Recenze 3/2011

Walter Kardinal Kasper: Katholische Kirche: Wesen-Wirklichkeit-Sendung
Freiburg am Breisgau, Herder 2011

Dlouho očekávaná ekleziologická monografie bývalého předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů, německého kardinála Waltera Kaspera (* 1933), je významná ve dvojím smyslu: je to dokončení dávného projektu triptychu, který začal klíčovými autorovými texty k christologii a trinitologii Jesus der Christus (1974) a Der Gott Jesu Christi (1982), zároveň je to ale i odpověď na výzvu znovuobjevit smysl a skutečnou realizaci našeho bytí v církvi v situaci hluboké krize, k níž lvím podílem přispělo odhalení skandálů sexuálního zneužívání dětí duchovními v průběhu roku 2010. Když na začátku února vyšlo dnes už proslulé Memorandum německých teologů (Memorandum 2011, Ein notwendiger Aufbruch), Kasper vyjádřil nad jeho obsahem „nesmírné zklamání“. V tomto smyslu lze proto tuto knihu chápat nejen jako akademickou učebnici ekleziologie, ale i jako polemiku o tom, co je podstatou (Wesen) církve, která ve své realitě (Wirklichkeit) uskutečňuje svoje poslání (Sendung).
Kniha začíná dlouhým osobním vyznáním („Moje cesta v církvi a s církví“), kde autor vzpomíná na dětství, dospívání i kněžskou formaci v předkoncilním období, na radost „jara koncilu“ i na pokoncilní konflikty, které významně ovlivnily tvář církve nejen v Německu, ale i na celém Západě. Cenné je tu zvláště ohlédnutí za situací předkoncilní církve: i přes veškeré stíny na ni Kasper vzpomíná jako na období vitality (mládežnické hnutí), myšlenkového vření Guardini a další), a konečně na dobu, v níž „dům církve“ skýtal nejen bezpečí, ale i opravdovou radost ze sdíleného evangelia.
Koncil jako nejdůležitější událost v dějinách církve 20. století přinesl kromě naděje i mnohá zklamání: pro některé zklamání z příliš pomalého postupu reforem, pro jiné zase obavu, že reformy ohrožují samotnou identitu církve. V té souvislosti není bez zajímavosti, že Kasper sám byl ve stejné době asistentem tak protichůdných teologických osobností, jakými jsou Hans Küng (* 1928) a bývalý významný kardinál Leo Scheffczyk (1920–2005), jemuž se připisuje zásadní podíl na dvou klíčových „konzervativních“ textech magisteria Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis (1994) a Ad tuendam fidem (1998). Kasper tak byl formován v církvi (a s církví), která umí unést svou širokou katolicitu, již koncil podstatně rozšířil i pohledem na odloučené církve a církevní společenství: koncilní teologie communia významně přispěla k tomu, že církev znovu získala svoji plasticitu a otevřenost, jejímž hlavním znamením je ochota k „dialogu spásy“ (Pavel VI.) se všemi lidmi dobré vůle.
Druhý oddíl knihy, nazvaný „Základní rysy katolické ekleziologie“ (Grundzüge katholischer Ekklesiologie), začíná fundamentálně teologickými úvahami jako předpoklady ekleziologické reflexe, „univerzálním a spásně dějinným horizontem nauky o církvi“, v němž se tematizuje zvláště velké téma vztahu mezi církví a královstvím Božím, vztahu mezi církví jako shromážděním věřících (congregatio fidelium) a společenstvím svatých (communio sanctorum) a které uzavírá oddíl komentující slavnou Cypriánovu maximu Extra ecclesiam nulla salus v kontextu nauky II. vatikánského koncilu.
Kasper pokračuje zevrubným pojednáním o „podstatném určení církve“ (Wesensbestimmung), které vychází ze základních teologických výpovědí o církvi: církev jako Boží lid ve své teocentrické a doxologické struktuře, církev jako Kristovo tělo a Kristova nevěsta, církev jako chrám Boží, a konečně mariánská typologie církve. Tyto jednotlivé části jsou neseny různými úhly ekleziologické reflexe: trinitologickým, christologickým, pneumatologickým a mariologickým. Třetí pododdíl „Podstatné znaky církve“ probírá klasickou nauku o církvi jedné, svaté, katolické a apoštolské. Zajímavá je tu zvláště část o „velikosti a pohoršení katolického“, v níž líčí cestu církve ze slepé uličky konfesionalismu směrem ke skutečné katolické plnosti. Nevynechává přitom ani otázky tzv. ekumenické katolicity.
Tím se ukončuje základ stavebního plánu knihy (podstata – Wesen), oddíl o skutečnosti (Wirklichkeit) zohledňuje konkrétní tvar communia církve (Communio-Gestalt der Kirche): v něm se v ekumenické perspektivě tematizují otázky poslání laiků (včetně aktuálního tématu postavení ženy) a úřadů jako služby communiu: Kasper tu činí i krátký ekumenický exkurz o vzájemném uznání církevních úřadů mezi církvemi.
Vyvrcholením symbolické výstavby knihy jsou oddíly o církvi misionářské a dialogické (Sendung) a konečně závěrečný oddíl „Kam církev směřuje“: nejdůležitějším aspektem moderní katolické ekleziologie je vědomí, že církev není žádným samoúčelem (Selbstzweck), totiž že se nemá zabývat sama sebou, ale že má poslání a – použijeme-li formulaci Jana Čepa – „úděl, který jí nebude odňat“. Jakýkoli efektní moderní facelift nemůže zakrýt, že církev vždy byla, je a bude ve „znamení kříže“, že bude pohoršením. Bez duchovní obnovy je jakákoli podobná reforma bez užitku: strukturní reformy jsou jistě nutné a potřebné, ale bez znovuobnovení „otázky po Bohu“ se církev glajchšaltuje, je jen „institucí“ mezi jinými a stává se nahraditelnou.
Kasper vidí budoucnost církve na Západě v malých, ale kreativních minoritách, které by měly opustit sentimentální tezi o „re-evangelizaci“ Evropy, ale pustit se do opravdu „nové“ evangelizace, která bere v úvahu dnešní situaci sekulárního, postosvícenského světa a nevrací se k mýtu „staré dobré (katolické) Evropy“. Církev zítřka bude dialogická, bratrská a komunikativní: bude žít z Boha, který nás „naplňuje radostí“ (Ž 42,4) převyšující veškerou lidskou ubohost. Tak bude mít i široké vyzařování.
Kasperova kniha je nejen brilantní a čtivou akademickou monografií, ale i pobídkou k radosti – k radosti z tajemství církve, na jejíž tváři září jas Kristova světla (LG 1).

Tomáš Jajtner

Radoslav Večerka: Staroslověnská etapa českého písemnictví
Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2010

Radoslav Večerka: Charakteristiky současných slovanských jazyků v historickém kontextu
Praha, Euroslavica 2009

Staroslověnská písemná vzdělanost je fenomén v kulturních a náboženských dějinách raněstředověké křesťanské Evropy ojedinělý. Její počátek znamená ne méně než – do té doby nevídané – potenciální zpřístupnění posvátných textů včetně samé liturgie širokým vrstvám početných a na obrovských územích Evropy usazených slovanských kmenů. Rozvinula se díky geniálně promyšlenému zformování prvního slovanského kultivovaného jazyka, který pak byl mezi různými slovanskými etniky na nesmírně rozsáhlém území dlouhou dobu chápán jako prestižní kód, jako „vznešená“, tj.  sakrální a spisovná (a přitom i nevzdělaným vrstvám dosti dobře srozumitelná) varieta k místním mluveným dialektům. Na konci června tohoto roku se na pražském arcibiskupství poprvé sešla komise, která má na starost koordinaci aktivit směřujících k důstojnému připomenutí 1150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Moravu (a je dost pravděpodobné, že by do České republiky mohli při této příležitosti zavítat i římský papež a cařihradský patriarcha Bartoloměj). Příprav se mají účastnit zástupci veřejného života, církevní představitelé i někteří odborníci z univerzit a České akademie věd. Už sama tato nikoli nevýznamná skutečnost je myslím dostatečným pobídnutím, aby na stránkách Salve, tedy na fóru spíše teologickém, byly představeny dvě publikace, které v poslední době vzešly z pracovního stolu brněnského paleoslovenisty Radoslava Večerky a s nimiž by se měl přinejmenším rámcově seznámit každý, kdo se nějakým způsobem zajímá o cyrilometodějskou misi a slovanskou vzdělanost v našich zemích, případně i o další, šíře slovanské souvislosti.
Univerzitní profesor Radoslav Večerka (* 1928), vynikající osobnost světové slavistiky a paleoslovenistiky, patří k nejstarší generaci českých filologů a mezi nimi k té skupině, která přes poměrně pokročilý věk – vyšší než 80 let – stále vyvíjí obdivuhodně intenzivní a na českém i mezinárodním fóru dobře viditelnou badatelskou a publikační aktivitu (z té samé generace a z téže brněnské akademické „líhně“ namátkou připomínám klasického filologa a předního světového mykénologa Antonína Bartoňka nebo nestora diachronní bohemistiky Dušana Šlosara). Večerka je autorem a spoluautorem řady knih a nepřeberného množství odborných článků[1] a před osmi lety dokončil svou monumentální německy psanou pentalogii věnovanou staroslověnské syntaxi,[2] nicméně již několik generací českých studentů a absolventů bohemistiky a slavistických oborů zná důvěrně zejména jeho menší, ale precizní a dosti podrobnou staroslověnskou gramatiku nazvanou prostě Staroslověnština (1984), nedávno zcela přepracovanou a zásadně rozšířenou do obsáhlejšího svazku Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků (2006). V posledních letech náš autor vydává zhruba jednu odbornou knihu ročně,[3] nicméně na všech jeho textech, ač vycházejí tak rychle po sobě, je vidět preciznost, „usazenost“ a neuspěchanost. Chci podtrhnout, že Večerka (podobně jako leckteří jeho akademičtí vrstevníci, o nichž jsem se už zmínil) je příkladem akademického autora, který takto plodně píše a publikuje v pravém smyslu ex abundantia, a nikoli pod tlakem zhoubné maximy „publish, or perish“ (jež se čím dál častěji prosazuje v mladší a nejmladší generaci zahraničních i našich autorů, leckdy bez skrupulí chrlících množství nedodělků a průměrných prací s cílem opatřit si co nejrychleji a pokud možno s co nejnižším úsilím vyšší akademické grady, aby mohli zavčas obsadit pevnější kariérní posty).
Před nedávnem se na pultech knihkupců objevila kniha celkem nenápadná (střízlivá bíločerná obálka s barevnou reprodukcí výřezu z hlaholského rukopisu se hlásí do dnes již početné řady filologicky zaměřených publikací pražského nakladatelství Lidové noviny) a relativně útlá (176 stran, ale řádkování je neobvykle husté), nazvaná Staroslověnská etapa českého písemnictví. Sám autor v Předmluvě (s. 9) zmiňuje svou knížku Slovanské počátky české knižní vzdělanosti, kterou kdysi vydal (u příležitosti 1100. výročí příchodu Konstantina a Metoděje 1963) jako vysokoškolskou učebnici. Říká, že když se po desítkách let znovu vrací k onomu „základnímu tématu“, chce ve své nynější (rozsahem dvojnásobné) publikaci „na rozdíl od tehdejší prosté a jednoduché výkladové linie čtenáři zprostředkovat pohled na vnitřně nejednoduchý, komplikovaný, místy dokonce kontradiktorický způsob jeho explikace, představit aspoň v některých klíčových bodech rozdílné názory na danou problematiku“ a sdělit, který z nich a na základě jakých argumentů pokládá on sám za přijatelný.
Výkladový text je primárně rozdělen do pěti rozlehlejších kapitol podle tematických okruhů: 1. Celkový přehled historický (s. 11–38); 2. Písmo (s. 39–55); 3. Písemnictví (s. 56–88); 4. Jazyk (s. 89–123); 5. Cyrilometodějská tradice v českých zemích (s. 124–134). Ty jsou dále velmi přehledně (s využitím desetinného třídění) členěny do značného množství subkapitol a exkurzů. Není jistě možné na tomto omezeném prostoru podrobněji procházet jednotlivá témata. Z metodologického hlediska je nicméně podstatné, že Večerka v oddílech 1.–4. probírá daná témata vždy s hlavním ohledem na chronologii, a to od počátku (tj. od cyrilometodějské doby) až do doby emauzské (poč. 15. století), mnohdy s přesahy do časů pozdějších, v oddíle 5. pak představuje dějiny naší cyrilometodějské tradice a přehled vývoje vědecké paleoslovenistiky až do dnešní doby,[4] nevyhýbaje se přitom širším evropským souvislostem. U Radoslava Večerky jakožto autority světového formátu je celkem samozřejmé, že se před očima čtenáře srozumitelně vypořádává s nedávno vyslovenými, a tedy aktuálními hypotézami (je to např. návrh Imreho Boby lokalizovat cyrilometodějskou misi do poříčí řeky Moravy v Srbsku nebo hypotéza Martina Eggerse umisťujícího Velkou Moravu do středního Potisí – oba „nekonformní“ názory Večerka argumentovaně zamítá). Je ale třeba ocenit i to, že náš autor na mnoha místech znovu předkládá fundovaná shrnutí i starých diskuzí a doplňuje je novými postřehy a argumenty různých autorů i svými vlastními (např. na téma kontinuity slovanské vzdělanosti na Velké Moravě a v Čechách, časové priority hlaholice před cyrilicí, nedokazatelnosti slovanského písma před Konstantinem-Cyrilem, původu a charakteru Kyjevských listů, autenticity Kristiánovy legendy), už jen proto, že ve změti dnes vydávaných knih a článků (leckdy dokonce vykazujících vnější parametry publikací odborných) se čas od času leckteré starší názory (v odborných kruzích dávno považované za neudržitelné nebo přímo za pavědecké) znovu vynořují a nekritický čtenář je může snadno přejmout.[5]  Košatému seznamu výběrové literatury, jejíž shromáždění je už samo o sobě zásluhou, věnoval autor celých 21 stran (s. 147–167). Práci s knihou zpříjemní dva rejstříky – jmenný (s. 168–171) a (promyšleně podrobný) věcný (s. 172–176).
Mám za to, že věcné poklesky v pravém smyslu v knížce nenajdeme (nepočítáme-li zcela výjimečné drobnosti, např. na s. 66: „píseň […] obsahovala text věnovaný duším v očistci“ – termín „očistec“ v dané byzantské souvislosti není vhodný, korektnější by bylo „duším zemřelých“). Redakční a tiskové chyby jsou v textu celkem ojedinělé (např. na s. 5 v obsahu chybí k subkapitolám 1.1.2–1.1.4 odkazy na stránky; s. 79 „staroslověnká“; s. 80 „A. Čajka 1910“ místo „F. Čajka 2010“), jeden závažnější „technický“ redakční poklesek (posun čísel stran ve jmenném rejstříku) je dodatečně korigován vloženým opravným lístkem. Grafická stránka knihy je standardní (jistou výtku by zasloužilo snad jen pro četbu málo komfortní husté řádkování), černobílé obrazové přílohy  (s. 135–146) mají slušnou kvalitu.
Pro čtenáře knihy, kterou jsme právě představili, může být velmi vhodným doplňkem další nedávno vyšedší (2009) publikace Radoslava Večerky Charakteristiky současných slovanských jazyků v historickém kontextu.[6]  Poskytuje totiž při své sevřenosti (pouhých 146 stran) přehlednou, ale přesto zevrubnou informaci o slovanských jazycích. Podrobný výklad je věnován ve většině objemu knížky (s. 11–119) současným živým „tradičním“ spisovným jazykům rozděleným zde podle nejobvyklejší typologie na základě diachronních hledisek do tří skupin: západní (čeština, slovenština, horní a dolní lužická srbština, polština, kašubština), jižní (slovinština, charvátština, srbština, bosenština, makedonština, bulharština) a východní (ruština, ukrajinština, běloruština). Každé skupině je věnován obecný úvod, každý z jazyků je pak dotován obsáhlou kapitolou zpravidla o této struktuře: písmo a grafika, charakteristické znaky jazyka (hláskosloví; morfologie a syntax; slovní zásoba a tvoření slov; dialekty). V případě potřeby je předsunut ještě sociolingvistický úvod jako v případě kašubštiny (jejímuž konstituování předcházel komplikovaný vývoj a jejíž status a poměr k polštině dosud není vyjasněn) nebo u charvátštiny, srbštiny a bosenštiny (které jsou tu z důvodu velmi blízké příbuznosti a sto padesát let budovaného společného jazykového povědomí vřazeny do jediné „trojkapitoly“ a u nichž autor považoval za nutné vyjasnit vzájemné pozice a vztah po rozpadu tohoto srbo-charvátského komplexu). Obsahem druhé, menší části Večerkova výkladu jsou slovanské jazyky nespisovné, mrtvé a tzv. malé spisovné neboli spisovné mikrojazyky (s. 120–142). Nechybí zde samozřejmě delší pasáž o staroslověnštině a církevní slovanštině, je nicméně možná škoda, že náš autor vyhradil až příliš omezený prostor (celkem jen jednu a půl strany) druhým dvěma mrtvým (resp. vymřelým) západoslovanským jazykům, které se nikdy nedočkaly spisovného standardu, polabštině a severní slovinštině. Velmi záslužný a zajímavý (mj. z úhlu pohledu náboženských dějin slovanských etnik) je potom oddíl věnovaný slovanským spisovným mikrojazykům – pokud je mi známo, je to v českém prostředí první takto zevrubné souborné pojednání tohoto tématu. Večerka tyto malé jazyky třídí do šesti skupin podle oblastí, do nichž dané jazyky geneticky náleží (jazyková oblast česká, slovenská, slovinská, srbocharvátská, bulharská, ukrajinsko-běloruská) a vypočítává jich celkem devatenáct. Najdeme zde např. pomačtinu bulharských muslimů, ukrajinsko-běloruskou rutenštinu užívanou v 16.–17. století v polsko-litevském státě či několik variet slovenštiny, které se konstituovaly v 16.–18. století v prostředí různých konfesí primárně pro náboženské účely, a nechybí ani kuriózní „jazyk jediného autora“ – laština básníka Óndry Łysohorského (1905–1989). Každý z výkladových oddílů ve Večerkově knize je vždy uzavřen samostatným bohatým seznamem reprezentativní literatury k tématu. Souhrnnou bibliografii k celému spisu autor proto vynechal – a mám za to, že čtenář této uživatelsky komfortnější volbě rád přitaká. V závěru knihy je nicméně jako velmi žádoucí pomůcka umístěn věcný rejstřík (s. 143–145). Celkově vzato je tato publikace (připravilo ji nakladatelství Euroslavica, které má už bohaté zkušenosti se záludnostmi odborných slavistických textů) graficky a sazečsky vyvedena ve zcela standardní kvalitě (snad by jen bylo záhodno více využít rozdílných typů a velikostí písma k transparentnějšímu vyjádření hierarchie částí a kapitol), redakčních chyb či chyb tisku – navzdory užití množství rozdílných grafických systémů a několika abeced – nalezneme opravdu jen málo (např. v hornolužickosrbské kapitole na s. 33: wossrjedź místo wosrjedź, widzu m. widźu).
Obě publikace, jež jsme si právě představili, nesou rysy, které jsou typické pro většinu monografií profesora Večerky (a jak mohu jako jeho někdejší student dosvědčit, také pro jeho výukové i konferenční přednášky): nenápadně se tu spojuje vysoká úroveň odborného diskurzu, vědecká akribie a precizní argumentace s pedagogickým umem a průzračností výkladového stylu. To umožňuje, že z těchto knih může čerpat nejen kvalifikovaný slavista či bohemista (či student příslušného oboru), ale s chutí a s prospěchem se do nich začte i leckdo, kdo se chce prostě „dovědět něco víc“ k otázkám staroslověnské vzdělanosti a k problematice slovanských jazyků a etnik. Zde mám na mysli především teology, duchovní, studenty teologie a vůbec české křesťany-intelektuály, kteří ve Večerkových knížkách mohou získat hlubokou inspiraci a solidní znalostní fundament pro blížící se cyrilometodějské výročí.

Josef Bartoň