Církev nespasí ani konzervativní, ani progresivní postoj
Rozhovor s protestantským teologem Miroslavem Volfem
Ačkoli pocházíte z katolického Chorvatska, nenáležíte do společenství katolické církve, ale patříte mezi nejvýznamnější protestantské teology dnešní doby. Jaká byla vaše první zkušenost s II. vatikánským koncilem? Jaké asociace ve vás bezprostředně vyvolává
Během svých prvních teologických bádání jsem jako šestnáctiletý mladík z II. vatikánského koncilu nesmírně těžil. Samozřejmě jsem četl mnoho protestantské teologické literatury, a to především anglické. Ale také jsem četl hodně děl katolických teologů, která byla přeložena do chorvatštiny (jako například Ratzingerův Úvod do křesťanství), nebo práce psané mladými chorvatskými katolickými teology, kteří jakožto periti doprovázeli katolické biskupy účastnící se koncilu. Pro katolické teology v Chorvatsku to bylo obdivuhodně plodné období a já jsem z jejich učení a entuziasmu ohromně čerpal.
Když jsem studoval teologii a filozofii v Záhřebu, často jsem o nedělích chodil jak na letniční bohoslužbu, tak na katolickou mši. Byl jsem přitahován především Josipem Turčinovićem, skvělým katolickým teologem, inspirátorem intelektuálního života a kazatelem s krví podlitýma očima a s prsty zažloutlými od cigaret.
Který z koncilních dokumentů považujete za nejdůležitější? Jsou pro vás obecně vzato inspirativní? Či je to duch koncilu, který je dnes důležitý? Vidíte ve skutečnosti nějaký rozdíl mezi „literou“ koncilu a jeho „duchem“?
Na samém počátku svého teologického růstu jsem byl především zaujat dokumentem Gaudium et spes. Vyrůstal jsem v poněkud sektářském náboženském klimatu, utvrzovaném ještě tlakem ze strany komunistické vlády, která v té době byla v Jugoslávii u moci, a proto jsem v tomto dokumentu nalezl a uvítal novou otevřenost vůči světu. Šlo o otevřenost motivovanou nikoli kompromisem, ale prohloubenou vírou. Nicméně nahlédnu-li věc celistvě, pak si myslím, že velkým úspěchem koncilu je dekret o svobodě náboženství. Jakožto protestant čtu z velké části dokumenty koncilu jaksi ad hoc a čerpám z nich individuální poučení. Hermeneutickou debatu o „duchu“ a „liteře“ nechávám svým katolickým kolegům.
Považujeme-li osobnosti následujících papežů, Jana Pavla II. a Benedikta XVI., za nástroje Ducha Svatého, jak bychom se podle vás měli dívat na fakt, že tito dva papežové rozvinuli pouze některé prvky dědictví II. vatikánského koncilu a že jejich všeobecná tendence byla spíše centralizující, konzervativní, či dokonce retardující?
Z mého hlediska jsou Jan Pavel II. a Benedikt XVI. ambivalentní postavy. Nesmírně si vážím jejich učení – zejména Benedikta XVI. – a jejich spirituality, a to přesto, že hluboce nesouhlasím s některými aspekty jejich myšlení a religiozity. Stejně tak jsou pro mě „příliš tradičně katoličtí“ – a to ve způsobu, jakým směřovali k centralizaci církve (a dokonce ve způsobu, jakým konceptualizovali katolickou církev jakožto jediné viditelné tělo Kristovo), ve své mariánské zbožnosti a tak dále. Samozřejmě pokud si představím, že jsem členem katolické církve, pak dospěji k názoru, že některé z jejich snah o centralizaci byly nevyhnutelné. Chápete-li totiž církev po celém světě jako institucionálně ustanovenou viditelnou sociální jednotku, pak z důvodu obrovské rozmanitosti, která je v církvi dána, budete muset k posílení jejích hranic použít pevnou ruku. To je nezbytné zejména s ohledem na současný globalizovaný svět obydlený lidmi, kteří se ztotožňují s ideály demokracie a stále větší důraz kladou na osobní i skupinovou autenticitu.
Koncil byl obviněn z přílišného optimismu ohledně možností člověka a lidstva, z jakéhosi semipelagianismu, z toho, že příliš podlehl optimistické a revoluční atmosféře 60. let, a tudíž z toho, že podcenil vliv dědičného hříchu a působnost zla ve světě… Nesvědčí dnešní změny ve světě, materialismus, moc peněz a na druhé straně velká chudoba, konzumismus, ekologická krize či krize demokracie o tom, že tato kritika byla oprávněná
Zmínil jsem se, že encyklika Gaudium et spes měla pozitivní vliv na můj teologický vývoj. Přesto zůstává pravdou, že – tak jak je napsána – působí skutečně příliš optimisticky, téměř v čtenáři vytváří pocit, že existuje přímý spoj mezi civilizačním rozvojem a nadcházejícím novým světem Božím. Trochu méně víry v pokrok a více teologického apokalypticismu by nebylo od věci. Z teologického hlediska by bylo vhodnější klást trochu silnější důraz na milost – o tom mě přesvědčili ti, kteří postřehli, že na II. vatikánském koncilu je Boží milost poněkud méně přítomná než na Tridentském koncilu – a méně moralizování.
Koncil napravil jistou jednostrannost ve vývoji katolické církve po Tridentském koncilu, kdy se církev vymezila vůči protestantismu (národní jazyky v liturgii, role laiků, místo Bible v církvi atd.). Proč se ale přesto nedaří pokračovat v ekumenickém dialogu? Zdá se, jako by stagnoval. Je tomu skutečně tak?
Podle mého mínění ekumenické snahy váznou ze tří důvodů. Zaprvé trvá dlouhý čas, než se každý, třeba i nepatrný pokrok v ekumenickém dialogu prosadí na úrovni odborníků a církevních představitelů, a ještě delší čas zabere, než jeho výsledky přijmou jednotlivá církevní společenství. Zadruhé, důvody pro rozdělení nejsou výlučně doktrinální; jsou také kulturní, církevně-politické, ekonomické atd. Tyto další důvody sehrály důležitou roli ve schizmatech; a tuto důležitou roli hrají nadále v rozdělení, které stále trvá. Zatřetí se dnes lidé připoutají spíš k jednotlivým společenstvím věřících než k velkým institucím, církvím a denominacím. Navíc se na celém globu stávají nejvlivnějšími takzvané „nezávislé církve“. Po celá desetiletí se katolíci a luteráni snaží dohodnout na společné nauce o sblížení, a pokud ne dohodnout, pak se aspoň v této věci jedni druhým nějakým způsobem přiblížit. V téže době ale po celém světě vzniklo mnoho nových denominací a vyrašilo tisíce nových nezávislých společenství věřících; ty jsou zcela nedotčené ekumenickými neshodami, nezajímají se o to, v čem se velké církve shodují nebo rozcházejí. Doba starého způsobu ekumenických snah je z velké části pryč, a to říkám já, který se jako mladý teolog devět let účastnil mezinárodního ekumenického dialogu s Vatikánem.
Je reálné předpokládat, že by podobné „vstřícné kroky“ mohly učinit protestantské církve, jelikož také ony samy se ve velké míře definovaly v opozici vůči katolicismu? Mám na mysli například větší roli svátostného a liturgického života a tak dále.
Některé protestantské církve, a dokonce i nové denominace a nezávislá společenství věřících znovu objevují důležitost liturgie, církevních otců, tradice, spirituální praxe. Učí se z teologické a duchovní moudrosti mající velkou tradici. Ale to vůbec neznamená, že jsou připraveny se tak či onak stát součástí katolické církve s papežem jakožto její viditelnou hlavou v čele! Jinak řečeno, praktické a ad hoc se uskutečňující ekumenické sbližování a vzdalování probíhá zcela nezávisle na oficiálních ekumenických snahách.
Blíží se pětisté výročí reformace. Jaké dědictví přináší tradice reformovaných církví dnešku a zítřku? Bude výročí příležitostí konečně zacelit tuto ránu v těle křesťanství nějakým dalším symbolickým aktem?
To, co popisujete jako ránu, už z velké části není jako zranění prožíváno. Převážná většina protestantů – stejně jako katolíků –, s nimiž se setkávám jak ve Spojených státech, tak během svých cest po celém světě (možná s výjimkou Evropy včetně Ruska), nepociťuje, že by v těle církve přetrvávalo nějaké velké zranění způsobené rozděleními, ke kterým došlo v 16. století, nebo ranějším velkým rozdělením mezi Východem a Západem. Rozdílnost v církvích a denominacích je brána jako holý fakt, a dokonce je někdy přijímána jako něco pozitivního. Je docela možné, že prožívání rozdělení církví jakožto rány má spíše vztah k úzké propojenosti jistých forem křesťanství s národními či politickými celky než k napětí v oblasti věrouky a církevní praxe. Co se týče dědictví reformace, opravdu věřím, že protestanté, katolíci a ortodoxní budou brát toto velké výročí jako příležitost ke studiu reformačních spisů. Já osobně mám zejména v oblibě raného Luthera, ne onoho Luthera starého, „mrzoutského“, ale Luthera jakožto autora děl O křesťanské svobodě a Komentáře k listu Galatským.
Koncilní otcové chtěli otevření církve a vyrovnání se s proměnami moderny. Jak se postavit ke skutečnosti, že některé církve či například konzervativní kruhy, které nadále odmítají modernu a pokračují v uzavřenosti, dokážou lépe uchovat své řady a vykazují jistou atraktivitu pro mladé lidi?
Řekl bych, že přitažlivost konzervativních církví spočívá v tom, že církve, které přijaly zásadní výdobytky moderny, už často nemají nic dalšího, co by mohly lidem nabídnout, než nabízí moderna sama. To, co často říkají svým postojem, dokonce silněji než svými slovy, je: „Podívejte, my také dokážeme být moderní!“ A tím vlastně sekularizovaly samy sebe. K tomu bych podotknul, že takovéto církve musejí znovu přijít na to, proč je pro člověka důležitý Bůh jakožto Bůh, a nikoli jen víra v Boha jakožto nástroj k dosažení nějakého obdivuhodného pozemského cíle. Samozřejmě konzervativní církve také zneužívají víru k pozemským účelům, třebaže se jedná o účely odlišného druhu. Nicméně celkově vzato konzervativní církve projevují větší ochotu k uznání a vyzdvižení významu ryzí transcendence, ke slavení přítomnosti sebezjevujícího Boha v životě Ježíše Krista a v životě církve. Třebaže si cením mnohých úspěchů moderny, jsem toho názoru, že je dvojznačná; vyžaduje kritiku a transformaci. Ve své poslední knize Flourishing: Why We Need Religion in a Globalized World (Prosperita: Proč v globalizovaném světě potřebujeme náboženství? Yale University Press, 2016) tvrdím, že lidské bytosti nemohou najít naplnění a skutečnou radost v běžných věcech života, aniž by prvenství přiřkli transcendenci a přijali svět jakožto Boží dar.
Jediným dynamicky se rozvíjejícím segmentem křesťanského světa dnes jsou letniční, charizmatické církve, zatímco klasické tradiční církve, katolická, reformované nebo ortodoxní, spíše stagnují… V čem tkví síla charizmatiků? Mohou charizmatické církve nahradit tradiční velké církve? Měli bychom na to v klasických církvích reagovat a jakým způsobem?
Na letničních církvích se ukazuje, že lidé v současném světě nejsou tolik „sekularizovaní“, jak si mnozí myslí. „Sekularita“ je velmi komplexní fenomén, nicméně jednou její dimenzí je absence otevřenosti ke skutečné transcendenci, k Bohu. Letniční jsou v tomto smyslu slova antisekulární; kladou důraz na přítomnost a působnost Boha v každém všedním dni. Také jsou schopni probudit v tradičních církvích vnímavost ke skutečné Boží přítomnosti ve světě a k nejrůznějším způsobům, jimiž se tato přítomnost může stát důležitou pro lidský život.
Ve světě panuje nadšení pro papeže Františka, zatímco uvnitř církve je možné slyšet také kritické hlasy. Sledujete jeho aktivity? Jaký na ně máte názor? Ve Spojených státech byl velmi populární Jan Pavel II., Benedikt XVI. byl respektován – proč je přijetí papeže Františka, viděno aspoň zvenčí, o tolik vlažnější? Jak hodnotíte návštěvu papeže Františka v USA a způsob, jakým si počíná v papežském úřadě obecně?
Čeho si cením na návštěvě papeže Františka ve Spojených státech, je, že byl kritický jak ke konzervativcům, tak k progresivistům a že zdůraznil to, co je v každém z těchto dvou křídel správné. Myslím si, že jeho návštěva zaznamenala celkem vzato velký úspěch. Papeži Františkovi je vlastní jistá svěžest a bezprostřednost, smysl pro návrat k hodnotám, jež většina lidí považuje jak za hluboce křesťanské, tak za hluboce humánní. Lidé cítí, že hlásá evangelium. Viděno zevnitř, zvlášť když jde o tak obrovskou instituci, jakou je katolická církev, může být jeho přístup vnímán jako velmi frustrující a hluboce zneklidňující, a často bývá prožíván buď jako příliš povrchní, nebo příliš autoritářský, či někdy obojí.
Katolická církev ve Spojených státech představuje sebe samu jako velmi konzervativní sílu. Je tomu skutečně tak?
Dá-li se to tak říci, ve Spojených státech existuje uvnitř katolické církve mnoho církví, nejméně tři. Jedna je konzervativní, další progresivní, ale největší stojí někde uprostřed. Nejsem si jist, zda označení „konzervativní“ a „progresivní“ jsou užitečná. Mně samotnému se vždy nelehko usedá v jakémkoli táboře tohoto typu. Užití těchto označení je dobré pro zápasení v politických bitvách, avšak pro pečlivou reflexi týkající se morálních problémů dnešního dne se nehodí.
Mnohé tradiční formy náboženského života se ocitly v krizi. Je v době tak hluboce ovlivněné technologiemi a dalšími změnami tradiční křesťanský styl založený na modlitbě a bohoslužbě možný? Můžeme očekávat obnovu křesťanství v podobě radikálně nové spirituality, religiozity? A vidíte vůbec někde znamení tohoto jevu, znamení změny?
Co se týká radikálně nových spiritualit, nemám k nim příliš velkou důvěru. Jsem křesťanem s hlubokou vazbou na Krista evangelií, před něčím radikálně novým dávám přednost návratu ke starému, uskutečněnému novým, svěžím způsobem. Nicméně žijeme v prudce kráčejícím světě, v němž výrobky, sociální formy a typy služeb velmi rychle stárnou. Měli bychom hledat nové podoby staré spirituality a nové možnosti jejího zprostředkování různým typům sociálních skupin. Měli bychom být otevření rozmanitým formám náboženského života. Ty nejpřitažlivější z nich se však neobjeví tak, že je někdo vnutí seshora, ale že vyvstanou zezdola. Moderní společnosti jsou z jistého hlediska uniformní, avšak v mnoha ohledech jsou velmi rozmanité. Každá z kultur spolu se svými mnohými subkulturami potřebuje svoji vlastní podobu jedné jediné radostné zvěsti o Boží bezpodmínečné lásce.
V mnoha otázkách týkajících se církevní disciplíny nebo morálních problémů podporuje katolická církev značně nekompromisní konzervativní postoje, zatímco velké reformované církve se moderní mentalitě často velmi přizpůsobily, jsou jí ušity na míru – nicméně jak katolická církev, tak církve reformované v Evropě postupně ztrácejí svůj vliv i věřící. Znamená to, že křesťanství v Evropě je ztracenou věcí? Že historické břemeno je příliš těžké na to, abychom je nesli? Platí, že kulturní prostředí, nebo spíše aktuální úpadek kultury a společenství nevyhnutelně vedou k zániku víry nezávisle na tom, co církev dělá? Nebo je tomu tak, že my jakožto teologové a lidé víry nejsme schopni dospět k tomu, aby evangelium potřebným způsobem vstoupilo do našich životů a abychom je srozumitelným způsobem předávali ostatním?
Církev nespasí ani konzervativní, ani progresivní postoj. Lidé nechtějí církev, ať progresivní, nebo konzervativní, aby na ně hrozila svým moralizujícím prstem! Já sám takovouto církev nepotřebuji a raději bych v neděli zůstal doma s šálkem dobré kávy a četl kvalitní knihu, která mi pohrozí moralizujícím prstem mnohem inteligentnějším způsobem než jakýkoli kněz nebo pastor, jaké jsem kdy slyšel! Ježíš mnoho nemoralizoval, ale přinesl radostnou zvěst. Problém uvnitř západní církve spočívá dnes v tom, že – častěji, než by se nám líbilo – už ve skutečnosti nevěří v to, že má druhým zvěstovat evangelium; a co hůře, na mnohé z jejích členů a kléru radostná zvěst, kterou církev má, už fakticky nepůsobí. Jednou, až církev pozná, že má radostnou zvěst, již může sdílet s druhými, jednou, až se opravdu nechá radostnou zvěstí pevně uchopit, jednou, až se dobrá zvěst pro ni stane důležitější než život sám, pak se křesťanská víra opět stane atraktivní. Autentický život člověka, život až do konce žitý láskou k Bohu a službou bližním, zejména chudým, život v síle Ducha ve stopách Ježíše Krista, takovýto život je nyní potřebnější než kdykoli jindy!
V dějinách křesťanství se můžeme setkat s určitým počtem paradigmatických změn, jako byla helénizace, ustavení křesťanství jakožto státního náboženství nebo reformace. Procházíme dnes něčím podobným? Může jím být jeho transformace do podoby hodnotově blízké humanistickému agnosticismu? Neznamená to ale konec křesťanství v jeho dosud známých historických podobách? Neskončí tváří v tvář dnešním výzvám Ježíšovská cesta vydanosti a soucitu zánikem křesťanství vůbec?
Spíše než abychom přemýšleli o tom, jak provést velké paradigmatické změny v dnešním křesťanství, potřebujeme uvažovat o vytvoření svobodného prostoru a dobrých předpokladů k tomu, aby se křesťanská víra mohla rozmanitými způsoby vyjadřovat. Cožpak můžeme hlásat víru v indické vesnici stejným způsobem jako v Silicon Valley, uvedu-li náhodou jen tyto dva příklady? A co se týká poslední části vaší otázky, zejména jejího závěru: na prvním místě stojí Ježíš Kristus a jeho cesta, a teprve pak je na řadě křesťanství a jeho rozmanité podoby. Toto je zcela zřejmé, avšak my máme sklon na to zapomínat. V určitém velmi důležitém slova smyslu Ježíš Kristus a jeho cesta křesťanství nepotřebují; křesťanství však Ježíše Krista a jeho cestu potřebuje. Kdyby se křesťanství snažilo zachránit samo sebe, a přitom zapomínalo na Krista – anebo kdyby se v horším případě snažilo zachránit nějakou dílčí historickou podobu sebe sama –, mohlo by si nakonec vykopat svůj vlastní hrob.
Pracujete na teologické fakultě prestižní americké univerzity. Jakou roli mohou teologické fakulty sehrát v obnově křesťanství? Je pravdou, že jejich interní atmosféra by měla být odlišná od té, která je běžná na „normálních“ fakultách?
Teologie je jedinečnou disciplínou a je velmi potřebná, zejména na dnešních univerzitách, které mají snahu klást důraz na účelovou racionalitu na úkor přemýšlení o smyslu lidské existence. Následkem toho je, že se naši studenti stávají odborníky v oblasti prostředků, avšak amatéry ve věci cílů. A právě tady je prostor pro teologii. Teologie se zabývá podstatou a smyslem lidské existence, jak to můžeme vidět tam, kde Bůh v Ježíši Kristu zjevuje sebe samého. Bůh stojí ve středu zájmu teologie, ale teologie není vytvářena proto, že by ji Bůh potřeboval. Bůh se bez teologie obejde. Pokud ji někdo vůbec potřebuje, jsou to lidé. My lidé teologii potřebujeme proto, aby nám pomohla žít dobrý, lidsky bohatý život, protože jsme obdarováni Boží láskou a stali jsme se jejími nástroji; jsme uváděni „do radosti svého Mistra“. V určitém slova smyslu můžete říci, že tato radost je konečným cílem křesťanské teologie. Dnes se toto od „normální“ univerzitní fakulty neočekává. Teologie je „abnormální“, avšak právě „abnormalita“ je tím, co je nanejvýš potřebné.
A otázka na úplný závěr: řekl jste mi, že ve vaší rodině je možné vystopovat české předky… Máte nějaké vazby k českému prostředí? Nalézáte v české tradici, ať už spirituální, či církevní, něco, co byste všeobecně pokládal za zajímavé a nosné?
Předkové ze strany mé matky přišli do Chorvatska z okolí Prahy. Její dívčí jméno bylo Rambousková a vyrůstala v rodině, kde se hovořilo česky. Můj otec pocházel z německého a chorvatského prostředí a jazykem, kterým se společně rodiče dorozumívali, byla chorvatština. Vyrůstal jsem tudíž bez vazeb na své české kořeny. Ale vskrytu jsem na ně zůstal hrdý. Četl jsem některé české teology (Hromádku a Lochmana) a filozofy (Machovce a Patočku), českou literaturu (především Kafku a Kunderu) a některé současné autory (Halíka, Sedláčka, Petráčka), ale cítím, že bych se vzhledem ke svému českému dědictví měl do této četby vnořit hlouběji. Takzvané „malé národy“ žijící ve stínu velkých národů a říší mají sklon k tomu, dívat se na svět odlišným způsobem, a proto jsou pro myšlenkové dědictví světa důležitým přínosem.
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor vedl Tomáš Petráček.
Z angličtiny přeložila Markéta Selucká.
Prof. Miroslav Volf (* 1956) je protestantský teolog chorvatského původu. V současnosti působí jako profesor teologie na Yale Divinity School a jak ředitel Yale Center for Faith and Culture. V češtině vyšla jeho kniha Odmítnout nebo obejmout? (Vyšehrad 2005).