Norbert Schmidt
Před a za povrchem – Michal Škoda
Původem jihočeský umělec Michal Škoda se ve svém díle, které zahrnuje jak objekty, malbu, autorské knihy, tak v poslední době především kresbu, dlouhodobě zabývá prostorem, hledáním jeho smyslu a místa, které v něm zaujímá člověk. Škoda působí od roku 1997 také jako kurátor Domu umění v Českých Budějovicích, který postupně proměnil ve významnou a respektovanou středoevropskou galerii současného umění a architektury. Právě zde hrají způsob instalace a práce umělců s daným interiérem jednu z nejdůležitějších rolí.[1] Pro tuto autorovu dvoudomost, rozkročenou mezi vlastní tvorbou a doprovázením kolegů v jedné a té samé galerii, a to vše umocněné dlouhodobým zacílením na problematiku prostoru, jsme se rozhodli Michala Škodu pozvat i do prostředí barokního kostela Nejsv. Salvátora v Praze.[2]
Michal Škoda zde pro postní dobu v roce 2015 navrhl prosté oboustranné zrcadlo, které svým tvarem a velikostí 210 × 220 cm opisuje otvor, který vznikne otevřením obou křídel v dekorační mříži kostela. Postavil ho jako subtilní membránu na hlavní osu chrámu u vstupu, doprostřed úzkého prostoru mezi rovinou mříže a začátkem bloku dřevěných kostelních lavic.
Zrcadlo je na jednu stranu skoro až banální věc, s níž se každý dennodenně setkává. Zrcadlo je zároveň věc naprosto magická, která otevírá nový, zcela jiný fiktivní svět za zmrzlou skleněnou plochou. Michel Foucault hovoří o zrcadle jako o jiném prostoru, který reflektuje a zároveň zpochybňuje soubor vztahů, ve kterých žijeme. Zrcadlo je podle něho druhem smíšené zkušenosti mezi utopií a heterotopií.[3] Vzpomeňme dále rozpětí ambivalentních motivů zrcadla, jak je známe z kulturních dějin.[4] V kostele se jako první nabízí historický motiv zpovědních zrcadel, jakýchsi seznamů nejčastějších hříchů sloužících jako pomůcka zpytování vlastního svědomí před zpovědí. Vedle bohatých dějin zrcadla v evropské kultuře a literatuře vstupuje Škoda samozřejmě také a především do staleté tradice zrcadla užitého v architektuře. Například v samotném sousedství kostela Nejsv. Salvátora, v komplexu Klementina postavili jezuité tzv. Zrcadlovou kapli, kde bohaté využití fyzických zrcadel podporuje a rozmnožuje daný ikonografický program oslavující Pannu Marii. V symbolické rovině tu je zrcadlo metaforou Matky Boží, která si Božský paprsek milosti neponechává sama pro sebe, ale odráží a směřuje ho právě k divákovi.[5] Se zrcadlem použitým jako důmyslný prostředek rozšiřování prostoru se setkáme například i v Trůnním sále (někdy též Zrcadlovém sále) Arcibiskupského paláce v Praze. Zde se bravurně uplatňuje ve svých několikerých významech a funkcích: vedle zmíněného rozšiřování prostoru násobí působení světla, a to jak světla denního, tak i světla umělého. V jakémsi pomyslném protikladu k tomu stojí užití zrcadel v tzv. zrcadlových bludištích, z nichž jedno máme dochované z 19. století na pražském Petříně. Ta využívají roztodivných deformujících optických efektů na prohnutých zrcadlových plochách. Asi největší současné použití zrcadla v architektuře nalezneme na nedávno dokončené hlavní fasádě Světa techniky v Dolních Vítkovicích v Ostravě. Sto pětadvacet metrů dlouhá a dvanáct a půl metru vysoká sofistikovaná zrcadlová stěna z dílny Josefa Pleskota a jeho AP atelieru ve dne reflektuje a umocňuje majestátní panorama starého industriálního komplexu tzv. ostravských „Hradčan“ a v noci naopak nechává divákův pohled vstoupit a ukazuje výstavní prostory a expozice vědy a techniky uvnitř domu.[6] Také v současném umění není zrcadlo a zrcadlení neznámým prostředkem. Za mnohé zmiňme jen Anishe Kapoora a jeho exteriérové Sky Mirrors, Magdalenu Jetelovou či Václava Ciglera, který vnesl téma zrcadlení do své postní intervence v akademickém kostele už v roce 2009.
Michal Škoda se ve svých dřívějších pracích tématu zrcadlení už několikrát dotkl. Důležitou roli pro něho hrály odrazy výkladních skříní při výstavách v tzv. window galeriích, jednak v galerii Vernon (2008) v Praze a pak také v galerii Hebel 121 v Basileji (2009), kde cíleně pracoval s překrýváním slabých odrazů okolí ve skle, přes které se člověk díval na vlastní výstavu uvnitř, na lineární malbu reflektující své okolí provedenou přímo na zdi výstavního prostoru. Na principu zrcadlení byl postaven i nerezový objekt připravený pro Pražské bienále 4 (2009), kde byla kompozice z nerezových plechů na stěnu instalována tak, aby rozmlženě odrážela na protější straně umístěné bohatě dělené okno industriální architektury. Avšak přímo zrcadla použil Škoda až při společné výstavě About s Elisabeth Grübl v Rakouském kulturním fóru (2011). Jednalo se o jednoduché zrcadlo opřené o zadní stěnu prostoru s velkým citátem Ludwiga Wittgensteina vepsaným do jeho horní části: I prefer to say nothing more at all.[7]
Michal Škoda si je výše zmíněné dvojznačnosti velké tradice a zároveň až jakéhosi komerčního spotřebního charakteru zrcadel plně vědom. Nezajímají ho proto různé efekty zrcadlení, narážky na symbolická čtení nebo sofistikované citáty historických předloh, není nijak fascinován nekonečnými možnostmi, které tento prostředek nabízí. Škoda v jednom ze svých nepublikovaných textů podtrhuje své vlastní uvažování o prostoru a umění citáty teoretika architektury Juhani Pallasmaa: „Opravdové budovy […] zlepšují svůj kontext a dodávají dokonce i obyčejným místům na významu. […] Opravdové velké architektuře nejde o estetické styly – jde jí o ztělesněné obrazy autentického života se všemi jeho rozpory a protiklady. […] Architektura má i nadále nenahraditelný úkol: být prostředníkem mezi světem a námi a vytvářet horizont, jehož pomocí rozumíme světu i sobě samým.“ Přeskočíme-li z měřítka budov a města do jiného měřítka, do měřítka velkého bohatého historického interiéru, dají se právě tato slova vztáhnout i na hlavní záměr prostorového vstupu Michala Škody v barokním kostele. Škoda použil zrcadla jako nástroje, který přiměřeným způsobem dokáže aktivovat a obohatit dané prostředí, specifický čas a především návštěvníky, kteří do tohoto prostoru vstupují.
Škodovo zrcadlo v první řadě „uzavírá“ vstup do chrámu. Tam, kde se návštěvníkovi po sestoupení do předsíně kostela otevíral pohled na celý prostor vrcholící barokní oltářní architekturou, se mu do cesty postavila veliká skleněná plocha. Svým způsobem tak autor reaguje i na motiv postního zahalování. „Uzavření“ vstupu do chrámu tak opět paradoxně otevírá nový prostor reflexe a změny perspektiv. Každý byl například konfrontován se skutečností, že výhled do kostela mu fakticky i symbolicky uzavírá v první řadě odraz sebe samého. Už i jen z této skutečnosti je vidět, že důležité není dílo samotné, ale především celkový mentální obraz, který si z postní návštěvy kostela odnese každý jednotlivý návštěvník.
Postní intervence Michala Škody propojuje vnějšek i vnitřek kostela a zároveň, jak již bylo v úvodu řečeno, akcentuje pomyslný i faktický práh mezi profánním a sakrálním prostorem. Tím, jak vtahuje ruch ulice do kostela, jako by otevíral dveře do jiného prostoru tam venku. Schody, po kterých se sestupuje do chrámové předsíně, zrcadlo proměňuje ve schody, které vedou nahoru. Z opačné strany se v zrcadle zdvojuje celý interiér kostela. A opět toto zrcadlení působí ambivalentně: na jednu stranu prostor virtuálně otevírá, prodlužuje, ale na druhou stranu před diváka staví hráz kostelní krajiny, jako kdyby z barokní spirituality nebylo úniku…
Specifická Škodova instalace balancuje na hraně objektu, který působí v čase a prostoru, a dvourozměrného obrazu, který mimeticky nastavuje svou jasnou nemilosrdnou odrazovou plochu jednotlivému pozorovateli. Podle Michala Škody je „zrcadlo nejreálnějším obrazem skutečnosti“. Spolu s prostorovým působením je nepřehlédnutelná individuální rovina, konfrontace pozorovatele se sebou samým. Pravdivý pohled sobě do očí, zamyšlení nad povrchem a co je za tím vším, podle Škody „vždy něco nového otevírá“. Mnozí se ztišeným dechem pozorovali, že právě v kontextu kostela tak „zprofanované“ zrcadlo získalo nebývale na své existenciální naléhavosti. Ne nadarmo hovořila architektka Pavla Melková na besedě s Michalem Škodou o „zrcadle posledním“.
Škodova „jednoduchost, strohost a obyčejnost“, jak autor sám rád definuje svou práci, překračuje běžný výtvarný minimalismus. Není také pouhým výsledkem přemýšlení o „společnosti, která se dusí pod nánosy zbytečnosti“.[8] Škodova intervence u Nejsv. Salvátora před člověkem otevírá především možnost znovu si v komplikovaném světě ujasňovat ty nejzákladnější vztahy a konstanty. Dovoluje si s nebývalou jasností položit otázky po vztahu vnitřku a vnějšku, povrchu a tím, co je pod ním, otázky po hranicích, které obohacují náš život.
Fotografie postní intervence Michala Škody u Nejsv. Salvátora, které doprovázejí toto Salve, doplňují ukázky ze Škodových dvourozměrných děl. Autor vždy pracuje v určitých sériích, cyklech, a to ať už se jedná o kresby tužkou (obálka, s. 53–56, 105, 106, 115, 116), nebo malby akrylem na mdf desky (s. 71–74, 83, 84, 136–138). Můžeme v nich spatřit i jakési záznamy hledání, neúnavné pokusy o vyvážené vymezování plochy a „prostoru“ obrazu. Autor před nás staví tu pevné, tu se právě tvořící či rozpadající se mentální prostory, membrány či zrcadla, mapy, struktury, nebo dokonce i „půdorysy“, o které se může opřít naše vnímání a fantazie. Jak je nejen z našeho výběru patrné, Škodovy kresby a malby úzce souvisejí s jeho prostorovými intervencemi. Michal Škoda je člověkem soustředěným, klidným a pevným. Ačkoli používá rozmanité výrazové prostředky, nikdy neuhýbá ze své cesty.
Autorem fotografií je Petr Neubert (s. 1–3, 7, 8, 18, 150, 154, 162), ostatní fotografie pocházejí od Martina Staňka (s. 33) či z archivu redakce a z archivu Michala Škody.
POZNÁMKY:
Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK (http://ctu-uk.cz). Kurátoroval mimo jiné právě i postní intervenci Michala Škody v kostele Nejsv. Salvátora (Popeleční středa – Velikonoce 2015).
[1] Terezie Nekvindová (ed.): Dům umění České Budějovice. Akademie výtvarných umění v Praze – Dům umění České Budějovice 2014.
[2] Posledním impulzem pozvat Michala Škodu byla prostorová intervence Überraum, se kterou autor tohoto textu vstoupil do volyňské Galerie Na shledanou, kde před ním prostor nezvyklé výstavní síně na hřbitově proměnil právě Michal Škoda svým vstupem Přítomnostabsence.
[3] Michel Foucault: „O jiných prostorech“. IN: Myšlení vnějšku. Praha, Herrmann & synové 1996, s. 71. Za odkaz děkuji Rostislavu Šváchovi.
[4] Na důležité motivy zrcadla v evropské literatuře, ambivalentnost zrcadla jako nástroje šálení, ale i poznání upozornil při jedné z debat před zrcadlem Martin Bedřich (26. února 2015).
[5] Petra Oulíková: Klementinum průvodce. Praha 2006, s. 46.
[6] Rostislav Švácha: „Obraz vyvážených sil“. IN: Stavba 3, 2014, s. 36–45.
[7] Zmiňované výstavy pojednává Terezie Nekvindová: „Neříkat nic navíc“. IN: Michal Škoda (katalog výstavy). Drdova Gallery Praha 2013.
[8] Michal Škoda: SLOVA, nepublikovaný text, březen 2014.