Andrej Kutarňa: Athos – poušť i oáza

„Proč jste přišli na Svatou horu?“ zeptal se otec N., který před několika lety vyměnil oblek londýnského bankéře za mnišský hábit. „Pokud hledáte svaté muže, řeknu vám: jeďte raději pryč.“

Athos, poloostrov v Egejském moři, jeden ze tří „prstů“ trojzubce Chalkidiki, je již od dob Byzance duchovním centrem pravoslavného světa. Již víc než tisíc let zde žijí téměř výlučně mniši, v jeskyních a chatrčích, menších usedlostech připomínajících malé vesničky nebo v impozantních klášterech evokujících spíše středověká města či pevnosti. Tento něco přes 50 kilometrů dlouhý pás země je jedním z mála míst, o nichž by se dalo říct, že jsou současně pouští i oázou. O Svaté Hoře její obyvatelé i poutníci odedávna tvrdí, že je to místo jakoby z „jiného světa“. Jedno z nejčastějších jmen pro toto místo navazuje na tradici, podle které zde – na místě dnešního kláštera Iveron – stanula sama Bohorodička: „Zahrada Bohorodičky“ je od té doby jejím privilegovaným místem a žádná jiná žena, i kdyby to byla královna, sem nesmí vkročit.

Dnes zde žije více než 2 200 mnichů, většina z nich cenobitským způsobem života v jednom z dvaceti „hlavních“ klášterů nebo v některém ze skitů. Oněch dvacet klášterů – v přísné hierarchii na čele s Velkou Lavrou, dále s kláštery Vatopedi, Iviron až po Konstamonitu na místě posledním – je samostatnými jednotkami, každý v čele se svým představeným. Většina klášterů (17) je obydlena převážně řeckými mnichy – s řečtinou jako liturgickým jazykem –, zbývající tři kláštery patří Rusům (Panteleimon), Bulharům (Zografu) a Srbům (Chilandar). I dnes se zde však najdou tací, kteří žijí eremitským způsobem života – po vzoru pouštích otců –, nejčastěji ve skalných útesech Karoulie na jižním cípu poloostrova nebo na svazích samotné hory Athos. Tyto askety však běžný poutník zpravidla nepotká. Oni sami se na odiv nevystavují a byl by bláhový poutník, který by je vyhledával z čiré zvědavosti.

„Proč jste přišli na Svatou horu?“ Mnišská hora Athos v sobě skrývá množství pokladů – zázračných ikon, vzácných relikvií, nádherných staveb a fresek, množství knihoven bohatých na staré rukopisy a knihy. Dnešní poutník se ale při prvním setkání s Athosem jen těžce zbavuje dojmu, že svůj největší poklad hora Athos již ztratila: ticho.

Obnova mnišského života, která začala v 70. letech minulého století, s sebou přinesla kromě generace mladých mnichů i zástupy poutníků – především z Řecka. O putování bez plánování, jak o něm čteme ve starých knihách, si dnes člověk může nechat jen zdát. Místa na nocleh je třeba rezervovat dlouho dopředu a poutník se už nemůže jen tak „toulat“ po starých, valouny dlážděných stezkách pro muly, s jistotou, že v kterémkoli klášteře najde přijetí a střechu nad hlavou.

Velký znalec a milovník Svaté hory Phillip Sherrard již před čtyřiceti lety s obavami hleděl na budování silnic a příchod prvních motorových vozidel na Athos. Byl přesvědčen, že k putování nezbytně patří vyjet z každodenních kolejí, vzdát se pohodlí a jistot, na které je člověk zvyklý, vydat se všanc okolnostem (či Božímu řízení) a vydat se na cestu – vnější, stejně tak jako vnitřní – do neznáma. Všemi smysly vnímat krásu Božího stvoření, pomalými a ne vždy snadnými kroky jít vpřed.

Přestože život zde dnes již v mnohém připomíná okolní svět – silnice a s nimi všudypřítomná terénní auta; mikrobusy, které poutníka dopraví téměř kamkoli; mobilní telefony a další „vymoženosti“ – přesto zde zůstávají místa, kde poutník může uniknout shonu světa, zastavit se a naslouchat tomu, co lidské ucho nezachytí. A možná i ono užívání technických a technologických pomůcek současnosti není na škodu – vždyť kdo jiný, když ne mniši, mohou ukázat „lidem ze světa“, že si technologie nemusí člověka nutně podmanit a že jsou věci důležitější než pravidelný přísun informací či „instantní“ zábava.

„Proč jste přišli na Svatou horu?“ Křesťané již od prvních staletí odcházeli do pustiny. Poušť byla považována za místo, kde člověk ztrácí své běžné schopnosti jednání. Už v Bibli je poušť místem, kde koná Hospodin. Kráčet po zemi, kde generace asketů opustily vše, aby hledaly a nalezly Hospodina. Navštívit místa, kde žili svatí mužové, hrdinové duchovních bojů. Uctívat starobylé ikony, před kterými se skláněli byzantští patriarchové. Naslouchat zpěvům celonoční vigilie a božské liturgie, které ohromily již vyslance knížete Vladimíra.

Poušť se najednou stává pro poutníka oázou, místem spočinutí a občerstvení. Místem, kde se může dotknout historie – ale nejen pohledem „dozadu“, do dějin, nýbrž také pohledem upřeným vpřed, k věčnosti.

Anglický autor Robert Byron, který po klášterech Athosu putoval před téměř sto lety, nazývá Svatou horu místem víry, „kde se všechna léta zastavila“. Je tomu skutečně tak? Ano i ne. Athos je opravdovým místem žité a žijící tradice. Svatá hora není nějakým skanzenem Byzance, ale živým společenstvím, které se navzdory všem současným problémům na svět dívá – a učí i poutníky hledět – s pevnou vírou a nadějí.

Slovy jednoho řeckého biskupa: „Hora Athos je zahrada, úrodný kousek Ráje, který se nabízí pro naší obnovu, aby ,nás obnovil do původní krásy‘ a proměnil náš život a naše smýšlení.“

 

Fotografie vznikly během putování po Svaté Hoře v listopadu 2014. Původní fotografické tisky zhotovené „tradiční“ cestou v temné komoře bude možné shlédnout v průběhu března 2016 v Akademickém klubu 1. LF UK ve Faustově domě (Karlovo nám. 40, Praha 2). Další informace (a fotografie) lze nalézt na internetové stránce andrejkutarna.net. Pro zájemce o podrobnější informace o dějinách i současnosti Svaté hory doporučuji monografii Mount Athos: Renewal in Paradise. By Graham Speake. Second edition. Limni. Denise Harvey 2014.

 

Mgr. Andrej Kutarňa (* 1984) vystudoval teologii na KTF UK. V současnosti pracuje na 1. LF UK / VFN v Praze, u toho překládá a fotografuje. Z dosavadního díla lze kromě zde publikovaných „svatohorských obrazů“ zmínit cyklus Po stopách ticha z prvních cisterciáckých klášterů ve Francii. Při své tvorbě využívá výhradně středo- a velkoformátové přístroje, z pořízených negativů zhotovuje zvětšeniny klasickou cestou v temné komoře, resp. kontaktní kopie pomocí různých historických technik.

 

 

Komentáře nejsou povoleny.