulturně historickém muzeu v bývalém františkánském klášteře v pěkném, pouze jemu určeném prostoru.

III. Postní plátno u Nejsv. Salvátora, Popeleční středa – Bílá sobota 2012
Nové salvátorské postní plátno o rozměrech 6 × 12 m se inspiruje původní prostotou a jasností postních pláten jako jednoduchých, ale zato nepřehlédnutelných předělů. Tento dynamický – či chcete-li ikonoklastický – aspekt má v sobě něco velice současného. Ukazuje relativitu našeho poznání a vlastních schopností, možná i solidaritu s těmi, kteří Boha nevidí, nemohou vidět nebo ani nechtějí. Pro někoho může ohromné režně bílé plátno, které jako cizorodý prvek ruší teplou barokní zdobnost kostela, znázorňovat mrazivou mlhu zoufalství, kdy jeden neví, jak dál, kdy je mu přímo zatarasena cesta do budoucnosti a vzata veškerá víra a naděje ve smysluplnost vlastní existence. Někdo naopak může v této „prázdné stěně“ spatřit v současnosti jediný možný způsob, jak znázornit práh k transcendenci. Jak jednou napsal Romano Guardini, správně formované prázdno prostoru a plochy není jen negací obraznosti, nýbrž jejím protipólem. Vztahuje se k obraznosti podobně jako mlčení ke slovu. Jakmile se mu člověk otevře, pocítí v něm tajuplnou Přítomnost. Vyjadřuje aspekt posvátna, který nelze zachytit tvarem ani pojmem. Postní plátno se tak v akademickém kostele Nejsv. Salvátora volně řadí mezi současné vizuální intervence do liturgického prostoru, které se tu již staly novodobou tradicí.

Salvátorské postní plátno
Popeleční středa – Bílá sobota 2012 koncepce a návrh / Norbert Schmidt a Petr Tej realizace / Pavel Kolíbal (celková koordinace); Paula Jirsová Fassati; Jiří Štěpánek; Pavel Břach; Zdeněk Štěpánek; Martin Janda; celtima s. r. o

Výběrová literatura k postním plátnům:
REINER SÖRRIES: Die alpenländischen Fastentücher. Vergessene Zeugnisse volkstümlicher Frömmigkeit. Klagenfurt, Universitätsverlag Carinthia 1988.
FRIEDHELM MENNEKES: Die Zitauer Bibel. Bilder und Texte zum Großen Fastentuch von 1472. Stuttgart, Katholisches Bibelwerk 1998.
Tematické číslo Die Zittauer Festentücher sborníku Zittauer Geschichtsblätter 38, Zittau–Görlitz 2009.

Norbert Schmidt