Heinz-Gerhard Justenhoven

Papež Pius XII., průkopník mírové etiky ve 20. století

V posledních letech je papež Pius XII, do jehož pontifikátu zasahuje II. světová válka a začátek války studené, na veřejnosti vnímán nejvíce jako papež, který dostatečně nevzdoroval nástupu militantního hitlerovského nacismu, který otevřeně nevystoupil proti pronásledování a vyvražďování židovského národa a který hned po skončení války svými projevy proti Sovětskému svazu přispěl k nástupu studené války. V přítomnosti tak masivní kritiky papeže se článek o jeho mírové etice může jevit jakožto naivní a nekritický pokus o jeho obhajobu. A přece nemůže nikdo popřít, že právě právník a kardinál Eugenio Pacelli, který jako Pius XII. nastoupil roku 1939 na Petrův stolec, ovlivnil církevní etiku mírového soužití jako po něm snad jen Jan Pavel II. Právě abychom dostáli historické spravedlnosti, připomeňme např. skutečnost, že byl roku 1917 vyslán papežem Benediktem XV. k německé vládě, aby ji přiměl akceptovat papežovy mírové návrhy. Jako papež udělal Pius XII. maximum pro to, aby zabránil hrozbě II. světové války a později aby zmírnil její následky.¹ Kromě těchto mírových iniciativ jsou velmi významné četné spisy a promluvy k základním otázkám mírové etiky.²

Pius XII. rozvíjel učení o mezinárodním řádu založeném na přirozeném právu. Aby lidstvo mohlo vyřešit své problémy, zvláště otázku mírového soužití různých národů a překonání válek, musí podle papeže být „jednání národů uvedeno v soulad s přirozeností daným plánem“. „Vůdčí linie jsou dány zřejmým poznáním a přijetím přirozenosti člověka, povahy věcí a z nich plynoucích vztahů a požadavků.“ (UG 6285)³ Ve své velkoryse pojaté přirozeně-právní systematizaci vidí Pius XII. ve stvořitelské vůli nejvyšší zákon, který člověk může poznávat a podle kterého se musí uspořádat státní a mezinárodní společenství, má-li dosáhnout míru. ⁴

/1/ Teologická povaha sociálního řádu
Bůh je „původce veškerého řádu“ (UG 4424), který se vyjadřuje ve „věčném zákoně“. Věčný zákon působí „jako ve všech věcech přebývající řád bytí“ (UG 4434). „V oblasti vědomého lidského jednání […] se pořádající vůle Stvořitele projevuje skrze mravní přikázání, ustanovená Bohem v přirozeném světě a ve zjevení.“ (UG 381) Člověk naplňuje na něj kladený morální nárok tím, že dodržuje rozumem poznatelné Boží příkazy: „Pokud se lidské jednání drží těchto norem a řídí se jimi, zůstává v souladu s všeobecným, Bohem ustanoveným řádem.“ (UG 381) „Nový řád, po kterém po zkouškách a utrpeních této války toužebně dychtí všechny národy,“ říká papež uprostřed světové války o Vánocích roku 1941, „musí být vystavěn na neměnném základě mravního zákona, který je Stvořitelem vložen do přirozeného řádu a nevyhladitelně vepsán do každého lidského srdce.“ (UG 3790)

Život lidského společenství chápe Pius jako „odraz trojjediného Boha, který tajemstvím Vtělení vykoupil a povýšil lidskou přirozenost“. Proto má „ve světle rozumu a Zjevení společenský život ve svém plném významu a ve svém finálním poslání mravní autoritu a nepodmíněnost, která odolává proměnám času“ (UG 226). Johannes Giers soudí, že Piu XII. jde „v životě lidského společenství v posledku o nepodmíněný a nezrušitelný řád, který je založen v Bohu“. ⁵ Pojem řádu, na kterém Pius XII. staví, se liší od sociologického či juristického chápání řádu či pořádku, protože Pius nemá na mysli jenom vnější rámec pravidel lidského soužití. Řád, o němž mluví, musí být „stále dokonalejším uskutečňováním vnitřní jednoty při zachování každé skutečné a stvořitelskou vůlí dané odlišnosti zakotvené v přirozeném či nadpřirozeném řádu“ (UG 224). Pius zdůrazňuje vnitřní jednotu společenského života, jejíž základ spatřuje v „bezpodmínečně platném řádu bytí a hodnot, a tím rovněž řádu mravního“ (UG 229). „Řád společenského života je tak duchovně-mravním činem člověka jako osoby, který směřuje k zajištění rozvoje osobních hodnot člověka jakožto Božího obrazu.“ ⁶ To znamená: „Východisko a základní cíl společenského života tvoří zachování, rozvoj a naplnění lidské osoby. Měl by jednomu každému člověku pomáhat odpovídajícím způsobem naplnit náboženské a kulturní poslání, které Stvořitel uložil každému jednotlivci, celému lidstvu a jeho přirozenému uspořádání.“ (UG 227)

Povolání k řádu, které náleží každému člověku, není samozřejmě ohraničeno státní, národní ani nějakou jinou hranicí. Jelikož je toto povolání k řádu zakotveno v Božím stvořitelském záměru a právě tak uloženo každému člověku, musí být chápáno zcela univerzálně. Řád, který má lidstvo utvářet, se na prvním místě týká politického uspořádání, zahrnujícího celý svět. Zároveň se tento řád reálně rozvíjí zezdola nahoru, od menších jednotek k stále vyšším, od rodiny přes stát až po světové společenství. Jak záhy uvidíme, spatřoval Pius XII. velký úkol lidstva ve vytvoření mezinárodního řádu. Právní uspořádání a členění společenství národů vidí Pius jako analogické k upořádání státu, zaměřeného na prospěch jednotlivého člověka.

/1/ Demokratická kontrola moci
Po těchto základech se Pius věnuje otázce politického řádu. Cílem veškerého společenského života je „rozvoj osobních hodnot člověka jako Božího obrazu“. Tváří v tvář zkušenosti s fašistickými a komunistickými diktaturami chápe Pius XII. demokracii jako státní uspořádání, které člověku nejvíce prospívá. Ve svém vánočním poselství z roku 1944 píše, že jsou to samy národy, které „ke státům a k vládcům zaujaly nový postoj, a to postoj tázavý, kritický a nedůvěřivý. Krutá zkušenost je poučila, a proto se důrazněji staví na odpor monopolům diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládního zřízení, které by lépe odpovídalo důstojnosti a svobodě občanů.“ (UG 3469) Papež Pius XII. tím přijímá ústřední myšlenku Kantovy filozofie míru, podle které občané, mohou-li se vyjádřit, vždy odmítnou válku, protože jsou to právě oni, kdo v ní přinášejí oběti.⁷

Demokratická kontrola státní moci by podle papeže mohla válce účinně zabránit: národy „došly k přesvědčení, […] že by svět nebyl býval vtažen do zhoubného válečného víru, kdyby byla bývala možnost dohlížet na činnost veřejné moci a korigovat ji, a že je tedy třeba v lidu samém vytvořit účinné záruky, abychom se vyhnuli opakování podobné pohromy v budoucnosti“ (UG 3469). Pius přitom vztahuje nezbytnost demokratizace především na stát, nikoliv na uspořádání celé společnosti a všech jejích částí. ⁸ Odtud se odvozuje rovněž nárok na nutnou kontrolu nejen na úrovni státu, nýbrž také na úrovni mezinárodních institucí. Podle Pia XII. se „mnohým zdá být demokratická vládní forma přirozeným požadavkem samotného rozumu“ (UG 3474). Pius chápe demokracii jako onu vládní formu, ve které se lidská svoboda může nejlépe rozvíjet. Tímto postojem dokončil Pius XII. jeden zásadní, byť žel až příliš opožděný obrat: katolická církev zde reviduje svůj odmítavý postoj k základnímu projektu osvícenství, kterým je osvobození člověka od vrchnostenského poručnictví, a konečně uznává právo každého člověka na spoluutváření politických záležitostí. Svým postojem, který vzešel z tragické zkušenosti běsnící války, položil Pius XII. základy, na nichž mohlo stavět ještě zásadnější pozitivní ocenění konceptu lidských práv.

/1/ Ochrana lidských práv skrze zákon
Základní lidská práva jsou podle papeže „jako základní práva natolik nedotknutelná, že proti nim žádné státní zájmy ani žádný závažný požadavek obecného dobra nemůže převážit. Jsou jakoby chráněny nepřekročitelným valem. Teprve mimo tuto hranici může společnost dle svého uvážení ve prospěch obecného dobra formulovat své zákonodárství (UG 359). Tuto zásadní nadřazenost lidských práv před státním zákonodárstvím vysvětluje Pius takto: „člověk je svým bytím určen ke společenskému životu. Jak už samotný rozum ukazuje, je tu v zásadě společnost pro člověka, a nikoliv člověk pro společnost. Nikoliv od společnosti, ale od samotného Stvořitele dostal člověk právo na své tělo a na svůj život […] z toho plyne, že ho společnost nemůže o tato práva připravit.“ (UG 2226) Jako základní lidská práva jmenuje Pius XII. právo na bohopoctu, právo na volbu životního stavu, volný výběr povolání, ochranu soukromého vlastnictví, právo na vystěhování, právo na práci a svobodu svědomí.⁹

K ochraně základních práv je nezbytný kvalitní právní rámec. Pius požaduje už v roce 1942 „vzkříšení vědomí právního zřízení, které spočívá na nejvyšší Boží pravomoci, a proto je uchráněno vší lidské libovůle. Vědomí zřízení, které svým ochranným a trestajícím ramenem dbá i nezadatelných lidských práv a chrání je proti všem útokům lidské moci.“ (UG 260) Touto kritickou distancí od všech totalitních režimů nacionalistického a komunistického typu klade Pius XII. ochranu lidských práv jako základní východisko státního i mezinárodního řádu. Právní řád je zavázán k jejich ochraně zároveň s posláním „zajistit souladné vztahy ať mezi jednotlivci či mezi společnostmi, nebo ve společnostech samých“ (UG 235). Státní zřízení člověk potřebuje ke své ochraně a rozvoji. K zajištění rovnováhy, jistoty a soudržnosti společnosti musí mít právní řád také „donucovací moc proti těm, kdo pouze touto cestou mohou být udrženi ve vznešené kázni sociálního života“ (UG 233). Bez právní jistoty a důsledného prosazování práva nelze zajistit existenci právního řádu.

/1/ Státní suverenita podřízená mezinárodnímu právu
Proti zhoubnému bujení státu a národa připomíná Pius XII., že „katolická nauka o státu a občanské společnosti […] stále spočívá na zásadě, že národy vytvářejí podle Božího úradku dohromady jedno společenství se společným cílem a společnými úkoly“ (UG 4146). Pius XII. vidí základ v teologii stvoření: „všichni lidé jsou děti jediného otce […], který je v nebi,“ a tím jsou povoláni „být v pravdě bratry“ (UG 3604). Na uznání a politickém prosazení této skutečnosti závisí podle Pia XII. „osud míru“, jak konstatuje o Vánocích roku 1944, kdy si strašlivá válka vyžádala svoji nejkrvavější daň: „absolutní řád jsoucna a cílů […] uzavírá v sobě také jednotu lidského pokolení a rodiny všech národů jako mravní požadavek a cíl společenského vývoje“ (UG 2491). Skutečnost, že se „suverénní státy spojují do jednoho právního společenství“, považuje Pius XII za znamení doby (UG 3964). Papež zde naráží na plány založit Spojené národy, které se zrodily ještě ve válečné době. Tento proces musí být podpořen. Nové společenství označuje Pius XII. pojmy jako „rodina států“ (UG 3845), „rodina národů“ nebo „světové společenství“ (UG 3846).

Ve společenství národů je „každý stát integrován do mezinárodního řádu a tím do řádu přirozeného práva“ (UG 3967). Tím se zeslabuje právo fait accompli, kterým silní a mocní prosazují své zájmy a vnucují výsledky svého svévolného jednání mezinárodnímu řádu. Proto papež požaduje „překonání neblahé zásady, že užitečnost je podstatou a určujícím prvkem práva, že je to síla, která vytváří právo“. Je třeba se navrátit „v případě zásad mezinárodního práva k upřímné a hluboké mravnosti“ (UG 3589).

Pius ovšem rozlišuje „požadavky mezinárodního práva, jak jsou odvozeny od práva přirozeného“ (UG 3966), od pozitivních formulací mezinárodního práva. K prvnímu naleží „právo na život, na úctu a dobré jméno, právo na jedinečnost a vlastní kulturu, právo na rozvoj, právo na dodržování mezinárodních smluv a podobná práva“. Na rozdíl od toho má „pozitivní mezinárodní právo […] požadavky přirozeného práva přesněji určit a přizpůsobit je konkrétním poměrům, a nadto má určit další předpisy, které odpovídají cílům společnosti a které jsou sice přijímány v zásadě dobrovolně, ale jsou přesto závazné“ (UG 6287). „I když obsah těchto ustanovení patří zcela pozitivnímu právu […], vyplývá závaznost jejich dodržování z přirozeného řádu a přirozeného práva.“ (UG 6287) Díky tomuto chápání mezinárodního práva je „každý stát přímo podřízen řádu mezinárodního práva“ a svoji suverenitu může naplňovat pouze „v rámci mezinárodního práva“ (UG 3967).

Plány z Dumbarton Oaks na založení organizace Spojených národů Pius XII. uvítal a podpořil ve Vánočním poselství roku 1944. Přesto varuje, že se nová společnost národů musí vyvarovat „strukturálních chyb a nedostatků předchozích řešení“, a proto musí vycházet „z absolutního řádu jsoucna a cílů […], které v sobě uzavírají také jednotu lidského pokolení a rodiny všech národů“ (UG 3491). Vznikající Spojené národy, jak můžeme Piova slova interpretovat, potřebují přirozeně-právní základ, ve kterém platí spravedlnost a svoboda jako nezadatelné základní hodnoty, které je třeba účinně prosazovat. ¹⁰

/1/ Spojené národy jako účinná mezinárodní autorita
Ústředním posláním nového národního spojenectví je podle vánočního poselství z roku 1944: „udělat vše možné pro definitivní odsouzení a vyloučení útočné války jako legitimního řešení mezinárodních sporů a jako nástroje národních úsilí.“ (UG 3493) Proto Pius XII. naléhá na vznik efektivní mezinárodní politické autority s donucovacím právem: „autorita takové společnosti národů musí být skutečná a účinná vzhledem ke státům, které jsou jejími členy, avšak tak, že každý z nich si uchová stejné právo na svou poměrnou svrchovanost“ (UG 3492). Na základě přípravných rozhovorů z Dumbarton Oaks papež doufá, že „dojde k vytvoření orgánu, kterému bude se společným souhlasem všech náležet nejvyšší moc a jehož úkol bude spočívat v potlačování všech zárodků hrozby jednotlivého nebo kolektivního útoku“. Snadno tedy chápeme zklamání, se kterým Pius XII. v roce 1948 pojmenoval váhavou reakci Západu na komunistický puč v Československu jako „lhostejnou neutralitu“. Podobná „lhostejnost vůči útočné válce“ (UG 4152) již v minulosti způsobila nezměrné škody, čímž naráží na politiku appeasementu roku 1938, která se přičinila o vznik světové války. Proto musí „organizace Spojených národů […] ze své ústavy a ustanovení odstranit každou stopu svého počátku, když kdysi z nutnosti byla primárně válečným spojenectvím“ (UG 4150). Pius XII. požaduje zrušení práva veta pěti vítězných velmocí v Radě bezpečnosti, s jehož pomocí mohou bývalí spojenci zablokovat jakoukoliv akci Rady, tedy problému, který až dodnes brání jejímu efektivnímu fungování.

Překonání války může mít úspěch pouze tehdy, pokud „se každý porušovatel práva a narušitel míru ocitne na pranýři hanby, vyloučen ze slušné společnosti“ (UG 4150). Jak dalece se rozejdou teorie a praxe, zakusí papež roku 1956 při rozdrcení maďarského povstání a vypovězení komisařů Spojených národů. „Nikdo neočekává ani nepožaduje nemožné, ani od Spojených národů. Ale alespoň jsme se odvažovali doufat, že by mohly přinejmenším nasadit svoji autoritu vysláním pozorovatelů do míst, kde jsou nejvíce ohrožena základní lidská práva.“ (UG 4415) Jelikož „jsme svědky znehybnění autority OSN“ (UG 4416), odhlíží Pius od politické reality své doby a připomíná požadavek, aby OSN „disponovala právem a mocí předcházet válečnému útoku nějakého státu na druhý, zamýšlenému pod jakoukoliv záminkou, a rovněž policejními silami, které by převzaly ochranu pořádku ohroženého státu“ (UG 4415). Uznání „nemravnosti války“ žel nepostačuje k jejímu uvedení do klatby. K vyloučení války je nutná „hrozba právního zákroku ze strany národů a trestu uloženého útočníkovi mezinárodním společenstvím států“ (UG 3496).

/1/ Spojené národy jako demokratický a federální mezinárodní řád
K institucionální podobě Spojených národů se Pius XII. vyjadřoval spíše zdrženlivě. Spokojil se stanovením tři principů: měly by být založeny na souhlasu všech států (UG 3495) a měly by být demokraticky a federálně strukturovány. Demokratizace má zaručit, že „dle Božího řádu […] člověk se svojí prací v kruhu rodiny a společnosti“ bude cílem mezinárodního řádu (UG 4077). Odtud nutně plyne skutečnost, že mezinárodní autorita bude zároveň účinná a subsidiární: musí být „skutečná a účinná vzhledem ke státům, které jsou jejími členy, avšak tak, že každý z nich si uchová stejné právo na svou poměrnou svrchovanost“ (UG 3492). Požadavek na federativní uspořádání se odvozuje ze skutečnosti, že „politická světová organizace […] musí být v souladu s celistvostí přirozených vztahů a vazeb, s normálním a přirozeným řádem, který upravuje vztahy mezi konkrétními lidmi a národy“ (UG 3966). Měl by proto „všude šetřit vnitřní život zdravého lidského společenství, chránit a podporovat společnost, jejíž členové ruku v ruce spolupracují k dobru celého lidstva“ (UG 4001).

Myšlenky Pia XII. představují základ pro mírová poselství a mírové iniciativy jeho nástupců a koncilu. Dobře známá a právem oslavovaná mírová encyklika Pacem in Terris papeže Jana XXIII. v podstatných bodech vychází právě z učení Pia XII, byť přitom používá jiný jazyk.



Z němčiny přeložil Tomáš Petráček.

Dr. Heinz-Gerhard Justenhoven (* 1958) je od roku 1995 ředitelem Institutu pro teologii a mír v Barsbüttelu (Institut für Theologie und Frieden in Barsbüttel). Tento institut katolické duchovní služby německé armády slouží vědeckému výzkumu otázek míru v teologicko-etické perspektivě. Těžištěm autorova zájmu jsou aktuální otázky bezpečnostní a mírové politiky, stejně jako problematika řízení konfliktů a možnost mezinárodních soudních instancí. V Salve publikoval článek „Etika míru u Jana Pavla II.“ (3/2005).

[1] Srov. PIERRE BLET: Papst Pius XII. und der Zweite Weltkrieg. Aus dem Akten des Vatikans. Paderborn 2000 (česky: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů. Olomouc 2001); MARGHERITA MARCHIONE: Pope Pius XII.: Architect for Peace. Herefordshire 2000.
[2] Srov. ERNST JOSEF NAGEL: „Pius XII. und die Entwicklung der kirchlichen Friedenslehre“. IN: JOHANNES HORSTMANN (Hg.): Pius XII. Theologische Linien seines Pontifikates. Schwerte 1991, s. 75–92.
[3] ARTHUR UTZ – JOSEPH GRONER (Hg.): Aufbau und Entfaltung des Gesellschaftlichen Lebens. Soziale Summe Pius XII. Bd I–III. Freiburg/Schweiz 1954–1956 (zkráceně: UG), Nr. 6285. Citace z papežských textů překládáme z německého originálu článku. V případě vánočních poselství přihlížíme a používáme jejich český překlad: PAPEŽ PIUS XII.: Mír ze spravedlnosti. Výbor z projevů pronesených ve válečných letech 1939–1945. Praha 1947, kde čtenář najde integrální texty obou klíčových vánočních poselství z let 1942 (důstojnost lidské osoby, lidská práva) a 1944 (demokracie jako nejvhodnější uspořádání lidské společnosti).
[4] K přirozeně právní argumentaci papeže viz URSULA NOTHELLE-WILDFEUER: Duplex ordo cognitionis. Zur systematischen Grundlegung einer Katholischen Soziallehre im Anspruch von Philosophie und Theologie. Paderborn 1991, 60ff.
[5] JOACHIM GIERS: „Humanismus und christliche Ordnungsidee nach den Weihnachtsbotschaften Pius XII.“. IN: HERBERT SCHAMBECK: Pius XII. zum Gedächtnis. Berlin 1977, s. 281–307, zde s. 291.
[6] Tamtéž: s. 292.
[7] Srov. GERHARD BEESTERMÖLLER: Die Völkerbundsidee. Leistungsfähigkeit und Grenzen der Kriegsächtung durch Staatensolidarität. Stuttgart 1995, s. 61.
[8] Srov. KARL KORINEK: „Der Beitrag Pius XII. zur katholischen Lehre vom demokratischen Staat“. IN: HERBERT SCHAMBECK: Pius XII. zum Gedächtnis. Berlin 1977, s. 563–588, zde s. 566.
[9] Srov. ALFRED VERDROSS: „Erneuerung und Entfaltung der klassischen Völkerrechtslehre durch Pius XII.“. IN: HERBERT SCHAMBECK: op. cit., s. 613–626, zde s. 620.
[10] Srov. GÉR