Kde nacházejí svůj vzor a motivaci současní kněží

Při úvahách o celkovém pojetí tohoto čísla Salve se mimo jiné ukázalo, jak málo se někdy v kontrastu k ideálům kněžství bere v potaz zcela konkrétní osobní život a motivace jednotlivých kněží. Proto jsme se rozhodli oslovit několik kněží z okruhu naší revue a položit jim otázky zcela osobní: 

  • Kdo sehrál ve vašem rozhodování pro kněžství nejdůležitější roli jako vzor a čím? 
  • Je pro vás tento vzor stále nosný, nebo se časem proměnil? 
  • Jaká je dnes nejnosnější myšlenka vašeho života jako kněze?

Prokop Brož

Při zamyšlení nad kněžským vzorem jsem zjistil – a vlastně mě to překvapuje –, že pro mě při rozhodování ke kněžství nějaký kněžský vzor zásadní roli nesehrál. Nevolil jsem životní povolání podle vzoru, ale uprostřed živé farnosti, živého prostředí jsem reagoval na Boží volání. Byla to především rodina, která připravila pro rozhodnutí ke kněžství dobré podmínky: vždycky jsme si doma vážili kněží, byť se o jejich nedokonalostech i slabostech v rodinném kruhu otevřeně hovořilo. Měl jsem možnost poznat celou řadu kněží, které nebylo možné černobíle zařadit: v Červeném Kostelci působil od sklonku 60. let kněz Josef Měšťan, který byl pro leckoho kontroverzní osobou, protože byl v době 80. let vysokým funkcionářem kněžského sdružení „Pacem in terris“. Vedle něho se tam vystřídala celá řada kaplanů, mladých kněží. Dále ve farnosti žil nesmírně obětavý kněz v důchodu Jaroslav Kaněra. Před rokem 1989 jsem mohl poznat kněze a věřící, kteří patřili k silně tradicionalistickému proudu, ale na druhé straně zde byli kněží, kteří své povolání zanechali a žili se svými rodinami. Snad proto jsem ve svém nitru toužil spíše po obyčejném a jednoduše uchopeném civilním povolání.
Nápad zvolit kněžství jako celoživotní povolání a stav přišel v době dospívání pozvolna; nejprve jsem si oblíbil postavu Maxmiliána Kolbeho, ovšem nikoliv proto, že byl řeholník či kněz, ale pro jeho hloubku, vztah k Panně Marii a schopnost nebát se a svůj život obětovat pro bližního. V té době se v průběhu 80. let do litoměřického semináře přihlásili čtyři bohoslovci přímo z naší, červenokostelecké farnosti. Liturgická podoba kněžství, kterou jsem poznával z pohledu ministranta, a přirozené přátelské vazby tvořily jakýsi substrát, v němž se mohla formovat i duchovně živá a svobodná tvář kněžského povolání.
Jestli se zdráhám hovořit o vzorech, rád budu hovořit o duchovních postavách, s nimiž jsem navazoval vnitřní přátelství a rád jsem jim naslouchal: naprosto přátelský pan biskup Karel Otčenášek, velmi praktický František Koutný, který byl rektorem litoměřického konviktu. V době studia jsem rád sledoval postavu kardinála Carla Maria Martiniho, milánského arcibiskupa. Dále bych zde měl vyjmenovat celou řadu zpovědníků a duchovních rádců, jimž jsem rozhodně za jejich duchovní úsudek celoživotně vděčný, podobně jako jsem vždy přijímal úsudek spolubratří bohoslovců a později kněží.
Představě o kněžství jsem později mohl dávat pevnější podobu pod vlivem teologie sv. Pavla, církevních otců, jako jsou sv. Irenej, sv. Atanáš, sv. Augustin, sv. Benedikt, sv. Ignác z Loyoly a sv. František Saleský. Studium teologie obecně a kněžského životního stavu zvlášť mi umožnilo, abych si nejen odpověděl na vynořivší se otázky, ale abych si uměl kněžství správně zproblematizovat, přemýšlet o něm a pracovat na sobě.
Co na kněžství vidím nosné: kněz přivádí ke Kristu tak, že na jedné straně ukazuje a vyžaduje pravdivou podobu křesťanství, z druhé strany ale ví, že člověk musí ke své svobodě v Kristu teprve dorůstat. Knězem se člověk stává okamžikem svěcení. Propracovanou a opravdovou podobu kněžství ale kněz získává až tehdy, když se stává pastýřem: když bolestivé a často neřešitelné životní situace svých věřících začne řešit tak, že je vnoří do Kristovy oběti, aby je následně začlenil do bohatého života farního společenství a obětoval jim i něco ze svého vlastního lidství.

Tomasz Dostatni OP

Můj pohled na kněžství se postupem doby výrazně změnil, ale to je asi normální. Vyvíjel se od momentu, kdy jsem od stadia dětské víry dospěl k víře osobní volby – v prostředí středoškolské pastorace u poznaňských dominikánů. Už tehdy jsem se odhodlal, že půjdu v Kristových stopách cestou zasvěceného života. Kněžství je pro mě spojeno s povoláním dominikána. Nedokážu si představit, že bych mohl ty dvě roviny ve svém životě oddělit. Život řeholní od života kněžství. I když je někdy společný neboli bratrský – eufemisticky řečeno – život hodně náročný, nedokážu si sám sebe představit mimo naši řeholní rodinu. Byl to nepochybně otec Jan Góra, jenž se kdysi stal naším duchovním otcem, kdo nám ukázal podobu kněžství, s níž se dodnes identifikuji. Být s jinými, mladými, být beze zbytku pro druhé. Ustavičně hledat intelektuální porozumění, důvody naší víry. Neboť obdařil-li Hospodin člověka rozumem, měl by z toho člověk vyvodit důsledek. Čili četba, studium, psaní, hlásání Božího slova mnoha různými způsoby. „Fides quaerens intellectum“ – „Víra hledající porozumění.“ Ale můj obraz kněžství se mění. Důležitou věcí je pro mě dnes služba, otevřenost pro druhé a duch společenství. Tyto tři rozměry – jak kněžství, tak i církve – jsou znamením jejich věrohodnosti. Nebude-li kněz sloužit, nebude-li otevřený a nebude-li žít ve společenství, nebude věrohodný. Letos uplyne dvacet let od mého kněžského svěcení. Tehdy, 2. června 1990, jsem si zvolil jako motto pro svou kněžskou službu následující slova:

Má duše bude pro něho žít,
mé potomstvo bude mu sloužit.
Budu vyprávět o Pánu příštímu pokolení,
lidu, jenž se narodí,
budou hlásat jeho spravedlnost:
To udělal Hospodin!
(Žalm 22,31–32)

Po dvaceti letech bych na tom nic neměnil, přesto si kladu otázku, jak to se mnou vypadalo celá ta léta, jak to vidím dnes a jak to vidím do budoucna? Myslím, že jsem mnohem kritičtější vůči sobě než vůči druhým, i když mé okolí to může vnímat jinak. Mnohem lépe už znám své limity, slabosti i selhání. Stále víc vidím, že život kněze i křesťana vůbec znamená především udržovat osobní vztah ke Kristu. A z této blízkosti se odvíjí celý smysl mého života. Tedy osobní vztah skrze komunikaci s Hospodinem, tedy modlitba a otevřenost vůči druhému, vůči člověku v jeho potřebách. To jsou dva fundamenty, na nichž je dobré budovat každodenní život. „On musí růst, já však se menšit.“ To jsou slova Jana Křtitele, která jsou mi blízká. Hovoří totiž o tom, že středem všeho je Kristus. Neboli o schopnosti zvát ho do středu svého života. Doprostřed mých radostí, mého utrpení a bolesti. Tak, abych všechno, co dělám, zcela konkrétně odevzdával jemu a každý den ho zval k sobě. Všední život v jeho blízkosti a přítomnosti. A nechat se jím stále překvapovat, aby svěžest víry velikonočního rána byla svěžestí i mé víry. Abych mu nepřestával děkovat a abych se k němu uměl vracet, když mi není lehko nebo když se od něho vzdálím. Vždyť vím, že na mě stále čeká.

Mons. Dominik Duka OP

Svět mého dětství byl světem vojáků, cestovatelů a duchovních. Zjednodušeně řečeno: kněží a mnichů. Tajemstvím ale pro mě bylo: Co dělají lidé, když jdou do práce? Moje vášeň po objevování světa se však nevydávala za tajemstvím těch, kteří ráno odcházeli do zaměstnání a odpoledne se vraceli. Svůj život jsem chtěl vždy spojit s cestou do daleka a do neznáma. Musím podotknout, že jsem vyrůstal po II. světové válce. I mnozí vojáci se vraceli ze zahraničí domů až několik let po datu ukončení války. Pak znělo slovo domov z jejich úst docela jinak. Mluvili o daleké cizině, kde prožili velká dobrodružství. Jak se však do mého života dostaly duchovní postavy? Právě vojáci o nich vyprávěli s úctou, hovořili o jejich statečnosti. Víra byla vždy chápána jako hodnota, která překračuje hranice všedních dnů. A jak utíkaly roky po osvobození a do země se znovu vplížila nesvoboda, byli to vojáci a kněží, kteří zaplnili slovník mého dětství. Byli souzeni a odsuzováni. Při návštěvách ve věznicích jsme slyšeli o jejich osudu. Postava kněze dostávala konkrétní podobu uvězněného kaplana, katechety, vyhnaného pana faráře či biskupa vězněného v jeho rezidenci. Ve čtrnácti letech, kdy jsem slyšel promluvu o knězi, který chtěl opustit své povolání, zatoužil jsem jít cestou kněze, který je oporou, který se nebojí říkat pravdu, který svou sílu čerpá z jedinečného příkladu, kterým byl Pán Ježíš, jak nám o něm vyprávěla paní katechetka, jak nám o něm vyprávěli kaplani katecheté. Jako dítě jsem měl svou vlastní náboženskou zkušenost. Bůh v mém životě i v životě mé rodiny a přátel naší rodiny nebyl pouhý pojem, ale skutečnost toho, o kterého je možné opřít celý svůj život navzdory všem a všemu. Modlitba, to nebyla naučená slova, ale byly to často úzkostné prosby, ale i radostný dík. Vyrůstal jsem v biskupském městě, kde jsem od dětství vídal, jak se setkávaly vojenské uniformy s duchovním oděvem. Historické náměstí bylo obklopeno řetězem kasáren, ale také kněžským seminářem, rezidencemi kanovníků a biskupským úřadem.
Nemohu označit jednoho jediného kněze za modelovou postavu, které bych vděčil za své rozhodnutí. V období, kdy škola a politická propaganda označovaly církev jako instituci přihlouplých tmářů, vykořisťovatelů a bezcharakterních individualit, jsem byl konfrontován s postavami kněží, jejichž vzdělanost daleko přesahovala vzdělanost mých učitelů či středoškolských profesorů. Byli vždy oporou těm, kteří potřebovali pomoc, bylo možné se jim svěřit se svým trápením, nejenom ve stínu zpovědnice. Byl to předměstský farář, který vítal muže, většinou bývalé vojáky či politiky, kteří se vraceli z vězení a plnili prostor pod chrámovým kůrem. S nimi hovořil pod lipami po skončené bohoslužbě jako rovný s rovnými. Jeho postoj, jeho gesta a slova ukazovaly, že je s nimi na jedné lodi a oni mu z vděčnosti vyprávěli o podpoře, které se jim dostalo od vězněných kněží, s nimiž sdíleli léta v komunistických žalářích. Svou zbožnost a náboženský život nemohu oddělit od těchto zkušeností a skutečností. Když sám sebe někdy nazývám „feldkurátem“, pak nemyslím na vojenského kuráta Katze z Haškova románu, ale na vojenské kaplany II. světové války, kněze, kteří prošli těmi nejtvrdšími zkouškami poloviny 20. století. Na tomto pozadí jsem chápal Kristův spásný čin, jeho svobodné rozhodnutí přijmout kříž, jeho odvahu a statečnost, která vrcholí na Kalvárii. Na tomto pozadí jsem prožíval velikonoční triumf Kristova vítězství. Slovo „oběť“ nebylo sloganem, ani se o ní nemluvilo. Byl to postoj věrnosti a opravdové lásky. Nikdo nedal větší příklad než on. A to byl pro mě vždy rozhodující moment pro rozhodnutí se pro něho.
Nikdy jsem neviděl kněžství v podobě úřadu, vznešených obřadů, úchvatných chrámových prostor. Přesto jsem pochopil, jak důležité je Kristovo kněžství a spoluúčast na něm.
Mám-li přesto jmenovat alespoň jednu z kněžských osobností, které mi pomohly v chápání kněžství, pak musím vyslovit jméno otce magistra Metoděje Habáně OP. Nebyla to slova, nebyly to pouze jeho přednášky, ale bylo to jeho životní prožívání kněžského povolání. Na závěr bych chtěl říct ještě jedno: Během 40 let kněžství mi byla dána milost prožít toto povolání, tento dar v různých rovinách a mohu poctivě vyznat, že nelituji a nikdy jsem ani na okamžik nelitovat, že jsem se stal Kristovým knězem.

Štěpán M. Filip OP

Pro mě osobně je nejdůležitější řeholní dominikánské povolání a své kněžské povolání chápu jako v něm obsažené: na prvním místě tudíž vidím svou identitu dominikána a druhotně, v jejím rámci, identitu kněze. Geneze mého kněžského povolání je tak pro mě nerozlučně spjata s vývojem mého dominikánského povolání. To je jistě na prvním místě záležitostí mezi Bohem a mnou, což ale samozřejmě nevylučuje lidskou spolupráci.
S dominikány, především s otcem Reginaldem Dacíkem, jsem se nejprve seznámil skrze jejich knihy. Nezapomenutelný je pro mě zážitek, když jsem po své první svaté zpovědi na Velký pátek roku 1982 mohl v kostele sv. Michala v Brně vidět otce Metoděje Habáně „ve vší parádě“. tj. v dominikánském hábitě s černou kapou. Zasáhl mě především pokoj, který z něho takřka sálal. Po svém návratu z vojny v roce 1984 jsem zjistil, že dominikáni žijí a pracují v podzemí, a to nejprve díky Norbertu Badalovi, tajnému dominikánovi, který tehdy pracoval v knihovně v Brně. Z dalších dominikánských postav mě oslovili otcové Dominik Duka a Jan Rajlich, kteří nám dávali tajné přednášky z biblistiky a filozofie, a také otec Albert Beneš svým dominikánským, tj. doktrinálním způsobem kázání. Nemohu nevzpomenout též na některé nedominikánské kněze, kteří měli velký vliv na utváření mého dominikánského povolání: na otce Stanislava Krátkého, tajného biskupa, tehdejšího faráře v Hrádku u Znojma a nynějšího probošta v Mikulově, a na otce Antonína Němečka, který mě již po pádu komunismu učil dogmatiku v Olomouci a byl mým zpovědníkem. To, co bylo pro mě u všech těchto kněží oslovující – a vlastně oslovující v samotném dominikánském povolání – bylo spojení studia a duchovního života, tj. vědy a zbožnosti (scientia et pietas).
Myslím si, že tento vzor a tato myšlenka pro mě zůstávají stále nosné, i když časem samozřejmě došlo k jejich očištění od různých idealistických představ, hlavně co se týče mých schopností. Zůstává pro mě stále důležité slavit mši svatou, zpovídat, duchovně vést, modlit se… A zároveň chápu jako součást svého dominikánského a kněžského povolání své vyučování na teologické fakultě i jinou přednáškovou a publikační činnost se studijní přípravou.

Benedikt R. Hajas OP

Možno to bude znieť paradoxne, ale pri mojom rozhodovaní pre kňazstvo nestál na začiatku nijaký konkrétny kňaz ako vzor. Pri uvažovaní nad touto otázkou som si uvedomil, že moje prvé vzory vôbec boli postavy literárne. Predovšetkým postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda z románov Karla Maya. Títo dvaja hrdinovia a ich priateľstvo predstavovali pre mňa, v mojom dospievaní, hodnoty, ktoré najviac formovali moje ideály. Spomínam dospievanie, lebo to bolo práve to obdobie, kedy som sa rozhodoval, že sa stanem kňazom.
Na pozadí týchto literárnych postáv som bol schopný, ak sa to spätne a možno trochu aj zjednodušene dá povedať, nadviazať priateľstvom s človekom, ktorý bol o dve generácie starší odo mňa a ktorý mal na mňa a moju voľbu najväčší vplyv. Nebol to kňaz, ale laik. Volal sa Jozef Masarik, bol to rodinný známy, ku ktorému najprv chodili moji dvaja starší bratia na súkromné hodiny cudzích jazykov, neskôr som začal chodiť aj ja. V čase, keď som išiel do gymnázia, sa naše stretnutia zmenili skôr na rozhovory o minulosti, teda tej minulosti, ktorej bol on svedkom. Povolaním bol vojak, dôstojník Slovenskej armády, potom väznený komunistický režimom. Oceňoval som jeho dôveru, že mi otvorene rozprával o svojich zážitkoch a skúsenostiach v čase, keď sa o tomto nielenže nemohlo otvorene hovoriť, ale keď človek musel veľmi dobre vážiť, komu môže dôverovať. Na druhej strane som oceňoval aj spôsob rozprávania, ktorý veľa vypovedal o jeho vlastnom charaktere. Bol postavou „múdreho starca“, ktorý nikdy nedával v rozprávaní do popredia seba, odkrýval mi svet „skrytých hrdinov“ z rokov žalára a jeho rozprávanie o tomto čase nikdy nesprevádzalo zatrpknutie, i keď mu Jáchymov podlomil zdravie. Prežité utrpenie podával s prekvapujúcim a jemným humorom, a zároveň veľkodušnosťou k slabostiam druhých.
Jeho osobnosť nepriťahovala len mňa samotného, chodievali k nemu tiež aj iní mladí ľudia. V mojom okolí to boli hlavne dvaja kamaráti, moji rovesníci, s ktorými som sa spoznal v našom kostole. Spolu s ním sme podnikli niekoľko výletov a návštívili jemu známych kňazov. Tiež sme sa jeho prostredníctvom spoznali aj s niekoľkými seminaristami, ktorých ujo Jožko (ako sme ho medzi sebou volali a tiež oslovovali) diskrétne podporoval. Pritom všetkom som ale nikdy nemal pocit, že sa mi tak vnucuje nejaká predstava môjho smerovania v živote. Skôr som to s odstupom času vnímal ako odkrývanie obzorov, ktoré som predtým nemal možnosť poznať. A myslím, že takto zrejme chápal aj on svoju rolu v našom priateľstve. Svedčila o tom jeho nevtieravá a nezväzujúca pozornosť voči mne, ktorá nechávala priestor samostatnému rozhodovaniu a určovaniu si cesty v živote. A to do takej miery, že dnes nemôžem povedať, žeby moje rozhodovanie sa pre kňazstvo záviselo predovšetkým od stretnutia s ním.
To obdobie vnímam ako akési zhustenie času; vo veľmi krátkom intervale sa odohralo veľmi veľa. Bolo to obdobie, kedy som objavoval svoju vieru, začal som čítať Písmo a modliť sa. Stretol som v tom čase viacero kňazov a rehoľníkov. Vďaka ujovi Jožkovi som sa mohol stretnúť s pátrom Akvínasom Gaburom, ktorý sám je výnimočnou postavou kňaza-svätca (tento rok oslávil 95 rokov života) a cez ktorého som zasa spoznal sv. Dominika (tiež aj vďaka knižke o ňom, ktorej autorom bol český dominikán Silvester Braito). Krátko nato som sa stretol aj s ďalšími dominikánmi, zažil s nimi pamätnú púť na Velehrad v roku 1985. Títo a mnohí ďalší mali význam, každý svojou mierou, pre moje rozhodnutie.
Toto všetko však vytvára jednu mozaiku, v ktorej ťažko označiť jediný kamienok, ktorý by bol najdôležitejší či najvýznamnejší. Napriek všetkým týmto vzorom sa to všetko predsa len tak akosi odvíja od toho Vinnetoua. Tento literárny vzor a jeho ideály boli svojím spôsobom základ. Rozhodnutie stať sa kňazom bolo akoby ich prirodzeným pokračovaním a vyústením, akonáhle som ich odraz objavil vo svedectve evanjelií o Ježišovi Kristovi.
Práve z tohoto dôvodu by som asi nechcel veľmi hovoriť o nejakej konkrétnej myšlienke, ktorá by sa dala označiť za aktuálnu najnosnejšiu v mojom živote ako kňaza. Je tu totiž riziko istej redukcie. Jedna myšlienka síce môže zachytiť aktuálny okamih, ale pre prítomnosť sa mi zdá dôležitá celá doterajšia cesta. S týmto obmedzením a zároveň možno aj tak trochu varovaním by som vyslovil myšlienky dve. Sú to dva citáty z Jánovho evanjelia, ktoré úzko súvisia s tým, čo som spomínal vyššie ohľadom svojho rozhodnutia pre kňazstvo. Prvý je z Ježišovej rozlúčkovej reči, v ktorej sa obracia na apoštolov so slovami: „Už vás nenazývam sluhami… Nazval som vás priateľmi“ (Jan 15,15). Druhý citát súvisí s postavou Jána Krstiteľa, „ženíchovho priateľa“ (Jan 3,29), ktorý pri Jordáne svojím učeníkom hovorí ohľadom svojho vzťahu k Ježišovi: „On musí rásť a mňa musí ubúdať.“ (Jan 3,30)

bratr M.-Jáchym OCSO

Kněz, který výrazně ovlivnil můj život a dal mu trvalý směr, byl venkovský farář. Řekl mi: „Pokřtím tě, ale musíš mi slíbit, že po křtu budeš dva roky chodit každý den na mši.“ Kněží, s nimiž jsem se za tu dobu setkal, jsou v mých vzpomínkách nerozlučně spojeni s tajemstvím eucharistie. Většinu z nich si už nedokážu vybavit, ale vím, že přede mnou sloužili mši svatou… Jsem jim za to vděčný. Mše svatá ze mě udělala křesťana.
V devatenácti letech jsem přijal křest. O dva roky později jsem vstoupil do kláštera a stal se mnichem. Slavné sliby jsem složil ve dvaceti sedmi letech a v jednatřiceti byl vysvěcen na kněze. Eucharistie stála na počátku mého povolání a dnes je jeho středem. Jsem mnichem a knězem, který plně sdílí tato slova kardinála Journeta: „Když se vás někdo zeptá, co má dělat, aby nalezl pravdu, dříve než mu dáte do ruky katechismus a začnete vysvětlovat pravdy víry, dříve než ho přivedete mezi farníky, kde by se mohl cítit cizí a nabýt dojmu, že se církev ničím neliší od ostatních lidských společenství, chtějte po něm, aby se šel každý den na chvíli posadit do kostela v době, kdy bývá prázdný nebo kdy tam je sloužena mše svatá. Postupně pochopí, že Kristova reálná přítomnost v eucharistii je příčinou trvání církve v čase a prostoru až do skonání světa.“
Bůh ke mně přišel ve křtu v malé slovenské vesnici a dovedl mě do trapistického kláštera ve střední Francii. Měl jsem velký ideál. V Sept-Fons jsem nalezl víc, než jsem čekal. Mladý člověk potřebuje někoho zkušenějšího, kdo by mu ukázal cestu. Díky těm, kteří mi pomohli a zůstávají mi nablízku, protože společně vedeme mnišský život, se nejasné počáteční intuice proměnily v pevná přesvědčení.
Bůh může vstoupit do života každého člověka a zcela ho proměnit. Každé vykročení, každý nový krok směrem k Bohu je dílem jeho milosti. Milost je nezaslouženým Božím darem, na jehož udílení však můžeme mít podíl svou modlitbou. Ve své podstatě je milost účastí na nadpřirozeném Božím životě a jako taková má svůj původ v Bohu, přesněji řečeno v Kristově výkupné oběti na kříži.
Věřím proto, že když jako kněz a mnich sloužím mši svatou, která je každodenním zpřítomněním této oběti, podávám pomocnou ruku všem potřebným. Věřím, že vstoupením do Kristovy oběti, která je zdrojem veškeré milosti a jeho svrchovanou modlitbou, se i mé modlitbě dostává účinnosti, kterou by jinak nikdy neměla. Věřím, že náš Pán skrze mé kněžství a život, který jsem mu jako mnich zasvětil, pomáhá trpícím, uzdravuje nemocné, povzbuzuje malomyslné, probouzí lhostejné, ukazuje cestu těm, kteří tápou a ptají se po smyslu života. Věřím, že Boží milost a modlitba, která ji vyprošuje, působí hlouběji než běžná lidská pomoc, zasahuje tam, kam žádné slovo ani nic lidského nemůže dolehnout.
Vše ostatní, o čem zde nemluvím, je samozřejmě také důležité. Tohle je ovšem základ. Nemyslím základ mnišského a kněžského života, ale křesťanského života vůbec. Jsem přesvědčený, že návrat k těmto základním pravdám naší víry je nezbytným předpokladem pro obnovu křesťanského života – našich farností, našich diecézí a celé církve –, jak o ní dnes citlivě a přitom pevně hovoří Svatý otec.
Duchovní život má své neměnné principy. Tyto principy je třeba znát a respektovat, naučit se na nich stavět pro sebe i pro druhé. Záleží na pravdivosti a přesvědčení každého z nás. Bůh chce, abychom byli nástroji v jeho rukou. Naším prostřednictvím a působením Boží milosti se může každým okamžikem kdokoli další, známý či neznámý, obrátit k Bohu – požádat o křest, stát se křesťanem, možná mnichem, nebo i knězem.

Pavel Vojtěch Kohut OCD

Těžko mluvit o rozhodování, když v pěti nebo šesti letech vyhrknete na všetečnou otázku příbuzného „Čím budeš, až vyrosteš?“ odpověď „Knězem“, aby vám teprve vzápětí došlo, že ano, že to je právě to, k čemu se cítíte být Bohem volán.
To ovšem neznamená, že by v mém dětství a dospívání nebyli kněží, kteří mi byli vzorem. Nemohu ovšem mluvit o jediném, musím jich zmínit rovnou pět. Prvním byl „náš pan farář“ Bruno Stoklasa, který pro mne ztělesňoval především dobrotu a porozumění; druhým byl kaplan ve vedlejší farnosti Romuald Eisner, který míval ohnivá kázání (a církevní tajemníci z něj byli nešťastní, protože byl polským státním občanem, takže mu mohli ublížit jen relativně málo). Když pak onemocněl těžkou chorobou, byl mi příkladem trpělivého snášení utrpení. Třetím vzorem byl dlouholetý jablunkovský farář Evžen Kalisch, typickýstarostlivý pastýř.
V době dospívání pro mě mnoho znamenalo setkání s nedávno zesnulým Stanislavem Honkou, který mi jako kněz (v té době bez státního souhlasu) ukázal, jak úžasně plodně se dá žít kněžství ve skrytosti, inkognito, v montérkách a na lešení, v neformálních setkáních s mládeží apod. Také mi pomohl objevit, že žijeme v nadějném a tvůrčím období pokoncilní obnovy, a zamilovat si je.
Jelikož poslední z těch, které musím zmínit, je vzorem dosud žijícím a byl jím v mém dospívání nejen pro mě, ale pro všechnu mládež v širokém okolí, řeknu jen, že jsme mu říkali „Adaš“ a že jsem ho nikdy nedokázal vidět jinak než jako učenlivý nástroj ducha.
Z těchto pěti vzorů se mi jaksi samovolně a neuvědoměle skládal ideál kněze, který mě pak provázel během prvních dvou let studia a formace v Litoměřicích.
Na otázku, je-li tento vzor stále nosný, musím se zahanbením přiznat, že jsem do žádného z těchto rozměrů kněžství nikdy nedorostl… Ke změně došlo – ne snad v ideálu diecézního kněze, ten víceméně zůstal nedotčen, jen se prohlubuje – a ona změna spočívala v tom, že během vojenské základní služby, záhy po „sametové“ revoluci, přišlo řeholní povolání a to, samozřejmě, znamenalo jisté přehodnocování i mého vnímání kněžství. Přece jen: řeholní kněz – zvláště patří-li k řádu nebo kongregaci, kterým není vlastní farní pastorace, typická pro kněze diecézní – žije své kněžství poněkud jinak. Vnímám je především jako službu v rámci řeholního společenství a jako možnost rozmanitých forem apoštolátu, které většinou duchovní správa farností neumožňuje. Pro mě konkrétně je to povolání k životu vnitřní, meditativní modlitby a vedení k ní. V tom mám mezi svými spolubratry-kněžími, pochopitelně, také celou řadu žijících vzorů.
Oněch nosných myšlenek by asi bylo více, ale v posledních měsících je to zvláště jedna, kterou mi – trochu paradoxně – pomohla zformulovat četba knížky jedné benediktinské abatyše. Ta když rozjímá o Kristu, vypovídá cosi, co mi bytostně zapadá do povolání kněze, a to bez ohledu na skutečnost, zda jde o kněze diecézního nebo řeholního. Píše zhruba toto: Aby se Kristus mohl plně stát pastýřem, musel se nejprve stát obětovaným beránkem. A to je myšlenka, kterou mám možnost (s velikou bázní i vděčností Bohu!), v tomto období prožívat: toužím mít podíl na Kristově vydanosti obětovaného Beránka a tak se mu připodobnit, abych tím dorůstal k autenticky prožívanému poslání být pastýřem.

Benedikt T. Mohelník OP

Neřekl bych, že pro mé rozhodování pro kněžství měla zásadní význam jedna či více konkrétních kněžských postav. Rozhodování se odehrávalo na zcela jiné rovině než ve snaze o následování nějakého lidského vzoru. Příklad kněží přesto svou roli hrál. V mé rodné moravské farnosti se kaplani střídali dost často, po několika málo letech či dokonce po roce. V době dospívání jsem jich tak mohl poznat celou řadu. Byla to velmi rozmanitá řada postav – byli mezi nimi mladí novokněží, ale také starší kněz, který prošel komunistickými kriminály. Ten na nás byl sice náročný, ale přitahoval nás svou opravdovostí. Další kněze jsem mohl zblízka poznat během středoškolských studií ve východních Čechách. Prostředí i způsoby práce byly značně odlišné. Všichni tito kněží měli ale jeden společný rys: věnovali se nám, dospívající mládeži, vždy s plným osobním nasazením. Do paměti se mi vryly některé hovory na duchovní témata, ale třeba i obyčejná společná práce na zahradě nebo výšlap do hor. Tato péče mně velmi pomohla k osobnímu prožívání víry, dostalo se mi určité naukové formace a cítil jsem podporu v tom, že mám žít svou křesťanskou identitu i v nepřátelsky naladěném prostředí. A to bylo rozhodující. Cestu ke kněžskému povolání mi otevřelo osobní duchovní dozrávání za podpory oněch kněží.
Dnes už někteří z těchto kněží nežijí, ti ostatní dávno změnili své působiště. Někteří dokonce zastávají významné církevní úřady. Mám možnost se s některými stále stýkat, ale ze zcela jiných důvodů. Všech si stále vážím a jsem jim vděčný za jejich tehdejší úsilí. Skoro bych řekl, že mnozí z nich ani nevědí, jak byl pro mě jejich vliv důležitý. Dnes sám vnímám, že je prostě součástí kněžského působení. Nosným pro mě zůstává jejich příklad právě v jejich obětavé nezištné péči o druhé v kněžské službě.
Mé vlastní kněžství je zasazeno do řeholního způsobu života. Nevnímám kněžství autonomně, ale jako naroubované na řeholní zasvěcení. Řeholní zasvěcení je tak prvotní hodnota, kterou kněžské svěcení pomáhá utvářet do konkrétní podoby. Pro uskutečnění dominikánského charizmatu je služebné kněžství nezbytným nástrojem. Dominikáni jsou kazatelé Božího slova a z toho vyplývá, že jejich komunity nutně potřebují mít bratry kněze – nikoli pro vlastní potřeby řeholního společenství, ale pro službu navenek. Svatý Dominik chtěl v církvi oživit kázání a způsob života apoštolů. Bratři jsou přijetím svěcení navázáni na biskupy jakožto nositele apoštolského poslání právě v jejich úkolu hlásat víru ve vtělené Slovo. V tom spatřuji realizaci svého kněžství. Ježíš Kristus byl nejdřív kazatelem, který se obracel na všechny lidi – často k nelibosti „zbožných“ své doby, a stejně tak poslal své apoštoly, aby byli svědky jeho zmrtvýchvstání pro všechny lidi. A vůbec se nejedná pouze o kázání v rámci liturgie. Naopak, veškeré své působení v rozličných oblastech, jako je vyučování, odborné bádání, výstupy v médiích, kontakt s kulturním světem, chci dělat jako součást kazatelského poslání. A z toho pak vyrůstá druhá souvislost se služebným kněžstvím. Boží slovo je živé nejen ve svém prameni-Slovu, ale také ve svých účincích. Zkrátka, skutečné kázání musí vést ke svátostem. Jejich slavení je ve společenství církve svěřeno služebnému kněžství. Eucharistii sloužím tak, že do ní zahrnuji všechny lidi, s nimiž se při svém kazatelském snažení setkávám. Neviditelně, ale reálně chci tímto způsobem přivádět ke Kristu všechny, ke kterým mě on poslal. Skutečnost, že nemám příležitost vykonávat kněžskou službu v takové šíři úkonů, jak to vyžaduje např. farní duchovní správa, je pro mne příležitostí uvědomit si, že služebné kněžství zahrnuje i ty aspekty, které v tomto navyklém klasickém „modelu“ prakticky zanikají. Mám na mysli např. angažovanost na poli teologie. Jsem přesvědčen, že to je obohacující nejen pro mne osobně, ale že to je něco životně důležitého pro celou církev u nás. Smysl služebného kněžství je v naplnění obecného kněžství všech pokřtěných, jímž je život podle evangelia. Takže musíme hledat cesty do všech prostředí, kde dnes křesťané žijí.

Tomáš Petráček

Pokud jde přímo o uvědomění si povolání ke kněžství, sehrál velkou roli papež Jan Pavel II., přesněji televizní pořad o jeho mladých kněžských letech, který jsem viděl v den svých osmnáctých narozenin (narodil jsem se přesně o 50 let později) roku 1990. Tehdy – 10 dní před maturitou – jsem si poprvé uvědomil, že mě tahle cesta mocně přitahuje.
Spíše bych ale mluvil o dvou mužích, kteří sehráli ve zrání mého povolání velkou roli. Oba dva byli řeholní kněží pokročilého věku. Otec Vít Mareček byl augustinián, který žil v klášteře u Sv. Tomáše a docházel jsem za ním roky pod záminkou výuky latiny a řečtiny. Byl pravým mužem církve, přes své obrovské zásluhy o skrytou církev muž skromný a pokorný, zcela oddaný Bohu a svému kněžskému poslání. Životní moudrost a humor vyzařovala i z druhého, františkána Bonaventury Boušeho, kterého jsem znal kratší dobu, ale setkání byla nesmírně intenzivní. U něj byla patrná naprostá odevzdanost a vydanost údělu Kristova kněze, která měla i podobu bolestného prožívání nedostatečnosti svědectví vlastního života a celé církve. Bouše byl muž obrovské vnitřní svobody, ekumenické otevřenosti a stejně jako padre Mareček byl mužem církve, která pro oba dva tvořila přirozené a nezbytné prostředí, v němž mohli žít svoji víru. Rád bych zmínil ještě Benedikta Holotu, františkána, který mi v semináři, předtím i potom, sloužil jako zpovědník a duchovní vůdce, a vyzdvihl jeho náročnost a pravdivost. Měl jsem milost oba dva – Boušeho i Víta Marečka – navštívit a rozloučit se s nimi, když se připravovali na přechod do Boží náruče, a jejich slova, sevření ruky a pohled jsou mi posilou, povzbuzením a výzvou pro moje vlastní životní a kněžské zápasy. Je to pro nás ztráta, že z této kněžské generace gigantů jsou už skoro všichni na pravdě Boží.
Myslím, že z ideálu, který pro mě nastavili tito muži, nemusím ani slevovat, ani nic měnit. Obraz kněžství ve mně dále výrazně posunuli moji fribourgští profesoři Viviano, Brantschen, Torrel či de la Soujeole, všichni dominikáni, se kterými jsem rovněž bydlel v klášteře Albertinum. Moje české i mezinárodní kněžské vzory kladly obrovský důraz na všestranné a prvotřídní vzdělání a neustálé náročné přemýšlení. Dlouho pokoušen řádovým životem a kněžstvím jsem nakonec objevil poetiku a krásu kněžství diecézního. Díky své životní cestě jsem mohl bohatě čerpat z jezuitské i dominikánské tradice, ale když byl v roce 1998 jmenován hradeckým biskupem Dominik Duka, bral jsem to jako Boží slovo ke mně, že diecézní kněžství bude to pravé, jakožto forma kněžského života nejvíce vydaná Bohu a lidem. Co se špatně a pomalu učím, je žít své kněžství tak, abych vydržel běh na dlouhou trať, nevyhořel definitivně a nezmarnil své síly nerozumným siláctvím.
Nejtěžší na dnešním prožívání kněžství je po mém soudu neexistence hotových vzorců a modelů jednání a rolí, které se od kněze očekávají. Každý kněz si v moderní době musí nacházet svoji vlastní cestu, jak žít své poslání a být požehnáním pro druhé, prožít dobře své dny, svůj styl modlitby, spiritualitu, komunikace s věřícími i lidmi mimo církev. To je nesmírně náročné a někdy riskantní či únavné, ale zároveň to dává příležitost k lidskému i duchovnímu růstu a obrovskou svobodu. Nejnosnější myšlenka? Hledání, putování, zrání…, jak žít, abych ke Kristu nepřišel na konci svých dní s úplně prázdnýma rukama, abych mohl říct: „Není toho moc, ale snad jsem tvé talenty nepromrhal docela.“

Tomáš Pospíšil OP

Musím s povděkem uznat, že vlastně teprve příležitost k účasti na této anketě mi pomohla ujasnit si určité věci, ke kterým člověk asi jen pomalu získává reflektovaný odstup.
Konvertoval jsem v dospělém věku a můj pojem kněžství byl zcela literární a věcně mlhavý, bez jakékoli zkušenosti chrámu, liturgie, osobního kontaktu. V samých počátcích konverze pro mne byl fascinující kněžskou (tak jsem ji vnímal, jako kněze-proroka) postavou prorok Jeremiáš – v podání Franze Werfela, neboť Písmo jsem dosud neznal. V posledním období před přijetím křtu měla na můj vývoj zásadní vliv prof. Růžena Vacková, k níž jsem z Prozřetelnosti směl víceméně pravidelně docházet posledních deset let jejího života. Má-li hodnotu příklad, má ji nepochybně i ten, kdo k onomu příkladu přivádí, a to byla ona. V mnoha případech z vyprávění, v řadě případů dokonce in persona jsem u ní poznal spoustu velkých kněžských osobností v dějinách církevních i kulturních. Přemnozí hráli vynikající úlohy v dějinách křesťanského boje a podobni Jeremiášovi byli chváleni i haněni, vysmíváni a zavíráni do žalářů, a přec zůstávali služebníky Božími na cestě do nebeského Jeruzaléma, když ten pozemský byl všelijak ohrožován.
Přijal jsem křest a vzápětí poznal otce Jiljího Dubského, dominikána u Sv. Jiljí. Po léta jsem tam bezmála denně ministroval a zblízka se radoval ze setkávání s další velkou kněžskou osobností. Netrvalo dlouho a pocítil jsem povolání k dominikánům, v němž bylo kněžství implicitní, nikdy samostatné. Byl jsem přijat a poznal otce Dominika Duku. Samozřejmě jsem se pak setkával s mnoha a mnoha dalšími kněžími, ale pro formaci mého budoucího kněžství byli určující výše jmenovaní.
Jak vysvítá, neměl jsem zkušenost s knězem-obřadníkem či katechetou nebo farářem. Můj typický kněz byl v komunistickém nebo jiném arestu, v podzemí, živil se třeba prací ve Škodovce, studoval ve vlaku, v práci i v hospodě, celebroval, kdekoli to bylo vhodné, a byl svědkem až po Trůn Beránkův. Byl snad někdo méně knězem v Dachau či v Leopoldově, v PTP či v dolech? Je menší kněžství toho, kdo přišel o zrak, o ruku, o paměť?
Teprve po řadě let kněžské služby jsem byl trochu překvapeně konfrontován s takovým pojetím kněžství, které vidí jediný přiléhavý prototyp v panu faráři. Bývám trochu bezradný, co na to říkat. O to více si uvědomuji, za co vděčím té osobní cestě, kterou mi Pán Bůh vybral. Prostřednictvím Růženky, Jiljího a Dominika jsem byl přiveden ke sv. Dominikovi a sv. Tomášovi, které jsem vždycky od samého začátku vnímal tak, jak je oni tři učitelé pro mou začátečnickou nevědomost předložili – jako eminentně kněžské velikány, a tudíž vzory kněžství.
Posléze se díky studiu projevil další vhled. Plnosti služebného kněžství se těší až biskup. Kněz-presbyter má své kněžství jedině jako podíl (tj. částečný) na této plnosti, z čehož vyplývá určitý nepominutelný rámec a závislost, což se projeví i u určitých příkladů kněžství. Ve vlastním případě považuji za silné potvrzení znaků, které mi Prozřetelnost připravila, že zrovna Dominik Duka byl vyvolen k získání plnosti kněžství.
Konečně největším studijním „objevem“, k němuž se zkušenostně asi dozrává velmi osobními cestami, je to, že každé kněžství je přece nějakou participací na kněžství jediného Velekněze Nové Smlouvy. Tady samozřejmě musí jít rovněž o vzor, ale nejen to. Ontologickou hloubku vztahu našeho kněžství ke Kristu je možné „vidět“ při jejím liturgickém vyjádření, když na základě svého kněžského charakteru (ontologický aspekt kněžství) jedná kněz in persona Christi.
Shrnuto a uspořádáno vzestupně: formační vzory (působí nadále) pro mé kněžství jsou kněz-prorok Jeremiáš, Růženka Vacková jako prezentátorka a svědecké osvětlení, Jiljí Dubský a Dominik Duka, spolu se všemi svatí Dominik a Tomáš Akvinský a v nich ve všech prosvítající zdroj Ježíš Kristus.
Nezbytným základem pro služebné kněžství je všeobecné, křestní kněžství. Snad lze říct, že aspoň v jistém smyslu má Maria jakousi plnost tohoto všeobecného kněžství, navíc je to Matka Spasitelova a Matka církve, takže vlastně celé naše kněžství je pohrouženo do jejího mateřství – bylo by možné, aby i ona nebyla vzorem?

Jan Regner SJ

Pocházím z tradiční katolické rodiny a kněžské povolání ve mně zrálo od raného dětství. Ovlivnila mě řada kněží a jejich odhodlání brát svou kněžskou službu vážně, ale zřejmě největší roli v mém rozhodování sehrál paradoxně spíše silný vztah k jedné dívce. Byl hluboký, krásný a naplněný oboustranným jiskřením, ale v jistém smyslu před-erotický, čistý, a tedy spíše duchovní než tělesný. Ten mě konečně vytrhl z mé infantilní sebestřednosti a disponoval k větší otevřenosti vůči Božímu volání.
Mým kněžským vzorem se tehdy stal jezuita, který působil v době předrevoluční a krátce i porevoluční v naší farnosti. Oslovil mě svým nadstandardním zájmem o člověka. Během jedné svátosti smíření mě pozval na další debatu na faru a tam mi vysvětlil v základních obrysech principy duchovního rozlišování. To byl pro mě obrovský objev, který mě pak provázel po celou dobu mého rozhodování. Svůj čas mi věnoval s heroickou trpělivostí. Cítil jsem, že se svými otázkami a pochybnostmi konečně nejsem sám, ochotně jsem si od něho půjčoval křesťanskou literaturu a rád se vracel k dalším diskuzím. Zůstali jsme v kontaktu i v době, kdy byl poslán na postgraduální studia do rakouského Innsbrucku a pak začal působit jako studentský kaplan.
Po několika letech v řádu se nakonec vydal jinou cestou a já musel svoji motivaci pro kněžský a řeholní život znovu prozkoumat, prohloubit a zakotvit v něčem stálém, neměnném a pevném. Po plavbě v rozbouřených vodách nových pochybností a trýznivé noci víry jsem nakonec našel pokojný přístav až v ryzí spiritualitě a v prozření, že se můj život naplňuje právě ve službě Bohu a lidem. Moje iluze o kněžství a o sobě samém jsem ovšem musel postupně opustit, abych nakonec došel k hlubokému přesvědčení, že hlavním těžištěm tohoto povolání je služba ve skrytosti – především v doprovázení jednotlivců, duchovních rozhovorech a svátosti smíření. Tam má kněz to vzácné privilegium přihlížet uzdravujícím dotykům Pána našich životů.
Mám-li zmínit myšlenku, která se mi dnes pro mé kněžské povolání zdá nejnosnější, pak musím zmínit následující: Kněz musí uhýbat před sklonem k pokrytectví, ke kterému ho často svádí jeho role v církevním společenství. Pokud začne hrát zbožné divadlo, ztratí vědomí své slabosti, pokud se nechá svést k pocitu, že je důležitý a bez něho je církevní obec na lopatkách, pokud zapomene, že je ostatním věřícím bratrem, nikoli „důstojným pánem“, octne se na počátku krachu svého povolání. To proto, že lék na tvrdost srdce se hledá jen velmi obtížně.

Albert-Peter Rethmann

Svoji cestu ke kněžství spojuji s Wernerem Heukampem, farářem mé domovské farnosti v Německu, ve které jsem jako dítě a dospívající vyrůstal. Nebyl ani geniální, ani zvláště mládežnický – mnohokrát opakoval, že cítí, že nemá žádný zvláštní talent pro práci s mládeží. Měl ale jedinečný dar, který má jen málokdo – uměl nám projevit svoji důvěru. Často nám říkal: „Udělejte to tak, jak si myslíte, že to je správné! Já to tak dobře, jako vy, neumím. Ale kdykoli byste mě potřebovali, tak se na mě můžete obrátit.“ A ještě něco bylo důležité: Náš farář měl cit pro lidi, kteří – stejně jako on – hledali Boha a chtěli s ním žít.
Na začátku mé větší spolupráce ve farnosti ale tenkrát ještě vůbec nebylo rozhodnuto, zda naleznu cestu k opravdu živé víře v Boha. Teprve časem a skrze mnoho rozhovorů jsem skutečně zakusil to, že Bůh je opravdu živý a že působí v mém životě. Werner Heukamp mi v nejlepším slova smyslu pomohl, abych se stal skutečně „zbožným“ a nevnímal Boha jako vzdálenou postavu starých biblických příběhů, ale jako živé Ty.
Zcela zásadní pro mě pak byla nabídka, která jednou přišla od našeho faráře. Pozval mě – společně s jedním přítelem z naší farnosti – na výlet do Assisi a do Říma jako poděkování za naši práci ve farnosti. Byl jsem z toho nadšen. Ale když jsem si doma podrobněji prohlédl prospekt k naší cestě, byl jsem šokován: Cesta byla nabízena diecézním úřadem pro pastoraci povolání ke kněžství. Měli se jí zúčastnit mladí muži, kteří přemýšleli o tom, že se stanou kněžími. To ale bylo to poslední, co jsem tehdy chtěl!
Po dlouhém telefonátu s mým taktéž pozvaným kamarádem jsem se ale nakonec rozhodl, že se cesty zúčastním. Společně jsme si řekli, že se nenecháme chytit. Kněžími jsme být nechtěli. Proč také? Ale Assisi a Řím nás přitahovaly. Právě v těch dnech se nicméně stalo něco nečekaného: Poznal jsem, že ti mladíci, kteří se rozhodovali o svém kněžském povolání, nejenže nejsou podivíni, ale právě naopak – byli to vitální, velice zajímaví mladí lidé, kteří řešili stejné otázky jako já.
Od té doby mě jedna z nich stále provází: Nechceš také ty celou svou sílu a celý svůj život opřít o Boha? Fascinace Bohem života už mě od té doby nikdy neopustila. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, na silvestrovský výlet do Monte Subasio a na zpěv jednoho kapucína na pozadí pohoří ozářeného sluncem: Laudato si, o mi Signore – Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce…, měsíc, hvězdy, všechna tvá díla, dokonce smrt a všichni, kdo tě milují.
To, co se pro mě tehdy stalo důležitým – bylo mi 17 let –, zůstalo důležitým i dnes: vztah k Bohu, kterému mohu svěřit svůj život, který mě nekonečně miluje a jehož lásku bych rád předával dál i dalším lidem. Nicméně s postupem času k tomu něco přibylo: Nevidím dnes jen onu velice osobní a intimní dimenzi svého vztahu k Bohu. Ta je základem ke všemu dalšímu – a musí a má zůstat živá. Nadto dnes ale vidím o hodně víc než dříve také společenskou dimenzi naší víry: Máme jako lidé, kteří jsou stvořeni a milováni Bohem, úkol přispět k tomu, aby všichni mohli žít ve shodě se svou lidskou důstojností. Matka Tereza z Kalkaty to jednou formulovala velice výstižně s odkazem na 25. kapitolu Matoušova evangelia: V chudém člověku, v nemocném, v uprchlíkovi a ve vězni potkáváme Ježíše Krista velice podobným způsobem, jako ho potkáváme v eucharistii. Ježíš to sám říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“
Pokud je to pravda, tak se nesmíme jako křesťané uchýlit do prohřátých zdí pohodlného křesťanského společenství, kde se zdůrazňuje, jak se máme navzájem strašně rádi. Jsme Bohem povoláni k tomu, abychom s ostatními lidmi v naší době aktivně spoluutvářeli společnost a přidávali náš vlastní díl k větší spravedlnosti, míru a rozvoji. Žádné odmítnutí údajného špatného světa! Již tady na zemi by se mělo uskutečnit alespoň něco z toho, co nám bylo kdysi přislíbeno Bohem. Nebe začíná na zemi, ale nekončí tady. Bohudíky!
Co se nosné myšlenky mého kněžství týče, je to nejspíš myšlenka, která stála i na samém začátku mé cesty víry, totiž přesvědčení, že vztah k Bohu zakládá ohromnou vnitřní svobodu, po které touží každý člověk. Toto niterné osvobození od strachu, vnitřních tlaků a neuspořádané touhy po moci nad ostatními lidmi je to, co mě na křesťanském životě fascinuje. Má vlastní cesta života a víry je poznamenána zkušeností, že v lásce k Bohu a v lásce Boha ke mně mohu najít cestu opravdové svobody. Chci jako kněz tuto fascinující skutečnost lásky, která osvobozuje, zprostředkovat co možná nejvíce lidem. Ostatně je to něco velice kněžského, protože to je ta nejčestnější úloha kněze – ve slově, činu a ve svátostech přiblížit lásku, kterou sám zakouší, s kterou má zkušenost. Právě v tom ale není vůbec nic klerikálního v tom smyslu, že by mě to oddělovalo od ostatních lidí. Jako kněz chci být blízko mnoha lidem a chci jim ukazovat cestu do nekonečné lásky Boží. Neboť tato láska je základem svobody a důstojnosti – a v neposlední řadě také chuti do života. Já mám – pokud to tak smím říct – chuť žít v dnešním světě s lidmi, kteří zde dnes žijí. A právě v tomto životě chci být svědkem Boha, který je Bohem lásky a svobody.

Anketu připravili Martin Bedřich a Norbert Schmidt.

Prokop Brož (* 1972) je pražský diecézní kněz, kanovník vyšehradské kapituly, současný děkan KTF UK v Praze.
Tomasz Dostatni OP (* 1964) je polský teolog, publicista a předseda nadace Ponad granicami.
Mons. Dominik Duka OP (* 1943) je pražský arcibiskup, šéfredaktor revue Salve.
Štěpán M. Filip OP (* 1963) je teolog a vysokoškolský pedagog.
Benedikt R. Hajas OP (* 1969) je teolog, biblista a bývalý slovenský provinciál.
M.-Jáchym OCSO (* 1972) je český mnich žijící ve francouzském trapistickém klášteře Sept-Fons.
Pavel V. Kohut OCD (* 1969) je teolog a vysokoškolský pedagog.
Benedikt T. Mohelník OP (* 1970) je teolog, vysokoškolský pedagog a současný český provinciál.
Tomáš Petráček (* 1972) je královéhradecký diecézní kněz, historik a vysokoškolský pedagog.
Tomáš Pospíšil OP (* 1951) je teolog a člen duchovní správy při klášterním kostele v Plzni.
Jan Regner SJ (* 1974) je teolog a novinář.
Albert-Peter Rethmann (* 1960) je německý diecézní kněz z Münsteru, vysokoškolský profesor a ředitel Institutu pro světovou církev a misie ve Frankfurtu nad Mohanem.