Vážení čtenáři,
skrytost, které je věnováno toto číslo Salve, je bezpochyby víc než ambivalentní vlastnost. Tím spíše v křesťanském kontextu. Zvláště v moderní době řeší mnoho lidí dilema: Má být mé křesťanství veřejně deklarované a zjevné, jako ona lampa na svícnu (srov. Mt 5,15), anebo raději skryté, možná díky tomu i ryzejší, nestavěné na odiv (srov. Mt 6,1nn)? Po desetiletích komunistické totality, kdy byla víra zatlačována do hlubokého soukromí, se cosi vrací. Historická zátěž církve, strach z obnovené nedůvěry společnosti vůči ní, pohoršení z aktuálních kauz církve – to všechno může mnoho lidí vést opět k tomu, že se pro ně křesťanství stává čistě privátním, skrytým aspektem jejich života. Je to špatně? Nebo jinak – je to dobře?
Mnohovrstevnatost evangelijní zvěsti někdy svádí k vytváření jednoduchých dvojic protikladů – zjevnost vs. skrytost, aktivní Marta vs. kontemplativní Marie, chudoba vs. bohatství atd. Jak se ale mnohokrát ukázalo, křesťanství není náboženství takovýchto nesmiřitelných protikladů, je to cesta úplně jiné plnosti, jejímž úběžníkem je království Boží (a jediným skutečným protikladem je fakt, že Kristus je světlo, které žádná temnota nepohltí, srov. Jan 1,5). Vnější zjevná aktivita se se skrytostí vůbec nevylučuje, jsou to dva aspekty, které je naopak třeba v různé míře v životě prožívat a naplňovat. Celé číslo vám proto nabídne pohled na skrytost, která se neuzavírá do jednoduchých přihrádek. Ani v minulosti nebyli poustevníci nikdy striktně odříznuti od světa, ve kterém žili, a i ty veřejně nejaktivnější světecké postavy nemohly žít bez ukotvení v hluboce prožívaném skrytém vztahu s Bohem.
Přesto se dá říct, že skrytost vyžaduje v dnešní době zvláštní pozornost – snad nikdy nebyla „zjevnost“ tak přebujelá jako nyní. Kultura sociálních sítí vede lidi k extrémní potřebě permanentního veřejného sdílení, nahlížení do soukromí, vyjevování každé pohnutky. Jaké místo má v tomto kontextu víra a „mluvení o ní“? Má být jedním z produktů globálního tržiště idejí, o nichž se postuje a tvítuje, které se lajkují a šérují? A jsou ti, kteří to odmítají, a priori konzervativní odmítači současného světa, kteří ignorují potřebu moderního způsobu sdílení víry, její inkulturace? Jak sladit hlásání víry s potřebou její vnitřní kultivace, která vede člověka spíše na poušť, na opuštěné vrcholky hor nebo do zpustlých zahrad Getseman? Je příznačné, jak přes všechno výše popsané současný svět fascinuje radikalita dobrovolné skrytosti, samoty, uzavřenosti, ticha. Stačí připomenout úspěch filmu Velké ticho o životě v kartuziánském klášteře nebo knižního rozhovoru Aleše Palána se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině. Bylo by povrchní domnívat se, že jde pouze o zájem o přesný opak toho, s čím se každý dnes a denně potýká. Také rozvoj terapeutických a sebezkušenostních programů, v rámci nichž lidé tráví např. týden sami ve tmě, svědčí o intuitivní potřebě hledání něčeho autentického hluboko v sobě, něčeho, pro co má křesťanská antropologie jasné označení – Boží obraz v srdci každého člověka. A jak svorně opakují všichni učitelé duchovního života, tento obraz je možné nejlépe zahlédnout právě v tichu a samotě. Jen pak je možné s energií, která z tohoto setkání tryská, sloužit do krajnosti lidem, které má každý kolem sebe. Guy Gilbert, francouzský kněz, který se desítky let věnuje pastoraci problémové mládeže na pařížských předměstích, opakovaně popisuje, jak by se nemohl věnovat své náročné veřejné práci, kdyby se pravidelně neuchyloval do samoty jednoho kláštera. Stejně tak hovoří františkán Richard Rohr, jenž vedle svých cest po celém světě žije sám v poustevně.
Skrytost není jen vnější způsob chování a života, je to především stav ducha. Ačkoli je celé Písmo svědectvím o konkrétním, zjevném sdílení se Boha v tomto světě, platí pro něj zároveň Izaiášovo „Věru, ty jsi Bůh skrytý“ (Iz 45,15). Skrytost Boha jakožto šifra jeho transcendence brání jeho instrumentalizaci a chrání ho (a především nás) před naší potřebou zmocnit se ho. Ne nadarmo se Ježíš vypořádává s ďáblovými pokušitelskými nabídkami ve skrytosti pouště, ne nadarmo po nasycení davů utíká před provoláním za světského vládce do samoty na vrcholku hory. Vzorem pro každou křesťanskou ctnost je Ježíšův příklad. Nejinak je tomu u skrytosti. Ježíšova skrytost ale nespočívá v tom, že se vzdaloval z každodennosti tohoto světa, ale naopak v tom, že se svým okolím natolik splynul, že byl k nerozeznání od všech ostatních lidí. Byl to Ježíš z Nazareta, syn Josefův a Mariin. A přesto v sobě nesl jedinečnou intenzitu vztahu lásky k Otci. Když o Otci a Božím království mluvil, byla jeho řeč vyzařováním této skrytosti. Mluvil obyčejnými slovy, příběhy a podobenstvími, a přitom jeho posluchači zřetelně rozpoznávali, že mluví jako nikdo předtím. V jeho slovech byla skryta Boží přítomnost. Pro křesťana, který následuje Ježíšův příklad, není rozpor mezi životem ve světě a skrytostí.
Zůstává-li Bůh navzdory svému Zjevení skrytý, je místo pro jeho nalezení opět jen ve skrytosti, učí nás mistři duchovního života, jak to připomíná v tomto Salve Pavel Vojtěch Kohut OCD v souvislosti s dílem sv. Jana od Kříže. Tato skrytost není jen exkluzivním životním povoláním, ale v první řadě pobídkou k modlitbě, která se odehrává ve skrytosti vnitřního pokojíku (Mt 6,6). V této zcela jasné Ježíšově instrukci, jak se máme modlit – a kterou rozebírá trapistický mnich a klíčová postava obnoveného zájmu o vnitřní modlitbu Thomas Keating OCSO –, zaznívá hluboké přesvědčení o tom, že právě v tichosti a skrytosti vlastního srdce má každý člověk bez výjimky přístup k Bohu. V této perspektivě se trochu stírají hranice mezi lidmi, kteří žijí tzv. ve světě, a těmi, kdo v uzavřené klauzuře. I anketa o skrytosti ukazuje, že duchovní, Bohu zasvěcený život se dá žít i uprostřed světa, pokud je v jeho středu stále živý vztah s Bohem. Krásně to ostatně ilustruje příběh zakladatelky Malých sester Ježíšových, jak jej přibližuje Kateřina Lachmanová. Už úvodní biblická studie od Mirei Ryškové, která otevírá toto Salve, poukazuje na fakt, že samotné přijetí křesťanské víry je podle listu Kolosanům (Kol 3,3) začátkem života ukrytého v Bohu. Skrytost tedy není pasivním oddělením se od zlého světa, ale naopak aktivním vykročením směrem k Božím tajemstvím, jež se nám pro náš život nabízejí. Karmelitská světice Terezie Markéta Redi, kterou představuje Pavel Vojtěch Kohut OCD, je ukázkou toho, jak je možné skrze skrytý život pronikat až k těm nejhlubším tajemstvím, v jejím případě do tajemství Nejsvětější Trojice, a zároveň účinně sloužit druhým. Nové podoby poustevnictví, jež nastiňuje ve svém přehledu Carol McDonoughová, potvrzují tento pozitivní aspekt skrytého života. Není to jen skrytost před něčím (strach, mindrák, pocit méněcennosti, neschopnost radosti a všechny ty aspekty, které jako by se na křesťany navěšovaly minimálně do dob Friedricha Nietzscheho), ale naopak – je to skrytost pro něco, pro nepředstavitelné dobrodružství života s Bohem, z jehož bohatství a přemíry je možné bohatě čerpat i pro svět kolem nás.
V tomto smyslu doplňují celé číslo Salve i obě obsáhlé recenze, které obě – každá v jiném smyslu – poukazují na prostředí v církvi, jež explicitně či implicitně současný svět odmítají a staví proti němu zeď. Ať se to týká kritiky západní civilizace v knize Štěpána Smolena, nebo výhrad proti papežově exhortaci Amoris laetitia, obě knihy jako by postrádaly radost a chuť být v současném světě a pro něj, byť se všemi jeho problémy a bolestmi. I zde tedy víc než jinde cítíme, že bez posvátného zdroje síly nemáme šanci uspět – tuto sílu ovšem můžeme čerpat jen z blízkého vztahu s Bohem, jehož hlas nejlépe uslyšíme v tichu a skrytosti svého srdce.
Martin Bedřich