1/2024 Rozhovor

Věřící lidé se učí meditovat obtížněji než ostatní
Rozhovor s Laurencem Freemanem OSB

Meditace se dnes stala docela módní záležitostí. Věnuje se jí stále více lidí, hodně se o ní mluví, zmiňuje se v nejrůznějších souvislostech. Často se uvádějí pozitivní přínosy meditace. Co byste k tomu ale řekl vy z pohledu benediktinského mnicha a učitele meditace. Proč bych měl podle vás meditovat?

Myslím, že bychom měli meditovat všichni, protože je to pro nás přirozené. Meditace je pro ducha stejně přirozená jako dýchání pro tělo. To jen my jsme se v našem světě, v naší kultuře v globálním měřítku odpojili od své duchovní přirozenosti. Důsledky toho pak vidíme na každém rohu. Nemoci současné doby nemůžeme vysvětlit jen socioekonomickými nebo politickými důvody. U jejich kořenů leží toto odpojení. Meditace jako přirozený způsob našeho kontaktu s vlastní duchovní přirozeností pak může fungovat jako nástroj obnovy lidskosti v nás.

Jednou ze skutečně nebezpečných sil, jimž v dnešním světě čelíme, je dehumanizace. Vidíme to například na naší reakci na umělou inteligenci nebo na technologie obecně. Jako by nám skutečně braly naši lidskost. Nacházíme se tedy ve velmi nebezpečném momentu dějin, v jakési temné noci. Ale stejně jako duchovní temnou noc, mystickou temnou noc, ji můžeme vnímat také jako přechod k novému způsobu vědomí, novému způsobu života. To ale není nic jednoduchého a vyžaduje to poctivou práci.

Abych se ale vrátil k vaší otázce, musím se zastavit u toho, co myslíte meditací. Jelikož se nyní nacházíme v takovém stavu duchovní nouze, není divu, že spatřujeme velký zájem o duchovní věci obecně, o nejrůznější techniky, metody, různé tradice a tak dále. To ovšem také znamená, že se meditace stala svého druhu zbožím, něčím, co se prodává, co se proměnilo v určitou techniku. Musíme se tedy ptát, co si pod pojmem meditace přesně představujeme. Proto si myslím, že je třeba jít ke kořenům všech velkých náboženských tradic. Není zde totiž jen jedna tradice, která může přinést pozitivní poselství naší době. Musí se tak dít s vědomím, že se všechny náboženské směry shodují na mystickém jádru náboženství. Meditace je v tomto smyslu určitým společným základem lidstva.

Toto vědomí je velmi důležité a je cennější než nějaký „přínos“, který z meditace mohu mít. Je to víc než něco, co si mohu koupit, víc než přístup typu: Budu meditovat, protože chci snížit svůj stres. Chci meditovat, abych zlepšil svou soustředěnost. Musím meditovat, protože mám deprese. Chci meditovat, protože v noci nemohu spát. To všechno jsou velmi dobré důvody. A meditace, jak už dnes víme z lékařských a jiných vědeckých výzkumů, skutečně přináší výhody jak na fyzické, tak i psychické úrovni. Ale pokud k meditaci přistupujeme pouze na této rovině, ve skutečnosti neobjevíme její skutečný význam jako síly vědomí, která nás může provést naší současnou krizí. Proto si myslím, že meditaci musíme vnímat skutečně jako duchovní cestu, jako duchovní disciplínu. A její podstatou je – zjednodušeně řečeno –, že je zaměřena na druhé. Přenáší nás za hranice fixace na vlastní já, vlastní potřeby, vlastní problémy, vlastní pocity a tak dále. Podstatou přitom není tyto pocity potlačovat. Jde o to, otevřít se velkým silám sebeuzdravení a léčivé síle ducha v nás. Řekl bych tedy, že meditace je pro nás právě dnes velmi důležitá. Ale je třeba se jí učit nejen jako náboženské disciplíně, ale hlavně jako duchovní disciplíně, jejíž podstatou je láska.

V křesťanské tradici jsme vždy říkali, že kontemplativní život, kontemplativní zkušenost, samotná kontemplace je zkušeností lásky. A že je to dar milosti, ne něco, co bychom sami zvládli nebo čeho bychom sami dosáhli. Takto je třeba meditaci zprostředkovat zejména mladší generaci.

To je tedy podstatou meditace. A co její forma? Je toto rozdělení důležité? Má každá forma meditace stejnou hodnotu, případně jaké vlastnosti by měla meditace mít, aby vedla k cílům, o nichž mluvíte?

Víte, stejně jako při každém srovnávání se můžeme soustředit na rozdíly, díky čemuž se z nás mohou v této oblasti stát velcí odborníci. Můžeme se pak předhánět v tom, který způsob meditace je nejlepší. Dalajlámy se jednou zeptali, proč je buddhistou, a on řekl něco v tom smyslu, že pro něj je buddhismus nejlepší náboženství. Pro něj! To ale v žádném případě nesnižuje hodnotu jiných metod, přístupů či tradic.

Proto je důležité, abychom se soustředili na to, co máme v chápání meditace společného. Já bych za sebe navrhl tři kvality, které při každodenní meditaci rozvíjíme: jednoduchost, ticho a klid. Všichni si uvědomujeme, jakou výzvou je pro nás v současném mediálním, roztěkaném světě být v klidu, dokonce i fyzicky. Učím meditaci některé studenty obchodní akademie a ti mi říkají, že nedokážou sedět v klidu ani čtyři minuty. Nedokážou to fyzicky! A co se týče jejich mysli, samozřejmě to známe všichni – dokonce i pouštní otcové před mnoha sty lety věděli, že mysl je velmi pohyblivá a hodně roztěkaná, přeskakuje z jedné myšlenky na druhou. Mysl tedy nedokáže být v klidu, dokonce ani tělo neumí být v klidu, a přesto je klid tím stavem, který nám umožňuje přejít do jiného způsobu poznání.

„Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh,“ říká 46. žalm. To je to, co musíme udělat – naučit se být v klidu ale vyžaduje čas. Je to stejné, jako když si chcete nechat narůst vousy. Nemůžete si jen tak říct: Aha, tak dneska si nechám narůst plnovous. Chce to čas. Stejně tak trvá, než se naučíte meditovat a rozvinete tyto vlastnosti.

Jak to podpořit?

Způsob, jakým učíme meditaci my, vychází přímo z tradice pouštních otců, které už jsem zmiňoval. Je to součást křesťanské tradice od samého počátku. Základem je používání posvátného slova, formule, mantry, která se neustále a věrně opakuje. To tvoří základ této praxe. Rozhodně se tím neříká, že je nejlepší, a už vůbec ne, že by byla jediná. Myslím si nicméně, že v každé autentické zkušenosti pravidelné meditační praxe musejí být určité univerzální prvky. Ty jsou podle mě tři: klid, ticho a prostota. Ticho také znamená nepřítomnost myšlenek, zejména myšlenek o sobě, pozorování sebe sama. Je-li ticho osvobozením od myšlení, klid je osvobozením od touhy, dokonce i od touhy po Bohu. A prostota je vlastně počátkem zkušenosti sjednocení, podobně jako je tomu u malého dítěte v náručí. To jsou podle mě zcela univerzální prvky.

Předpokládám, že jste měl mnoho učitelů, a zároveň mnoho věcí v meditaci objevil sám. Mě by proto zajímaly dvě věci: Co vás na této cestě nejvíce překvapilo? A jestli jste měl na cestě meditace někdy krizi, kdy jste s ní chtěl skončit, nepokračovat v ní?

To hlavní jsem přijal od svého učitele Johna Maina v době, kdy mi bylo kolem dvaceti let. Změnil můj život, bylo to poselství čisté autenticity a důvěry. Trvalo mi však několik let, než jsem začal meditaci praktikovat pořádně. Největším překvapením od té doby – a myslím, že téměř každý den – je vědomí toho, jak hluboké toto učení je, a že pokud ho praktikujete, pronikáte stále více do jeho smyslu. Věnovat se meditaci je proto pořád nové. Spousta lidí, kteří jsou dnes ovládáni naším konzumním světem, chce neustále něco nového, novou značku, novou techniku, nějaké vylepšení. Já si ale myslím, že novost meditace pro mě spočívá ve věrnosti praxi.

Co se vaší druhé otázky týče – meditace je výzva pro každý den. Někdy je snadné meditovat, udělat z toho prioritu dne. Ale jak už to v životě chodí, a to i v životě mnicha, jindy je program velmi nabitý jinými věcmi, a je to proto mnohem náročnější. Já osobně proto potřebuji pevnou strukturu. Oceňuji strukturu meditace ráno, v poledne a večer. Je to jedna z věcí, které mě přitahovaly k mnišskému životu. Myslím, že bez této struktury bych mohl být trochu nedisciplinovaný. Já o tom ale vím, vím, kdy se to děje, a doufám, že to rychle změním. I v tom je podpora druhých lidí opravdu důležitá. Také při výuce se neustále učím ze zkušeností druhých, z jejich odpovědí, otázek a připomínek. Může to být náročné, ale i v důsledku toho mohu říct, že jsem o pravdivosti meditace přesvědčen více než kdy jindy.

Co byste ze svých současných zkušeností vzkázal mladým lidem, kteří se poprvé chystají meditovat?

Důvěřujte sami sobě. Nebojte se objevování sebe samých. To, co objevíte na první úrovni, je jen začátek. A pokud to přijmete, naučte se přijímat sami sebe i s pocitem selhání – to je velmi důležitá lekce. Naučíte se přijímat neúspěch. To vás přenese na další úroveň důvěry, přijetí a na novou rovinu sebeuvědomění a sebepoznání, které se probudily a přinášejí úžasný pocit tajemství a krásy světa a toho, co se v něm děje. Já sám bych si před padesáti lety řekl: Prostě jdi dál a věř, že vše, co potřebuješ, ti bude dáno, až to budeš potřebovat.

Ale nevím, jestli bych sám sebe poslechl, protože opravdu nikdo z nás si nenechá snadno poradit, a to ani od sebe samých. Můj učitel mi v tomto směru radil jen velmi málo. Tedy občas ano, ale v podstatě mi jen ukazoval cestu. Musíme za sebe převzít velkou zodpovědnost. A to v podstatě znamená, že se musíme přijmout takoví, jací jsme. To mi připadá jako vlastní začátek cesty.

Už jste se zmínil o spojení meditace a spirituality, případně náboženské praxe. Jak podle vás meditace mění víru a jak na druhé straně víra mění přístup k meditaci? Jak se navzájem ovlivňují?

Myslím, že se meditace a spiritualita vzájemně prolínají, protože jsme náboženské bytosti, jako lidé jsme od přírody náboženské bytosti. Meditace pak může odpovídat na tuto naši hlubokou náboženskou potřebu.

Existuje rozšířená teorie, že náboženství má tři roviny. Institucionální či hierarchickou, tedy tu vnější, pak intelektuální, ale také mystickou. Jsem přesvědčen, že pro každé zdravé náboženské vědomí jak jednotlivce, tak i církve či jakéhokoli náboženství je nejdůležitější právě ta mystická. A je to také mystika, která se nejčastěji ztrácí.

Meditace a spiritualita jsou tedy hluboce propojeny. Myslím, že pokud začínáte meditovat jako věřící člověk, něco vás k tomu volá. Ale jestliže s tímto voláním nejste v kontaktu, meditaci vzdáte. Když však jste nábožensky založený člověk a budete cítit volání jít na hlubinu, jak to vyjadřuje třeba sv. Jan od Kříže, středověký text Oblak nevědění a další učitelé, pak se vaše představa o Bohu změní. A změní se také vaše představa a chápání sebe sama. Sebepoznání a poznání Boha jsou hluboce propojeny.

Proto se věřící lidé učí meditovat obtížněji než ostatní. Protože se bojí ztratit Boha, nechat ho odejít. Vzpomeňme si ale na sv. Řehoře z Nyssy, který napsal, že každý obraz Boha je modlou. Samozřejmě že potřebujeme nějaké představy a obrazy Boha. Jsou součástí naší náboženské přirozenosti, nesmíme se k nim však připoutat. A právě meditace vyzývá k tomu, abychom se všech obrazů a představ, včetně těch o Bohu, zbavili. To je velký objev! Mnozí náboženští lidé se ale s Bohem setkat nechtějí a mnoho náboženských institucí staví obranné valy, aby se s Bohem co nejvíce nesetkávaly. Podívejte se na naše instituce. Podívejte se na to, co říká papež František zaměstnancům Vatikánu a kurie, co si v tuto chvíli, v posledních letech svého života velmi uvědomuje. Takže to je první věc.

Dále platí, že mnoho lidí dnes přichází k meditaci bez náboženské formace či nějakého zázemí, jak se říká, eklekticky. Jsou trochu jako motýli nebo kolibříci, kteří vysávají nektar z různých květů. Což nemusí být automaticky špatně, mohou se tak učit z různých tradic. Myslím si ale, že když někdo přijde k meditaci bez předchozí náboženské formace nebo nějakého vědomí, bude pokračovat jen tehdy, když bude v kontaktu s hlubším hlasem v sobě. V dnešní době a kultuře je velkým nebezpečím individualismus, kvůli kterému se dokonce meditace může jevit jako něco ryze individualistického. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Meditace je podstatným způsobem o společenství, komunikaci a komunitě, protože svět je prostřednictvím reality konstruován tímto vzájemně závislým způsobem.

Také bych řekl, že když někdo meditovat nemůže nebo se k tomu momentálně necítí být povolán, může dále pokračovat ve své cestě a nakonec dospěje k onomu mystickému rozměru náboženství. Pokud totiž člověk najde zdravé náboženské společenství, církev nebo komunitu, s níž bude ve spojení, a pokud je toto společenství zdravé a otevřené, milující, odpouštějící a neodsuzující, musí v něm být i nějaký ten mystický prvek. Jinak by nemohlo být zdravé.

A když se najde někdo, kdo řekne: Nemohu meditovat, nechci mít nic společného s náboženstvím, je mi zle dokonce i z milých věřících lidí – pak bude jeho cesta jiná. I takový člověk ale bude pravděpodobně muset najít cestu ke službě druhým, k soucitu a potřebám jiného člověka. Nelze tedy říct, že každý je připraven začít meditovat. Věřím nicméně, že meditovat může každý. A jsem přesvědčen, že meditace není únikem od ostatních dimenzí života, od služby a lásky k druhým nebo od zkušenosti uctívání a transcendence, kterou máme.

Myslím dále, že jedním z hlavních problémů našeho světa je, že jsme ztratili umění číst Písmo svaté. Přitom stačí zajít do kostela a slyšet, jak se Písmo čte. A uvědomit si je. Nyní se to ale v mnoha ohledech mění. Lidé znovu objevují Bibli a objevují další velké zdroje moudrosti v jiných tradicích. Je to ale pomalý proces. Povzbuzuji třeba studenty obchodní akademie, kteří říkají, že neumějí meditovat. Říkám jim: No, tak si alespoň vezměte jednu z těchto knih, jednu z těchto malých knížek moudrosti do kapsy a čtěte si ji v letadle nebo v čekárně. Myslím si, že právě takové čtení Písma může probudit jejich zájem, který je pak povede správným směrem.

Jedním z hesel WCCM (World Community for Christian Meditation – Světové společenství pro křesťanskou meditaci) je, že meditace vytváří společenství. Je nutné meditovat společně s dalšími lidmi či v komunitě, nebo mohu meditovat stejně dobře i sám? Anebo je komunita nutná jen v začátcích?

Když říkáme, že meditace vytváří komunitu, neříkáme tím zároveň, že komunita je něco snadného. Je pravda, že pro nás je autenticita komunity zásadní věcí. Ale je to také velmi náročné. A neexistuje žádná jednoduchá technika, jak toho dosáhnout. Jde o cestu na velmi hluboké osobní úrovni. Jsem však přesvědčen, že společná meditace je velmi účinný způsob, jak rozvíjet vlastní osobní praxi. Takže i když nežijete v komunitě, měli byste vědět, že můžete meditovat a patřit přitom třeba do nějaké virtuální komunity, můžete meditovat online nebo můžete meditovat jednou týdně s ostatními.

To je začátek důležitého objevu a tento objev je podle mě odpovědí na vaši otázku. Když totiž meditujete sami doma, ve své ložnici, nejste sami. V samotné podstatě této zkušenosti vstupujete do společenství. V samotě meditace objevujete nový druh vztahu k ostatním lidem a ke světu kolem vás. To je podstata této zkušenosti. Proto je důležité, abyste, když začnete meditovat, nezdůrazňovali pouze výhody, které to přinese vám, ale uvědomovali si také plody, které skrze vás přijdou ke všem, s nimiž jste ve vztahu. A s kým nejste ve vztahu?

Když tedy meditujete sami, začínáte objevovat, že všichni patříme do jednoho společenství, k jednomu univerzu. To drží pohromadě láska. Když pak meditujete s jinými lidmi, samozřejmě se vám stane, že člověk vedle vás kašle, kýchá, hýbe se, vyrušuje vás a vy si říkáte: Chtěl bych odejít sám někam do jeskyně, chtěl bych utéct od všech těch lidí! Takže právě když meditujete s ostatními, objevujete význam samoty. Ale nemůžete vinit člověka vedle vás nebo lidi kolem, že vás rozptylují. Protože právě v tomto spojení samoty a společenství nacházíme sami sebe. A stejně jako například většina manželství má i toto své vzestupy a pády – a toto manželství samoty a společenství s druhými je procesem našeho zbožštění, našeho spojení s Bohem.

Dovolte mi položit poslední otázku: Jaké je vaše největší přání?

No, na nejhlubší úrovni je to být v prostém, nepřetržitém, nepřerušovaném stavu kontemplace. Věřím, že se v takovém stavu vlastně nacházíme, ale abychom si tento stav uvědomili, musíme hodně pracovat. Takže to je moje nejhlubší přání.

Je tu ale tolik dalších úrovní, že nevím, kterou začít. Jistě mám velkou touhu jít za hranice touhy. Touha nás totiž pohání dál, učí nás. A když je touha zklamaná a my se cítíme smutní, naštvaní, v depresi, můžeme se z toho velmi rychle vzpamatovat. Díky odhodlání k meditační praxi se naučíme, že touhu a zklamanou touhu můžeme velmi rychle opustit. Meditace je vlastně přiblížení se k bodu čisté pozornosti. A jakmile se s ním alespoň trochu spojíme, tento bod nás osvobodí od zklamání z touhy.

Moc vám děkuji za opravdu krásný rozhovor.

Rozhovor vedl Pavel Pola OCD.
Z angličtiny přeložil Martin Bedřich.

Laurence Freeman OSB (* 1951) je anglický benediktinský mnich. Vstoupil do kláštera Ealing Abbey v Londýně, kde pod vedením Johna Maina vzniklo první křesťanské centrum meditace. V roce 1991 založil Světové společenství pro křesťanskou meditaci (WCCM), které dnes působí ve více než stovce zemí světa. V současnosti Freeman působí jako ředitel Bonnevaux, mezinárodního centra WCCM ve Francii. Je autorem řady knih, v češtině vyšlo např. Vnitřní světlo (2013), Křesťanská meditace (2019) nebo Ježíš – vnitřní učitel (2020).