|
Vážení čtenáři,
s číslem Salve, které držíte v ruce, se po nějakém čase vracíme do Kolína nad Rýnem a opět k tématu umění a jeho významu pro život člověka.1 Umění nabízí jinou perspektivu, nový pohled, chvíli ztišení i nahlédnutí do jiného světa. Umění dokáže zobrazit nezobrazitelné. Umění odedávna doprovázelo život víry a také svět teologie. Teologie nezřídka nacházela zdroj svých úvah, svůj locus theologicus, v obrazech či sochách velkých mistrů. V každém uměleckém díle se nějakým způsobem zrcadlí nitro člověka. Katolický, všeobecný křesťanský pohled na svět není bez umění myslitelný. Představte si pohled na naši Prahu a na chvíli si odmyslete velká stavební díla, která vznikla díky křesťanství. Co by nám zbylo z Pražského hradu a celého Starého Města? Stejně se můžeme ptát i nad úchvatným panoramatem rýnské metropole, které dominuje katedrála s relikviářem Tří králů a věnec mohutných románských kostelů.
Umění by mělo být také podnětem ke komunikaci, k dialogu. A to jak mezi dílem, jeho autorem a pozorovatelem, tak i podnětem k rozhovoru mezi jeho návštěvníky, rozhovoru nad tématy, pocity a otázkami, které před nás umělecké dílo staví.
Celé naše číslo Salve o církevním muzeu umění Kolumba vyrůstá z takovýchto rozhovorů. Na počátku tu byl dialog redaktora a architekta Norberta Schmidta s kolínským arcibiskupem Joachimem kardinálem Meisnerem.2 Nejdříve v Praze na Břevnově a pak i v Kolíně nad Rýnem. K tomuto rozhovoru se připojil jezuita Friedhelm Mennekes, který právě v Kolíně založil svou známou Stanici umění sv. Petra, respektované místo setkávání církve se současným uměním. K opravdovému dialogu také patří vzájemně věnovaný čas a návštěvy. Friedhelm Mennekes navštívil naši Katolickou teologickou fakultu, a to hned několikrát. Do Prahy se vypravil přednášet i současný ředitel Kolumby Stefan Kraus. Náš redaktor rok nato opět zavítal do kolínské Kolumby. Právě díky velkorysosti a otevřenosti ředitele Krause mohlo následně vzniknout číslo, které držíte v rukou. Navíc díky finanční podpoře kolínského arcibiskupství bylo možné toto číslo vydat zároveň i v německém jazyce.
Budete se jistě ptát, proč vlastně věnujeme tolik prostoru jednomu jedinému muzeu, jedné budově a jedné sbírce. Kolumba ale není jen jedno diecézní muzeum mezi mnohými. V Kolíně se totiž otázkám starého i současného umění v církevním kontextu věnuje skupina lidí už dlouho, kontinuálně a navíc úspěšně. V Kolumbě si byli vědomi toho, že vytvoření budovy a jedinečné výstavní koncepce si vyžaduje důkladnou přípravu, a vyhradili si na ni celých sedmnáct let. Vzniklo církevní muzeum zcela nového typu, které se s velkou kompetencí a originalitou zapojilo do současného světa umění a jeho zprostředkovávání, ale zároveň nastavilo novou laťku církevnímu přemýšlení o starém i novém umění. A to nejen díky vynikající architektuře Petera Zumthora, s jehož osobitým myšlenkovým světem se v tomto čísle můžete také bezprostředně seznámit. Kolumba definuje sebe samu jako muzeum přemýšlivosti. Jako místo přemýšlení o člověku. Každá sbírka umění, každé dobré muzeum je přece navíc jakýmsi mikrokosmem, jímž lze pozorovat pestrou šíři stvoření, tvorby a přemýšlení člověka. To je nakonec i to, oč nám dlouhodobě jde skrze jednotlivá zvolená témata i na stránkách našeho teologického časopisu.
Rád bych také připomněl, že tento náš dialog o umění mezi Kolínem a Prahou vyrůstá z hlubších základů, než jsem zatím naznačil. Nezapomínejme, že celá dostavba katedrály sv. Víta není myslitelná bez přímého vzoru, který našla právě v dostavbě kolínského dómu, dokončeného v roce 1880. Kardinál Meisner byl pro mě, Tomáše Halíka a pro mnohé další tajné české kněze velkou posilou a mostem ke světové církvi, když v dobách totality působil nejdříve jako pomocný biskup v Erfurtu a následně jako arcibiskup Berlína. Když slovanský papež tohoto východoněmeckého biskupa jmenoval biskupem západoněmecké metropole, byla to i politicky výsostně symbolická událost. Jan Pavel II. jasně naznačil, že neuznává komunisty diktované vidění světa, násilné rozdělení Východního a Západního Německa a vposledku ani rozdělení Evropy vůbec. Závěr čísla patří chvíli, která každý dialog o umění předchází. Stefan Kraus se snaží zachytit onen okamžik beze slov, estetický okamžik, kdy se člověka hluboce existenciálně dotkne umělecké dílo. Podobné okamžiky známe i ze setkání lidí. Do dialogu se zapojuje i Tomáš Halík úvahou o paralele s okamžikem, kdy se v nitru člověka rodí víra. Oboje jsou chvíle, pro něž nemáme dostatečně přesná slova. A přesto je považujeme za významné, ne-li klíčové okamžiky v našem životě. Jsou to chvíle hlubokého tajemství a úžasu. Sám si vzpomínám na podobný okamžik, kdy jsem navečer během generální kapituly našeho řádu poprvé dorazil ke břehu Tichého oceánu v doprovodu budoucího magistra řádu Timothy Radcliffa OP a oněměl úžasem nad krásou a zároveň nezměrnou hloubkou a dálkou stvoření, které se přede mnou rozevíraly. Takové chvíle jistě znáte třeba z velehor, ale také právě z návštěvy míst, jako je Svatovítská katedrála, kaple Sv. kříže na Karlštejně, či právě dóm v Kolíně nad Rýnem.
Stále mám na paměti, a to i při současných diskuzích a plánech kolem naší katedrály, myšlenky Hanse Urse von Balthasara, že k základním atributům Božím patří vedle pravdy a dobra i krása. Balthasar dodává, že jsme v teologii podstatně ochuzeni, když tento aspekt pomíjíme. Bůh je krása. Tajemství, kterým je Bůh, nelze vyjádřit pouze v kategoriích pravdy a lásky. Tajemství Boha, nejvyššího jsoucna, vyzařuje krásu. Je to krása celého stvoření. Joseph Pichard výstižně říká: „Velká umělecká díla, v podobném smyslu jako Slunce a hvězdy na nebi, opěvují slávu Boží. Pro člověka jsou osvobozením, uvolněním, radostí ducha a srdce. Křesťanské umění má velký význam – už vlastně sama jeho existence, nehledě na jeho obrovské bohatství a rozmanitost. Křesťanství není jen nauka nebo morálka, nebo jen mystika a bratrství. Je tím vším, a ještě něčím navíc – uměním, živým zdrojem uměleckých děl, a to ve všech formách a nejrozmanitějších technikách. A to udává míru jeho bohatství. To ukazuje, že křesťanství zajímá celého člověka, a naopak, že i celý člověk zajímá křesťanství.“3.
Určitě není náhoda, že se kardinál Meisner při svých návštěvách Prahy rád vrací do Anežského kláštera k našim středověkým madonám a architekta Zumthora, jak nám říká v rozhovoru, zase fascinují porýnské madony, které se stejně jako ty naše české tajemně usmívají.
+ Dominik Duka OP
POZNÁMKY:
- Srov. Salve 1/2007 – teologie (a) umění. Stejně jako tehdy, i toto číslo připravil Norbert Schmidt a připravoval se mnou i tyto řádky.
- Viz Salve 2/2005 – eucharistie.
- Joseph Pichard: Initiation théologique,1: Les sources de la théologie. Ch. IX: L’echo de la Tradition dans l’art, 1. L’art chrétien. Paris, Cerf 1952, s. 205–234.
|
