Editorial 4/13 – papežové a koncil

Vážení čtenáři,

II. vatikánský koncil vstoupil ve druhé polovině 20. století do dějin církve, do jisté míry ji proměnil, vyvolal v ní určité reakce, což bylo průvodním znakem všech významnějších koncilů, ale především neztratil ani po půl století na své aktuálnosti. O tom ostatně svědčí i jednotlivé statě v tomto čísle naší revue. Na první pohled je tato změna viditelná v životě církve, ve způsobu, jak je vyjadřován její vztah k Bohu, totiž v liturgii – v užití národních jazyků, v úpravě liturgického prostoru, v účasti věřících na ní, stejně jako i v přizpůsobení liturgických oděvů a symbolů mentalitě 20. století.
Mnohým se zdá, že 21. století by v době globalizace, postmoderny a revolučního nástupu nových technologií vyžadovalo koncil nový. Víme však, že především v důsledku opravdového opuštění evropského paradigmatu došlo k tomu, že se počet věřících katolické církve zdvojnásobil (zcela jistě je to i důsledek demografického vývoje), že stojíme před církví nových kontinentů a nových zadání, což se výrazně začíná uplatňovat v pontifikátu papeže Františka. Nesmíme proto zapomínat, že velké části světa, a to i samotných katolických křesťanů, žily víc jak polovinu století po II. vatikánském koncilu v totální izolaci, jako je tomu například v Číně, Vietnamu a na Kubě. Je zapotřebí dát i těmto křesťanům možnost skutečně II. vatikánský koncil vstřebat, především proto, aby v církvi na jednotlivých kontinentech a v rozdílných oblastech nevznikla příliš velká diferenciace, která by znemožňovala harmonickou výměnu a kontinuální vývoj. Jinak by hrozilo nebezpečí, že se světová, tedy katolická církev bude nejrůznějším způsobem stratifikovat. Toto nebezpečí je o to vážnější, že jsme v současném světě svědky výrazného vzestupu nacionalistických a separatistických tendencí.
Přes řadu kritik význam ekumeny spíše narůstá, než by se umenšoval, což také nutně vede k potřebě nového uchopení Petrova úřadu. Byl si toho vědom i zesnulý bl. Jan Pavel II., který o tom chtěl v závěru v závěru svého pontifikátu vést diskuzi, ale zdravotní stav mu to už nedovolil. Enormní rozměry současné římskokatolické církve vyžadují, jak upozorňuje i současný papež František a což prokázala také kardinálská konzistoř před konkláve, jistou formu decentralizace a větší autonomii místních církví, a to jak na státní, tak kontinentální úrovni. Samotný proces však vyžaduje určitý čas, nicméně novodobé sdělovací prostředky i mobilita dovolují využít k přípravě tohoto nového modelu církve synodálních forem po II. vatikánském koncilu. Nejedná se však o novou ekleziologii, ale spíše o reflektování teologického vývoje před i po II. vatikánském koncilu, který je podle mého soudu životaschopný i akční.
Autoři jednotlivých článků tohoto Salve si zmíněných problematik všímají, jako například Tomáš Petráček ve své úvaze o proměnách papežské služby v moderní době, či článek Radka Martinka o změně vizuálního obrazu papežství po II. vatikánském koncilu. Ve stati Radka Tichého se odráží stále živá diskuze o liturgické reformě. Tato reflektuje skutečnost kulturního, a tedy i kultovního liturgického ztvárnění dějin spásy. Závažnou problematikou se zabývá studie Martina Kočího, která hovoří o zápase, který představuje interpretace II. vatikánského koncilu, a o zcela zřejmém fenoménu přijetí II. vatikánského koncilu v kontextu teologicko-kulturního vývoje, jak jednotlivce, tak i určitých oblastí.
V anketě revue Salve zachycujeme výpovědi nikoliv přímých protagonistů II. vatikánského koncilu, ale spíše poradců a pamětníků, kteří sledovali koncil očima pozorovatelů. Vždy pro nás proto zůstanou cenné deníky a paměti samotných koncilních otců a jejich odborných poradců, jako např. deník otce Yvesa Congara OP Mon journal du concile (Můj deník z koncilu, 2002).
Myslím, že téma II. vatikánského koncilu předkládané našemu čtenáři nabývá vzhledem k aktivitě papeže Františka na své aktuálnosti. Případná diskuze o jednotlivých článcích tohoto čísla může představovat II. vatikánský koncil v reflexi čtenářů Salve. Je to určitě závažný, ale i dobrodružný úkol, proto takovéto setkání velmi doporučuji.

+ fra Dominik Duka OP