Vážení čtenáři,
první číslo naší revue Salve v Roce víry věnujeme sv. Kateřině Sienské s vědomím, že víra není jen abstraktní odborný termín, ale vtěluje se jako životní forma do příběhů mužů a žen, kteří křtem obdrželi dimenzi teologální víry. Víra jako milost nás přemáhá, klade na nás velké nároky a my objevujeme, že nás vlastně překračuje. Možná, že si mnozí z vás kladou otázku, proč jsme nevybrali nějaký výraznější a známější příběh. Přitom nepřestává fascinovat – a já sám se nestačím divit –, co vedlo již v době středověku tehdejší církev k respektu a obdivu k této dívce, Kateřině Sienské, která nebyla ani abatyší či převorkou významného kláštera, ale jako mantelata patřila k téměř anonymnímu zástupu žen tehdejší Evropy, kterou začínají otřásat hluboké rány a krize, jež se nevyhnuly ani církvi a samotnému papežství. Navíc se jedná o ženu, která byla negramotná. Její první životopis napsal její zpovědník, blahoslavený Rajmund z Capuy, pozdější generální představený dominikánského řádu, který nechyběl ani na generální kapitule tohoto řádu v Praze, na jejímž zahájení asistoval v roli císaře jáhna sám Otec vlasti Karel IV. a na závěr kapituly hostil všechny účastníky na Pražském hradě. Některé prameny říkají, jak o tom píše v románové biografii Kateřiny Sienské Neviditelný prsten prof. Dominik Pecka, že to byla právě sv. Kateřina, která doprovodila papeže po návratu z avignonského vězení do lateránského paláce a spolu s Otcem vlasti držela uzdu papežova koně.
Co vedlo církev k tomu, že tuto sienskou dívku v roce 1939, poté co Pius XI. odmítl přijmout Adolfa Hitlera při jeho slavnostní návštěvě u Benita Mussoliniho po mnichovském diktátu, ustanovila za patronku Itálie? Ptám se, co vedlo Pavla VI., aby tuto negramotnou dívku jmenoval Učitelkou církve? Vždyť sv. Terezie z Ávily, druhá Učitelka církve, byla prohlášena Učitelkou církve honoris causa již na zasedání univerzity v Salamance roku 1622 (a nechám na čtenáři, aby uhodl, která žena a kdy se stala první profesorkou naší nejstarší alma mater za Alpami).
A do třetice – co vedlo bl. Jana Pavla II., aby nám mezi třemi světicemi, vedle sv. Brigity a Terezie Benedikty od Kříže (sv. Edith Steinové), postavil před oči opět sv. Kateřinu Sienskou? Tolik otázek tedy bezděčně provází téma prvního čísla Salve roku 2013, který je také rokem 1150. výročí příchodu našich věrozvěstů.
Naše revue pojednává osobnost sienské světice z různých úhlů pohledu. Vstupním rámcem je životopis Kateřiny Sienské z pera bl. Rajmunda z Capuy, který byl publikován ve dvou verzích, Vita minor a Vita maior. Historický úvod do komplikované a v mnoha smyslech problematické osobnosti naší světice představuje důkladná studie mladé české badatelky Kateřiny Čadkové. Následuje originální pojednání otce Ludvíka Grundmana OP „Eucharistická ekleziologie v Dialogu sv. Kateřiny“. Tento článek považuji za velmi podnětnou studii, která by si zasloužila ještě obsáhlejší zpracování. Ukazuje nám pojetí církve této velké mystičky, které je nesmírně aktuální a jež je možné vyjádřit dictem „každý není v církvi, ale církev je pro každého“. Možná je to ohlas výroku sv. Tomáše Akvinského „každý je potenciálním členem církve“. Připomenu Pia XII. (dominikánského terciáře přijatého do řádu generálním magistrem Stanislavem Gilletem), velkého obhájce Československa, odpůrce mnichovské dohody a v našem kontextu především autora encykliky Mystici corporis, který hledal v Dialogu sv. Kateřiny inspiraci, neboť právě její ekleziologie má tak výrazné pojetí mystického těla Kristova. Je to Kateřina, která ve svém pohledu vidí tělo a krev, a krev zvláště jako nositelku života. Originální výrok sienské panny zní: „církev z krve Kristovy“, ale je to také církev, která vyrůstá ze smlouvy uzavřené v krvi Kristově prolité na Kalvárii. Je to opravdové prohloubení onoho patristického: „Církev žije z eucharistie.“ Jako by této ekleziologii chyběl termín „Boží lid“, je ale zastoupen pojetím církve jako komunity svobodných lidí.
Stať italské badatelky Alessandry Bartolomei Romagnoli je věnována diskuzi o Kateřininých stigmatech. Seznamuje nás s dominikánským a františkánským pohledem na tento jev, přičemž historicky bychom mohli říci, že stigmata jsou typickou součástí františkánské mystiky, atributem řady světců, sv. Františkem počínaje a sv. Piem konče. Františkánský pohled reprezentuje tzv. eschatologický význam stigmat, zatímco dominikánský zdůrazňuje zbožštění lidské přirozenosti. Gilles Berseville OP rozebírá prohlášení sv. Kateřiny Sienské za Učitelku církve. Vychází z textu kardinála Charlese Journeta, který v druhém díle své monumentální studie Církev vtěleného Slova věnuje svou pozornost sv. Augustinovi, Tomáši Akvinskému, Janu od Kříže a právě sienské panně. Není bez zajímavosti, že generální představený řádu Aniceto Fernández nazývá sv. Kateřinu Sienskou druhou matkou a druhou zakladatelkou dominikánského řádu. Na tuto studii navazuje apoštolský list Pavla VI., kterým prohlašuje sienskou pannu Učitelkou církve.
Možná nečekaný pohled na naše téma prezentuje studie olomouckého historika Jana Stejskala, který upozorňuje na kázání Jana Jeronýma z Prahy, camaldolského mnicha, původně strahovského premonstráta z 15. století. Je totiž vůbec prvním autorem z Čech, který podává svědectví o svatosti Kateřiny Sienské, a to třicet šest let před její kanonizací.
Závěr Salve patří autentickému hlasu sv. Kateřiny, jak k nám zaznívá z jejího listu králi Francie Karlu V. Doplňuje tak český výbor listů sv. Kateřiny, který publikoval před více jak půl stoletím dr. Karel Vrátný.
Obsah tohoto čísla je svým způsobem náročný, ale odvážím se tvrdit, že místy je objevný, ba dobrodružný. A tak přeji odvahu k četbě a prostudování statí tohoto Salve. Možná v něm nalezneme odpověď, proč je zájem (nejen) papežů o tuto světici tak velký.
+ fra Dominik Duka OP