Dějiny Salve

Stručné dějiny Salve – večer oslav 20 let časopisu, 27. 10. 2010

 

Na úvod večera věnovaného oslavě dvaceti let revue Salve má jistě smysl si těch uplynulých dvacet let trochu připomenout a nastínit cestu, kterou už Salve vykonalo.

První číslo z roku 1990 neslo podtitul Časopis pro dominikánský laikát, druhé Časopis dominikánské rodiny – byla tak jasně ukázána počáteční primární orientace revue na dominikánský třetí řád. V editorialu z té doby čteme: „Převážnou část Salve bychom od tohoto čísla rádi věnovali článkům a úvahám týkajícím se dominikánské spirituality, duchovního života, dějin řádu a informacím o dominikánech u nás i ve světě.“ Od počátku však byla v časopise explicitně přítomna snaha oslovovat církev a svět i mimo řádové prostředí. Na konci 1. ročníku je tak anoncována nejen změna podoby časopisu, ale též snaha vytvořit kolem revue okruh autorů, jejichž původní texty by se v budoucnu staly základem časopisu.

Od 2. ročníku je pod editorialy podepsán Odilo I. Štampach (jako šéfredaktor explicitně od roku 1995), který jasně pojmenovává kořeny, na nichž chce Salve dále stavět. V úvodníku 2. čísla čteme: „Čeští dominikáni pochopili, že všem úkolům na horizontále lidských vztahů a všedního života musí předcházet pohyb po vertikále. Napřed se chtěli dostat NA HLUBINU. Mezi léty 1926 a 1948 se o to pokoušeli časopisem stejného jména. Vraceli se k pramenům v Písmu svatém a tradici, ukazovali, jak může být mystická cesta pro všechny, navraceli čtenáře k centru v eucharistii, stali se alternativou k přepolitizovanému, spolkařskému a folklornímu katolicismu své doby a svého prostředí. A neměli bychom opomenout, že spolu s Hlubinou se o to pokoušela i FILOSOFICKÁ REVUE a RŮŽE DOMINIKÁNSKÁ.

Pak pohyb po vertikále zdánlivě obrátil směr: SURSUM (vzhůru). Bylo to několik sešitů naťukaných po nocích na blány na psacích strojích tehdejších ‚dominikánských domácností‘, namnožených na cyklostylu a svázaných v Brně s rizikem a nezištně u dnešního spolumajitele tišnovského soukromého nakladatelství SURSUM, p. M. Klepáčka. […] Tentokrát je tu SALVE. Tento pozdrav nevybočuje ze zvolené vertikály života.“

Genealogie časopisu se v dalším editorialu spojuje s duchovní a myšlenkovou otevřeností moderního křesťanství: „Jedním slovem, máme se naučit nesnadnému umění spojovat obětavost a riskující věrnost poznané pravdě s tolerancí a duchem dialogu. Musíme pochopit, že když máme pravdu, není naším majetkem. […] Mít pravdu neznamená vystihnout věc dokonale. Jiní mohou říkat něco jiného a mít také pravdu.“

V tomto duchu otiskuje Salve jak tomisticky laděné studie a články, tak dává prostor původním polemikám – např. nad knihou Jiřího Fuchse –, které svědčí o živé intelektuální diskusi v jeho okruhu. Ve třetím ročníku je pluralita názorů postavena proti zjednodušujícím tendencím doby všechno unifikovat: „ale nadějné je spíše nacházet společná témata, analogie, vzájemně se respektovat ve svých dílčích pohledech, hledat hranice oborů, přesahy, společné kořeny a cíle.“ Salve přitom jasně reprezentuje dominikánskou intelektuální kázeň, inspirovanou sv. Tomášem, který „Vzdává rozumu čest, která mu náleží a nechce pravdy víry představovat jako iracionální vzruchy, ale na druhé straně respektuje, že Boží tajemství jsou nadrozumová.“ Slovy úvodníku 3. čísla: „Křesťan pevně zakotvený ve své identitě je větším přínosem pro dialog postojů a kultur než povrchní křesťanský „volnomyšlenkář“.“ Salve v této době překládá ve velké míře polské autory (Jacek Salij, Stefan Swieźawski, Jakub Gonciarz, Zygmunt Mazur, Jan Andrzej Spieź, Andrzej Kłoczowski aj.), ale též např. Jacquesa Maritaina, Thomase Mertona či Hanse Urse von Balthasara.

Od prvního čísla roku 1994 se rozšířila redakční rada, vydavatelem se pro českou dominikánskou provincii stal Krystal OP, podtitulem se Salve stalo časopisem pro teologii a duchovní život. Prvním číslem také došlo k explicitnímu přihlášení se k revue Na hlubinu tím, že se ročníky začaly do roku 1996 počítat také podle ní – 4. ročník Salve je tedy zároveň 23. ročník Na hlubinu. Jednotlivá čísla se stále drží klasických katolických autorů (Maritain, Pieper, Balthasar, Journet, Guardini), patrný je zájem o psychologické obory ve vztahu k teologii, v oddílu recenzí se z pera Dominika Duky pravidelně objevují komentáře k biblistické a židovské literatuře. Na konci 6. ročníku je ohlášen počátek vydávání dalšího dominikánského časopisu Amen, což spolu s následky několika vnitrořádových konfliktů, tak typických pro druhou polovinu 90. let, vedlo k personální proměně redakce časopisu – od 7. ročníku (1997) se šéfredaktorem stává Dominik Duka OP, redakční rada se obměňujue. Oproti dřívější jisté roztříštěnosti témat se skladba časopisu stává jasnější. Jde jednak o zaměření na Desetiletí duchovní obnovy a přípravu milénia, jednak o směr, který oznamuje Duka v 1/1998 – zahájení kurzu duchovního života, který vychází z pokladnice české dominikánské provincie v období první republiky. Tento další projev kontinuity je potvrzen přetiskováním studií dominikánů Silvestra M. Braita, Reginalda Dacíka, Emiliána Soukupa. Tradiční, věcný řád revue (podle schématu řeholní život – teologie – historie – kurz podle první republiky) pokračuje i poté, co Dominik Duka v souvislosti se svými biskupskými povinnostmi předal funkci šéfredaktora Tomáši Černušákovi. S blížícím se miléniem přibývá článků s přesahem do politiky, vztahu státu a práva, témat lidských práv.

Roku 2001 dochází k výrazné proměně revue. Již v létě 2000 se do nejužšího vedení revue dostává architekt Norbert Schmidt, přizvaný ke spolupráci sestrou Editou Mendelovou, který iniciuje změnu jak grafické podoby revue, tak postupně i jejího charakteru. Stojí ale i u koncepce teologických čísel Salve, způsobu jejich zpracování a svou schopností mezinárodního přesahu zprostředkoval a obohatil i mnoho dalších teologických témat. V neposlední řadě vedl pro Salve řadu rozhovorů. Výrazně se v této době rozšiřuje redakční rada, šéfredaktorem se opět stává Dominik Duka. Duka je tím, kdo v roli šéfredaktora vytváří v nejširším slova smyslu prostor činnosti redakční radě Salve. A to nejen fakticky – on je tím, kdo spojuje všechny rozdílné osobnosti v okruhu revue a umožňuje tak vůbec diskusi, tím, kdo otevírá dveře dál, především do ciziny. Je zároveň přímým či nepřímých iniciátorem jak konkrétních čísel, tak celého směřování časopisu. Řada témat bude sice v Salve fakticky zpracována někým jiným, ovšem bez Dukova vlivu, prvotní inspirace a vytyčení základního způsobu uchopení by byla stěží představitelná. Dukovské je zaměření Salve na francouzskou nouvelle théologie a románský svět vůbec, zájem o dění v Polsku, o problematická místa moderních církevních dějin (antimodernismus, Pius XII., vztah církve a státu), ale též i o vztah církev a kultury – tyto všechny impulzy se v Salve průběžně realizují, aniž by však byly jakýmkoli způsobem diktovány.

Od 2. čísla 2001 se jednotlivá, dosud spíše volně seskládaná čísla mění v tematická (prvním tématem je Teologická fakulta). Ustaluje se struktura editorial – blok textů k zastřešujícímu tématu – oddíl recenzí – anglické resumé. Od 3. čísla se editorial stává rozsáhlejší vstupní úvahou nad celkem čísla. Čím dál tím větší místo nachází v rámci časopisu práce s obrazovým doprovodem (od tematického doprovodu k prezentaci tvorby současných umělců, např. Hany Rysové či Václava Sokola, později Magdalény Bartákové, Václava Ciglera, Adrieny Šimotové aj.). Vznikají čísla, která i svým ohlasem na veřejnosti předznamenávají současnou podobu revue – jmenujme např. číslo o sakrální architektuře, víře ve filmu, eucharistii, křesťanství na Nilu, spravedlivé válce. Širší možnosti dříve primárně teologicky zacíleného časopisu jsou zkoušeny např. u čísla o migraci, které připravil prof. Albert-Peter Rethmann. Ukazuje se, že teologický charakter revue nebrání otevřenosti k aktuálním společenským otázkám.

Formální podobu Salve ustálila vedle grafického návrhu Norberta Schmidta a Otakara Karlase i několikaletá spolupráce s grafickým studiem Lacerta, které vystřídalo studio Pavla Vodičky. Skrze Lacertu byl ke spolupráci korektora přizván po „průkopnické“ jazykově-redaktorské práci Jiřího Pavlíka Jan Linka a neustálý volný pohyb v redakční radě doplnil roku 2006 příchod Martina Bedřicha do výkonné redakce. Redakční rada v této době reprezentuje otevřený a spirituálně a názorově mnohostranný charakter Salve. Jsou v ní zastoupeni Češi, Němec, Polák a Američan, napříč řády jsou tu vedle několika odborných laiků dominikáni, jezuita, benediktin, bosý karmelitán a marián. Zastoupeny jsou taktéž různé věkové kategorie. Redakční radu v prvé řadě posílil po návratu ze zahraničních studií dominikán Benedikt Mohelník, následně zvolený provinciálem řádu. Díky němu našel časopis pevnou oporu v řádu a řádovém nakladatelství Krystal OP, prostor pro své navazující akce a živý zdroj inspirace pro teologická čísla. V návaznosti na dominikánské teologické dílny vzniklo např. číslo o Duchu svatém, s dominikánskými autory jsou významně spojena čísla o Trojici, teologii jako vědě, kazatelství a naposled o kněžství, opomenout se nedá ani spojení Jeruzalémské bible a stejně tematicky zaměřeného Salve. V Benediktu Mohelníkovi vystupuje do Salve to nejlepší z dominikánské tradice otevřenosti moderní době, opřené ovšem o solidní ukotvení v tradici a intelektuální přísnosti, a zcela praktický pocit institucionálního zaštítění časopisu.

Čísla, která od roku 2006 vycházela, v sobě vždy obsahují zárodek čísel budoucích a dalších aktivit, které se na Salve napojují. První číslo 2006 bylo věnováno mnišství. Přineslo edici důležitého středověkého cisterciáckého dokumentu, který připravili trapističtí mniši ze Sept-Fons. Spolupráce s nimi je od té doby trvalá, dom Samuel poskytl rozhovor do čísla o umění a teologii, br. Jáchym se účastnil ankety o kněžství, knihy z jejich prostředí byly v Salve recenzovány. V čísle o mnišství vyšel poprvé článek teologa a historika Tomáše Petráčka o Pierru Mandonnetovi a Petráček se od té doby stal jedním z nejvýraznějších členů redakční rady. Z velké míry inicioval a připravil mimořádná čísla o modernismu a antimodernismu v církvi, o Jeruzalémské biblické škole, Piu XII. a přispěl do dalších, např. o francouzském katolicismu. Druhé číslo roku 2006 bylo věnováno Jacquesu Maritainovi. Spolupracovníkem redakce a následně členem redakční rady se na základě toho stal jeho iniciátor Karel Šprunk, který mimo to připravil myšlenkově otevřené číslo o křesťanství a filozofii a přispěl do řady dalších. Během příprav maritainovského čísla byla ke spolupráci přizvána Klára Jelínková Jirsová, která následně též rozšířila redakční radu. Salve soustavně podporuje svými překlady z francouzštiny a podílela se na vzniku čísla o hudbě a liturgii a o francouzském katolicismu. Číslo o umění a teologii, první roku 2007, které bylo cele v režii Norberta Schmidta, uvedlo do českého prostředí dnes už známé osobnosti, jako je teolog a znalec současného umění profesor Friedhelm Mennekes, který byl na základě toho opakovaně pozván do Prahy a bezesporu ovlivnil řadu iniciativ, které nejen kolem Salve vznikly (např. v kostele Nejsv. Salvátora), či Stefan Kraus, ředitel církevního muzea umění Kolumba v Kolíně nad Rýnem, který byl do Prahy taktéž pozván a s jehož spoluprací vzniká číslo věnované právě Kolumbě. Odvážné číslo o prostituci, druhé roku 2007, vzniklo pod záštitou karmelitána Vojtěcha Kohuta, který potom inicioval např. číslo o duchovním přátelství, ale jeho články najdeme i v číslech o kazatelství či teologii. Nutno poznamenat, že roky 2007 a 2008 byly bohaté i na polemiky – zvláště nad čísly o modernismu, duchovní hudbě a Piu XII. se rozvířily vlny emocí, které svědčí minimálně o tom, že Salve nekončí v zadních řadách knihovních regálů. Rok 2008 zakončilo číslo věnované Polsku, které zaštiťoval Tomasz Dostatni. Debaty o jeho sestavení patřily k těm nejplodnějším – odkryly řadu otázek o podobnosti a rozdílnosti obou národů a jejich zkušenostech, a toto Salve minimálně podle jedné polské recenze padlo na úrodnou půdu i na druhé straně hradby, kterou mělo číslo podle podtitulu překročit. V roce 2009 vyšlo číslo o křesťanské filozofii, což se vhodně sešlo s návštěvou papeže Benedikta XVI. – ostatně jeden z článků Salve byl otištěn i v brožurce vydané při příležitosti papežova setkání s akademickou obcí. Číslo o Jeruzalémské biblické škole bylo zase synchronizováno s vydáním kompletní české Jeruzalémské bible a bylo spolu s ní prezentováno na slavnostním večeru, kterého se aktivně zúčastnil i bývalý prezident Václav Havel. Číslo o francouzském katolicismu, zaštítěné Oldřichem Seluckým, přineslo mimo jiné reportáž o pařížském katolickém centru Collège des Bernardins, které se stalo nejen nám velkou inspirací pro způsob setkávání křesťanského světa a společnosti na vysoké intelektuální rovině.

Čísla Salve posledních let jsou spojena s dalšími akcemi, které jejich obsah rozvíjejí – jmenujme namátkou debatní večery věnované modernismu, duchovní hudbě, křesťanské filozofii aj. Dále připomeňme pozvání zahraničních autorů, jakými byli zmiňovaní Mennekes či Kraus, ale též Wolfgang Bretchsneider, Jerome Beau, Klemens Richter, Adam Boniecki a další. Mimo to Salve spolupracuje s Centrem pro teologii a umění na KTF na pořádání akcí, jako jsou výstavy a umělecké intervence v kostele Nejsv. Salvátora, prezentace nových knih – např. knihy Martina C. Putny Česká katolická literatura II. – či chystaná debata nad knihou Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova.

Základní koncept revue Salve nicméně pořád stojí jakoby na dvou základních heslech. Jedním je odpověď šéfredaktora Dominika Duky, že dominikánský časopis je „zkrátka časopis pro křesťany, kteří o své víře přemýšlejí“. Druhým je výrok redaktora německého časopisu Stimmen der Zeit Andrease Batlogga, že „pořádný teologický časopis musí mít především svůj rázný a jasný styl“.

Doufáme, že se Salve těchto dvou kritérií stále drží a že se jich nepustí ani v budoucnosti.

Martin Bedřich

Komentáře nejsou povoleny.