Vážení čtenáři,
devátého října před padesáti lety zemřel v Castel Gandolfo papež Pius XII. S radostí vám předkládám 3. číslo naší revue Salve, které je věnováno Piu XII. Díky koordinátorovi čísla Tomáši Petráčkovi vystihují nashromážděné a vybrané příspěvky nejdůležitější momenty působení papeže Eugenia Pacelliho. Pius XII. je papežem mého dětství a raného mládí, papežem mého povolání, mužem, kterého obě totality zahrnovaly nenávistí a pomluvami, mužem, kterého věrní hluboce ctili a milovali. V procesu v 50. letech, kdy byl souzen můj přítel, jej prokurátorka Brožová-Polednová, poslušný kat komunistického režimu, která neváhala odsoudit Dr. Miladu Horákovou k trestu smrti, nazvala „špínou za nehty Pia XII.“. Dostala výmluvnou odpověď: „Děkuji, jsem na to hrdý, paní prokurátorko. Je to pro mě čest!“

Co se skrývá za touto na první pohled malou příhodou? Jakoby v kostce celý život a dílo papeže, který nemohl nikoho nechat chladným. Obdiv i nenávist, trýzeň být v čele církve, která procházela nejtemnějším obdobím moderních dějin, gulag, holocaust, koncentrační tábory, koncentrační kláštery, PTP (Pomocné technické prapory), NVÚ (Nápravně výchovné ústavy = socialistické koncentráky), věznice, to vše bylo pozadím, ale také složitým osudem, který ležel na bedrech Petrova nástupce. Jeho životní postoje a rozhodnutí nebyly snadné, protože nebyl naivním ideologem, ale mužem hlubokého vzdělání a velké odpovědnosti. Nebylo snadné pro velkého znalce německého jazyka a kultury, který prožil léta uprostřed tohoto národa, zjednodušeně a paušálně odsoudit německý národ. Nebyl schopen psát slovo „němec“ s malým „n“, jak doporučoval soudruh Nejedlý, ani se slovo Němec nemohlo stát nadávkou, jak učinili ruští bolševici, kteří si po dohodě Molotov-Ribbentrop slíbili s německými nacisty „mírovou spolupráci“ a společně rozpoutali II. světovou válku. Jako dobří stratégové a taktici vystupují na konci války jako oběť a vítězové. Bez uzardění okupují baltské státy a Polsko. Jestliže někdo prožíval tuto tragédii v plné míře, byl to právě Eugenio Pacelli. O tom svědčí kaple v Castel Gandolfo.¹ Místo, které by mohlo vypovídat o modlitbách, nářcích i slzách papeže prožívajícího lidskou slabost, úzkost, bezradnost, bezmoc. Jeho dlouholetá diplomatická činnost ve státním sekretariátu, ale také lví podíl na vzniku encyklik proti nacismu a komunismu, jasně vypovídají o opravdovosti postojů. Jestliže v době nacismu více spoléhal na utajenou diplomacii, o to více pozvedal hlas, když byla hnědá totalita nahrazena rudou. Na počátku II. světové války, po generální kapitule otců dominikánů v Římě, jde Státní sekretář kardinál Pacelli, ve třetím řádu bratr Tomáš, osobně k českému a polskému provinciálovi, aby s nimi pohovořil, aby je potěšil a povzbudil. Po skončení války si do Říma povolává českého provinciála, otce Metoděje Habáně, aby ho informoval o situaci v Československu. Tehdejší velvyslanec ve Vatikánu, kníže František Schwarzenberg, domlouvá otci Metodějovi, aby vysvětlil papeži, že Československo není „rudé“. Prozíravost Pia XII. však byla v předstihu před diplomatickými úvahami. Prohlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie v prosinci 1950 nebylo jen projevem hluboké mariánské úcty, ale i výkřikem. Ten, který v létě na svatopetrském náměstí vyzývá k zápasu s ateismem, dává o slavnosti Neposkvrněné lidstvu naději, upíná se k ní, k jitřence lidské spásy. Tak jako jí v roce 1942 zasvětil celé lidstvo, tak v hrůze 50. let, kterou velká část světa nepochopila, ukazuje, že cesta k záchraně lidské svobody a důstojnosti je cesta vzhůru s Marií k Bohu. Myslím, že nikdo nepochopil tento krok Pia XII. lépe než Graham Greene ve svém Paradoxu křesťanství.

Monumentální postava Pia XII. se tyčí v postranní kapli baziliky sv. Petra, hledí na svého statečného předchůdce Pia XI., muže, který pro záchranu demokracie a svobody vykonal mnohem více než kdokoli z představitelů politického světa 20. století. Poté, co byl roku 1938 podepsán mnichovský diktát a Adolf Hitler se rozhodl navštívit Mussoliniho v Římě, nechal Pius XI. uzavřít Vatikán, všechny baziliky a odjel na své letní sídlo v Castel Gandolfo. Zde při slavné audienci vyhlásil svou solidaritu s pronásledovaným židovským národem v Německé říši: „...my, křesťané, jsme duchovně semité...“ Při děkování židovských představitelů za odsouzení nacismu ukázal na svého státního sekretáře Pacelliho se slovy: „Jemu poděkujte!“

V těžkém a nepřehlédnutelném zápase můžeme sledovat jednotlivé kroky Pia XII. Určitě budeme mít někdy pocit, že mohl udělat více, mnozí naproti tomu říkají, že měl v období komunismu méně hovořit a ještě více působit tichou diplomacií. Nejsem si jist, zda politika détente² kardinála Casaroliho je dostatečným argumentem pro tyto rady, ale také není možné tohoto muže trpělivosti vždy pouze jen odsuzovat. V období svobody a pohody badatelských pracovišť je snadné hodnotit muže, kteří pracovali pod břemenem tyranie, která vše měřila pouze silou a mocí. Návštěvy význačných politiků a vojevůdců po II. světové válce u Pia XII. jsou výmluvným svědectvím úcty těchto bojovníků, kteří sami poznali, jaký zápas museli vést, a nepodlehli jen oslnivému pocitu míru. V jejich duši zůstalo hořké vědomí, že vyhráli bitvy II. světové války, ale válku prohráli. To se můžeme dočíst ve vzpomínkách vojáků, ale i státníků Charlese de Gaulla, Dwighta Davida Eisenhowera či generála George S. Pattona.

Díky církevní politice Pia XII. mohla církev vstoupit do onoho velkého zápasu. Jemu vděčíme za muže a ženy naší církve, kteří dokázali říci své „ne“ „bezbožeckému komunismu“ a byli vždy oporou těch, kteří chápali, že zápas o člověka může vyhrát jenom ten, kdo neztratí perspektivu víry. O tom vyprávějí vzpomínky politických vězňů, pétépáků, mužů a žen, skautů a dalších.

Autoři jednotlivých příspěvků dobře zmapovali jednotlivá zastavení na křížové cestě velkého papeže, kterého právem nazýváme mužem církve – proto encyklika Mystici Corporis Christi, mužem Písma, který hledal sílu v tajemství Božího Slova – encyklika Divino afflante Spiritu, a knězem, který žil z tajemství liturgie – encyklika Mediator Dei. Hrůza, děs a samota, kterou prožívali lidé v době největší války v dějinách lidstva v gulazích a koncentrácích, nebyla možná bez mateřské útěchy – bulla Municifentissimus Deus – dogma o Nanebevzetí Panny Marie.

Umíral se slovy: „Jsem poslední papež ze spravedlnosti. Po mne musí přijít papežové lásky.“ Těmito slovy chci končit i editorial, ve kterém se nedotýkám jednotlivých článků a autorů, neboť uspořádání je natolik výmluvné, že nepotřebuje komentáře. Můj dík patří všem, kteří se o toto vydání zasloužili. Obrazový materiál nám připomene tvář toho, pro kterého na stránkách našeho tisku nebylo místo, jen slova kritiky a zesměšňující karikatury. Pohrdám Hochhutovou hrou Náměstek, kterou napsal ten, kdo nejprve obdivoval nacismus, aby pak sloužil komunismu. Ale o mnoho smutnější je ona povrchnost, která je vlastní značné části intelektuálské veřejnosti, která nese nezastupitelný podíl na podpoře nacismu i komunismu. Ono svádění viny na druhé začíná už u stromu v Ráji a je podstatou toho, co nazýváme dědičným hříchem, který je sice úsměvný v karikatuře Jeana Effela a vypadá docela naivně, ale opak je pravdou. Zrada a zbabělost je pravé jméno toho, co nazýváme hříchem. Pravda vás osvobodí, to byl životní postoj Pia XII. Ne vždy můžeme rozpoznat všechny aspekty a víme, že každý ve vysokém úřadě je ovlivňován svými rádci a okolím. Je velkým úkolem historiků, aby i nadále věnovali pozornost výrazné a nepřehlédnutelné osobnosti papeže, který vedl církev obdobím zápasů, ve kterém měla být církev totálně zlikvidována. Ale opak je pravdou a mě nezbývá než říci: Díky!

+ fra Dominik Duka OP

POZNÁMKY:
1/ Kapli v Castel Gandolfo nechal postavit papež Pius XI. a umístil zde obraz Zázrak nad Vislou. V době, kdy byla v roce 1943 bombardována Varšava po povstání polských Židů ve varšavském ghettu, umístil Pius XII. do této kaple také obraz Częstochowské Madony.
2/ Politika uvolňování.