Milan Badal: Ranní rozcvičky
Tišnov, Sursum 2005

Milan Badal nabízí ve své nové knize sto dvacet stránek podnětných zamyšlení o umění čerpat životní radost z drobných denních událostí, anekdotických trapností i veselých zastavení. Hovoří o „umění chovat domácí zvíře“ nebo „ochočit si anděla“, ale převážně o věcech obyčejnějších – o umění spát, mlčet v pravou chvíli, o umění cestovat.

O podobně živých úvahách o umění žít prohlašovali staří kritikové, že jsou napsány svižným perem. Poněkud obtížnější je představa svižné klávesnice počítače nebo psacího stroje. Zůstaneme-li věrni osvědčeným úslovím a frázím, potvrdíme, že nakladatelství mělo šťastnou ruku, když přijalo k vydání svěží rukopis pětadvacítky povzbuzujících rozhlasových promluv „po vzbuzení“ – s šestadvacátou navíc jako „mimořádnou prémií“. Další hříčkou bez slovesného jádra je sama vnější prezentace knížky, záměrně zavádějící reklamou – příhody nejsou neuvěřitelné, jak uvádí podtitul, ale bohudíky přesvědčivě uvěřitelné. Inzerovaná čtvrtina textů „zdarma“ nepředstavuje žádný přívažek ani krytí posezónního výprodeje. Škádlení a bavení čtenáře prostě začíná už na knižním obalu.

Autor předkládá čtenářům výběr z toho, co bylo určeno původně posluchačům a co si zachovalo důvěrnost a bezprostřednost osobního oslovení. Jsou to všední, „civilní“ duchovní nadechnutí po probuzení s nesmazatelnými rysy meditace, uzavřené povzbuzením, nadlehčenou, ale nikterak neznehodnocenou, pádně formulovanou myšlenkou pro celý den. Autor považuje své knížky za „humoristické“. Ranní rozcvičky můžeme k nim zařadit plným právem, vždyť humor je v latině název tělesné šťávy, která je nezbytná k životu, a měli bychom ji v sobě rozproudit nejen při probuzení.

Milan Badal vládne nesnadným uměním, jak tomu napomoci – uměním poučovat s úsměvem, bavit i při mimořádně závažném tématu (např. eutanazie), mluvit o nejvšednějších a nesčíslněkrát promrskaných záležitostech, jako je roztržitost, slušnost, byrokracie, s osvěžující vtipností. Přitom úzkostlivě dodržuje všechny vnější omezující regule a nároky – vymezený rozsah, jednoduchou a přehlednou kompozici, živý slovník se zvýrazněním podstatného, originalitu bez násilností a kuriozit… A nezanedbá ani zdravou špetku ironie, pokud možno zaměřené na sebe.

Autor by si zasloužil, aby byla napsána jako nabídka pro čtenáře ještě poslední kapitola – o umění mluvit k mrzutým ospalcům (a to je někdy každý z nás, i když se zrovna neprobouzí do nového dne). Napsat ji tak svěže, mile, originálně jako Badal ovšem recenzent nesvede a nemůže ji nabídnout, nenapadá ho ani žádný reklamní slogan, který by slušel zvolenému designu knížky. Musí se omezit na prosté vyzvání – čtěte, nebude to ztráta času.
Mojmír Trávníček


Bernhard Häring: Bez východiska? Výzva ve prospěch lidštější pastorace rozvedených a znovu sezdaných
Praha, Síť s. r. o. 2001

Jednoho z nejproslulejších morálních teologů 20. století a významnou postavu II. vatikánského koncilu pravděpodobně není třeba nijak zvlášť představovat. Přínos Bernharda Häringa pro teologii a církev a jeho angažovanost v ekumenickém dialogu jsou obecně dobře známy. Jeho publikační a vědecká činnost je velmi široká, za všechno můžeme jmenovat obsáhlé třísvazkové „klasické“ kompendium morální teologie Frei in Christus. Český čtenář měl už také dost příležitostí se s některými jeho knihami seznámit. Z Häringových knih, které byly v poslední době přeloženy a vyšly v českém jazyce, můžeme jmenovat například Láska je víc než přikázání, Jde to i jinak, Viděl jsem tvé slzy. Naší pozornosti by však rovněž neměla uniknout rozsahem malá (v tomto ohledu se jedná vskutku o skromnou publikaci – nakladatelství ji zpřístupnilo české čtenářské obci v prosté sešitové formě), nikoli však nevýznamná a na myšlenky velmi bohatá publikace, která vyšla před pěti lety v nakladatelství Síť (originál B. Häring: Ausweglos? Zur Pastoral bei Scheidung und Wiederverheiratung. Ein Plädoyer. Freiburg/B., 1. vyd. 1989 – v Německu následovala záhy další 3 vydání; českému vydání bohužel chybí bibliografické údaje informující o originálu a vydání, z něhož se vychází). Jedná se o překlad jedné z posledních Häringových publikací, která se zabývá tématem, jež překračuje obor teologické etiky (zasahuje do oblastí mj. církevního práva a pastorální teologie) a jež je zejména v dnešní době, které bývají často přisuzovány atributy jako „krize manželství“ nebo „krize rodiny“ a pro niž je charakteristické mj. všeobecně vysoké procento rozvodovosti, velmi naléhavé – totiž otázkou rozvedených a znovu sezdaných a jejich pastorace.

Publikace je rozdělena do 6 kapitol. V první Häring mluví o východiscích a předkládá šest obrazů, se kterými se setkal v pastorační praxi, tedy šest velmi rozmanitých lidských osudů, u nichž tragickým způsobem nikoli jejich vlastní vinou manželství ztroskotalo a nedostatečné podmínky pro jeho zneplatnění nebo liknavost církevních soudů těmto lidem znesnadnily jejich plný život v církvi. Těchto šest případů představuje jakési „archetypy“, jež Häringa podnítily k tomu, aby se nad tímto problémem ve světle evangelia a církevní tradice nově zamyslel. Ve 3. kapitole, nazvané S nadějí očekávaná nová perspektiva: spiritualita a praxe oikonomie, pak mluví o institutu oikonomie, dobře známém ve východních církvích. Ty aplikací tohoto institutu na učení o nerozlučitelnosti manželství povolují v určitých případech druhý nesvátostný (!) sňatek. Ve východních církvích se setkáváme s pojmem „smrti manželství“ (tím je myšlena nejen smrt fyzická, ale např. rovněž smrt psychická a morální), která je dostatečným důvodem k možnosti uzavření nového nesvátostného sňatku, vždy však s opatrností a s jasným vědomím Ježíšových slov o nerozlučitelnosti manželského svazku (proto se také liturgie požehnání druhého sňatku vždy koná v duchu pokání a v kajících liturgických barvách). Ve 4. kapitole se pojednává o tom, jak se může uplatnit praxe oikonomie v životě církve. Vyzdvihují se přednosti spirituality oikonomie a popisují možnosti, které z ní vyplývají pro pastoraci a psychoterapii.

Poslední dvě kapitoly se pak věnují návrhům praktického řešení této otázky a možnostem zavedení praxe oikonomie v církví katolické. V 5. kapitole Häring nabádá ke změnám v přísné zákonné úpravě a k překonání tutiorismu v církevních manželských procesech. Píše mimo jiné: „A tak došlo k tomu, že se právě v nejcitlivější oblasti aplikuje ten nejurputnější zákonický tutiorismus. Zapomíná se na jinak nepopíratelnou zásadu: svátosti jsou pro člověka a na ještě jasnější princip: zákony jsou pro člověka, a nikoliv člověk pro zákony.“ (s. 26) Autor vybízí k upřímnému dialogu nad stávající zákonnou úpravou a k respektování základního lidského práva na manželství. Mluví o potřebě větších znalostí v humanitních vědách a psychoterapii, větší citlivosti v pastoraci a terapii a vyhýbání se černobílému zákonictví. Následující kapitola pojednává o tom, co můžeme v pastorační činnosti udělat už dnes – ještě před případnou novou zákonnou úpravou. Häring citlivě sděluje, že je třeba – 1. vždy usilovat o zachování manželství; 2. nepřipouštět rozvod a nový sňatek jako něco normálního; 3. otevřeně naslouchat a hledat nejlepší cestu (která někdy může spočívat v opuštění stávajícího partnera). Důležité je rozlišování a upřímný pohled na individuální situaci dotyčného věřícího, vždyť nemusí „být zodpovědný“ za ztroskotání manželství a navíc v této pro něho velmi těžké a neradostné etapě životního putování potřebuje především podporu a pocit přijetí. Dále Häring povzbuzuje k častějšímu (ač vždy obezřetnému) využívání principu epikie (srov. Alfons z Liguori: Theologia moralis, liber 1, č. 201) a vybízí k obecně milosrdnějšímu jednání se znovu sezdanými. „Vyloučení nevinně rozvedených, kteří žijí v lidsky dobrém druhém manželství, od svátostí církve přispěje dnes sotva něčím k tomu, aby to posílilo věrnost nerozlučitelnému svazku manželství anebo aby to bylo křesťanům v pokušení silou. Vyloučení křesťanů, kteří v dané situaci čestně hledají vůli Boží a podle svých sil ji naplňují, zmenšuje přitažlivost církve a jako svátosti Božího milosrdenství umenšuje její schopnost vyzařovat.“ (s. 36) Pravděpodobně známe z vlastní zkušenosti rovněž jev, kdy se některé církevní autority nebo obce či alespoň jejich části chovají k rozvedeným a znovu sezdaným opovržlivě a přezíravě a vytlačují je jako nežádoucí někam na okraj svého společenství. Je v tomto ohledu nezbytné posílit pastorální citlivost a křesťanskou ochotu k přijetí druhého, přistupovat ke každému člověku a páru individuálně, usilovat o pravdivost a přispívat k uzdravení vztahů a smíření.

Häringovo dílko srozumitelnou formou pojednává o problému, který je velmi aktuální, citlivý a vyžaduje naše stálé znovupromýšlení a rozlišování. Myslím si, že pro teology, duchovní pastýře a vůbec všechny věřící může být četba této knihy užitečná, protože poukazuje na problém, ve kterém se můžeme chovat někdy necitlivě a nezdravě legalisticky. Dotýkáme se přitom nejpodstatnějších a nejkřehčích věcí v lidských životech a vztazích. Kniha je napsána velmi „poctivě“, autor se snaží bez extrémních názorů, s uměřeností a věrností evangeliu a církevní tradici promýšlet nové cesty pro to, aby byla církev ještě zářivější ikonou Otcova milosrdenství a my se pro druhé stali nikoli soudci, ale spíše svědky Boží lásky, terapeuty a pomocníky. Navíc je psána nekomplikovaným, čtivým jazykem. Kniha po svém vydání vzbudila u značné části teologů bouřlivé reakce na obou stranách církevního spektra. Ačkoli se církev ve svém učení i praxi vydala po biskupské synodě o rodině v roce 1980 a po ní následujícím apoštolském listě Jana Pavla II. Familiaris consortio při řešení některých výše uvedených otázek jiným směrem než navrhuje Häring, může nám tato publikace pomoci nově přemýšlet o tomto problému, o jeho řešení, stávající praxi a našich vlastních postojích.

Petr Štica

Theodórétos z Kyrru: Historia Religiosa. Bohumilá historie mnichů syrských
Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2005. Přeložil Jiří Pavlík.

V dnes již těžko přehlédnutelné řadě Pietas Benedictina pražského benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty vyšel jako 9. svazek překlad řeckého spisu z poloviny 5. století syrského biskupa Theodóréta z Kyrru nazvaný Historia Religiosa, Bohumilá historie mnichů syrských. Na cestě po kořenech nejen benediktinské, ale obecně mnišské spirituální tradice je tak s předchozími tituly řady v zádech (Apofthegmata I, II; Poučné příběhy pro komořího Lausa) opuštěn prostor egyptského mnišství a pootevřen o nic méně pozoruhodný svět mnišství syrského. To žilo svým osobitým způsobem na okraji římské říše, napájeno domácími předkřesťanskými asketickými prameny, a v obecném povědomí stojí jaksi ve stínu právě tradice egyptské. Přesto na sebe strhává pozornost – minimálně ikonickou postavou sv. Simeona Stylity a jeho památníkem, jednou z nejfantastičtějších staveb raně křesťanské architektury, poutním chrámem v Kalat Siman. Edice knihy je uvedena pečlivou studií překladatele Pavlíka, která nejen že čtenáře seznamuje s postavou autora Bohumilé historie a odkrývá historické pozadí vzniku díla, ale vtahuje i do světa dobové rétoriky, čímž ukazuje na roviny textu běžně nepostižitelné.

Theodórétova Historia je co do reprezentativnosti syrského mnišství zásadní – Theodórétos v ní zaznamenává nejen vyprávění o mniších, kteří již zemřeli, ale i o těch, kteří v jeho době dosud žijí. Mnohé mnišské příběhy navíc popisuje na základě vlastní zkušenosti s jejich hrdiny. A že se jedná o skutečné hrdiny, ví velmi dobře i v dobové rétorice školený Theodórétos, když například o těle poustevníka píše: „jeho vozataj držel otěže výtečně a tak přiměl koně k spořádané jízdě, jeho hudebník hrál na struny smyslů dovedně a tak dosáhl, že vydávaly dokonale harmonický zvuk, a jeho kormidelník pohyboval kormidlem uvážlivě a tak zmírnil dopad vln a nápor větrů.“

Životopisné portréty syrských asketů se v základním schématu příliš neliší od podobných textů, jak je známe např. právě z Egypta. Setkáme se v nich podle očekávání s líčením neskutečných asketických praktik, pokušení, zázraků. Nad tento rámec jde právě Theodórétova individualita, která do vyprávění vnáší mnohdy banální realitu – právě ta se však stává nositelem mimořádného duchovního poselství. Jde o záblesky svatosti, které dnes oslovují snad více než rafinovaná askeze. V líčení svatého života mnicha Jakuba Theodórétos např. píše: „Nazítří jsem za ním přišel znovu, a když jsem uviděl, kterak mu zápal zesílil a kterak mu vzrůstá horečka […], vymluvil jsem se na bolest hlavy a řekl jsem, že mi vadí nápor slunečních paprsků, a prosil jsem ho, abych si u něho mohl narychlo udělat stín. On určil místo, zapíchli jsme tam tři pruty a obložili je dvěma kozími kůžemi, a tak vytvořili umělý stín. Když mě pak vzýval, abych si vlezl dovnitř, řekl jsem: ‚To by byla hanba, otče, abych si já, mladý a zdravý člověk, udělal takové pohodlí […]. Chceš-li tedy, abych se do toho stínu posadil já, buď v tom skromném přístřešku společně se mnou […].‘ Když ta slova uslyšel, ustoupil a rozhodl se, že mi raději prokáže službu.“ Právě takovéto drobnosti, zdánlivé marginálie drsného života plného odříkání a zápasu, ukazují na skutečné jádro celé podstaty. Málokdo se dnes asi ztotožní s Theodosiem, který „nosíval umazané vlasy, které mu dosahovaly až k nohám a rostly ještě dál, a proto si je uvazoval kolem beder“. Avšak svatost, která je z lásky kdykoli ochotná opustit výšiny vlastní dokonalosti, by měla být vždy živým vzorem jakékoli pietas.

Zmiňme se ještě v krátkosti o úpravě knihy, která upoutá již na dálku. Historie velkých odříkání je totiž oděna ve zlatých deskách, které však v kombinaci s v podstatě typograficky řešenou titulní stranou vyznívají překvapivě vkusně a křehce. Typografie uvnitř knihy se drží vysokého standardu břevnovských knih, nekopíruje však zároveň předchozí tituly. Velmi zdařilé je využití bezpatkového písma v úvodu každého života. Kniha je vyzdobena šesti pozoruhodnými mědiryty emblémů z knihy Regula emblematica sancti Benedicti (1780).

Martin Bedřich