Dominikánská obnova a silentium Dokončení W. A. Hinnebusch OP Mlčení a ovládání Mlčení znamená ovládání, coľ je kvalita pro zboľného člověka základní, statek, který musí kaľdý kazatel mít. Sv. Jakub se zmiňuje o ovládací hodnotě mlčení: "Domnívá-li se kdo, ľe je zboľný, a přitom nedrľí na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe..." (Jak 1,26). Takovým ovládáním by se zabránilo mnoha hříchům: marnivosti, nelásce, lľím, výbuchům hněvu, pomluvám, rozptylování. Řeholníci občas bezohledně vraľdí osobnost svých spolubratří svým jazykem. Nebylo by tomu tak, kdyby měli ve větąí úctě mlčení a spravedlnost. Jakub musel o této věci hluboce rozjímat, nebo» se vrací k mlčení ve své třetí kapitole: "Vąichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muľ a dovede drľet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můľeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale můľe se chlubit velkými věcmi. Povaľte, jak malý oheň můľe zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi naąimi údy, poskvrňuje celé tělo a spaluje běh naąeho ľivota, sám podpalován pekelným plamenem." Potom, kdyľ poznamená, ľe člověk dokáľe zkrotit dokonce i divoké ąelmy a ptáky, plazy i ryby, končí touto svou pronikavou poznámkou: äle jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím vąak také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boľí podobě. Z týchľ úst vychází ľehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji" (Jak 3,2-11). Dominik svůj jazyk ovládal. Frogier z Penny, který ho dobře znal, dosvědčoval: "Nikdy jsem jej neslyąel promluvit zbytečné či ąkodlivé slovo nebo nějakou lichotku či lehkováľná slova, nebo» vľdy hovořil o Bohu" (Kanon. skutky, č. 47). Rovněľ praktikoval onen druh mlčení, které méně hrdinské bytosti shledávají velmi obtíľným zachovávat. Bonvisus, který mu slouľil během nemoci v Miláně, řekl: "Kdyľ se ho zmocnila prudká horečka, nestěľoval si na svou nemoc, ale připadlo mi, ľe byl ponořen do modlitby a rozjímání" (Tamtéľ, č. 22). Pozitivní hodnoty silentia Silentium nabízí jednu dokonce jeątě větąí hodnotu. Je základní pomůckou k studiu, modlitbě a rozjímání. Cílem dominikánského silentia je vybudovat kontemplativní prostředí, v němľ studium, modlitba a rozjímání mohou vzkvétat, v němľ můľe nastat proniknutí slovem Boľím, které formovalo apoątola Pavla, kazatele a teologa. Otec Sertillanges trefně stanovuje úzkou spojitost mezi tichem a takovou rozjímavou činností: "Chcete dělat intelektuální práci? Začněte tím, ľe v sobě vytvoříte zónu ticha, zvyk usebrat se, vůli k sebezáporu, nestrannosti, která tě dá celého k dispozici dílu; dosáhněte onoho stavu, kdy duąe není zatíľena touhou a sobeckýmn chtěním, který je stavem milosti intelektuálního pracovníka. Bez toho neučiníte nic, alespoň nic, co by stálo za řeč" (Intelektuální ľivot, str. X). Silentium nejprve vytváří kontemplativní prostředí zklidněním vnějąího hluku - bouchání dveří, dupání, mlácení nádobím, ąprýmování a vzkazy vyměňované konvenčním hlasem. Tato ruąení připomíná bonmot rozhlasových komiků Stoopnagleho a Budda: "Hluk je hlasitějąí neľ cokoliv jiného." Rovněľ tranzistory a televize mohou být pro klid řeholního domu osudné, pokud jejich uľívání není vedeno umírněností. Samozřejmě existují povahy, které dokáľí pracovat lépe, snad se i lépe modlit, kdyľ v pozadí hraje hudba, a nelze popřít, ľe televizní produkce můľe stimulovat rozjímání. Ti, kdo se s váľnou účastí dívali na pohřby Johna F. Kennedyho a Dr. Martina Luthera Kinga nebo na návątěvu papeľe v OSN, museli mít mnoho příleľitostí k rozjímavým myąlenkám. Důleľitějąí při vytváření kontemplativního ľivotního prostředí je zklidnění vnitřní hlučnosti. Vnitřní hluk představuje obzvláątní problém vzhledem k neutuchající činnosti mysli, paměti a představivosti. Kdyľ člověk přestane konverzovat s druhými, obrátí se dovnitř a hovoří do nekonečna sám se sebou. Jedna či druhá z jeho duąevních pochodů v bdělém stavu stále probíhá. Jestliľe tyto duąevní pochody nejsou spoutány disciplinou, nemůľe nastat vnitřní ztiąení. Stále bude docházet k vnitřnímu brebentění mysli, představivosti či paměti. Zbytečné myąlenky, rozptylování, pokuąení a denní snění spolu zápasí a uchází se o pozornost člověka. Dále zde máme prázdnou četbu, zvědavé pasení po zprávách, libování si v imaginárních uráľkách, udrľování při ľivotě drobných i velkých uráľek, marnivé libování si v bývalé slávě. I vůle se v tomto boji chce prosadit. A kvůli tomu vąemu bude těľąí jazyk omezit. Myąlenky a modlitba nemohou vzkvétat tam, kde vládnou takové podmínky. Silentium nutné pro dialog Nedotkli jsme se vąak dosud jedné jeątě větąí hodnoty silentia. Hazlitt se dostává k jádru věci, kdyľ říká: "Mlčení je jedna velká část konverzace." Zde se dostáváme k apoątolské hodnotě mlčení. Rozumem obdařeným bytostem prospívá společenství - komunikace jednoho s druhým. Pouze ony mají dar řeči. Fr. Nogar říká: Ä tam, kde je řeč, nalézáte i to, co teolog nazývá duchem" (Pán absurdního, str. 26). K čemuľ dodáváme: Ä kde máte ducha a řeč, máte potřebu komunikovat." Nutkán těmi nejhlubąími silami své povahy usilují rozumem obdařené bytosti o dialog. Potřebují si vyměňovat myąlenky, projevovat si lásku, sdílet své zkuąennosti, "významným způsobem být s někým ve spojení". Dialog je "váľné oslovení a odpověď, k nimľ dochází mezi dvěma či více osobami, přičemľ bytí a pravda kaľdé z nich je konfrontována s bytím a pravdou té druhé" (R. L. Howe, Zázrak dialogu, str. 4). Avąak v kaľdém člověku existuje hluboce zakořeněný rys sobectví, touhy dominovat, projevovat navenek své já, zabývat se svými vlastními potřebami a úzkostmi, vyhledávat druhé pouze pro osobní naplnění. V konverzaci existuje u agresivní osobnosti tendence skákat do řeči, přeruąovat a nedávat druhé straně příleľitost dokončit, co začala říkat. Kdyľ druhý člověk hovoří, nedochází ke skutečnému naslouchání, není slyąeno, co se říká. Vąechny tyto defekty brání komunikaci. Proces dialogu předpokládá opačné kvality: otevřenost druhé osobě, ochotu respektovat ji, vidět ji, slyąet ji a poznávat ji takovou, jaká je. Odmítnutí vyslechnout ji, snaha uľívat či vyuľívat ji znamená pro dialog zkázu. Kaľdá z obou stran musí chtít nikoliv pouze hovořit, ale téľ odpovídat na to, co slyąí z druhé strany. Pouze láska, která není vedena ľádným zájmem toto umoľňuje. Dialog začíná v tichu. Člověk můľe vést rozhovor pouze tehdy, kdyľ je ochoten být zticha a slyąet a vidět a poznávat druhou osobu. "Mluvení je jako hra na harfu," napsal Oliver Wendell Holmes. "Kladení rukou na struny, aby se zastavily jejich vibrace, je stejně důleľité jako brnkání na ně, aby zazněla hudba." Jeątě dávno před tím, neľ začneme dialog, je nutné se naučit umění mlčet. Člověk musí vědět, jak vytvořit vnitřní klid, kde můľe vyvinout vědomí a reakci na význam a otázky ľivota. Dominikán, který se nesetkal s Bohem v klidu své vlastní duąe a srdce, jen obtíľně káľe či učí. Nebo» kázání i učení vyľaduje zvládnutí techniky dialogu. Homilie, kázání či přednáąka mají za cíl stát se nikoliv monologem, ale oslovit posluchače, či třídu a vyvolat odezvu. Smysluplná komunikace vyľaduje neruąený tok mínění z jedné strany na druhou. Kazatel či učitel östraľitě hlídá a aktivuje chápání svých posluchačů v souvislosti s tím, co říká" (Tamtéľ, str. 40). Kdo nikdy nehledal hluboké významy v tichu své vlastní duąe, stěľí pochopí, jak otevřít sám sebe skrytým významům ostatních. Sertillanges naznačuje, ľe takový člověk sotva objeví sám sebe: "Naslouchat sobě samému znamená to samé, jako naslouchat Bohu. To v tvůrčí Myąlence spočívá naąe opravdové bytí, tam nalezneme naąe já v jeho autentickém tvaru. Nyní je nám tato pravda o naąí věčnosti, která ovládá naąi přítomnost a slibuje naąi budoucnost, odhalena pouze v tichu duąe - tzn. při vyloučení bláhových myąlenek, které vedou k dětinským a marnivým zálibám v rozptylování duąe" (Intelektuální ľivot, str. X). Mlčení - základní předpoklad křes»anské lásky Lidské bytosti nejenom ľe potřebují sdílet názory, hovořit a být chápány, poznávat a být poznávány, ale rovněľ milovat a být milovány. Existuje vrozená tuľba po sjednocení s druhým. V ľivotě jsou tyto dva procesy procesem jedním. Nemohu milovat druhého, dokud neznám; nemohu doopravdy znát, dokud doopravdy nemiluji. Tento dvojí pohyb poznávání a lásky vyľaduje jako předpoklad schopnost být sám se sebou v klidu a tichu. Eric Fromm zdůrazňuje, ľe k tomu, aby se člověk naučil umění milovat, musí se naučit soustředit. A to není moľné bez ticha: "Nejdůleľitějąím krokem při učení soustředěnosti je naučit se být sám se sebou bez toho, ľe by člověk četl, poslouchal rádio, kouřil či pil. Být schopen se soustředit znamená ve skutečnosti být schopen být sám se sebou a tato schopnost je přesně podmínkou pro schopnost milovat. Jestliľe jsem připoután k jiné osobě proto, ľe nedokáľi stát na vlastních nohou, můľe takový člověk být zachráncem ľivota, ale vztah, který k sobě navzájem máme není láskou" (Umění milovat, vydání v nakl. Colphon, str. 112). Ve skutečnosti bude docházet k vyuľívání druhého. Nejtěľąí ze vąeho je naučit se dosáhnout vnitřního mlčení, onoho mlčení, které zklidňuje vąechno "pachtění a dohadování naąich vlastních myąlenek, nepokojná přání a starosti naąich srdcí, jejich bolesti a radosti" (R. Guardini, Meditace před mąí, str. 15). Slova těchto autorů velice připomínají to, co duchovní spisovatelé říkali o samotě a  mlčení po celá staletí. Apoątol, který nedokáľe mlčet, nemůľe nikdy navázat vztah lásky s druhými. Spíąe k nim vyjde ze své vlastní potřeby, nebo» jsou nezbytní pro jeho vlastní sebevyjádření. Bude na ně naléhat. Aby se vyhnul takové deformaci svého působení, musí se naučit mlčet. Jakmile toto umění zvládne, můľe bez obav pracovat pro druhé. Potom bude vycházet k jiným ątědře, nesobecky, připraven na to navázat dialog, zakusit pravé setkání. Dialog není jednosměrná ulice. Mlčení a přítomnost Pro řeholníky je konečným účelem silentia pomoc, aby nalezli Boha, kterého můľeme najít pouze v tichu. Pokud nejsme tiąąí, neuslyąíme jej, kdyľ volá, nebudeme nikdy schopni odpovědět spolu s mladým Samuelem: "Mluv, tvůj sluľebník slyąí" (1 Sam 3,10). Bůh k nám hovoří jak přímo, tak nepřímo. V tichosti čekáme, dokud se nerozhodne promluvit. V tichosti se učíme dodrľovat observance, studovat přírodní jevy, vnímat transcendentální hodnotu vąeho, co se děje, zakouąet pravdu, kterou Pavel sděluje pohanům ve svém listu Římanům: "Vľdy» to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a boľství, které jsou neviditelné, lze totiľ vidět od stvoření světa" (Řím 1,19-20). Pouze v tichu můľeme spatřit Boľí ruku v tom, co se děje, jeho působení v ľivých tvorech, jeho obraz v lidech. Takové ticho je tichem víry a v tomto tichu nalézáme Boha. Takové ticho je ľivé. Přebývá v něm Bůh, Marie, svatí a andělé, nacházejí se v něm vąechny události a podmínky ľivota, které k nám hovoří o Bohu. Autenticky zboľný člověk přebývá v tomto tichu. Je to jeho domov, místo, kde nalézá své přátele a svého Boha. Tam ľije s věcmi, které jej vedou k Bohu, k setkání se svým Stvořitelem a k rozhovoru se svým Spasitelem. Vnějąí ticho vede k tichu vnitřnímu a vnitřní mlčení vede ke sjednocení s Jeľíąem. Není to ticho, které panuje ve vakuu, ale mlčení duąe naplněné Kristem. Není to klid hrobu, mrtvoly, ale srdce ľijícího svůj ľivot, zapálené láskou k Jeľíąi. Ticho neuvězňuje duąi, ale osvobozuje ji, trhá pouta, která ji váľí k zemi, takľe můľe létat jistěji a bezpečněji ke Kristu. Toto jsou důvody, které vedou dominikánské konstituce k tomu, ľe hovoří o "nejsvětějąím zákonu mlčení", a Bernarda k tomu, ľe volá: "Nikdy nejsem méně samoten, neľ kdyľ jsem sám". ®ivot řádu je strukturován tak, ľe dominikáni mohou slyąet Boha. Kazatel je v zásadě prorokem, nikoliv prorokem v lidovém, ale v biblickém smyslu. Prorok je ústy Boha. Bůh hovoří k němu a on potom sděluje Boľí slovo. Dominikáni jsou kazatelé vyvolení k tomu, aby hlásali Boľí poselství; více neľ ostatní řeholníci potřebují samotu a ticho. Potřebují plodné ticho, během něhoľ naslouchají, slyąí, co jim Bůh říká, učí se pravdě, zkoumají ji, chutnají ji, obdivují ji. Musejí ji zakouąet vąemi těmito způsoby, neľ jsou připraveni hlásat ji s přesvědčením. Musí přistupovat k pravdě jako znalec přistupuje ke sklenici vína. Vychutnává ji pěti odliąnými způsoby. Nejprve drľí sklenici proti světlu a obdivuje barvu krásného červeného, růľového či zlatého vína, které obsahuje. Tak musí mít kazatel před očima pravdu a obdivovat ji. Potom znalec uchopí sklenici do dlaní a přitom zahřeje víno, aby mohlo vydat své příjemné aroma. Později pak pohybuje sklenicí pomalu tam a sem pod svým chřípím a pomalu a zhluboka vdechuje. Tak musí kontemplativní člověk vychutnávat vůni tajemství Boha a Krista. Nyní je znalec připraven k pití a pomalu usrkává ze sklenice. Nehodí víno celé do sebe, jako nějaký ignorant, ale převaluje kapky vína na jazyku uvnitř úst. Nechá víno působit na své chu»ové pohárky. A to je jeho třetí potěąení. Pravdy víry lze rovněľ ochutnat. Ökuste a vizte, jak je Hospodin sladký." ®almista chce, aby jeho lid okusil Hospodina duchovně prostřednictvím reflexe vąech jeho zázraků, aby viděl, jak jsou potěąující. Poté, co poválel víno po jazyku a stále je jeątě má v ústech, znalec otevře velice zlehka rty a nabere dlouhý, hluboký dech, který vydechne nosem. A to je podruhé, co okouąí jeho vůni. Kontemplativní řeholník se v tichém zamyąlení vrací znovu a znovu k zázraku, potěąení, chuti a vůni pravdy. Znalec nakonec začíná pít. Připravil vąechny své smysly na tento vrcholný okamľik. Raduje se ze svého vína v plnosti. Kontemplativní řeholník, má-li pravdu ocenit, nesmí ji pít hltavě. Musí si uvědomit, jaká je to jemná a posvátná věc. Má ji v uctivé váľnosti, vychutnává ji, kaľdou svou schopnost přináąí, aby se na ni spolehly, pije z ní co nejvíce zhluboka. Pravda můľe být pouze vychutnána tímto způsobem v tichu. Hlučný člověk přistupuje k modlitbě jako ignorant přistupuje k pití. Je přílią dychtivý, přílią lačný po novinkách, přílią dychtí po výsledcích, neľ aby vychutnal posvátnou pravdu. Spolkne ji na jeden douąek a pak se diví, proč z ní neměl ľádné potěąení. "Pravdu lze poznat pouze v tichu," píąe Romano Guardini. "Ten, kdo stále mluví, nikdy pravdu neuchopí nebo alespoň zřídkakdy." Pokračuje: ßlyąet Boľí slovo vyľaduje milost..., ale rovněľ to vyľaduje něco, čeho jsme my sami schopni: Slyąet Boľí slovo vyľaduje milost.. ale rovněľ to vyľaduje něco, po čem my sami touľíme a čeho jsme sami schopni: být vnitřně "9Fpřítomný"9E; naslouchat nejhlubąí podstatě naąeho bytí; odkrytí nás samých tomu, co přichází odjinud, posvátnému slovu. Toto vąechno je moľné pouze tehdy, kdyľ jsme vnitřně klidní. V tichu samotném můľeme skutečně slyąet" (Meditace před mąí, str. 14-15). Sv. Dominik, üčitel pravdy /a/ kazatel milosti /který/ ątědře vyléval vody moudrosti", se dozvěděl slovo pravdy právě takto. V Devíti způsobech modlitby sv. Dominika čteme tento popis jeho páté cesty: "Někdy sepjal ruce, pevně zaklesl prsty před očima plnýma slz a ovládal se. Jindy pozvedal ruce k ramenům, jako to dělávají kněľí při mąi. Zdálo se pak, ľe pečlivě naslouchá, jako kdyby slyąel od oltáře přicházet nějaká slova... Kdyby někdo viděl jeho velkou zboľnost, jak tam vzpřímeně stál a modlil se, zajisté by si pomyslel, ľe vidí proroka, nejprve hovořícího s andělem nebo se samotným Bohem, potom naslouchajícího a pak tiąe přemítajícího o věcech, které mu byly zjeveny" (Lehner, ®ivotopisné dokumenty, str. 153). Kdyľ Dominik cestoval, často se modlil v tichu. Jeho druzi vyprávějí, ľe k nim mluvil o Bohu, ale pak jim řekl: "Pokračujme v rozjímání o naąem Spasiteli" (Kanonické skutky, č. 41). Devět způsobů modlitby dodává úplnějąí popis tohoto zvyku: "Stranil se svého druha tak, ľe chodíval buď napřed anebo častěji v určité vzdálenosti za ním. Takto v ústraní kráčel a modlil se; ve svém rozjímání byl rozruąen a plamen lásky k Bohu byl zaľehnut... Bratří byli přesvědčeni o tom, ľe při takové modlitbě světec získával svůj pronikavý vhled do Písma svatého a hluboké porozumění Boľím slovům, sílu kázat tak zapáleně a odváľně, a důvěrně se tehdy obeznamoval s Duchem svatým, čímľ poznával skryté věci Boľí" (Tamtéľ, str. 159). Dominik miloval a předpisoval silentium, protoľe se dotýkalo samotného jádra lidského hledání Boha a jeho vztahování se k jeho bliľnímu v apoątolátu. Není to nic zastaralého, ale mělo by to být praktikováno v moderním kontextu. Je to forma dialogu, cesta otevřenosti vůči Bohu, kterého oslovuje v modlitbě, vůči věcem a událostem vesmíru, vůči bliľnímu, k němuľ přistupuje s naslouchající láskou a znovu v něm potkává Boha svého rozjímání. Silentium a obnova Experimenty se silentiem by měly být vedeny dvojí touhou zachovat jeho kontemplativní hodnoty a lépe vtělit bratrskou lásku. Dokonalé mlčení dřívějąích dob dnes jiľ nelze uplatňovat, nebo» nové formy spolupráce a týmové práce ospravedlňují řeč tak, jako potřeba hlásat slovo ospravedlňuje kázání. Přesto by ani hluboké ani obyčejné silentium nemělo být lehce opouątěno; experimenty by měly pokračovat s uměřeným tempem. Kdyľ se mluví z nutnosti nebo křes»anské lásky, silentium to nikdy neruąí, by» by bylo velmi hluboké, pokud vyvěrá z otevřenosti bratrské lásky. Bratrské pozdravení ztlumeným hlasem či tiché přikývnutí můľe vyjadřovat skutečnou osobní přítomnost lépe, neľ hlučná kaskáda slov, která nemusí svědčit o ničem jiném, neľ o potřebě psychologického ujiątění o sobě samém. Srdečnost během rekreace, tiché pozdravení na kláąterní chodbě, společné hledání Boha v mlčení, to vąe obohatí bratrské společenství. Nejsilnějąí motiv k mlčení přichází od Pána, Kazatele kazatelů, Velkého proroka poslaného Otcem, aby hlásal, ľe království Boľí je nablízku. Jeho třicet let ticha v Nazaretu bylo poruąeno pouze jednou: "Jak to, ľe jste mě hledali? Coľ jste nevěděli, ľe musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" (Lk 3,49). Na počátku svého veřejného působení, po krátké rozmluvě s Janem Křtitelem, odeąel na pouą» a mlčel po čtyřicet dnů. A často, jak je zaznamenáno v evangeliích, se odcházel o samotě modlit. Nakonec, v době svého utrpení, nepromluvil proti těm, kdo ho obviňovali, ani jedno hněvivé slovo. Pod dojmem tohoto mlčení papeľ Pavel VI., kdyľ hovořil v Nazaretu, zdůraznil, ľe se jedná o první lekci Pánova ľivota. "Nazaret je ąkolou, kde začínáme rozumět Jeľíąovu ľivotu. Je to ąkola evangelia. Zde se učíme zachovávat, naslouchat, rozjímat a pronikat hlubokým a tajemným významem těchto jednoduchých, prostých a milých projevů Syna Boľího. A snad se jej naučíme téměř nepostřehnutelně napodobovat. Zde se učíme metodu, jak porozumět Kristu... Lekce mlčení: kéľ by se tam k nám vrátilo ocenění těchto ohromujících a nepostradatelných duchovních podmínek, jakkoli jsme ohluąeni vąí tou vřavou, vąím hlukem, vąemi těmi hlasy naąeho chaotického a ztřeątěného moderního ľivota. Ticho Nazareta, nauč nás usebrání, zamyąlení a touze vąímat si dobrých vnuknutí a slov opravdových učitelů, nauč nás potřebovat a cenit si přípravy, studia, rozjímání, vnitřního ľivota, skryté modlitby, kterou slyąí jen Bůh" (Papeľ hovoří, IX, 1964, str. 284 a dále). "Křes»anství začíná a končí s tímto rozjímáním. Začíná v tichu Nazareta, kde vąichni věřící, tak jako Marie, obdrľí Slovo, přemítají o něm a, jak říká papeľ Pavel, nepostřehnutelně se stanou jím samým a začnou jej ľít. A cílem křes»anství je rozjímání, věčné rozjímání o Bohu přítomném ve Slově" (Paul Hinnebusch, Konference, 25. února 1965). Z angličtiny přeloľil Tomáą Míka