Editorial 2/2014 – hudba a liturgie II

Vážení čtenáři,

toto číslo revue Salve se vrací k tématu, které jsme otevřeli v 2. čísle roku 2008, totiž k tématu hudby a liturgie. Jde tak v duchu systematického rozpracování toho, co nám dlouhodobě leží na srdci – zkvalitnění liturgického života v naší zemi. Toto zkvalitnění nemůže přijít shora, musí vycházet z úsilí všech, kdo se liturgie účastní, a to jsme přece všichni, veškerý Boží lid. Nejde přitom jen o vzdělávání se v teologii a v symbolice mše svaté, jde o kulturu jejího slavení v širokém slova smyslu. K tomu ovšem patří kultivování smyslu pro prostředí, v němž se liturgie odehrává, práce s výtvarným uměním, které je přítomno v sakrálních prostorách, jazykem, jímž se při bohoslužbách hovoří, symboly, postoji a gesty, které se používají. V neposlední řadě k tomu patří i práce s hudbou, která jakožto slovo a zvuk utváří spolu prostorovým uspořádáním – reprezentujícím vlastní fyzické bytí ve světě – základní souřadnice jakékoli události. Pokud je zpřítomnění Kristova velikonočního tajemství a naše společná účast na něm skutečně centrální událostí našeho života, jak by tomu v případě mše svaté mělo být, měla by se slavení liturgie bezpochyby věnovat neustále mnohem větší pozornost. Zkvalitnění liturgického života ovšem nejde bez důkladné znalosti problémů, odpovědné diskuze a odvahy k hledání stále autentičtějšího způsobu Boho-služby.

Zatímco zmiňované první číslo Salve věnované hudbě a liturgii se zabývalo především otázkami ne vždy jasného vztahu mezi duchovní a liturgickou hudbou, toto číslo se zaměřuje na praktičtější otázky přítomnosti hudby v liturgii a posvátném prostoru. Částečným východiskem mu byla konference Hudba v katedrále, pořádaná Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou u sv. Víta, která proběhla v říjnu loňského roku v Mladotově domě na Pražském hradě. Právě zaměření na symbolický i praktický rozměr hudby v katedrále, jež je srdcem diecéze a měla by být vzorem liturgického dění v dalších kostelech diecéze, dává i tomuto číslu jisté zakotvení. Většina autorů ve svých studiích tak či onak zohledňuje svou vlastní zkušenost, což nicméně do tématu nevnáší libovůli, ale naopak naznačuje, že síla skutečného hudebního prožitku je podivuhodným způsobem jak zákonitě subjektivní, tak přesahující do tušeného absolutna, které nás jakožto objektivní radikálně přesahuje. Odtud neustálé kroužení kolem vztahu hudby a transcendence, hudby a spirituality, stejně ovšem jako kolem faktu, že se moderní teologie jakoby brání vypracovat její systematický teologický koncept – na rozdíl např. od výtvarného umění, kdy si obrazoborectví vynutilo velmi záhy jako reakci propracovanou teologii ikony, potažmo obrazu.
Hledání teologických a praktických východisek hudební účasti na pokoncilní liturgii tvoří základ, od něhož se číslo v úvodních studiích profesorů Alberta Gerhardse a Wolfganga Bretschneidera odráží k domácím zkušenostem. Rozhovor s regenschorim a varhaníkem Svatovítského chrámu Josefem Kšicou nám dává nahlédnout do hudebního provozu katedrály a tradice, již má rozvíjet. To ostatně doplňuje studie muzikoložky Milady Jonášové o repertoáru katedrály v 18. století, ukazující její kulturní význam a postavení v době evropského hudebního boomu. Anketa mezi současnými hudebními skladateli a interprety nám nabízí dosti rozmanitý pohled na to, jak lze vnímat vztah současné hudby a liturgie a jaká je vůbec situace liturgické hudby u nás, kde narážíme na podstatné problémy. Řadu kritických názorů vyvažují zmíněné nadějné projekty, které ukazují, že zájem o spojení kvalitní současné hudby a liturgie se snad postupně dostává stále více ke slovu i v praxi. Bezprostřední inspirací nejen pro naši pražskou katedrálu může být např. projekt „evensongů“ v katedrále v Kolíně nad Rýnem, nové formy liturgie hodin spojující nešpory a kompletář v odpovídajícím hudebním rámci, který vychází vstříc potřebám současných lidí žijících ve velkoměstě.
Nezbývá než doufat, že odvahy, o níž se mnozí ve svých textech zmiňují a která vede k objevování nových cest toho, jak spojit to unikátní, co nabízí hudba, s tím, co dává liturgie, bude spíše přibývat. Že dotyk posvátna, který v současné sekularizované době tolik lidí hledá právě skrze prožitek hudebního díla, bude znovu zcela přirozeně spojen s oním absolutním zdrojem transcendence, který leží v centru naší liturgie.
Obrazový doprovod tentokrát tvoří ukázky z díla malíře Jaromíra Novotného. Ticho a soustředění, které umělec ve svých obrazech hledá, tvoří vhodný protiklad k našim myšlenkám o zpěvu a hudbě. A není ani tak překvapivé, že soustředěná harmonie Novotného abstraktních děl souzní i s barokním liturgickým prostorem a danou liturgickou dobou, jak je vidět na fotografické dokumentaci jeho letošní postní intervence v akademickém kostele Nejsv. Salvátora u Karlova mostu.

+ fra Dominik Duka OP