Editorial 2/2010 – kněžství

Vážení čtenáři,

druhé číslo letošního ročníku revue Salve věnujeme tématu kněžství, a to i proto, že se celá církev na popud papeže Benedikta XVI. zamýšlí nad životem a posláním kněží. Patronem roku byl stanoven svatý farář Arský, kněz, který vyrostl v době po Francouzské revoluci v podmínkách, které ztěžovaly vznik a růst kněžských povolání, ačkoli církev nedostatek farářů, zvláště na francouzském venkově a ve velkých městech, silně pociťovala. Svatý Jan Maria Vianney překonává tyto překážky a svým způsobem duchovního života patří k představitelům francouzské spirituality kardinála Bérulla, vztažené na venkovského faráře. K tomuto rozhodnutí papeže pravděpodobně vedla podobnost situace, ve které se církev, zvláště v Evropě, nalézá. Evropa, původní rezervoár kněžských povolání, kterými zásobovala ostatní světadíly, nemá v současnosti dostatek povolání sama pro sebe. Naopak v ostatních světadílech, v Asii, Africe a Latinské Americe, několikanásobně převyšují stávající počty kněží. Stručně řečeno: dvacet seminaristů zajišťuje statistickou rovnováhu na počet 100 kněží. V Asii a v Africe počty seminaristů 5–6krát převyšují tento stabilizační koeficient. Mnozí čtenáři však s přihlédnutím k článku Tomáše Petráčka „Kněžství, kněží a dějiny“ mohou namítnout, že se jedná o určitý fenomén závislý na historických okolnostech a společenském vývoji.
Anketa, ve které vypovídají kněží dvou generací naší církve, hovoří jasnou řečí o tom, jaká je motivace ke kněžskému povolání v dnešní Evropě, resp. v české církvi. Ukazuje se určitá disproporce v motivaci ke kněžství a farní službě. Nesouvisí to s radikální změnou územní infrastruktury farností vylidňujícího se venkova a lokální nezakotveností obyvatel měst spolu s mobilitou, kterou umožňuje městská či automobilová doprava? Užívání počítačů a mobilních prostředků prohlubuje atomizaci společnosti a pocit zbytečnosti živého společenství, které vynahrazuje partner na počítačové či televizní obrazovce. Kněz, hlavně farář, se často ocitá v roli herce živého divadla, které stále více zápasí o své diváky.
Mé rodné město si stále vystačí s jednou divadelní scénou, ačkoli se během 20. století počet obyvatel zdvacetinásobil z necelých 5 000 na necelých 100 000 obyvatel. V tomto případě je na tom církev pětkrát lépe. Znamená to však, že počet návštěvníků bohoslužeb na počátku 20. století představoval čtvrtinu obyvatel (pro vojáky a školáky byla účast na bohoslužbách v kostele povinná) a dnes dosahuje nedělního průměru cca 3,5 % vyjma velké svátky a církevní slavnosti. Nárůst obyvatel ve městě však není dán populačním nárůstem, ale je následkem totálního vylidnění venkova, kde naopak můžeme v důsledku radikálního, až katastrofálního snížení počtu obyvatel mluvit o nebývalém nárůstu religiozity. V této situaci se také rodí nová kněžská povolání, kterých je mnohem více než seminaristů v semináři.
Jsou to náročné a těžké otázky, které se staví před mladé adepty kněžství, dříve než podají přihlášku do semináře. O těchto povoláních vědí zpovědníci, často i biskup a řeholní představení. Je opravdu omylem dnešní doby, že by překážkou na cestě ke kněžství byl celibát. Rozvrácené a v rozvratu žijící rodiny naopak spíše ženou nedozrálé muže a ženy k hledání smyslu života v celibátu, aniž by plně zachytili povolání ke kněžství či řeholnímu životu.
Papežem vyhlášený rok kněží se stal současně obětí mediální skandalizace kněží. Stalo se tak v době, kdy byla právě rozvrácením rodin v období postsexuální revoluce vyvolána opravdová krize sexuality, kdy muž neví, že je muž, kdy žena pochybuje o svém ženství a hédonismus chce nahradit skutečný sexuální vztah, na kterém stojí společenství muže a ženy v manželství a rodině. Z tohoto prostředí od poloviny 20. století vyrůstala také i kněžská povolání, což naznačila především publikace Kleriker. Psychogram eines Ideals německého psychologa a kněze Eugena Drewermanna. Sumarizace skandálních obvinění i selhání kněží ukazuje, jakým způsobem se zmíněné fenomény odrážejí i v životě církve, kde se v absolutní převaze nejedná o pedofilní skandály, ale o zneužití postavení v roli nadřízeného nebo představeného vůči nezletilým subjektům homosexuálního či heterosexuálního zájmu, či psychického či fyzického vydírání. Příkladem jsou polepšovny či internáty, kde se používaly i fyzické tresty, což byla běžná praxe, se kterou jsme se setkávali v obdobných zařízeních i v naší socialistické vlasti, kam, jak někteří říkají, byl „naštěstí“ duchovním osobám vstup zakázán. Záměrem mých řádků není bagatelizovat zločiny a přečiny, ale pravdivě popsat skutečnost. Skutečným a jedinečným krokem k nápravě jsou jednoznačné postoje Jana Pavla II. a Benedikta XVI., které mohou ještě ve větší míře uchránit církev a kněžství od těchto jevů i případných neoprávněných osočení, která představují téměř 90 % skandálních obvinění. Oněch zbývajících 10 % provinilých představuje 0,2 % všech duchovních osob z řad římskokatolické církve, což je oproti ostatním skupinám 10–20krát méně. Nicméně pokud se zločiny ze strany kněží opravdu staly a jsou prokázané, považuji za správné, že se dostaly do sdělovacích prostředků. Normou je pro mě výrok Jana Pavla II.: „Jednou a dost!“ Na straně občanské to znamená, že se celá věc musí předat civilnímu úřadu a prošetřit. Po stránce církevní to znamená, že provinilec musí být postaven mimo službu, než se celá věc prokáže.
Evropa a její dějiny jsou nepředstavitelné bez kněžských osobností, které spoluvytvářely její duchovní, intelektuální, morální i materiální rozkvět. Výraz klerik se stal v anglofonní oblasti označením pro úředníka, neboť intelektuální vrstvy Evropy se zrodily z řad kněží, mnichů, kanovníků, opatů a biskupů. V tomto smyslu můžeme číst i následující statě, ve kterých se Jaroslav Brož zabývá biblickým pojetím kněžství, Benoît-Dominique de La Soujeole OP se v článku „Doktrinální základy kněžské spirituality“ snaží ukázat na doktrinální formaci kněžské spirituality období 20. století, z níž vyrůstají i dokumenty II. vatikánského koncilu. Úloha obecného kněžství, zapomenutá v době konfesijních sporů potridentské éry a nově objevená na II. Vaticanu, je tématem pojednání Benedikta Mohelníka OP, v němž nám osvětluje vztah mezi služebným a obecným kněžstvím. Matthew Levering v článku „Kristus kněz“ ozřejmuje nauku sv. Tomáše Akvinského v kontextu současné debaty o kněžství a naplňuje čtenáře údivem a obdivem k teologické hloubce Akvinátova myšlení. Rozhovor s Adamem Bonieckým nám ukazuje úskalí života a působení kněze v mediálním světě, v jeho střetech s realitou světa a společnosti.
Celé toto číslo je provázeno fotografiemi instalace kresebného objektu Adrieny Šimotové, umístěného na dobu postní do presbytáře kostela Nejsv. Salvátora v Praze, do místa, které je zasvěceno svátostné službě kněze. Více k tomu vysvětluje i stať Pavla Brunclíka.
Toto druhé číslo věnuji především kněžím, kteří vytrvali a vytrvávají ve své službě, snaží se o kreativitu přístupu v dané situaci, prožívají radost ze svého kněžství a instituční pouto jim nebrání v duchovní svobodě a rozletu. Kéž je toto číslo i povzbuzením pro ty, kteří pochybují, kteří hledají, i oporou těm, kteří mají pocit, že se ztratili. Ostatním čtenářům přeji, aby si po přečtení všech článků tohoto čísla více uvědomili, kdo jsou jejich kněží, kteří s nimi žijí a pro ně pracují.

+ fra Dominik Duka OP