Editorial 1/2014

Vážení čtenáři,

podle některých knih, jako je např. ta od ctihodného Diviše Kartuziána Po smrti (O posledních věcech člověka), kterou vydalo dominikánské nakladatelství Krystal v roce 1939, by se dalo soudit, že eschatologie – nauka o zmiňovaných posledních věcech člověka a světa – zahrnuje jen barvitá líčení pekelných hrůz. Nenechme se však mýlit! Učení o posledních věcech je v první řadě zdroj naší naděje, totiž toho, že konečným smyslem všeho je vítězství dobrého Boha nad zlem hříchu a naplněný život člověka v jeho přímé blízkosti. Pochopit toto poselství novozákonní zvěsti, jež se v žádném případě neomezuje jen na knihu Zjevení, ale je obsaženo v mnoha dalších projevech Ježíše a jeho apoštolů, znamená žít skutečně kosmický rozměr lidské existence. Naše naděje na setkání s Kristem na konci světa je naděje veškerého stvoření, jednoho každého člověka v jeho unikátní jednotě duše a těla a lidstva jako celku. Právě novověké zpochybňování buď duše ve jménu materialismu, nebo těla ve jménu idealismu, lidstva ve jménu individualismu, nebo individua ve jménu kolektivní ideologie, nás vede k stále hlubšímu doceňování moudrosti, která se skrývá ve zdravě a plně uchopené křesťanské eschatologii. Slova Karla Bartha ze 20. let 20. století o tom, že křesťanství, které není celkově a beze zbytku eschatologií, je křesťanstvím celkově a beze zbytku falešným, neztratila nic ze své důraznosti. Máme-li být nositeli naděje v tomto světě, musíme vědět nejen to, v kom je naše naděje ukotvena – a tím je Kristus –, ale i k čemu doopravdy směřuje – a to je skutečný život s ním na konci věků, život v oslaveném těle a ve společenství svatých, život nezakalený stínem hříchu, takže je pro nás v podstatě nepředstavitelný. Toto Salve by nám mohlo pomoci oživit náš zájem o eschatologii a prohloubit naše vědomí o ní, aby mohla inspirovat nejen naše myšlení, ale i duchovní život – vždyť co jiného je modlitba než nedokonalá anticipace patření Bohu tváří v tvář.

Křesťanskou eschatologii ve filozofické perspektivě přibližuje úvodní esej prof. Jana Sokola. Profesor Ctirad V. Pospíšil ve své studii upozorňuje na zásadní sapienciální a kontemplativní rozměr eschatologie, takže neváhá nazvat ji „duší“ celé teologie. To vzbuzuje přímo radost víry a obecně radost z daru bytí jako takového. Francouzský teolog Jean-Pierre Torrell OP obrací naši pozornost na kolektivní rozměr spásy a na to, že věčný život není myslitelný jinak než v rámci společenství svatých a života oslavených těl, přestože se tomuto tématu mnozí moderní teologové vyhýbají. Biblista Jaroslav Brož se zabývá pavlovským tématem křesťanské eschatologie, ve kterém je často pociťováno nesmiřitelné napětí mezi obecnou paruzií na konci času a vejitím do společenství s Kristem v okamžiku osobní smrti.

Po těchto obecných studiích následují sondy do konkrétních témat. Patrolog David Vopřada se v textu věnovaném církevnímu otci sv. Ambrožovi zabývá jeho úvahami o očišťování duše jakoby Kristovým plamenem, který zbavuje věřícího poskvrny hříchu, aby mohl do ráje vejít dokonalý a čistý. Tuto předzvěst učení o očistci dále rozvíjí Robert Ombres OP studií o nauce o očistci u sv. Tomáše Akvinského. Současnou polemiku ohledně vzkříšení ve smrti připomíná Ludvík Grundman OP a otevírá tak klíčové téma teologické reflexe statusu duše bez těla v době mezi smrtí a vzkříšením. Jezuita Edward T. Oakes na závěr připomíná, že i eschatologie jako teologická disciplína má své dějiny a určité koncepty procházejí během historie proměnami, což demonstruje na debatě ohledně limbu. Jako jakýsi kontrapunkt čísla o křesťanské eschatologii přinášíme rozhovor o eschatologii v islámu s orientalistou Bronislavem Ostřanským.

Obrazový doprovod čísla tentokrát tvoří umělecký projekt bratrů dominikánů ve francouzském klášteře La Tourette, postaveném slavným architektem Le Corbusierem v 50. letech 20. století. V posledních letech zde dávají prostor dílům současných umělců, která pozoruhodným způsobem vstupují do kontextu nejen mimořádné architektury kláštera, ale i života bratří kazatelů. Vzájemné obohacení umělců, diváků i řeholníků skrze umělecké dílo v sakrálním prostoru tak může být obrazem působení křesťanů v moderním světě. Jejich pevnost a ryzost, vycházející z radostného očekávání příchodu Božího království, by měly být pro sekulární svět nikoli podivínským gestem opovrhování světem, ale naopak svědectvím o neustávajícím okouzlení bytím, které nesměřuje k nihilistickému konci, ale skutečnému naplnění. Kéž by k tomu přispělo i toto první letošní číslo revue Salve!

 

+ fra Dominik Duka OP