Dnešní pohled na otázku starozákonního kánonu

Teologické důsledky textové kritiky Bible
Adrian Schenker OP

I. Základní obrysy problému
Biblickým kánonem se obvykle míní seznam knih, které tvoří součást Bible. O kánonu v tomto smyslu se v rámci judaismu i v církvi debatovalo po celá staletí, od počátku našeho letopočtu až do Tridentského koncilu v 16. století. Otázka kánonu však ve vztahu ke Starému zákonu má i další význam: kterou podobu textu máme pokládat za autentickou? Tento druhý aspekt se dnes povětšinou přehlíží, ačkoliv se jím zabývali dva největší biblisté patristické doby, Órigenés (3. století) a Jeroným (4. a rané 5. století), první z nich v řecké a druhý v latinské církvi. Se stejnou otázkou – problémem dvou či více variant biblického textu – se v předcházejících staletích potýkal také židovský svět a zaměříme se na ni i v tomto článku.
U mnoha biblických knih se totiž text nejdůležitějších pramenů odlišuje. Jedná se o takzvaný masoretský text, uchovávaný ve své čisté a učené podobě v pečlivě opisovaných středověkých hebrejských biblických rukopisech; o Samaritánský pentateuch; o starořeckou Bibli nazývanou obvykle Septuaginta; a o biblické rukopisy nalezené v Kumránu i na dalších místech a skrýších na březích Mrtvého moře. Tyto textové odlišnosti někdy pramení jen z písařských chyb, ale v mnoha dalších případech vycházejí z nových redakcí či uspořádání biblického textu. Vyvstává tudíž otázka: pokud existuje víc než jedna textová varianta, kterou z nich si má synagoga a církev vybrat jako pravý biblický text? Nejznámějším případem je kniha Jeremiáš; její hebrejská verze je podstatně delší než verze řecká.

II. Starý rozdíl v novém světle: Deuteronomium 11,30
Abychom se od obecných poznámek dostali ke konkrétnímu příkladu, stručně proberu drobný, ale podstatný rozdíl v textu verše Dt 11,30 a nabídnu jeho nové řešení. O tomto rozdílu se ví od doby, kdy byla porovnána masoretská a samaritánská redakce knihy Deuteronomium, tedy od 17. století, kdy italský cestovatel Pietro della Valle poprvé přivezl Samaritánský pentateuch do Evropy.
V české Jeruzalémské bibli[1] daný úryvek zní:

1 Tyto hory [Garizim a Ebal] stojí, jak známo, za Jordánem,
2 cestou na západ,
3 v zemi Kanaánců, kteří obývají Arabu,
4 naproti Gilgalu
5 poblíž dubu More.

Samaritánský text se shoduje s jedinou výjimkou; na konci verše obsahuje ještě dvě další slova:

6 naproti Sichemu.

Jsou tato dvě slova v samaritánské Tóře pozdějším přídavkem k původnímu textu, anebo byla naopak tato dvě slova v judské čili masoretské Tóře vypuštěna?
Podle prastaré tradice zaznamenané v Jeruzalémském neboli Palestinském talmudu, v traktátu Sota, prý rabín Eleazar ben Jose, který žil kolem roku 180 po Kristu, obvinil Samaritány, že tato dvě slova do tradovaného autentického textu neoprávněně přidali, a dodal, že tento přídavek je úplně zbytečný, jelikož z kontextu jasně vyplývá, že tato pasáž Písma odkazuje na město Sichem.
Jeho poznámka vycházela z mišny Sota, v níž se upozorňuje, že Gn 12,6 a Dt 11,30 mluví o stejném dubu poblíž Sichemu.[2] Zde můžeme najít vodítko pro otázku textového rozdílu mezi oběma verzemi. Nebylo-li potřeba přidávat slova „naproti Sichemu“, jelikož každý ví, že (jak se píše v Gn 12,6) dub More je naproti Sichemu, proč je tedy Samaritáni přidali? Na druhé straně existuje důvod, proč je judští čtenáři mohli chtít odstranit. Verš Dt 11,30, pokud ho čteme se slovy „naproti Sichemu“ na konci, vytváří silné a obtížné napětí s 2.–4. kapitolou knihy Jozue, kde čteme, že Izraelité překročili Jordán poblíž Jericha, tedy 50 až 55 kilometrů na jih od místa, kde Izraelité překročili Jordán podle Dt 11,30 – tedy v údolí Jordánu na úrovni Sichemu.
Jak ukazují diskuze v Mišně, problémem je, jak uvést v soulad Mojžíšova slova v Dt 11,30, podle kterých Izraelité přešli Jordán na severu na úrovni Sichemu, s biblickým příběhem v Joz 2–4, jenž popisuje přechod poblíž Jericha. Na křesťanské straně se stejným problémem zabýval Eusebios z Kaisareie v Onomasticonu a po něm Jeroným. Eusebios zde obě hory, Garizim a Ebal, umísťuje do blízkosti Jericha. Ve snaze sladit obě pasáže vznikla celá řada geografických a chronologických návrhů. Slavná mozaiková mapa v Madabu, vytvořená v byzantském období na podlaze tamního kostela, znázorňuje hory Garizim a Ebal dvakrát, jednou poblíž Náblusu (Sichemu) a jednou poblíž Jericha. Jedná se o epigrafickou ozvěnu napětí mezi Dt 11 a Joz 2–4.
Pokušení ztotožnit je bylo silné i proto, že na obou místech – Dt 11 a Joz 2–4 – se vyskytuje shodné místní jméno: Gilgal. Slova „naproti Sichemu“ neumožňují umístit tento Gilgal poblíž Jericha. Pokud ale tato dvě slova chybějí, může se Gilgal nacházet kdekoliv v údolí Jordánu, jelikož není „naproti Sichemu“ – takže ti, kdo chtějí, mohou bez obtíží ztotožnit Gilgal z Dt 11,30 s Gilgalem z Joz 2–4.
Samaritáni nezahrnují knihu Jozue do své Bible, jež sestává pouze z Tóry čili Pentateuchu, avšak kniha Jozue patřila do Bible v podobě, v níž se četla v Jeruzalémě v posledních staletích před naším letopočtem. Sekundární vypuštění obratu „naproti Sichemu“ by tedy v Jeruzalémě mělo smysl. Tamním čtenářům by pomohlo zmírnit napětí mezi Dt 11,30 a Joz 2–4, jelikož Gilgal zmíněný v Deuteronomiu by se dal ztotožnit s Gilgalem v knize Jozue a vstup Izraelitů do zaslíbené země zmíněný Mojžíšem v Dt 11,30 by se dal ztotožnit se vstupem u Jericha vylíčeným v Joz 2–4.
Je totiž zřejmé, že slova „naproti Sichemu“ v Dt 11,30 vytvářejí značné napětí mezi tímto veršem a knihou Jozue, takže judští čtenáři knih Deuteronomium a Jozue měli pádný důvod tato dvě slova vypustit, zatímco pro samaritánské čtenáře, pro něž kniha Jozue nebyla důležitá, nepřidávají tato slova nic nepostradatelného. Zdá se proto pravděpodobné, že tato dvě slova v samaritánské Bibli odpovídají původnímu biblickému textu. Jejich vypuštění v předchůdkyni masoretské Bible vychází z redaktorovy snahy o sladění Dt 11,30 a Joz 2–4.
Musíme ovšem doplnit, že všechny starověké verze Bible, tedy starořecká verze, syrský překlad, Vulgáta i targúmy, mají na tomto místě stejné čtení jako judsko masoretská Bible. Na první pohled by to mohlo vyvracet domněnku, že se v Samaritánském pentateuchu dochoval raný a původní text Dt 11,30. Avšak předešlá argumentace platí i navzdory osamocenosti samaritánského dokladu, neboť v dějinách textu Starého zákona se nejednou stalo, že redaktoři Bible přizpůsobili různočtení, jež našli ve svém opise biblického textu, masoretskému textu. Tento postup se uplatnil například u Dt 27,4 i jinde.
Shrnuto: zdá se pravděpodobné, že ve slovech „naproti Sichemu“ na konci Dt 11,30 nám samaritánská Tóra zprostředkovává původní text, kdežto z předchůdkyně masoretské Bible byla tato dvě slova z exegetických důvodů vypuštěna.

III. Co z textové plurality Bible vyplývá pro církevní přijetí kánonu?
Zaprvé, příklad verše Dt 11,30 nám ozřejmil, že existuje původní verze, v tomto případě uchovaná samaritánskými Židy, a upravená verze, jež se nachází ve všech ostatních redakcích biblického textu, a tudíž i ve všech moderních překladech. Židé věrní jeruzalémskému Chrámu a jejich rabínští následovníci, naprostá většina židovského světa po celá staletí přijímala upravený biblický text jako autoritativní. Samaritánská pospolitost samozřejmě ve své Bibli uchovala starší čtení až dodnes.
Zadruhé, k nahrazení staršího čtení novým došlo pravděpodobně v Jeruzalémě okolo roku 100 před Kristem.
Zatřetí, úprava Písma svatého pochopitelně překvapuje. Jak může někdo tvrdit, že má právo zasahovat do znění Písma, které, jak se věřilo, pochází od proroků, a bylo tedy inspirováno Pánem? Když v našem příkladu verš Dt 11,30 obsahuje slova samotného Mojžíše, největšího ze všech proroků Izraele? Kdo se v pospolitosti, jež věří v proroctví, a tudíž je přesvědčena o božském původu Písma, odváží změnit Mojžíšova slova? Je zkrátka nutné předpokládat, že se ti, kdo měli na starosti závazné opisy Bible, uchovávané patrně v jeruzalémském Chrámu, domnívali, že na to právo mají. Museli tvrdit, že ve vztahu k tradování a výkladu Písma svatého mají jakýsi prorocký dar. Takový dar vykládat proroky se výslovně připisoval „Pánu spravedlnosti“ v Kumránu, což dokládá komentář k Habakukovi nalezený v 1. kumránské jeskyni.
Začtvrté, proč tedy k úpravám docházelo? Příklad verše Dt 11,30 to ukazuje zcela jasně. Cílem změny biblického textu bylo odstranit napětí nebo rozpor mezi Joz 4–5 a Dt 10,29–30 (a 27,1–8). Úprava se pokládala za nezbytnou, protože bylo nutné uchovat jednotu a soudržnost Bible. Je ovšem pozoruhodné, že takové úpravy jsou nepočetné a sestávají z drobných retuší, například u Dt 11,30 jde jen o odstranění dvou krátkých slov.
Zapáté, jaké podobě Starého zákona by církev měla dávat přednost? Odpovědi, které církev v průběhu staletí na tuto otázku dávala, nebyly pokaždé stejné. Čtenáři Bible o těchto rozdílech většinou nevěděli. Četli Bibli v řečtině anebo v překladech řecké Bible: staré latinské, koptské, arménské či etiopské verze vycházely všechny z řecké Bible. Čtenáři tyto verze neporovnávali s původním hebrejským textem. Nicméně vzdělaní čtenáři Bible některé z rozdílů brzy objevili, zejména u knih, jako je Jeremiáš anebo knihy Samuelovy a knihy Královské, v nichž jsou četné a podstatné rozdíly. V patristické době byli předními vzdělanými čtenáři Bible Jeroným a Órigenés.
Jeroným se po dlouhém váhání nakonec rozhodl pro Hebrejskou bibli. Je to koneckonců původní Bible, kdežto Septuaginta je jejím překladem. Rozdíly mezi nimi připisoval Jeroným úpravám Bible ze strany řeckých a latinských překladatelů a písařů podílejících se na tradování biblického textu. Svou volbou Hebrejské bible Jeroným později posloužil jako vzor pro humanisty 15. a 16. století a následně pak i pro protestantské reformátory a jejich církve.
Zhruba o sto padesát let dříve si Órigenés pečlivě všímal odlišností mezi Hebrejskou a Řeckou biblí. Chtěl vědět, kolik přesně jich je a jaká je jejich povaha. Proto sepsal seznam všech rozdílů. Z této sbírky textových odlišností mezi Biblemi vzniklo mistrovské dílo biblistiky rané církve, Hexapla. Byla to veliká Bible, která uváděla biblický text v šesti a někdy v osmi sloupcích. Jejím smyslem bylo poskytnout přesný obraz všech pasáží, kde se Hebrejská a Řecká bible od sebe liší. Órigenés tedy nejostřeji z církevních otců vnímal specifickou podobu obou Biblí. Z této skutečnosti však vyvodil opačný závěr než Jeroným. Jelikož církev četla Bibli, jež obsahuje Boží slovo, od svého založení po celá dvě staletí v řecké verzi a bez znalosti textových variant Bible hebrejské, nemohlo se jednat o pouhou náhodu. Muselo jít o rozhodnutí božské prozřetelnosti. V tak zásadní záležitosti, jako je slovo Pána pro církev, se musela uplatnit Boží vůle. Tento ekleziologický důvod vysvětluje Órigenés v dopise tehdejšímu slavnému historikovi Juliánu Africanovi. Pán pro svou církev vybral tuto podobu Božího slova. Na druhé straně Órigenés nepopíral prvotní význam hebrejského originálu biblického textu; i ten byl Písmem svatým.
Dospěl tak k závěru, že obě Bible, hebrejská i řecká, jsou nepostradatelné. Církev nemusela volit, ale mohla si nadále počínat stejně: číst Řeckou bibli a současně uchovávat Hebrejskou bibli jakožto autentické Písmo.
Zašesté, toto byla i skutečná praxe církve, pokud ji chápeme jako celý soubor všech věřících rozptýlených po světě. Tato praxe přetrvala staletí a do jisté míry se Bible takto čte i dnes. Kupříkladu za hranicemi Byzantské říše, v Mezopotámii, Persii a jižní Indii, východní církve četly a čtou Syrskou bibli v její specifické podobě. Řecká církev a její dcery, koptská, etiopská, arménská či kavkazská církev, čtou Septuagintu přeloženou do svých jazyků. Latinská církev na západě četla až do doby Karla Velikého starou latinskou verzi přeloženou z Řecké bible. Poté tuto starší Bibli nahradila Jeronýmova verze, takzvaná Vulgáta. Jelikož předlohou Jeronýmovy verze byla verze hebrejská, Hebrejská bible v latinském šatu zůstala Biblí západu až do moderní doby. I protestantské církve pořídily nové překlady do moderních jazyků z hebrejštiny, a tudíž čtou Bibli podle masoretského znění.
Zasedmé, církev se příliš nezamýšlela nad tím, co z této praxe vyplývá. Zdá se, že se vytratil Órigenův ostrý smysl pro různorodost textu i jeho hluboký teologický pohled na ni. Tuto záležitost by mohlo ozřejmit zkoumání způsobů, jak církev Bibli v průběhu staletí četla. Závěr by byl podobný tomu, ke kterému dospěl Órigenés: text Starého zákona není jediný ani jednotný. Existuje souběžně v určitém množství specifických Biblí, které církve užívají od svého vzniku až dodnes.
K podobnému závěru by se možná dalo dojít také u rozdílů mezi Hebrejskými biblemi užívanými v rabínském, samaritánském a kumránském judaismu. Tuto část problematiky kánonu by však měli rozřešit židovští teologové.

Tento překlad byl lektorován.
Z anglického originálu přeložil Daniel Soukup.

Prof. Adrian Schenker OP (* 1939) je švýcarský dominikán a biblista specializující se na Starý zákon. Je emeritním profesorem Univerzity Fribourg a hlavním editorem projektu Biblia Hebraica Quinta.