Misie představují pokud ne snad nejviditelnější projev dominikánského poslání, tak určitě jednu z nejzásadnějších výzev pro bratra kazatele, a tím pádem také jakýsi prubířský kámen jeho povolání. Tak tomu bylo i pro mne během tohoto léta, kdy jsem se zúčastnil hned dvou mis(i)í – jedné v Čechách a druhé ve Francii. Chtěl bych proto nabídnout nejen svůj osobní pohled člověka z terénu a z něj vycházející komparaci obou akcí, ale také se pokusit na základě své zkušenosti načrtnout jakousi syntetickou vizi této činnosti v dnešní době. Pro každého zúčastněného začíná celé dílo dlouho před tím, než se sjedeme do vybraného města, kde jsme rozesláni hlásat radostnou zvěst. Pokud misie představují po výtce výraznou formu „tradere“, tak celé naše „contemplata“ je jimi ovlivněno – osobní i liturgická modlitba, studium i komunitní život upírají zraky k okamžiku, kdy máme dát zaznít naplno Slovu, kdy ho máme znovu obdařit tělem, aby skrze nás mohlo promlouvat i dnes. Jak se celá akce přibližuje, naše myšlenky k ní zalétají čím dál bezprostředněji a z myšlenek klíčí otázky. Jak se asi sneseme mezi sebou, v tak rozsáhlém a přitom různorodém týmu, když budeme týden společně snášet nejen radosti, ale i útrapy odmítání a neúspěchů? Jak budeme vycházet s místními farníky – nesletí se na nás jako včely na turecký med, jak se leckdy stává, takže pro jejich naléhavou a upřílišněnou péči nebudeme schopni dělat svoji práci? A co reakce oslovených – budou příznivé, či příkré; a hlavně – budou vůbec nějaké? Dočkají se přednášky určené široké veřejnosti prázdných sálů, či se zvrhnou ve vnitrokatolické debatní kroužky, kde si řekneme, jak jsme dobří a že nás nikdo nemá rád? A především – jak si budu stát já sám, nakolik budu důstojným hlasatelem našeho Pána? Nakolik dokáži nejen jít se svou kůží – a ještě spíše duší – na trh, ale také ji dobře „prodat“? Naštěstí realita neúprosně přikvačí a utne proud otázek. S fr. Janem musíme naložit svoje batohy, počítače, kombo, kytaru a kdoví co ještě všechno a mé otázky se nakonec krystalizují do jedné jediné: „Jak se tam vlastně jede?“
Litoměřice
… jako „hostitelské město“ obstály výtečně, náš tým zde měl vynikající podmínky. Stan jsme rozbili v budově bývalého konviktu, nyní Diecézního centra kardinála Trochty, které nám garantovalo solidní zázemí na celý misijní týden. Pochopitelně jsme těžili z příhodné „církevní“ situace města, centra diecéze. Velké podpory se nám dostalo zejména ze strany otce biskupa, který ostatně sám určil místo konání misií; stejně tak jsme ocenili vynikající mediální krytí celé akce. Nacházíme se sice v severních Čechách, silně sekularizovaném regionu, ale nepřehlédnutelná přítomnost církevních institucí ve městě dokázala uchovat u zdejších obyvatel alespoň jakési christianizující povědomí, takže křesťanství pro ně zůstává pořád do jisté míry nosným tématem, o němž se dá diskutovat a k němuž se sluší zaujmout postoj.
Nejen církevní autority, nýbrž i radnice nám pohotově vyšla vstříc. Pozitivně nakloněno nám však nakonec bylo celé město. Litoměřice zkrátka skýtají pro misie vskutku příhodné podmínky. V první řadě za to může jejich velikost a s ní spojený sociální potenciál – z toho všeho lze náležitě těžit. Ve městě to relativně žije a jeho parky, náměstí, třídy a kulturní prostory se samy nabízejí k setkáním, bez křečovitosti či nucenosti. Našemu „pouličnímu týmu“, který působí v centru města, se tedy rozhodně nestává, že by nebylo s kým mluvit – naopak, takový park u hvězdárny, velmi pěkně obnovený, k zapředení rozhovoru přímo vybízí.
A přesto – rozjezd bývá vždycky náročný, i pro sebezkušenějšího misionáře. Skutečnost, že chodíme po dvojicích, je velkou pomocí, i když někdy svádí k dohadování, kdo začne první. Tahle paní ne, evidentně spěchá, nemá cenu ji zdržovat; tenhle pán se na nás mračí už zdálky… tohle jsou očividně výletníci, kteří se tu stejně nezdrží. Nakonec je potřeba přece jen přistoupit k činu: „Dobrý den, já jsem bratr Ludvík… pořádáme zde tento týden misie… pokud byste chtěli, rádi Vám zodpovíme otázky týkající se křesťanství, katolické víry, církve… zveme Vás na…“ Snažíme se dávat těm, na něž se obracíme, možnost nenásilně a elegantně odmítnout, i tak si ale můžeme tu a tam vyslechnout nepříjemné narážky či upřímné urážky. Těžko říct, zda je těžší přijmout je, či nepříliš přesvědčivé: „Určitě si ve vašem programu něco vyberu.“ Nicméně někteří to myslí vážně a opravdu se ukážou.
Postupně se nám naše naučené fráze tak vrývají do paměti, že je těžké pronášet je opravdu přesvědčivě a upřímně. Stejně tak postupně ztrácíme to, co bychom mohli nazvat „momentem překvapení“: „Díky, už mě třikrát oslovovali vaši kolegové…“ Naopak, často jsme to my, kdo se diví, kupříkladu když se, zcela výjimečně, jeden pán chytí na nabídku: „Kdybyste měl nějakou otázku týkající se třeba Bible…“ „No, zajímalo by mě, proč v Janově evangeliu Ježíš oslovuje svou matku: ‚ženo‘?“ Když se pokusím podat odpověď, dostane se mi díků, tak pokračuji: „Promiňte, Vy jste věřící?“ „Ne, ale mám za to, že Bible je součástí kultury, tak jsem ji celou přečetl a tohle mě tam zaujalo.“ „V celé Bibli Vás zaujalo jenom tohle?“ „Hmmm, jenom tohle.“ „A nic jiného?“ „Ne, nic jiného, děkuji.“
Přibývá naopak zkušeností – v tomhle parčíku si lidé chodí odpočinout, jsou příjemně naladění a mají sdostatek volného času; na téhle třídě zas každý pádí za prací, většinou už tak notně vystresován. Přesto se nám naše rozhovory nikdy nestanou rutinou, na to jsou jednotliví lidé příliš jedineční, příliš osobní, příliš neotřelí. Jeden živnostník poklidně pokuřující na chodníku před svým podnikem nám hned na začátku oznámí, že od víry nic neočekává, přesto se ale nebrání tomu, abychom s ním zapředli rozhovor, který se nám do paměti zapíše jako jeden z nejhlubších. Stejně tak ona mladá slečna, již osloví moje kolegyně Edita. Zatímco spolu dobrou půlhodinu zaníceně diskutují, já se snažím věnovat se partnerovi oné slečny. Jedná se o oboustranně náročný výkon, nevím, zda angličtinu víc deformuje jeho španělský, či můj český přízvuk. O to víc potěší, když se se mnou loučí s díky za příjemný rozhovor.
Naši kolegové obcházející po domech nám zase často vyprávějí o starých nemocných lidech, kteří už čekají na vůbec kohokoli, natolik je tíží samota, a proto je přijímají s otevřenou náručí i srdcem. I nás, kteří působíme v ulicích, mají někteří vyhlédnuté. Když se tak vracím z noční adorace o něco dříve, abych si trochu přispal, z jedné z hospod vystoupí žoviální chlapík a zve mě na pivo. Nejprve se ho snažím přemluvit, že si můžeme dát sraz druhý den na stejném místě, ale nakonec ustoupím jeho naléhání a odhodlávám se jít ad gentes tradice řádu, jehož založení vnukla sv. Dominikovi celonoční disputace právě v hostinci. Sluší se uznat, že jsem neprojevil horlivost hodnou našeho zakladatele a odešel někdy k půlnoci, avšak osazenstvo hospody přijalo radostnou zvěst spíše příznivě.
Osobní setkání doplňuje různorodý program, který nabízíme během celého týdne. Od spíše „neutrálně“ laděných kulturních představení sahá přes přednášky až po pouliční kázání – tedy ne úplně pouliční, poněvadž se odehrává na hlavní náměstí. Přednášky se letos konaly v snad nejmodernějším domově důchodců, kterým se Česká republika pyšní, což s sebou sice neslo několik odmítnutí ve stylu „Já ale přece nejsem důchodce!“, ale také celkem dobré zázemí pro ně. Dlužno podotknout, že jeho sál se většinou podařilo zaplnit lépe než hlediště během divadelních představení. Ta probíhala občas přímo na hlavním náměstí, ovšem přehršle lidu nepřitáhla. Úspěch naopak slavily litoměřické kostely, které přilákaly nemalou řádku zájemců. Jedni si je přišli prohlédnout v rámci dne otevřených dveří, kdy jim byli k dispozici průvodci, další do kostelů zamířili během nočních adorací. U některých z nich se zdálo, že pořádně nechápou, co tam vlastně dělají – ve ztemnělém kostele, kde nezvyklá partička prozpěvuje před vystavenou monstrancí… Nechápali, co tam dělají, a snad ještě méně chápali, co to dělá s nimi.
Postupem času zapadáme do koloritu města a přestáváme překvapovat svou přítomností. Obyvatelé už vesměs tuší, s kým mají tu čest, a podle toho také reagují – jedni pozdravy a dotazy, další se nám zase již z dálky vyhýbají, často s vysvětlením, že už potkali naše kolegy či že už mají náš letáček. Skupina tří dam s kočárky se vyjádří konkrétněji a explicitněji: „Nemáme zájem, a pokud nám dáte letáček, akorát ho vyhodíme, jako jsme to udělaly s tím minulým…“ Jak plyne týden, ubývají i akce, na něž je možné zvát – na jeho sklonku tedy taháme z rukávu poslední „eso“ – kázání přímo na náměstí. Vše je domluvené s radnicí, a tak si přinášíme zvukovou aparaturu a pouštíme se do kázání – žádné velké davy se sice nehrnou, ovšem díky kvalitní technice nás může slyšet jistě dobrá třetina náměstí včetně hostů restaurace uvelebených na její prostorné zahrádce a turistů trpělivě čekajících na zastávce na příjezd turistického vláčku. Postupně však i oni otupí a my zůstáváme s prázdnými rukávy a prázdnýma rukama. Moment překvapení už zmizel, žádný velký rozruch jsme nevzbudili… snad jen údiv.
A možná, že právě údiv, údiv, který vede k zamyšlení, je tím nejkrásnějším plodem misií, tím nejhlubším, co jsme mohli vyvolat. Údiv nad tím, že věci nejsou nutně tím, čím se zdají být, údiv nad tím, že leckdy i skutečnosti velmi dobře známé mohou skrývat tajemství, údiv nad tím, že pár nadšencům může víra stát za to, aby jeden týden neodbytně nabízeli letáčky bez nároku na odměnu, a hlavně údiv nad tím, že Bohu stálo za to vtělit se a umřít za nás…
„Dej mi napít“ (Jan 4,7)
Říká se, že obhájit titul je vždycky těžší než ho získat poprvé. Něco velmi podobného můžeme konstatovat i v případě nové evangelizace. Když se řekne „misie“, vytane zřejmě na mysli obraz tančících Afričanů, Asiatů či Indiánů, představa odchodu do dalekých zemí a roztodivných domorodých zvyků a kostýmů, které musí člověk misii se oddávající vzít na sebe. Nelze popřít, že vzhledem k obrovským prostorům světa, kam křesťanství dosud masivně neproniklo (ať už jde o Asii, či velké části Afriky), tento obraz věrně vystihuje značnou část reality, nicméně zdaleka ji nevyčerpává. Poslední dobou roste povědomí o nutnosti misie i na evropském kontinentu, v krajích, kde kdysi hlásali evangelium svatí Diviš, Patrik, Cyril a Metoděj… O tom, že se tak v praxi děje, ostatně vypovídá celý tento článek, který předkládá dva příklady z České republiky a z Francie, kde je snad nová evangelizace více středem nejen pozornosti, ale i teoretické reflexe – přičemž lze zaznamenat patřičnou snahu uvést tyto reflexe v praxi.
Celá záležitost si však zaslouží i zamyšlení teologického rázu, které by se pokusilo vystihnout specifičnost tohoto „druhého“ kola misií.
Fr. Jean-Miguel Garrigue O.P.ve své knize Le dessein de Dieu à travers ses alliances nabízí velmi případnou paralelu k situaci dnešních západních „nevěřících“ (terminologie nám tu selhává, snad by se spíše nabízelo „nekřesťanů“, což by ovšem zahrnovalo i západní židy a muslimy, což ovšem neodpovídá vyjádřené myšlence), v postavě samařské ženy ze 4. kapitoly Janova evangelia. Skutečně, lidé, s nimiž se setkáváme, jsou, ať už chtějí, nebo nechtějí, nějak dotčeni křesťanstvím a jsou jím ovlivněni. Tato skutečnost nám však vůbec neusnadňuje situaci, ba právě naopak. Právě proto, že každý z oslovených má vůči křesťanství nějaké své předporozumění (jakkoliv často jen minimálně reflektované), je naše situace ztížena – náš protějšek je totiž povětšinou přesvědčen, že nás už „má prokouknuté“, že nás zná jako své vlastní boty, což u něj často vyvolává vlídnou, ovšem neskrývaně nadřazenou blahosklonnost a s ní spojené apriorní odmítání. Ještě nejsnáze oslovitelnými jsou ti lidé, kteří se v „dobré víře“ opírají o své nabyté vědomosti, které jsou ovšem často zkreslené nebo i naprosto mylné. Nevěřícně pak na nás koukají a podivují se, že sex není hřích, že nikdo nikdy netvrdil, že by vše, co papež řekne, bylo neomylné atd… Jiným zase, zdá se, zcela uniká smysl naší misie – my jsme k nim přece nepřišli proto, aby nám řekli, že si církve a křesťanství velmi váží a katolíci jsou jim sympatičtí – to nás dozajista těší, ale mi přicházíme s nabídkou, kterou máme za velmi lákavou, ne s prosbou o uznání. Naprosto neprůstřelnou skupinu pak tvoří ti, kteří se vytasí s nějakou osobní zkušeností. Nejen že se dá jen těžko zpochybňovat, ale někdy právě konfrontace se zvěstovaným evangeliem přetvoří tuto latentní „zakládající událost“ v opravdický kámen úrazu. Mezi nejčastější zřejmě patří – podobně jako v případě samařské ženy – vědomí neslučitelnosti vlastní existenciální situace s morálními požadavky křesťanství. Vědomí, nebo alespoň tušení, žel Bohu ve značné většině případů správné a opodstatněné. V takovém případě nemůžeme a ani nechceme dotyčného balamutit či banalizovat jeho případ. Pokoušíme se mu alespoň trochu posunout vizi křesťanství a vyvléci ji trochu z moralizujících vod – skutečnost, že křesťanství není především systém morálních předpisů (a hlavně zákazů), stále není mnoha lidem zdaleka zřejmá.
Nesmírná akcentace vlastní zkušenosti (spočívající často v nějakém konkrétním zážitku) a osobního postoje v postmoderní společnosti vede k tomu, že každé setkání vyžaduje nejen nešablonovitý a vynalézavý postup, ale také nadmíru šetrný přístup. V takové situaci se jen výjimečně podaří vysadit evangelizovaného člověka ze sebejisté pozice, do níž on sám sebe situuje, a učinit ho tak vnímavým k hlásané pravdě. Již to máme za velký úspěch, když můžeme přispět k tomu, že se dotyčnému rozšíří obzory. Někdy snad můžeme přispět k tomu, že relativně nehybná (auto)konstrukce jejich představ a názorů na Boha a ty, kdo v něj věří, dostane pár spásonosných trhlin a podaří se z ní vymontovat několik nebezpečných součástek. Někdy se tak stane v příhodné chvíli a my tak udeříme hřebíček na hlavičku – pak se stává, že se třeba dotyčný poprvé v životě vydá ke zpovědi. Ve většině případů však naše intervence zůstává jen jedním z mnoha kroků dlouhé osobní cesty – doufáme, že dotyčnému pomůže posunout se kupředu a modlíme se, aby ta cesta jednou mohla vyústit v plné přijetí víry.
Nezměnila se jen situace těch, jimž je evangelium kázáno, i samotná mentalita, či ještě spíše spiritualita misionářů prošla podstatnou proměnou. Na rozdíl od sv. Františka Xaverského (srov. druhé čtení v hodince četby na jeho svátek) už se neděsíme, že by ty, které se nám nedařilo oslovit, mělo čekat věčné zavržení. Teologická reflexe, která jistým způsobem vyvrcholila na II. vatikánském koncilu, nám dala lépe pochopit, kterak se spásonosná Boží iniciativa dotýká i těch, kteří s církví a křesťanskou vírou nejsou viditelně spojeni. Tvořivá Boží milost si jako voda razí cestu stále novými koryty a jistě se nachází i v srdcích mnohých z těch, kdo se s námi bavit odmítli či i po setkání s námi zachovali vůči křesťanské víře svůj rezervovaný postoj. Její explicitní odmítání však těžko může aspirovat na obzláště doporučeníhodný prostředek života s Bohem. Vždy se dá uvažovat o tom, nakolik je naše hlásání evangelia upřímné a autentické, nakolik příklad života, který dáváme, odpovídá evangelnímu ideálu… Pravdou i tak nadále zůstává, že pohoršení kříže je nevyhnutelné pro kohokoli, kdo přijímá víru. Musíme a chceme být sebekritičtí, ovšem kdyby naši předkové byli čekali s přijetím evangelia na hlasatele, kteří by byli absolutně na výši, nikdy by se jich asi nebyli dočkali. Jistě se snažíme nastavit co nejvlídnější tvář, ale naší snahou není ukázat to „pravé ořechové“ z křesťanství v nás, nýbrž jen a pouze skrze nás. Musíme být transparentní, vždyť jde o to, aby dotyčný přilnul k víře jako takové, která se neredukuje na to málo, co my jsme mu z ní schopni zprostředkovat. Pokoru nutno pěstovat nejen „interní“, když správně oceňujeme svůj podíl na účincích misie, ale i navenek, v přístupu. Zde opět nacházíme paralelu v Ježíšově setkání se Samařankou – ačkoliv je to on, kdo jí přichází něco nabídnout, začíná jako ten, kdo o něco prosí, jako ten, kdo má o druhého zájem. Tak i my prosíme, většinou o prominutí, že vyrušujeme, případně o chvilku času, kterou by nám lidé mohli věnovat, a teprve v závislosti na reakcích si dovolujeme něco nabízet.
Výše zmíněné úvahy by neměly vyvolat podezření z laxismu či fatalismu. Naopak, vše výše zmíněné nám má pomoci lépe pochopit vlastní roli, abychom se jí mohli zhostit o to aktivněji, opravdověji, pořádně… Vždyť ve hře je mnoho. A neváhám napsat, že jde o život. Nejen ten věčný, ale i ten vezdejší, neboť oba si zaslouží být žity ve spojení s Bohem, spojení, které je oba činí opravdickými, hlubokými… Naše misie by měly, nebo alespoň se o to snaží, přispět k tomu, aby námi oslovení lidé mohli žít – víc, plněji, hlouběji. Jak se daný život rozvíjí, potom záleží na jeho vlastním rytmu, specifickém procesu růstu, velmi citlivé Boží pedagogice, která pak dokáže vhodně využít našich intervencí, jakkoliv nedokonalých, k rozvoji dané osoby.
Moulleau
Zatímco letní misie České dominikánské provincie mění každé léto destinaci, apoštolský projekt toulouské provincie „WEEK OP“ je přesně ušitý na míru malému sídlu Moulleau u pobřeží Atlantského oceánu. Celý projekt se snaží maximálně využít daného místa – přímořského letoviska, které přes léto více než zdesetinásobí počet obyvatel. Navíc je zde bývalý dominikánský kostel s „klášterem“ (ve skutečnosti jsou prostory bratří vbudovány do stavby kostela a obepínají hlavní loď), který je fantasticky umístěn na vrcholu dominujícím jedné z hlavních tříd vedoucích na pláže. Stejně jako místo je i doba trvání pevně určena – od 7. do 15. srpna, což odpovídá nejen vrcholu turistické sezony, ale také dvěma slavnostem, které celou akci ohraničují – sv. Dominika a Nanebevzetí Panny Marie, což je hlavní slavnost francouzské církve. Konečně i složení týmu je pevně dáno – kromě bratří a sester kazatelského řádu je tvořen mladými dobrovolníky mezi 18 a 30 lety. Jejich program je rozdělen tak, že dopoledne je věnováno jejich vlastní formaci (modlitba, přednášky) a odpoledne a večer (někdy velmi pozdní) službě. Jde o cílenou volbu počítající s tím, že právě ona pomůže vyvrátit přesvědčení nejen většinové společnosti, ale i mnoha praktikujících katolíků, že „církev je jen pro starý“, a i kdyby nebyla, tak žádní mladí se v ní nevyskytují. Navíc mladí disponují jistou lehkostí v komunikaci – např. takové animace večerního programu naší WEEK OP kavárny se zhostí velmi přirozeně. Konečně i evangelizační koncepce je velmi jasně promyšlena a propracována. Celý tým je rozdělen mezi tři stanoviště, která mají přivádět ty, s nimiž se setkáváme, postupně stále blíže kostelu podle schématu „pláž–kavárna–kostel“.
Začínáme na pláži, kde rozdáváme letáčky a zveme na turnaj v beachvolejbale, fotbálku a frisbí. Úspěšnost „náboru“ se každý den liší, dočkáme se tak obou extrémů, kdy některá družstva nemohou hrát – jednou proto, že jim schází protivníci, jindy proto, že všechna stanoviště jsou obsazená. Sluší se přiznat, že přestože naše materiály zdůrazňují výjimečnou možnost nechat se porazit ve volejbale řeholníky, lidé přicházejí spíše proto, že mají chuť si zahrát a my jim alespoň zajistíme materiál – nehledě na to, že náš Week OP tým – s čestnou výjimkou jednoho z hracích dní – příliš vítězství nesklízí. Velkou pobídku pro účast v turnaji představují i hlavní ceny – poukázky na bezplatnou konzumaci v naší Week OP kavárně a naše Week OP trička. Vítězové většinou příliš nelení a po parném dni stráveném v zápasení na rozpáleném písku se vydávají z pláže nahoru ke kostelu, který majestátně vévodí celému místu. S úderem šesté odpoledne končí služba našich „plážistů“ – ti balí sítě, míče a branky a vrhají se do moře, aby si v něm užili zaslouženého odpočinku. Naší kavárenské partičce se jej naopak dostalo po obědě, takže nyní už se činí a ve weekopáckých zástěrách její členové roznášejí pití a připravují palačinky. Vítězové předešlých mačů doráží mezi prvními zákazníky, hrdě prezentují poukazy a konzumují své výhry. Příliš ovšem neušetří – naše cenová politika je taková, abychom přilákali co nejvíce potencionálních zájemců – kavárna si vydělá na svůj provoz a pár zlatkami dokonce přispěje do kasičky celé akce –, i tak ale servírujeme zdaleka nejlevnějšího Leffa či 1664 v celém okolí. Naším cílem ovšem pochopitelně není jen vzbudit dojem, že katolíci nejsou žádní skrblíci, ale naopak dobráci od kosti a nefalšovaní sympaťáci. V ceně je totiž i společnost někoho z členů našeho týmů… Bratr, sestra či dobrovolník se pak snaží zapříst rozhovor a patřičným způsobem ho rozvinout.
Zde se projevuje několik rozdílů oproti české zkušenosti, které stojí za povšimnutí. Zatímco v Čechách máme co do činění většinou s ateistickou majoritou společnosti, ve Francii se stále značná část populace hlásí ke katolické víře. Setkáváme se tak hlavně s nepraktikujícími katolíky, z nichž nemálo to „dotáhlo“ až k biřmování. Celou situaci ještě umocňuje fakt, že dané letovisko navštěvuje spíše dobře situovaná společnost (snad nikdy jsem neměl možnost vidět takovou koncentraci offroadů všech značek) z pařížské aglomerace, jejíž sociální profil je ještě specifičtější a „prokatoličtější“. Díky tomu se nám dostává – alespoň v prostoru kavárny a kostela – velmi pozitivních reakcí, s odmítnutími se, na rozdíl od Litoměřic, setkáváme jen naprosto výjimečně (dlužno podotknout, že situace na pláži je poněkud odlišná).
Jeden z hostů naší kavárny tak postupně přechází od „Já mám velkou úctu k církvi a ke křesťanství“ přes „rozvedl jsem se a znovu se oženil, takže nemohu chodit k přijímání, ale to neznamená, že bych nebyl katolík“ až k finálnímu „je to hrůza, jak je dneska málo kněží, a vůbec, moje dcera, když šla k prvnímu přijímání, tak s ní šlo jen pět dalších dětí, kam jsme se to dostali?“.
Vytížení kavárny je značné, hosty nepřivádí jen výhry v soutěžích a přístupné ceny, ale přirozeně jsou sem směrováni umístěním kostela – v neděli večer jsme konfrontováni s takovým náporem turistů, že naprosto nezvládáme věnovat se všem. Jiné dny jejich přirozený proud nedosahuje takové intenzity a to se je pak snažíme lákat na „večeři s mnichy“, turnaje v petangu a nebo alespoň přitáhnout hudební produkcí, k níž se druží improvizované taneční kreace či chrliči ohně. Ne všichni příchozí se rekrutují z prostředí, o němž byla řeč. Skupinka mladých studentů konzervatoře si přišla poslechnout koncert svých učitelů, a když se mi ji podaří přimět k posezení v naší kavárničce, zjišťuji, že se skládá především z praktikujících ateistů. Strávím s nimi tři večery snaže se je přivést od žesťů ke Kristu… Hudebníci si do kostela přišli poslechnout koncert, jiní do něj zavítají, aby si ho prohlédli, a to se jich hned ujímá některý z naší skupiny průvodců. Ti se jim snaží vysvětlit nejen význam výzdoby chrámu, ale také smysl tohoto domu modlitby, ba snaží se je přivést k modlitbě samé a nedá se říci, že by se jim to úplně nedařilo – zájemci se nemohou dočkat volného zpovědníka a košíček s intencemi se plní takovou rychlostí, že sotva stačím dodávat lístečky, na něž je možné je psát – jeden filuta nám dokonce vysekl intenci rýmovanou v klasických alexandrínech! Tím určitě nechci říct, že by to byl výsledek masových obrácení, i tak jsem přesvědčen, že právě kontext misií dává mnohým dobrou příležitost se po dlouhých letech vyzpovídat – a zkušenost zpovídajících bratří mne v tomto přesvědčení jen utvrzuje.
Celá akce vrcholí na Nanebevzetí Panny Marie, což je patronátní slavnost celé Francie a jako taková je také náležitě prožívána. Pompézní sláva natřikrát natříská nevelký kostelík. Nejprve v podvečer slavnosti, kdy postupné stmívání krvavé oblohy skvěle podbarví brilantní eschatologické kázání fr. Pavla, aby následně světelný průvod osvítil předchrámí s jeho schodišti, když se již na město a jeho záliv snese tma. Dvakrát pak v samotný den slavnosti, kdy stoupající kadidlový kouř ještě zhustí parno letního dne. Nanebevzetí Panny Marie je slavností v celé církvi, její liturgické prožívání ve Francii tedy není příliš specifické, zahraničního pozorovatele však ohromí především „lidový“ charakter této události a samozřejmost, s jakou je pojímána jako ryze národní a vlastní Francouzům… Až by se chtělo jízlivě pozeptat, jestli svatá Panna (kterou ostatně nenazvou jinak než „Notre Dame“) byla taky Francouzka… Má jízlivost mne však přejde ve chvíli, kdy se mně, Nefrancouzovi a relativně novopečenému jáhnovi, dostane cti požehnat slavnostní oběd.
„Kdo sejí s pláčem, s jásotem budou sklízet“ (Žl 125[126],6)
Druhou mší onoho dne naše misie vyvrcholily a nastává čas loučení s Arcachonem i sebou navzájem. Není nám dáno znát plody naší námahy, a je to tak jen dobře, ovšem Prozřetelnost nám dá někdy zahlédnout záblesky své účinnosti a zakusit, že naše úsilí bylo přece jen k něčemu dobré. Odpoledne sestupuji níže do města poslechnout si naše známé hudebníky, kteří mne tak zaníceně zvali na svou produkci. Potkávám se s jedním z jejich profesorů, s nímž jsem měl tu čest večeřet několik dní předtím: „Á, to jste vy bratře? Mí studenti si vás velice pochvalovali…“ I to, že jsem nyní přišel, zdá se, ocenili, tedy přinejmenším jsem já ocenil jejich hru.
Loučíme se s našimi dobrovolníky, které jsem měl mimochodem na starosti já. Přímo na místě se mi během „večeře s mnichy“ podařilo, naprosto nečekaně a navíc takřka bezděky, „naverbovat“ jednu slečnu, která se dušovala, že ráda připraví tuny palačinek, ale na nějaké duchovní záležitosti se moc necítí… Přednáškám se jí dařilo odolávat docela dlouho, na nedělní mši si však přece jen troufla a evidentně jí to nestačilo, neboť z Arcachonu odjíždí zcela neplánovaně na týden do našeho kláštera v Sainte Baume.
K večeru pláž opustili poslední ráchající se turisté, a tak si mohu naplno vychutnat její atmosféru. Je zalévána září zapadajícího slunce a omývají ji mořské vlny. Procházím se a vzpomínám. Vzpomínám si na rozhovor s jedním z bratří právě na téma našeho apoštolátu a jeho účinnosti. Tehdy mi vykládal o muži na břehu moře, jenž sbíral mořské hvězdy vyplavené příbojem na břeh a házel je zpět do moře. Vzbudil tím pozornost okolních, kteří mu namítali: „Moře vyplaví mnohem víc hvězdic, než vy stačíte naházet zpátky; to, co děláte, nemá žádnou cenu.“ V odpověď uchopil jednu z hvězdic a odvětil: „Ale pro tuhle to cenu má!“ a hodil ji zpět do moře.