Vážení čtenáři,
v době, kdy si připomínáme půl století od II. vatikánského koncilu, nemůžeme se nevrátit k této události, která dala novou tvář církvi, jež se stává právě díky této události světovou. Nebyla a není to snadná cesta. Je třeba dodat, že na této cestě jak před koncilem, tak během něj a po něm hrála, hraje a musí hrát svou důležitou roli teologie, často opomíjená, nenacházející porozumění a pochopení vně a někdy i uvnitř církve. Důležitou a nezastupitelnou roli v pochopení teologie a toho, co teologie znamená, sehrál otec Marie-Dominique Chenu OP. Jestliže hovoříme v naší postmoderní době o otázce, co je Bůh, kdo je Bůh, je-li vůbec, nacházíme nejrůznější odpovědi, některé diktované rozumem, jiné srdcem, často také i nejrozličnějšími, možná i nejodpornějšími emocemi. Naše odpověď by ale měla být opřena o naši tradici vzdělanosti, protože stavba teologie úzce souvisí se zrozením naší civilizace a kultury, s dobou katedrál a univerzit. Jeden z tvůrců tohoto období, sv. Tomáš Akvinský, autor díla Summa theologica (a katedrály jsou nazývány kamennými summami), začíná nikoliv pojednáním o Bohu, ale nejprve si klade otázku, zda je teologie věda, a teprve pak si klade otázku, zda je Bůh. Odvážím se tvrdit, že otec Chenu se narodil v době, kdy se hovořilo o Bohu, aniž by se hovořilo o tom, co je a jaká má být teologie. Je ale třeba si připomenout, že 18. a 19. století vyhnalo teologické fakulty z univerzit. Francouzská revoluce, sekularizační reformy evropských zemí, kulturní boj v Německé říši a jeho odvary v sousedních zemích vytlačily teologii na úroveň praktické nauky pro potřeby řadových duchovních. Teologická obnova, vedená úsilím papeže Lva XIII., se mohla opírat o několik středisek, která se zachránila v Rakousku, Bavorsku nebo v samotném papežském státě. Nově budovaná střediska jako Fribourg, Jeruzalémská biblická škola a koneckonců i Papežský biblický institut procházela „dětskými nemocemi“ začátků. Christian Bauer připomíná rozhodnutí otce Chenuho, který při nástupu do funkce rektora školy v Le Saulchoir upozorňuje na ono velké úsilí, které bylo nutné k vykročení na cestu reformy teologického oboru, jehož zakladatelem byl Melchior Cano OP. Znamená to určitý krok srovnatelný se známými reformami v jiných vědeckých oborech, ke kterým se přistoupilo na přelomu 19. a 20. století.
Škola Le Saulchoir žila řadu let v belgickém exilu, aby se na konci 30. let mohla vrátit do Francie do Étiolles v Paříži. I to je téma studie Janette Gray RSM. Dovolím si polemizovat s větou úvodního odstavce zmíněného článku, která říká: „Její snažení implicitně odsoudil papež Pius XII.“ Myslím, že je třeba vidět tohoto papeže v kontextu doby a uvědomit si, že pokud hovoříme o II. vatikánském koncilu, byl to právě on, kdo byl jeho připravovatelem. Jeho encykliky Divino afflante spiritu, Mystici corporis a Mediator Dei jasně ukazují na velikost a zásadní reformní krok nejen pro studium teologie, ale i pro uchopení církve. Mluvíme o tom, že současný papež František jmenoval kardinály okrajových částí světa. První africký kardinál Rugambwa byl jmenován právě Piem XII. Uvědomíme-li si problematiku II. světové války a angažovanost Pia XII. a jeho nejbližších spolupracovníků, ke kterým patřil i magistr řádu Stanislav Gillet OP, myslím, že musíme být v některých tvrzeních opatrnější. Musíme si také uvědomit, že spor mezi Chenum a Garrigou-Lagrangem byl také sporem mezi učitelem a žákem, vycházejícím z generačního růstu, který je vlastní všem oborům, teologii nevyjímaje. Byrokracie římské kurie zcela jistě nebyla ve chvílích, kdy se musely řešit problémy diktatur, jakými byl fašismus, nacismus či komunismus, zcela pod kontrolou. To se týká právě onoho období, které tvoří bolestnou kapitolu školy Le Saulchoir. Tato poznámka nic neubírá na hodnotě zmíněného článku, ale považoval jsem za potřebné učinit ji jako imperativ spravedlnosti.
Rozhovor s Jacquesem Duquesnem jsem přečetl v perspektivě určité zkušenosti se zasedáním synodů a konzistoří, kde vždy na pozadí diskuzí zůstává svatodušní inspirace. Rozhovor samotný ukazuje na inovativní přístupy, kde vystupuje do popředí otázka interdisciplinarity mezi teologií, filozofií a některými humanitními obory, jako je psychologie či sociologie. Ty se ovšem také pokoušely zbavit teologii její svébytnosti, a nesou také určité penzum viny za řadu krizových momentů současné teologie.
Myslím, že kardinálním článkem, aniž by musel být tištěn v purpuru, je stať Clauda Geffrého OP. Autor čerpá nejen z literárních materiálů, ale i z života řeholního společenství, ve kterém se oba, jak on, tak otec Chenu, nejenom pohybovali, ale i spolupracovali a diskutovali. Myslím, že jedinečným způsobem odhalil červenou niť Chenuho teologie, kterou je inkarnace (vtělení), což je jeho naprosto zásadní pojem i termín. Dostáváme se i k definici teologie, která je vědou o víře. Vidíme hledání, které se ptá, zda je možným předmětem zkoumání teologie Bůh jako takový, či zda je teologie vědecké uchopení víry, což znamená, že usilujeme o „uchopení Boha“ ve světle naší víry, víry, která je darem. Premisa, ze které vychází, a musíme říci, že je tomášovská, je, že teologie může být vědou, protože víra v člověku neruší rozum, stejně jako milost neohrožuje celistvost lidské přirozenosti. Dává nám také odpověď na vývoj teologie a jednotlivých jejích článků i jejich interpretace, kdy si teolog musí uvědomit, že jedině víra je absolutní a nepodléhá dějinám – ryzí víra ve světle přijatém shůry. Chenuho teologie vtělení se stává teologií dějin. Tyto principy nalézáme rozvinuté především v konstituci Gaudium et spes a dávají nám plně pochopit základní trend i novost II. vatikánského koncilu v celé šíři a plnosti. Možná že by bylo dobré připomenout dějinnost, či časovou vzdálenost mezi stvořením a vtělením, kdy zdůrazněné filozofické pojetí Boha hrálo svou rozhodující úlohu jak ve středověké scholastice, tak v tomismu či novotomismu. Zde také můžeme vidět hlavní důvod nesouladu mezi Garrigou-Lagrangem a Chenum. Dílo Garrigou-Lagrange Le sens commune zůstane jedním z největších vkladů do teologie 20. století a myslím, že je nutné připomenout, proč nejmenšími odpůrci novotomismu byli a často zůstávají matematici, astronomové a kosmologové spolu s ontology. Ona určitá harmonizace mezi tématem stvoření a vtělení je nutná pro rozvoj teologie a církve v 21. století, což také připomněl Ch. F. Potworowski.
Druhý rozhovor s profesorem Albertem Mellonim se zabývá především přípravou II. vatikánského koncilu ve smyslu významu práce těch, kteří spoluvytvářeli teologickou bázi koncilních dokumentů. Nejenom on, ale i jiní připomínají význam Deníku koncilu, který zpracoval a publikoval spolubratr a spolutvůrce dominikánského přínosu k II. vatikánskému koncilu, otec Yves Congar OP. Petr Štica se zabývá otázkou přínosu M.-D. Chenuho pro metodu v katolické sociální etice. Jeho práce vychází převážně z autorů, kteří se zabývají tímto oborem, a můžeme konstatovat, že z velké části pocházejí z německé jazykové oblasti. Důvodem je i ta skutečnost, že první moderní encyklika týkající se sociálních otázek, Rerum novarum Lva XIII., byla zpracovávána v německy hovořících oblastech Čech v Boru u Tachova na zámku hraběte Löwensteina pod názvem Borské teze. Stojí jistě za zmínku, že mezi spolupracovníky na ní nacházíme i jméno dominikánského kardinála Zigliariho OP.
Stať Martina Vaňáče se věnuje nesnadnému úkolu vysledovat vliv M.-D. Chenuho v Čechách. Autor statě byl odkázán často na chybějící údaje i určitou zlomkovitost, což vše vyplývá z osudu církve v této zemi, neboť celé období je poznamenáno hnědou a rudou totalitou, které uzavřely možnost kontaktu, a tak vedle osobních setkání, která se týkají především dominikánů, otců Braita, Habáně, Kužely, můžeme jenom sledovat určité časopisecké zmínky. Světlou epizodou je doba Pražského jara. Za podnětnou považuji zmínku o praktickém vlivu M.-D. Chenuho na duchovní proudy, které se objevily v poválečném Československu.
Autorům i redaktorům revue Salve děkuji za toto číslo, které chce splatit dluh, ale i vyplnit mezeru, která musí být zaplněna, neboť význam otce Chenuho je nepřehlédnutelný a důležitý i pro současnou etapu života české církve v 21. století.
+ Fra Dominik Duka OP