Bartoň Josef: Pět českých novozákonních překladů (Nové zákony od Českého ekumenického překladu do roku 1989)
Praha, Česká biblická společnost 2013
V roce 2010 jsem v periodiku Teologické texty (21, č. 3, 2010, s. 167–168) recenzoval zdařilou práci PhDr. Josefa Bartoně, Th.D., z Katolické teologické fakulty UK, Moderní český novozákonní překlad. Nové zákony dvacátého století před Českým ekumenickým překladem, první svazek ediční řady Studijní texty, Česká biblická společnost, Praha 2009. Cílem práce se stalo zachycení a podrobný rozbor české překladatelské novozákonní činnosti po roce 1900 a před započetím činnosti na Českém ekumenickém překladu roku 1961.
Autor práce upozornil, že připravuje její pokračování, v němž zpřístupní vše podstatné o české novozákonní překladatelské činnosti od roku 1961 do konce 20. století. S radostí mohu konstatovat, že (po několika letech) svůj cíl z větší části realizoval. Čtvrtý svazek ediční řady Studijní texty České biblické společnosti čtenářům totiž zpřístupňuje novou práci dr. Josefa Bartoně, jež si dala za úkol představit pět českých novozákonních překladů vzniklých a publikovaných od počátku 60. let minulého století do přelomového roku 1989: Český ekumenický překlad (ČEP), v exilu vzniklý překlad dominikánského teologa Ondřeje M. Petrů, římskokatolický liturgický překlad Václava Bognera, parafrázovaný text Slovo na cestu a Překlad nového světa z prostředí Náboženské společnosti svědků Jehovových.
Stejně jako předešlá, i tato posuzovaná práce je rozdělena do pěti oddílů. První obsahuje úvod s vymezením tématu a popisem struktury knihy (s. 15–19). Druhý („Edice českých překladů Nového zákona“) je na stranách 21–31 věnován přehledné prezentaci zde zahrnutých edic v podrobném bibliografickém soupisu. Strany 33–55 třetího oddílu knihy („Překladatelé, spolupracovníci, upravovatelé“) přinášejí přehledné slovníkové biografické údaje o osobnostech, jež se ve zkoumaném období tvůrčím způsobem a v různé míře podílely na vzniku českých kompletních překladů Nového zákona.
Jádrem Bartoňovy práce je čtvrtý oddíl: „Pět nových novozákonních překladů: ČEP, Petrů, Bogner, Slovo na cestu, Překlad nového světa“ (s. 57–275). Autor nejprve zkoumá dobové kontexty, rozšíření a vliv Nového zákona ČEP, postihuje příčiny jeho dominantního postavení, zpřehledňuje jeho důležité edice. Podrobně pak zachycuje počátky překladatelského úsilí směřující ke vzniku tohoto tlumočení a jejich „pradějiny“ věcně spojuje již s meziválečným vlivným překladem prof. Františka Žilky. Všímá si pak proměn překladatelského kolektivu, pozornost věnuje i prezentaci ČEP jeho překladateli. Na základě textových analýz pak tento překlad charakterizuje a dává mu místo ve vývoji českých biblických překladových aktivit. Vše dokládá (v apendixech) mj. několika souvislými ukázkami z textu ČEP s příslušným komentářem.
Autor práce dále věnuje badatelskou pozornost dobovému kontextu vzniku, rozšíření a vlivu překladu dominikána Ondřeje Marii Petrů (1915–1970), postihuje jeho postavení mezi novozákonními překlady, zpřehledňuje všechny jeho edice. Těžiště teologovy překladatelské činnosti spojuje s jeho politickou emigrací v Římě. Překlad hodnotí pro 70. a 80. léta minulého století jako nejrozšířenější z katolických novozákonních překladů. Zachycuje i jeho dobovou oblíbenost mezi nekatolíky mladších generací, jíž jsem sám byl jako věřící československé církve husitské v uvedených letech svědkem. I tento překlad Bartoň zařazuje do vývoje českých biblických překladových aktivit a své analýzy a charakteristiky doprovází několika ukázkami z jeho textu.
Záslužným je i badatelské úsilí, jež autor práce věnoval vzniku, rozšíření i vlivu překladu Nového zákona Václava Bognera (1911–1988), který jako celek vyšel až po smrti svého tvůrce. Upozorňuje na Bognerovy spolupracovníky na tomto překladatelském díle, z nichž jako nejvýznamnějšího určuje básníka Františka Lazeckého. Všímá si i odborné reflexe tohoto překladu (L. Tichý), detailně představuje jeho (samým Bognerem ani spolueditory nijak neproklamovaný) úzký vztah k překladatelskému dílu O. M. Petrů, aby jej posléze též (za použití výsledků svých analýz) zařadil do vývoje českých biblických překladových aktivit zkoumaného období. Ani zde nechybějí ilustrující textové ukázky.
Svou badatelskou pozornost Bartoň upřel i k „parafrázovanému“ textu Nového zákona Slovo na cestu, vzniklému jako dílo teologů několika církví. Záměrem textu bylo v době jeho vzniku představit a široce popularizovat Nový zákon v evangelizační práci s konkrétními věkovými skupinami v církvích. Autor práce představuje překladatelský kolektiv (který původně chtěl zůstat v anonymitě) i průběh jeho činnosti. Všímá si vývoje překladu v jednotlivých edicích a určuje jeho návaznosti na dosavadní české novozákonní překlady, výklady jsou opět doplněny apendixy s ukázkami.
Pozornosti autora knihy neušel ani Překlad nového světa, vzniklý v prostředí Náboženské společnosti svědků Jehovových. Zkoumá nejprve jeho zahraniční předlohy i samizdatově šířenou první verzi vzniklou na sklonku totality v 80. letech minulého století. Všímá si složení překladatelského kolektivu (ten měl podle zvyklostí společnosti svědků Jehovových zůstat anonymní, ale Bartoňovi se podařilo zjistit většinu jeho členů) i odborné kvalifikace jeho členů. Seznamuje čtenáře i s někdejším nepublikovaným odborným posouzením tohoto překladu (Petr Pokorný). Také tento překlad pak na základě textových analýz zařazuje do vývoje českých biblických překladových aktivit zkoumaného období, i zde závěrečné apendixy předkládají souvislé pasáže, které specifika překladu ilustrují.
V pátém oddíle („Závěrem“, s. 275–280) autor práce shrnujícím způsobem zachytil některá dějinně kulturní a odborná specifika zde zkoumaného období moderního českého novozákonního překladu, zobecnil důležité závěry svého zkoumání a nastínil další možné směry bádání.
Práci, nesené nefalšovanou vědeckou akribií i autentickou kulturností jejího tvůrce, nechybí uměřený ekumenismus a hluboká orientovanost v historických, filologických i biblistických souvislostech. Autor v ní snesl množství poznatků, v nichž svým čtenářům otvírá mnohé z leckdy komplikované a málo známé geneze i exodu jím zachycených překladatelských činů. Kladně je třeba hodnotit proporčně vyvážený a bohatý textově kritický aparát práce, stejně jako i její srozumitelný a jasný jazyk. Knihu je třeba doporučit církevním historikům, teologům, studentům daných oborů i celé české kulturní veřejnosti.
Jaroslav Hrdlička
Jan ze Joinvillu: Život Ludvíka svatého, krále francouzského
Praha, Argo 2014
Recenzovat klasické historické dílo, jakým Joinvillův životopis je, představuje nesnadný oříšek. Protože dílo není v českém prostředí příliš známé, pokusím se jej nejprve představit a posléze zhodnotit jeho české vydání.
Joinvillova biografie francouzského krále Ludvíka je obecně označována za tu paradoxně nejlidštější a nejméně idealizovanou. Paradoxně proto, že vyšla až po králově kanonizaci. Tento časový odstup od Ludvíkova života a smrti jí však nic neubírá na autentičnosti. Autor, francouzský senešal o něco mladší než hlavní hrdina knihy, byl královým důvěrným přítelem, doprovázel jej na křížové výpravě a vůči monarchovi si počínal s až zarážející otevřeností a familiárností. To však vůbec neznamená, že by jeho vyprávění sklouzlo do bulvárnosti podle známého výroku, že pro sluhy není hrdinů. Joinville není sluha, ale šlechtic a Ludvík je pro něj nejen hrdina, ale i světec, ba dokonce mučedník. To mu ale nikterak nebrání kritizovat některá králova rozhodnutí či mu vytýkat jeho jednání. A zároveň velmi výrazně vstupovat do příběhu. Ostatně má na to plné právo. V událostech, které popisuje, hraje zásadní roli. Jeho význam vidíme v královské radě či na bojišti, kde mu Ludvík neváhá naslouchat či mu naopak svěřovat důležité úkoly, ještě více však v králově soukromí. To, jak do něj vstupuje, nejlépe ukazuje hloubku přátelství, jež jej pojilo se svatým králem. Joinville je například vůbec první, s kým je Ludvík ochoten se bavit, když jej zdrtí zpráva o smrti královny matky. Čtenář se také stává svědkem přátelství, jež senešala pojí s královou manželkou, Markétou Povensálskou, jíž často pomáhá snášet horlivou a ne vždy příjemnou královu snahu o radikální svatost. Joinville se snaží upřímně žít svou křesťanskou víru, ale svého svatého přítele víc obdivuje, než napodobuje.
Vypravěč se zkrátka vůbec neschovává za oponu, naopak až překvapivě rázně vystupuje na scénu. A ve světle reflektorů neváhá odhalit i své slabosti, jako když Ludvíkovi přiznává svou ochotu raději spáchat všechny možné hříchy než se nakazit leprou. Právě v tom působí vyprávění velmi moderním způsobem. Jakožto laik není autor zdaleka tolik svázán kánony své doby – ať už teologickými, či akademickými – a přitom díky svým kontaktům vidí za obzor bezprostředních událostí a dokáže tak dění podávat v širších souvislostech (kupříkladu diplomatických). Samotný obsah událostí podporuje velmi dramatickou expozici, kde jsou jak hlavní hrdina, tak vypravěč vystaveni velmi náročným zkouškám. Spolu prožívají srdceryvné loučení s vlastí, válečné hrůzy, kdy hledí tváří v tvář smrti, i ztráty svých blízkých. To vše vypovídá o charakteru aktérů i jejich upřímné křesťanské víře. Překvapivější jsou možná Joinvillovy cestopisné poznámky a také jeho líčení muslimských protivníků. A k tomu také historky ze života královy družiny a soužití jejích členů, které není jednoduché ani v Paříži – kde se Joinville špičkuje s kardinálem Sorbonem –, natož ve Svaté zemi. Joinville je zkrátka výjimečný svědek i zdroj. Zároveň je nutné dodat, že není ani výjimečný intelektuál, ani literát. Je si toho dobře vědom, takže i když v knize vystupuje velmi výrazně, neomezuje ji na vzpomínky typu „Svatý Ludvík a já“ a přidává z co možná nejdůvěryhodnějších zdrojů i informace o událostech, jichž nebyl přímým svědkem. Nicméně na díle je na první pohled patrná jistá rozpolcenost. Joinville se sice opravdu snaží napsat hagiografické dílo odpovídající požadavkům své doby, ovšem síla autentických zážitků je větší než upřímná snaha dokázat Ludvíkovu svatost (například zázraky prakticky chybí a nejsou nijak zvlášť připisovány královi). Vypravěč tedy zdůrazňuje královy ctnosti, z nichž nejvíce rozebírá víru, ale také moudrost a spravedlnost, a cituje jeho moudré výroky (jakási „ludvíkovská apoftegmata“), nicméně ve svém živlu je především tehdy, když líčí ty projevy Ludvíkovy svatosti, které sám zažil. Z toho také plyne, že těžiště knihy spočívá v letech společně strávených na křížové výpravě. To je dosti šťastné, neboť právě toto období Ludvíkova života bylo nejenom nejbohatší na zásadní události, ale také naprosto zásadní pro královu cestu ke svatosti. Ačkoliv ji Joinville není s to teologicky uchopit, přináší její zlomové body: úmrtí bratra, zajetí a s ním spojené nebezpečí smrti a také ponižující nemoc, rozhodnutí zůstat ve Svaté zemi, zřeknutí se možnosti vydat se do Jeruzaléma… Prameny jsou zajedno, že po návratu do Francie byl král jako vyměněný – v knize to ilustrují především Ludvíkovy neúprosné reformy. Nicméně Joinville chyběl u zcela zásadního momentu každé hagiografie – světcova skonu. Jeho rozhodnutí nedoprovázet krále na poslední křížovou výpravu bylo poněkud hořkou pozemskou tečkou za jejich přátelstvím a z textu lze poznat, že i po dlouhých letech jej tato skutečnost trápí – stejně jako fakt, že Ludvík nebyl prohlášen za mučedníka. Inu, ani kanonizace nebyla dokonalá, a stejně tak nebyl dokonalý ani světec, ani hagiograf, ani jeho dílo. I tak však zůstává vzácným a jedinečným svědectvím nejen o mravech a zážitcích křižáků, jednom výjimečném přátelství, ale především velmi lidské svatosti Ludvíka IX.
Z výše řečeného je snad zřejmé, že počin nakladatelství Argo, které navázalo na vydání Le Goffovy zásadní práce (rec. v Salve 3/2012), je velmi přínosný. Poněkud složitější to je, pokud se podíváme na překlad do češtiny. Jeho hodnocení je v nemalé míře subjektivní, jsem si toho vědom, přesto musím přinést několik kritických poznámek. Překladatelku Danuši Navrátilovou jsem příliš nešetřil ani v minulé recenzi, tentokrát si, myslím, se svým úkolem poradila lépe, rozhodně však ne bezchybně. Za základní problém považuji překládání klíčových pojmů – ať duchovních, či světských – středověkého světa. Takový prévôt, jistě představuje překladatelský oříšek, nicméně je těžké pochopit, proč ho jednou kalkuje včetně francouzských akcentů jako „prévôt“ (s. 174) a jindy překládá dosti nevhodně jako „probošt“ (s. 71) – slovo v moderní češtině znamená něco dosti odlišného od funkce, kterou zastával onen johanitský rytíř. Ještě křiklavější jsou všudypřítomní „seržanti“, kvůli nimž má český čtenář pocit, že v Egyptě bojuje nikoli francouzské rytířstvo, ale americké tankové divize. Přitom „zbrojnoš“ či prostě „voják“ by byl mnohem srozumitelnější. Zásadní výraz pro ludvíkovskou historii prudh’homme překladem „statečný muž“ (s. 24) naprosto ztrácí svou původní sílu a význam. Překladatelka k němu sice připojila poznámku, ale nikterak ji nevyužila, aby blíže osvětlila tento klíčový pojem. Vůbec by velice usnadnila práci sobě i čtenáři, kdyby jasněji oddělila své poznámky od těch původních a případně přiložila slovníček důležitých pojmů – v něm by také mohla obhájit volbu použitý výrazů, která takto zůstává často dosti diskutabilní. Z hlediska křesťanského pojmosloví také nepůsobí zrovna nejpřirozeněji „blahořečit Bohu“ (s. 71) – rozhodně se hodí víc „chvalořečit“ „dobrořečit“, či „vzdávat díky“. Navíc původní text znamená „za (všechno), co mu dává“, a ne „za to, co všechno mu dává“, jak překládá česká verze. Celkově se však překladatelce podařilo najít vhodný styl, který zůstává věrný originálu a dobře se hodí k pamětem středověkého křižáka.
Kniha je prezentována ve velice pěkné formě a je opatřená veškerým patřičným aparátem: doplňkové dokumenty, úvodní studie, poznámky, rejstříky, mapky.
Ludvík Grundman OP