Recenze 3/2013

Prudentius: Kniha hodinek (Cathemerinon)
Praha, Herrmann a synové, 2012. Přeložil Martin C. Putna.

Martin C. Putna pokračuje ve vydávání pramenů k poznání pozdněantického duchovního světa, křesťanského i pohanského, světa „posledních Římanů“ v edici, která je pojmenována právě takto. V roce 2012 vydal svazek, jehož kořeny sahají do dávných dob jeho vlastních studií: revidoval, komentoval a úvodem opatřil překlady hymnů básníka Aurelia Prudentia Clementa (348 – někdy po roce 405), kterými se zabýval už během latinářských univerzitních let (ukázka vyšla v roce 1990 v časopise Souvislosti), a v českém překladu zpřístupnil celek sbírky nadepsané v originále grecismem Cathemerinon — název překládá Kniha hodinek, v narážce na „hodinky“ jako jednotlivé části církevního oficia. Volba sbírky v rámci Prudentiova díla není náhodná: jak nás překladatel přesvědčuje v úvodu, je to „právě a jedině pro Cathemerinon“, proč je Prudentius považován za „největšího básníka křesťanské antiky“ (s. 63) – myšleno nejspíš mezi těmi, kdo psali latinsky.
Překlad je opatřen úvodem (s. 7–94), který se věnuje nejen Knize hodinek, ale i dalším Prudentiovým dílům (Putna jejich názvy překládá: Proti Symmachově řeči, O věncích, Zbožštění, O původu hříchu, Boj o duši a Dvojí hody) a v neposlední řadě metrice hymnů a tradici i možnostem jejich poetického převádění do češtiny. Hymny obsažené v knihách hodinek jsou dvojího typu podle souvislosti s časovým zařazením – jednak hymny k denním dobám („hodinkám“, tedy Hymnus na zpěv kohouta, Hymnus ranní, Hymnus před jídlem, Hymnus po jídle, Hymnus k rozsvícení lampy a Hymnus před spaním), jednak hymny k různým příležitostem v běhu církevního roku a v širším plynutí času (Hymnus postní, Hymnus k zakončení půstu, Hymnus na celý život, Hymnus pohřební, Hymnus vánoční, Hymnus tříkrálový). Jsou rámovány básnickou předmluvou a epilogem.
Prudentius tu navázal na soubor hymnů mediolánského biskupa Ambrosia – svatého Ambrože (339–397) –, který ho časově nepatrně předcházel. Církevní tradice z rozsáhlejších Prudentiových skladeb abstrahovala do breviáře některé sloky hymnů Cathemerina jako součást oficia. Překladatel na to soustavně upozorňuje a v úvodu si i klade otázku, zda takové hymny, tematicky spojené s jednotlivými částmi dne nebo významnými okamžiky roku, mohly sloužit v nějaké křesťanské komunitě jako prakticky provozované hymny, součásti oficia (používá slova „protobreviář“, s. 49; nebo má být „protohymnář“?). Odpověď hledá s Jacquesem Fontainem v hypotéze, že Prudentius mohl žít v rodné Hispánii jako statkář, tedy ve ville, která fungovala jako jeden z předchůdců pozdějších západních klášterů, byla sídlem komunity více nebo méně asketické (obdobných příkladů známe ze sklonku staré římské říše víc). Tak či tak (není to vyloučené, stěží se to kdy potvrdí) může taková hypotéza sloužit jako interpretační návod – a z tónu, kterým ji Martin Putna rekapituluje, je zřejmé, že je to i jakési jeho překladatelské východisko: tyto verše nejsou jen literární variace na motivy křesťanské liturgie, ale jsou to slova, která lze liturgicky číst, prožívat nebo používat. O to výrazněji pak čtenáře zaujmou v hymnech motivy, které je zmíněnou hypotézou připraven vnímat téměř jako realistické „záběry“ ze všedního života imaginární intelektuální asketické komunity (Hymnus ranní, s. 117):

K Tobě se modlit učíme
myslí upřímnou, bezelstnou,
slzami, slovy, písněmi
i skloněnými koleny.

Toto je naše umění,
náš zisk a naše bohatství,
to dílo započínáme,
když slunce v záři povstane.

Vládne tady mírná askeze – laxus ac liber modus abstinendi (s. 212n.). Překladatel nabízí, abychom se s ním na Prudentia dívali jako na křesťanského pokračovatele Vergilia a Horatia v té jejich poloze, kdy jako básníci chválí život mimo velká kulturní centra a vděčně velebí skromné, ale postačující životní dary. Nejspíš i proto Putna celek Prudentiova díla nejenom nestaví na odiv, ale téměř před ním čtenáře varuje – a českému čtenáři nezbývá, než Putnovi věřit, protože jiné dílo než Cathemerinon není v překladu k dispozici; může ovšem číst latinsky, neplatí-li pro něj demlovský povzdech, že latinsky už se neumí. Celý tento interpretační klíč (statek, teologický básník v ústraní na venkově, pravidelný životní rytmus) je nakonec sice subjektivní, ale účinná aktualizace překladu. A myslím, že překladatel má na vlastní aktualizovaný pohled právo právě proto, že tu překládá starokřesťanské verše, a ne prózu.
Nových překladů ze staré křesťanské literatury přibývá, ale samozřejmě především překladů prozaických. Z řečtiny a latiny se většinou překládá když ne archaizujícím, tak alespoň zcela neutrálním až neutralizovaným jazykem, takže to působí, jako by celou patristickou produkci obstaral jeden stylista v jedné jazykové tónině, nevybočující z okruhu těch jazykových prostředků, které všichni zaručeně sdílíme. Mnohem větší důraz se při vydávání překladů klade na vysvětlivky a poznámky, věcnou interpretaci v doprovodných textech. Kdyby tomu tak bylo i u starokřesťanské poezie, bylo by to smutné. Prudentiův překladatel se vydal cestou přebásnění a hledal pro formální rysy autorových hymnů odpovídající rysy české, vycházející z domácí poetiky. To je snazší v případech forem už zavedených, jako u pravidelných čtyř osmislabičných veršů ve sloce nebo básní se sapfickými strofami (tedy vlastně u písniček). Kde mu to česká poetická tradice neumožňovala, nebo kde byla prostá nápodoba krkolomná, substituoval. Ke snaze oživit překlad lexikálně (s. 116: „To jenom my jsme nedbalí / výdělečku a úroku…“; s. 263: „nebesklon“) přidává touhu zaujmout formálně, rytmem a rýmem, případně asonancí. Asonance jednak rozšiřuje překladatelovy lexikální možnosti (s. 85), jednak výslednou báseň zbavuje dikce tradiční dobře rýmované a rytmicky přesné české básně řekněme v lumírovském stylu – rým sám posunuje poetiku z antické k novější (středověké a novější), asonance pak působí volně a moderně. K dojmu dnešní dikce může překvapivě vést i dělení slov na slabiky: například ve verši „že je to poukaz k naději“ (s. 107) zbyly na pou-kaz jenom dvě slabiky. K dojmu literárního bohatství a většího rozpětí pak na obrácené straně stylistického spektra může přispět klasickofilologické překládání „antických reálií“ nebo slovníkových výpůjček: Tonans = Hromovládce (s. 179, vysvětleno v poznámce: Iovův přívlastek použit pro Boha Otce); „to je krvavá Chyrybda, / které v knize klne Jan“ (s. 181: Charybdis vypůjčena z hrdinských zpěvů pro šelmu z Apokalypsy), hérós (s. 181, pojmenován je tak Kristus a v překladu jsou vyznačeny dlouhé samohlásky, aby byl zřejmý výpůjčkový charakter slova z antické rétorické zbrojnice). „Antičtěji“ než latina působí v českém stylistické prostředí mnohdy řečtina – Putna překládá Verbum jako Logos (s. 187). Krajním případem antikizující aktualizace je pak překlad regimen jako vozataj (s. 207); překladové pojmenování Krista je nejenom lexikální narážkou, ale ještě i explicitně v překladatelově poznámce návodem k platónskému výkladu (dialog Faidros) a Martin Putna rovnou deklaruje, že jde o posun vědomý a že „u Prudentia to dává smysl“ vzhledem k jeho dílu Boj o duši.
Úvodní studie je také v dobrém slova smyslu zaujatá a autor se v ní nesnaží skrýt za svůj text. Vysvětluje své stanovisko a pojetí Prudentiovy poezie jako celku a ani tady není jeho jazyk bez individuálních charakteristik: živá dikce je tu modelovaná slovosledem, nefádní dojem vzbuzuje lexikální napětí (přechodníky a papírová slova jako jejž se tu potkávají s mladickým přirovnávacím coby – něco jako krásné stylistické setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole).
Pozitivem nového překladu Prudentia je znalost dosavadní zčešťovací tradice. Putna ji nejen zná, ale také hodnotí a popisuje. K starověkému Prudentiovi samému to sice nevede, ale je to většinou cesta, jak se dobrat vlastní kulturní tradice a jak svou práci napojit na dílo předchůdců, jak budovat Prudentia českého. Individuální a rozumně experimentující překlad starokřesťanského básníka nutno hodnotit jako významný bod této stavby, konečně celek po řadě dílčích překladů malých úryvků. Snad tu máme také naznačenu cestu, jak se v češtině zmocnit dalších významných autorů a děl.

Ondřej Koupil

Radek Tichý: Liturgie evangeliáře. Láska církve k Božímu slovu
Praha, Krystal OP 2013

V ediční řadě Liturgie vydalo nakladatelství Krystal OP licenciátní práci Radka Tichého, který v současné době studuje liturgiku na Pontificio Ateneo s. Anselmo v Římě. Jedná se o autorský překlad textu, psaného původně ve francouzském jazyce. Uvedené skutečnosti vysvětlují – kromě jejich prosté existence a nedostupnosti v češtině – výběr edic pramenů i sekundární literatury především z románské jazykové oblasti. Knihu otevírá krátká předmluva Guida Mariniho, ceremonáře emeritního papeže Benedikta XVI. a papeže Františka. Radek Tichý totiž zároveň působí jako jeden z pomocných papežských ceremonářů.
Publikace je rozdělena do tří částí. První z nich, nazvaná „Některá úvodní témata“ (s. 11–28) popisuje místo hlásání Božího slova během mešní liturgie a intronizaci knihy evangelií na začátku mše svaté. V této části autor také vysvětluje způsob uspořádání jednotlivých čtení z Písma svatého z hlediska liturgického roku.
Druhý, centrální oddíl knihy „Liturgie hlásání evangelia krok za krokem“ (s. 29–80) obsahuje výklad jednotlivých ritů, jež provázejí zpívání či četbu radostné zvěsti v římské mešní liturgii: zpěv před evangeliem, požehnání kadidla, požehnání jáhnovi, procesí od oltáře k ambonu, rity těsně předcházející přednesu evangelijní perikopy, orientace a postoj těla při její četbě a rity následující po skončení četby. Radek Tichý postupuje při vysvětlování dílčích prvků liturgie evangeliáře ve třech krocích: (1) Ve vybraných střípcích z historie ukazuje proměny chápání konkrétního gesta, a tedy i jeho vnější proměny při liturgickém slavení; (2) druhý krok spočívá v popisu současné podoby ritu po II. vatikánském koncilu, na který navazuje (3) krátká liturgická reflexe autora k právě probranému úseku.
„Celkový pohled“ (s. 81–87) knihu formou syntézy uzavírá a obsahuje dvě části: pohled na historický vývoj a teologii hlásání Božího slova ve mši svaté. Zde Radek Tichý shrnuje, jaká témata obsahuje liturgie evangeliáře jako celek a uvádí tři aspekty: (1) přítomnost vzkříšeného Krista v hlásaném slově, jež má stát na začátku úvah o znameních přítomných v této části liturgie: „Je to evidentně přítomnost Krista, která je klíčem ke struktuře hlásání evangelia. Tak jako při slavení svátostí jedná sám přítomný Kristus a tato jeho přítomnost vyžaduje přípravu prvků, které ke slavení slouží […], i přípravu těch, kdo mají svátost přijmout, také svatost evangelia vyžaduje přípravu.“ (s. 86) (2) Kvalitativní odlišnost hlásání evangelia od přednášení jiných textů se vyjadřuje specifickými výrazy proclamare a annuntiare. (3) Jinakost evokuje i používání slovesa elevare pouze pro pozdvihování knihy evangelií z oltáře a eucharistických darů taktéž z oltáře – „liturgické gesto tedy samo o sobě svědčí o tom […], že slavení Slova a eucharistie jsou tak úzce spojeny, že tvoří jeden akt kultu.“ (s. 85)
Stručný závěr (s. 88–90) nabízí pět poznatků vycházejících ze specifické přítomnosti Krista v Božím slově při liturgii. (1) V návaznosti na sv. Lva Velikého chápe Radek Tichý svátost šířeji „jako liturgické slavení církve, která používá znamení složená ze slyšitelných slov, viditelných gest a hmatatelných prvků“ (s. 88). (2) V průběhu bohoslužby slova se liturgické shromáždění setkává s Ježíšem v textu evangelia a (3) tomuto setkání předchází příprava zapojující smysly. (4) Cílem konaných gest je pomoci ve vnímání slov a uvěření v přítomnost Krista, „který k nám chce mluvit dříve, než začne lámat chléb“ (s. 89). (5) Nakonec autor podtrhuje nutnost změn vnějších liturgických prvků: „Liturgické prvky se mohou a musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co liturgii neodpovídá, nebo jestliže se změnila společnost, jejíž je církev integrální součástí“ (s. 89).[1]
Radek Tichý rozdělil texty, na něž se odkazuje, do dvou části. (1) Seznam studovaných pramenů obsahuje patristická díla, komentáře středověkých autorů, liturgické prameny rozdělené podle období vzniku (středověk, renesance, potridentské období, přípravná schémata pro Všeobecné pokyny k římskému misálu, doba po II. vatikánském koncilu) a dokumenty magisteria. Z církevních otců se autor přímo v poznámkách pod čarou odvolává na svaté Cypriána, Justina, Jeronýma a Augustina, z dalších spisovatelů na Tertuliána. Středověcí komentátoři, kupříkladu Amalarius z Mét, Sicardus z Crémony nebo Guillelmus Durantus, a velké množství mešních řádů slouží autorovi jednak k předložení vývoje, rozmanitosti a také různých výkladů jednotlivých gest, jednak místy k poukázání na důrazy pramenů (např. výskyt slova „chvályhodně“). Z textů učitelského úřadu stojí v pozadí řady reflexí posynodní apoštolská exhortace papeže Benedikta XVI. o Božím slově v životě a poslání církve Verbum Domini z roku 2010.
(2) Seznam citované literatury obsahuje řadu titulů sekundární liturgické literatury a pomůcky, především Caeremoniale episcoporum Josepha Catalana. V Liturgii evangeliáře autor používá práce klasiků liturgické vědy (např. Joseph Andreas Jungmann), práce historické (např. Cyrille Vogel), historicko-liturgické (např. Mario Righetti), i spirituálně-teologické (např. Goffredo Boselli). V částech týkajících se období po II. vatikánském koncilu se Radek Tichý opírá mimo jiné o dílo Maurizia Barby.
Název knihy Liturgie evangeliáře odkazuje k autorově snaze předložit výběrový, ale pramenně poctivý přehled dějin hlásání evangelia v římském slavení eucharistie. K tomuto účelu vhodně slouží přeložené citace z edic starších i novějších teologů. Podtitul publikace Láska církve k Božímu slovu směřuje k pochopení významu liturgie evangeliáře, jež se odehrává ve slavení církve. Nenásilně obsahuje apel k hlubšímu pochopení, když stále znovu odkazuje k základním rubrikám obsaženým ve Všeobecných pokynech k římskému misálu, Úvodu k mešnímu lekcionáři a konečně v textu bohužel dosud v českém jazyce nedostupnému, totiž v Úvodu k římskému evangeliáři. Právě spojení historické a teologicko-liturgické roviny založené na (stále nedostatečně rozšířené) znalosti zmíněných závazných textů povede k plnějšímu prožívání radosti z hlásání radostné zvěsti ve shromáždění církve.[2]
K historické a teologicko-liturgické rovině by bylo možno v budoucnu (sám autor hovoří v úvodu o zamýšlené stručnosti) přidat ještě další dvě, a to třeba i ve formě exkurzů: uměnovědnou a praktickou. Pojednání o vzhledu a výzdobě evangeliářů a evangelistářů samo o sobě jistě nepostihuje celek liturgie hlásání Božího slova. Láska církve k němu – uvedená v podtitulu publikace – se ale vyjadřuje i tímto způsobem. Některé praktické poznámky týkající se např. průvodů, mikrofonu, způsobu četby či zpěvu apod. by společně se schématy a nákresy mohly pomoci nejen hlasatelům evangelia, ale i ceremonářům, přisluhujícím a lektorům. Tím ovšem nechceme dílo Radka Tichého směřovat k ministrantské příručce, pouze poukázat na vhodnost propojit všechny roviny (historickou, teologicko-liturgickou, kunsthistorickou, a technicko-praktickou) spojené s liturgií evangeliáře.
Kromě tohoto by bylo možné prohloubit ryze teologickou rovinu. O výše zmíněnou exhortaci Verbum Domini se totiž opírá i dokument Mezinárodní teologické komise z roku 2011 Teologie dnes: perspektivy, principy a kritéria, který začíná tématem naslouchání Božímu slovu. Hned v první kapitole uvádí tři důležité body: „Naslouchání Božímu slovu je definujícím principem katolické teologie, neboť nás přivádí k porozumění, zvěstování a formování křesťanské komunity.“[3]
Brožovaná publikace s kvalitní sazbou (vyjma s. 88) a vkusnou obálkou náleží do edice Liturgie, jíž by jistě přes zdařilost vzhledu jednotlivých dílů prospěla jednotná grafická úprava. Čtenář by v dobře navazujícím textu ocenil chybějící číslování kapitol a věcný rejstřík v závěru knihy. Překlepy se v knize vyskytují minimálně, jazyková stránka odpovídá odbornosti i čitelnosti (snad kromě nadužívání slov víceméně a nicméně).
Pro český knižní trh a odbornou i širší veřejnost představuje Liturgie evangeliáře velmi vítaný přínos a obohacení, protože zaplňuje další z mnoha mezer v soudobé české liturgice. Kvalitní liturgické pojednání, obsahující jak analytické kroky, tak teologicko-liturgickou syntézu, lze doporučit k pozorné četbě a zařazení do knihovny za účelem další práce s ním. Závěr recenze může patřit pozitivně laděným slovům Radka Tichého, která podtrhují radostný aspekt liturgie evangeliáře: „Když dnes při mši vidíme, jak je ve vstupním průvodu za doprovodu světla a kadidla přinášena kniha evangelií a jak je položena na oltář, můžeme si být jisti, že mezi svůj lid přichází vzkříšený Pán, aby promlouval o věčném životě a o pokoji.“ (s. 28)

Michal Sklenář


[1] Zde můžeme úvahu doplnit o teologii jakožto integrální součásti církve: „Obsahové určení ‚teologie‘ vychází z reflexe o její nutnosti jako funkce církve. Poslání církve zvěstovat evangelium všem lidem (Mt 28,19) zahrnuje i úkol zprostředkovat Zjevení odpovídající formou ve vyjadřování a dosvědčování, aby ho člověk mohl v daných duchovních, psychických a kulturních podmínkách přijmout.“ G. L. Müller: Dogmatika pro studium i pastoraci. Kostelní Vydří 2010, s. 13–14.

[2] „Slovo Boží, svěřené lidem v Písmu svatém, uchovávané a předkládané učitelským úřadem církve a slavené v liturgii je výsadním a nenahraditelným nástrojem působení Ducha Svatého v kultickém životě věřících. Jelikož nasloucháním Božímu slovu roste a buduje se církev, musí si křesťanský lid osvojit důvěrný vztah k Písmu svatému a nechat se proniknout jeho duchem.“ Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Direktář o lidové zbožnosti a liturgii. Kostelní Vydří 2007, čl. 87.

[3] Mezinárodní teologická komise: Teologie dnes: perspektivy, principy, kritéria. Olomouc 2013, čl. 4.