1/2024 Anketa o meditaci

Meditace a kontemplativní modlitba už dávno nejsou jen výsadou mnichů žijících v ústraní, zasvěcených osob, jejichž celý svět je uspořádán tak, aby měly co nejvíc prostoru pro duchovní život. Tato praxe se rozšiřuje i mimo zdi klášterů a pousteven, mnoho laiků z ní čerpá sílu, inspiraci, vyrovnanost, je pro ně spirituálním ukotvením i pramenem duchovní energie. Jejich svědectví je výmluvným důkazem toho, jak silná je lidská potřeba vnitřního života. Zeptali jsme se proto širokého spektra lidí, od biskupa, řeholnice po lékařku či studenta, na dvě otázky: Proč meditují? Jak meditace ovlivňuje jejich víru a pohled na svět?

Tomáš Holub, 56 let, plzeňský biskup

1. Je to jedna z královských cest k setkání s Bohem, cesta intimní a dobrodružná.

2. Neexistuje nějaké empiricky pozorovatelné ovlivnění. Dlouhodobě ale vnímám, že mi meditace přináší větší schopnost naslouchat, větší klid při rozhodování a možnost porozumět souvislostem věcí. 

Irena Göbelová, 42 let, karmelitka

1. Medituji, protože potřebuji být v živém vztahu s Bohem. Teoreticky vím, že Bůh je nám pořád blízko a ve skutečnosti není možné se od něj příliš vzdálit. Pokud nemedituji, zůstává to však pro mě jen teorií. Meditace je pro mě na jedné straně cvičení, jakýsi trénink otevřenosti a vnímavosti vůči Bohu, na druhé straně prostor, kde se samotný vztah s Bohem tajemně uskutečňuje. Pomáhá mi odlišit podstatné od nepodstatného, pravdivě vidět sebe sama a integrovat to, co se ve mně a kolem mě odehrává. To ale není hlavní důvod, proč medituji. Tichá meditace je pro mě především cesta sebeodevzdání, sebedarování se Bohu. Našla jsem v ní pro sebe jako karmelitku životně důležitou cestu, jak v tomto postoji růst a jak jej vnášet i do ostatních oblastí života.

2. Myslím si, že meditace je vlastně takovým radikálním aktem důvěry/víry. Odvažuji se odevzdávat, pouštět a opouštět vše, co není Bůh, jen díky víře/důvěře, že mě nepohltí nicota a prázdnota, ale že dříve nebo později skončím v náruči milujícího Boha. Je mi blízké chápat víru tímto způsobem, tedy spíše jako důvěru v Boha, který mě nese a neupustí, než pouze jako soubor pravd, ve které věříme. Rostoucí důvěra je pro mě jedním z největších přínosů a tajemství meditace. Ticho v meditaci však také prohlubuje mou schopnost vnímat a vnitřně rozumět pravdám víry, se kterými se setkávám v liturgii, v modlitbě církve a dalších tradičních způsobech modlitby.

Zdá se mi pozoruhodné, jak schopnost a ochota pravdivě se dívat na sebe sama, na druhé lidi a na tento svět může být transformující. Meditace poměrně rychle vede k setkání s tím, co mi brání na cestě důvěry: strach, nejrůznější nejistoty a na nich vybudované návyky zkreslující realitu, která mě obklopuje. Pomáhá mi nejen si takové překážky uvědomit a postupně je odkládat, ale vede také „za“ ně. Myslím, že můj pohled na tento svět se v meditaci uzdravuje a postupně se proměňuje tím, jak se dívá Bůh: laskavě, beze strachu a s velikou důvěrou k člověku.

Vojtěch Hodboď, 30 let, středoškolský učitel

1. Protože mám duchovní potřeby a meditace je pro mě přirozený způsob, jak je naplňuji. Jako každý člověk obyčejně toužím, hledám a (ne)nacházím, mám občas pocit, že na to sám nestačím, dělám chyby, lžu, cítím se osaměle, potřebuju si něco dobrečet, vyvztekat se. Mám ale taky naději, chci vyjádřit vděčnost nebo mít lepší vztahy. Meditace je pro mě určitý ohraničený prostor, do kterého si mohu se vším, co ke mně a k mému životu patří, sednout a být s tím. Umožňuje mi skamarádit se se sebou, dělá mě lidštějším, což je prospěšné pro mě i pro ostatní. Je to pro mě především způsob sebepoznání. Nejsem v téhle hře zase tak dlouho, ale i tak jsem vděčný za to, kolik jsem se toho díky meditaci odnaučil.

2. Prakticky: mlčení meditace mě učí přestat mlčet k tématům či problémům, které jsou běžnou součástí mého každodenního života a které mám tendenci nechat vyhnívat. Dokonce bych řekl, že mi meditace tyto oblasti sama ukazuje a dává mi na výběr, jestli, jak a kdy se k nim postavím po tom, co skončím sezení.

Kateřina Kočandrle Bauer, 52 let, pravoslavná teoložka

1. Mojí cestou meditace je starokřesťanská Ježíšova modlitba, jež se zrodila v prostředí spirituality pouště. Spočívá v opakování jednoduché formule: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšnou.“ (Může jít i o jiné, kratší verze.) Cíl není v samotném opakování, ale v nalezení vnitřního ticha, cesty do vlastního středu a setkání s Bohem uvnitř vlastního srdce. Tento cíl, jak jej popisují církevní otcové, se zdá být nerealistický. Z mojí zkušenosti praxe Ježíšovy modlitby ale skutečně vnímám, že přes těkání myšlenek, pohyb emocí a pochybnosti se začínám navracet do svého středu, že mi modlitba pomáhá vnitřně se ztišit a naslouchat sobě, Bohu a všemu, co se ukrývá v mém srdci. Tuto kontemplativní modlitbu mám ráda i pro její jednoduchost a možnost přizpůsobení. V momentech úplné roztěkanosti, fragmentovanosti vnitřní i vnější, mi stačí začít ji pomalu vyslovovat a rytmicky ji opakovat a vše začíná pomalu dosedat na své vlastní místo. Důležité pro mě je, že se v ní bere vážně lidské tělo, že není překážkou, ale místem setkání s Bohem. Církevní otcové, hésychasté, se ji modlili v dané tělesné pozici, většinou s hlavou mezi koleny, pohledem upřeným na srdce, v souladu s vlastním dechem a rytmem srdce. Tato poloha nemusí být vždy vyhovující, a tudíž hledám i jiné tělesné polohy příhodné i pro omezené časové okolnosti. Modlím se v sedě, za chůze, v tramvaji, dokonce i při fyzickém cvičení. K zpomalení mentálních obrazů a k vnitřnímu ztišení přispívá také dýchání. Nádech je spojen se vzýváním jména, tomu odpovídá první část modlitby, a výdech znamená volání po Boží pomoci a zbavení se stínů. Je pro mě podstatné, že Ježíšova modlitba je kontemplativní modlitbou opřenou o slova, o jméno Boží. Tak mi jednak pomáhá v soustředěnosti a v neobraznosti a rovněž je pro mě cestou spojení tiché meditace s tím, co vnímám explicitněji coby modlitbu.

2. Myslím, že meditace ve formě Ježíšovy modlitby vychází z víry, byť jen v náznaku, plynoucí z vyslovování Božího Jména. Zároveň vytváří prostředí pro uvědomění si víry a svých vlastních pochybností. Vstupuje-li do srdce, pročišťuje a vyjasňuje. Důraz na bytí v přítomnosti a v mém těle, v dechu a srdci ovlivňuje tělesné pochody, zklidňuje emoce a myšlenky. Skrze tělesné zklidnění se děje i zklidnění duševně-duchovní. Tato proměna, i když se mnohdy nezdá být trvalá, má vliv na mě a potažmo na to, jak okolí vnímám a jak se k sobě, ke všem a všemu, co mě obklopuje, chovám. Jiným způsobem na mě potom reaguje i okolí. Existuje zde jistý druh souvztažnosti, který není vždy symetrický, ale přesto je vnímatelný. Myslím si také, že praxe Ježíšovy modlitby v člověku probouzí laskavost a soucit. Je ale třeba říct, že je to praxe, a nikoli dokonalý „rajský“ stav. Je spíše cestou, na které je třeba si někdy odpočinout. Někdy pak přijde takové ztišení, v němž se mi podaří usadit se v Nic a zaslechnout Boha a vidět sebe sama bez iluzí.

Vladimír Kočandrle, 63 let, manažer, hudební autor a producent

1. Meditace – aspoň tak, jak jí rozumím já – představuje čirou praxi, dobrovolné přijetí řádu. O meditaci se toho sice dá spoustu napovídat, ale všechna ta slova mohou jen těžko popsat, jaké je to skutečné setkání tváří v tvář s tichem a… s čím vlastně? S něčím, co nezbývá než přijmout a vydržet jeho zdánlivě nehybnou přítomnost. Stále se obnovující přítomnost. Meditace není duchovní turistika, je potřeba ji dělat pravidelně, podle jasně stanoveného pořádku a po dlouhou dobu, aby to celé začalo dávat nějaký smysl. Začátky jsou dost trnité. Všechno se to zdá být jen pustá a nekonečná nuda, navíc je to sezení – ať už v jakékoli z možných pozic – dost nepohodlné. Praktikuji něco velmi blízkého zenové škole sótó, tedy: prosté sezení. Žádné mantry, žádné kóany, žádné vizualizace, žádná zábava – nic, jen tělesná pozice, dech a plné soustředění. Přiznám se, že nejraději se účastním meditací bez závěrečného obřadu, protože mi ta pronášená slova – jediná za celou meditaci – připadají zbytečná. Snad proto jsem si ani nikdy nepřečetl, co znamenají, při obřadu se totiž pronášejí japonsky. Cesta meditace je výrazem odhodlání přijmout vnitřní disciplínu, provádět sám v sobě průběžný úklid. Vnitřní disciplínu vnímám jako cestu ke svobodě. V uklizeném bytě se zkrátka lépe bydlí.

2. Víra se těžko popisuje. Slovo, které považuji za jí nejpříbuznější, je slovo „předpoklad“. Dobrovolně přijatý, ač věcně nepodložený předpoklad. O svojí víře můžu říci snad jen to, že je dost abstraktní. Tuším jakési Boží pořádání reality a jsem přesvědčen o absolutní nepoznatelnosti Boha jako takového. Existuje-li cosi jako Boží záměr, snad se mu dá částečně vyjít vstříc svým jednáním někde na průsečíku soustředěného pozorování předmětů, které nás obklopují, a vnitřního intuitivního hnutí. Zdá se mi, že účinnost obou těchto složek – soustředění a intuice – meditace prohlubuje. I když i to jsou pouhé předpoklady, a tedy vlastně… zase jen víra.

Pohled na svět? Každý nosí v mysli svůj trvale proměnlivý obraz světa a jiný svět pro něj de facto ani neexistuje. Existují jen vjemy a jejich vyhodnocování. Bereme-li disciplínu a soustředění jako průvodce meditace, potom meditace zvyšuje kvalitu vnímání i schopnost vjemy vyhodnocovat. Svět se pomalu proměňuje.

Šimon Grimmich, 36 let, překladatel a učitel meditace

1. Meditace je pro mě cestou, jak se vracet k tomu, kým skutečně jsem a kým jsme všichni. Cestou od malého „já“, cestou za představy, obrazy, myšlenky a pocity do ticha, do prostoru, který je široký, bezmezný, který to vše zároveň objímá a který je láskou. Z tohoto prostoru pramení radost, moudrost, důvěra, soucit, smysl, všechno dobré a krásné… To, co hledáme, už máme v sobě. To, co hledáme, jsme my sami. A zároveň v tichu meditace už není žádné „já“, tam je jen širý oceán, jehož jsme každý jednou vlnkou, oceán nerozlišující lásky, který se chce svobodně rozlévat… Meditovat znamená rozpomínat se na náš pravý původ a zdroj a stávat se prostupnými pro jeho proud, vtělovat ho. Co nejčastěji a co nejvíce. Meditace je cestou k plnému potenciálu lidství, který je bezmezný, skrze odkládání a pouštění toho, co se mu brání odevzdat.

2. Meditace mojí víře dává základ ve zkušenosti, už to není víra ve smyslu přesvědčení, nýbrž důvěra ve skutečnost, která doslova proniká každou buňkou těla. Zkušenost a vědomí, že „můj základ a Boží základ je tentýž základ“, jak říká Mistr Eckhart. Meditace vede k hlubšímu vědomí jednoty, spolubytí, vzájemné provázanosti…, odpoutání a oproštění od malé perspektivy „já“, je to cesta, o které mluví Jan od Kříže: „Abys dospěl k tomu, že budeš vším, nechtěj v ničem něčím být.“ A vede k tomu, o čem mluví Ježíš: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Dává mi důvěru v mystérium bytí a také hlubokou důvěru, že smrtí nic nekončí. A pak už nezbývá nic než láska a soucítění, tak proč se držet zpátky, když jsme tu jen na chvíli? Celý svět je jeden vinný kmen.

Jana Fojtíčková, 52 let, psychoterapeutka

1. Velmi dobře si pamatuji svoji první delší zkušenost s meditací před 30 lety. Dá se popsat jako zážitek vlastní proměny spojený s jednoduchostí, pravdou a vhledem, který trval po mnoho dní a týdnů a v nějaké podobě trvá do současnosti. Změnila jsem se a byla jsem si toho vědoma. Být nablízku této změně a dávat jí příležitost byla tehdy motivace k tomu, meditaci neopouštět. Další cesta meditace byla a je o vědomé věrnosti této cestě.
V různých obdobích života se měnila i motivace k meditaci podle aktuálně probíhající vlastní proměny a s ní spojeného zakoušení přítomnosti. Věrnost tomu, co se nám může samo nabízet, jsme-li u toho pozorností, vedla také k pozornosti na divokost a ulpívavost vlastní mysli a k dovednosti nedávat jí tak automaticky hlavní slovo.
Další motivace bylo vědět a žít tím, co má v přítomném okamžiku hlavní slovo, když ne naše mysl. Těžko se to chytá a prožívá, vane to jemně a je třeba neustálý trénink v dovednosti nechat vát a nestát vanutí v cestě. V posledních letech mě provází motivace být přítomna vanutí a tanci, který se děje ve všem a ve všech, a být alespoň chvílemi v úžasu nad jeho silou a jemností.
Jedno z důležitých období, kdy se motivace proměňovala, byly i krizové situace nebo situace životních změn. Meditace mně pomáhala jít krok za krokem, dýchat a vědět, že jdu a dýchám, ať se děje cokoli.
Meditace mi dávala oporu a nadhled při doprovázení mých dětí růstem od narození k dospělosti a při prohlubování laskavosti, svobody a důvěry v dlouholetém manželství.
Několikrát jsem doprovázela velmi blízké lidi na konci života. Zde bylo bytí v přítomnosti o úplném odevzdání všeho a přijetí smrti, která je zahrnuta do toho, co je. V těchto momentech byla v meditaci přítomna i naděje a síla obnovy, která se nedala vůbec vysvětlit stavem mé tehdy smutné a opuštěné mysli.

2. Pozornost ke všem proměnám a hrátkám mé mysli vedla k velkému smíření, odpuštění a laskavosti k sobě a následně proměnila vztah i k ostatním. Jsem mnohem více zaměřena na to, co je ve mně a v druhých dobré.
V průběhu let s meditací je pro mě stále jasnější zkušenost jemného propojení s ostatními lidmi a nadále i se vším stvořením. Toto propojení způsobuje jak bolest z bolesti druhých, tak obdarování a úžas.
Čím déle medituji, tím více zjišťuji, jak málo toho opravdu mám ve své moci a kolik toho dostávám darem.
Dlouhá cesta vedla k prolnutí zkušenosti meditace a víry v Boha. Nyní je součástí mé meditace pozornost na přítomnost Božího stvoření a pozornost na vanutí Ducha života. Kristova pečeť je přítomna skrze každého člověka se všemi jeho nedokonalostmi a zároveň s jeho Božím posláním. Čím více jsem si vědoma nedokonalostí své mysli, vůle a konání, tím více mám osahanou pečeť Kristovu ve svém srdci. Je ode mne neoddělitelná i s Božím posláním, které se s velkou lehkostí a radostí stalo mojí součástí.
Meditace mě doprovází v prohloubení pochopení Bible, liturgie a Slova, které se pro mě stává realitou.
Potkávají mě pořád období, která jsou náročná, kde selhávám, jsem slabá a pochybuji o sobě, ale meditace mi dává možnost rozšířit svou malou, těžce prožívanou přítomnost na mnohem větší kontext, který je součástí dobra, laskavosti a pokoje. Toto rozšíření je dar milosti, který není v mé moci, ale mohu mu být přítomna, a pokud nastane, mohu se radovat a být vděčná.
Jsem vděčná. Víc a víc. Humor, laskavost a naděje je nedílnou součástí této vděčnosti.
Občas vnímám vanutí a jemné pohyby tance, do kterého jsme všichni zváni.

Josef Prokeš, 43 let, kněz

1. Když jsem se uprostřed vysoké školy rozhodoval, zda bych se chtěl stát knězem, byla pro mě hodně důležitá tichá modlitba. Například při chůzi v přírodě nebo v tichu kostela. Zakoušel jsem zvláštní klid Boží přítomnosti, který mně pomáhal přijímat svůj život a také dodával odvahu na něj nějak dobře odpovídat. To byly první kroky. Následovala praxe Ježíšovy modlitby, kterou jsem se naučil v Teologickém konviktu v Litoměřicích. Vlastně moc nevím „proč“. Byla to přirozená odpověď na moji vnitřní touhu. Různými dalšími podněty se pak moje modlitba ticha rozvíjela dále.

Důležitým impulzem v tom pak bylo setkání s knihou Franze Jalicse Kontemplativní exercicie. Tam vím docela přesně proč. Bylo to v době, kdy jsem hodně nestíhal nejrůznější povinnosti a úkoly. Tušil jsem, že pokud nenajdu nějakou pevnější kotvu, nezvládnu to. A tak jsem se začal systematičtěji věnovat kontemplativním exerciciím. Od té doby se to stalo nosnou chvílí téměř každého dne. 

2. Meditace mě určitě ovlivňuje hodně. Jen bych řekl, že to ovlivnění je jakoby vedlejším produktem. To, co mě na meditaci těší nejvíce, je v ní prostě být. Uvědomuji si ale, že mě zklidňuje, dává mi nadhled, učí mě, že nemusím všechno urvat sám, a také mi pomáhá objevovat Boží přítomnost v mé každodennosti. Na první pohled zůstává všechno stejné, ale nějak vnitřně, možná právě v tom pohledu, se všechno mění docela radikálně. 

Eva Hrubá, 62 let, lékařka

1. K meditaci mne přivedli a doprovázeli mě při ní různí lidé, které jsem potkala v přípravě na křest v Akademické farnosti v Praze při kostele Nejsvětějšího Salvátora. Z ochutnávky nejrůznějších přístupů k meditaci jsem si vybrala kontemplativní tichou modlitbu, ale také ráda medituji s filmem, což je verze ignaciánských duchovních cvičení, kdy námětem k meditaci není biblický text, ale film. Obě dovednosti jezdím párkrát do roka rozvíjet do Centra spirituality a duchovních cvičení v Kolínském klášteře.

Co se týče každodenní praxe, je pro mne meditace způsob ztišení, zklidnění, zastavení se s laskavou pozorností v přítomném okamžiku, k vědomému přebývání s Bohem a se sebou. Pomáhá mi prohlubovat všímavost ke všemu, co jest, a otevřít se možnosti proměny, kterou to přináší.

2. Mou víru meditace posiluje tím, že vědomě odstupuji od svých myšlenek, disponuji se a otevírám v sobě prostor pro to, co mne přesahuje, proměňuje a kultivuje i zaplavuje milostí a vděčností, že jsem součástí Boží přítomnosti ve všem stvoření. Meditace mne také naplňuje zodpovědností za svůj život a sdílení světa i péči o něj s ostatními lidmi.

Jan Regner, 50 let, kněz a jezuita

1. Dovolil bych si začít osobní vzpomínkou. V době, když jsem byl „náctiletým mládežníkem“, jsem začal silně pociťovat, že mi nestačí běžná křesťanská praxe spojená s návštěvou bohoslužeb a svátostným životem. Hledal jsem něco víc. Tehdy jsme ve farnosti založili malé společenství, v němž jsme se sami vzdělávali a dělali první nesmělé krůčky v meditaci. Bylo to na začátku 90. let, kvalitní duchovní literatury bylo tehdy poskrovnu. Přesto se nám podařilo s pomocí vybraných publikací udělat zkušenost s vnitřní modlitbou a já jsem za to dodnes velmi vděčný. Věci v mém životě pak nabraly rychlý spád, když jsem se poprvé zúčastnil exercicií a objevil techniku imaginace v rozjímání nad vlastním životem a biblickými úryvky.

Díky ignaciánské spiritualitě jsem našel dobré nástroje, jak se orientovat ve svém životě, uspořádat neuspořádané, duchovně rozlišit různá hnutí v duši a rozhodnout se pro řeholní život. V řádu jsem absolvoval opakovaně duchovní cvičení podle sv. Ignáce, která mně pokaždé pomohla udělat další krůčky na své životní pouti. V jedné chvíli jsem pocítil, že potřebuji nějakou prostou formu vnitřní modlitby, snad i proto, že jsem byl během studií poněkud přesycen četbou různých teologických statí a knih. Jsem vděčný některým starším spolubratrům je­zui­tům, skvělé literatuře či kurzům „školy“ Jana Šedivého, Franze Jalicse a jiných, že jsem mohl objevit cestu kontemplace, po které kráčím dodnes.

2. Po letech praxe mohu se vší upřímností přiznat, že tato cesta není vždy jednoduchá, nezřídka je strmá, klikatá, ba i kamenitá, většinou ji neprovází velké emoce a prožitky. Poměrně brzy se však dostaví první změny. Mohu potvrdit, že člověk začne více vnímat laskavou Boží přítomnost, prsty jeho působení ve svém životě, ale také prostou realitu všednodennosti. I mně meditace pomáhá přijmout skutečnost takovou, jaká je, bez hořkosti, i když s ní ve všem nesouzním a všemu hned nerozumím. Důležitá je pro mě i zkušenost jakési plnosti a celistvosti. Meditace mi pomáhá sjednotit to, co je rozdělené.

Vnímám, že díky této praxi se celý život může postupně stávat více kontemplativním, neseným větším stavem bdělosti a vědomým, ba i vděčným postojem ke všemu, co je jeho součástí. Právě vděčnost je skvělou cestou k radostnému životu. Jistě to neznamená, že by kolem nás nebylo mnoho věcí, s nimiž se nelze smířit. Zlo zůstává zlem. Navíc tím, jak se stává nitro stále citlivějším, stává se i zranitelnějším vůči trpkým situacím. Kontemplace mi však pomáhá dívat se na všechny, sebe nevyjímaje, s laskavou shovívavostí. Díky tomu se srdce stává ochotnější přijmout vše takové, jaké to je.

Monika Ciklerová, 48 let, asistentka

1. Medituju, protože je to čas, který mi dává smysl. Nebylo to tak vždycky – meditace mi připadala jako ztráta času, který se může vyplnit nějakou aktivní činností. Ale dala jsem tomu prostor a šanci. A taky jsem měla dobré doporučení.

2. U spousty věcí si každý den říkám: Bylo to tak správně? To jsem asi dost pokazila… Tohle mám teď dělat? Chtěl by to tak Bůh? A u meditace mám velmi silný pocit, že jsem správně. Že jsem na svém místě. Jako rostlina. Strom, který nevzpomíná ani neplánuje, jenom je v Boží přítomnosti a je tam rád. Takže mě to ukotvuje, zpřítomňuje, potvrzuje. Jenom dýchám a jsem. Cítím vděčnost. A výkon a výsledky pro tu chvíli nejsou důležité. A asi mám na sebe i na ostatní svět trochu menší nároky. Někdy.

Kryštof Hájek, 21 let, student medicíny

1. Mým prvotním impulzem k meditaci byla touha zmírnit napětí a stres. S postupem času se důvody, proč medituji, měnily, ale základ zůstal stejný, jen se více prohloubil. Mým základním důvodem je meditace jako protilátka proti spěchu, chladnosti a neustálému dělání či přemýšlení. Zjišťuji při ní, že můžu věci, které nepotřebuji, odkládat. Že můžu zpomalit a jen být. Učím se při ní nebýt k sobě tak chladný a být více laskavý, spřátelit se se sebou. A v neposlední řadě je pro mě meditace způsob sebeobjevování, jak funguji, jak reaguji. Díky pravidelným meditacím v Kampusu Hybernská jsem se naučil tuto otázku pokládat na začátku každé meditace a zjistil jsem, že je to velmi příjemné, zintenzivní to aktuální meditaci a motivuje to člověka v praxi pokračovat.

2. Od té doby, co medituji, cítím, že se moje potřeba po spiritualitě prohloubila. Více jsem se propojil a stále propojuji s něčím, co mě přesahuje. Také se více propojuji se sebou samým a to výrazně ovlivnilo i mou víru v sebe, ve své schopnosti a svůj potenciál.

Nejvýrazněji meditace ovlivňuje mou změnu pohledu na sebe a výkon, kdy objevuji, že zastavení se, zpomalení, poslouchání svého těla a svých potřeb je o dost důležitější než to, co stihnu udělat a jak dobře. Dále jsem při meditaci začal více vnímat prchavost okamžiku a tím si začal vážit každé bdělé chvíle, ať už je příjemná více, či méně. Také cítím, že se snažím vidět svět okolo sebe v laskavějším světle, že každý z nás dělá, co může a jak může. Že to, jací v tuto chvíli jsme a co prožíváme, je naprosto v pořádku. Jsou to krásné pohledy, ale jsou snadno zakryté při každodenním stresu či při náročnějším období. I přesto cítím, že jakmile je člověk jednou začne vidět, tak si k nim dříve či později najde znovu cestu.

Jaroslava Šiktancová, 69 let, divadelní režisérka

1. Meditace je pro mne zatím hledáním: ticha, usebranosti, uzemnění, prostého bytí…

2. Obohacuje víru o vědomí neviditelného pouta. Zvnitřňuje vnímání světa vnějšího.