Citlivá redukce
Rekonstrukce opatského kostela v Pannonhalmě a chrámu sv. Mořice v Augsburgu od Johna Pawsona
Anglický architekt John Pawson už byl známý tím, že vytvořil interiéry vlajkových obchodů módního řetězce Calvin Klein, když francouzští trapisté rozeznali v jeho redukované řeči forem styl adekvátní jejich cisterciáckému ideálu a pověřili ho nejen několika zásahy do podoby francouzského kláštera Sept-Fons, ale především stavbou kláštera a kostela v Novém Dvoře v Čechách. Klášterní kostel trapistů udělal dobrý dojem též na benediktiny maďarského arciopatství v Pannonhalmě. Ti a posléze také farnost sv. Mořice v Augsburgu se rozhodli zadat úpravu svých kostelů přímo tomuto britskému architektovi. Při obou rekonstrukcích vsadil Pawson na radikální redukci a její souhru s do všech detailů promyšlenou inscenací světla, a to jak světla umělého, tak přirozeného, které vniká zvenčí.
V duchu Bernarda z Clairvaux
Svou citlivou radikalitu, jak ji rozvinul při novostavbě kostela v Novém Dvoře, Pawson mistrovsky uplatnil i při rekonstrukci vnitřního prostoru opatského chrámu v Pannonhalmě, v dialogu s vysoce kvalitním prostorem s dlouhou stavební historií. Maďarský architekt Ferenz Stornó v druhé polovině 19. století vymanil raně gotický bazilikální prostor se silně zvýšeným chórem nad halovou kryptou z barokní stylizace a v historizujícím slohu jej vybavil novogotickým oltářem, freskami a okny. Pawson ve spolupráci se skupinou maďarských architektů a po intenzivních diskuzích s památkáři odstranil nejen doplňkový mobiliář, ale dokonce i ústřední vybavení, jako je kazatelna nebo kruhové okno s vyobrazením sv. Martina. Ve svém formově reduktivním jazyce nově definoval centrální liturgická místa a od základů změnil inscenaci přirozeného a umělého světla. Tak dokázal, že opět můžeme vidět a prožívat spirituálně-estetickou kvalitu tohoto prostoru, jejímž základem je citlivé vyvážení objemů. Mohl přitom vycházet z oné krásné stavebně historické danosti, totiž že východní stěna benediktinského chrámu má podle cisterciáckých ideálů podobu ploché stěny s centrální růžicí nad třemi úzkými okny. Použitím nadzemsky zářivého onyxu v centrálním kruhovém okně, na ambonu, oltáři a křtitelnici dochází k projasnění a vzájemnému sblížení oddělených prostorů podél centrální osy, kterou lze smyslově vnímat, a navíc také k vizualizaci vzestupného pohybu lidské duše k transcendentnímu světlu podle teologie a spirituality sv. Bernarda z Clairvaux. Členění okenní růžice do kříže skrze světelné osy spolu s větší světlostí v centrálních kruhových výsečích, která vznikla použitím tenčeji nařezaného kamenného materiálu, přirozeně otevírá další symbolické interpretační roviny. Použitý bílý onyx je navíc ušlechtilým materiálem, který Janovo Zjevení umisťuje do nebeského Jeruzaléma a vidění proroka Ezechiela do zahrady Eden. Na začátku prostorové osy mezi portálem a kruhovým oknem Pawson kruhovou křtitelnicí z téhož materiálu zdařile akcentoval místo nad základy románského westwerku a dal mu nový význam.
Odhalit původní organicky estetickou sílu tohoto chrámového prostoru a zároveň přitom zachovat – a s přesvědčivou silou nově akcentovat – všechny jeho historicky tradované funkce mnišského, farního a poutního kostela se Pawsonovi zdařilo v neposlední řadě tím, že vytvořil funkční postranní prostory pro oblékání mnichů a pro začátek liturgického procesí, které však návštěvníci kostela nevidí. Také krypta s relikvií sv. Martina získala úsporným zásahem zcela novou sílu vyzařování. Celkově právě díky zásahům, které nezapírají, že se zrodily na počátku 21. století, můžeme opět zakoušet původní kvality tohoto prostoru z počátku 13. století.
Bělostný světelný prostor
Na rozdíl od Pannonhalmy mohl John Pawson ponořit celý prostor augsburského chrámu sv. Mořice do jeho upřednostňované bílé barvy. Za to, že prostor přesto nepůsobí sterilně ani muzeálně, vděčíme uvědomělé reinscenaci historicky rostlé architektonické situace se specifickými znaky různých slohových epoch, dále použití tmavě mořeného dřeva na lavice a varhany, vedení světla a v neposlední řadě novému citlivému rozmístění kvalitních barokních soch.
Chrám sv. Mořice v centru města Augsburgu má za sebou dlouhou a nanejvýš pohnutou historii. Byl založen roku 1019. Tehdy stál ještě mimo město. Když se původní stavba zřítila, vznikl na jejím místě roku 1314 kostel poněkud většího půdorysu, jehož zbytek se dodnes zachoval v částech vnějších zdí. Na východě byl k úzké a vysoké a navíc značně protáhlé budově přistavěn gotický chór. Západní chór byl stržen v době reformace. V letech 1714/15 byla celá stavba barokizována a dokonce opatřena kupolí. Po bombardování v únoru roku 1944 ale zůstaly stát jen vnější zdi. Téměř celé vnitřní vybavení skončilo v plamenech. Po válce se Dominiku Böhmovi zdařila citlivá a přesvědčivá rekonstrukce, která dovoluje vnímat historii stavby, jakkoli promlouvá jazykem 20. století. Böhmovu koncepci však později zastřely další úpravy: zvýšení podlahy, změna pilířů a jiné zásahy.
John Pawson dobře udělal, když Böhmovu adaptaci historicky vzniklého prostoru příliš výrazně nezměnil, ale spíše ji zjasnil. Leccos také obnovil – například Böhmovu křestní kapli ve vstupní části chrámu, která mezitím změnila svou funkci. Šikovně využil Böhmových plochých kupolí v lodích, aby tam umístil zcela nenápadné LED osvětlení. Veškeré osvětlení se mu ostatně podařilo navrhnout tak, aby světelné zdroje nebyly nikde v chrámu vidět. Pawson dává nicméně silněji než Böhm vyniknout vysoké a úzké lodi a silně nasměrovanému protáhlému půdorysu longitudinálního kostela, v jehož optické ose z prosvětleného chóru jako by spěchala přicházejícím vstříc mistrovská barokní socha Krista Spasitele od Georga Petela. Pawson toho dosáhl uzavřením postranních vchodů a přemístěním barokních soch apoštolů ze stěn hlavní lodi na kamenné podesty v bočních lodích. Tak ještě více uvolnil cestu pro pohled ve směru hlavní podélné osy. Podlaha na horním chóru nesahá až ke stěnám, což ještě zesiluje vznášející dynamičnost figury – to je jeden z mnoha zdařilých detailů Pawsonovy celkové kompozice. Podobně jako v Pannonhalmě zasklil všechna okna bílými, průsvitnými onyxovými tabulkami, které zásadně přispívají k homogenizaci prostorového účinku, a především jimi vstupuje rozptýlené světlo, které působí nadpozemsky a étericky. Přirozené inkluze a zbarvení materiálu dodávají velkým okenním plochám živost. Kromě bělosti vápna, jímž jsou pokryty stěny a stropy, a bělosti okenních ploch je zde jen silně kontrastní tmavá hněď lavic a dveří a pak portugalský pískovec, z něhož je podlaha, oltář, ambon i křtitelnice a podstavce soch světců. Tak vznikl jednotný kontemplativní prostor, který je zjevným protikladem světského shonu živého městského centra, v němž tento dům Boží stojí.
Mohlo by se zdát, že v tomto radikálně longitudinálním kostele ustupuje do pozadí aspekt společenství ve prospěch koncentrace na individuální zbožnost. Ale jen na první pohled, vždyť mimo jakoukoli estetizující soběstačnost se tu myslelo na přesvědčivé prostory pro liturgie menších společenství: křestní a křížová kaple, ale především chór s pohledem na Petelova Krista.
Pawsonovy projasňující zásahy a jeho radikální redukce jsou přesvědčivé jak v maďarském opatském chrámu, který má plnit mnoho různých funkcí, tak i v sakrálním prostoru v augsburském městském centru. A to především díky tomu, že v obou případech vyrostlo nové uspořádání prostoru jak z citlivého dialogu s historicky vzniklou substancí, tak i z aktuálního užívání.
Z německého originálu přeložil Petr Babka.
Alois Kölbl (* 1968) je teolog a historik umění. Působí jako studentský farář pro univerzitu a vysoké školy v rakouském Grazu. Je duchovním asistentem Katolické akce ve Štýrsku a předsedou rakouské konference pro vysokoškolskou pastoraci. Vede uměleckou komisi diecéze Graz-Seckau, působí jako redaktor ekumenického časopisu Kunst und Kirche a je vydavatelem časopisu Denken und Glauben. Od roku 2004 vyučuje křesťanské umění na Karl-Franzens-Universität v Grazu. Působí také jako kurátor uměleckých projektů na tematickém poli církev a umění.