Apofthegmata. Výroky a příběhy pouštních otců
Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2021.
Překlad Jiří Pavlík.
Od snahy především katolické církve po své obnově v polovině 20. století formou ressourcement, návratu ke zdrojům vlastní identity, patří výroky a příběhy pouštních otců k základní a oblíbené četbě křesťanů, kteří usilují o hlubší duchovní život a chtějí přitom využít starobylé prameny spirituální inspirace. Právě proto po roce 1989 vyšly v češtině v různých podobách publikace a sešity, které čtenářům tyto poklady církevní tradice pomáhaly zpřístupnit. Ještě nikdy se tak ale nestalo v takové kvalitě a komplexitě.
Nyní má čtenář k dispozici souborné vydání Apofthegmat, které vychází z trojsvazkové edice řeckých originálů, a jak je tomu v knižnici Pietas Benedictina zvykem, má podobu pečlivě udělané knihy. Jak ve své stručné, ale hutné předmluvě vysvětluje překladatel Jiří Pavlík, sám žánr apofthegmat vychází ze starší tradice krátkých úderných výroků státníků, vojevůdců a myslitelů. Označení se později začalo používat i pro soupisy výroků a krátkých příběhů pouštních otců, poustevníků a jejich žáků, kteří se od 3. století soustředili na Dolním Nilu, ale sbírka zachycuje i záznamy z dalších částí Egypta či Palestiny. Stejně jako (zpravidla) u biblických textů, i zde zápisům předchází relativně dlouhá doba ústního tradování, nejstarší soupisy výroků a příběhů se zřejmě datují do konce 5. století. Sitzt im Leben textů je touha mladého mnicha či začátečníka získat poučení o duchovním životě a mnišské disciplíně od zkušeného mistra. Osvědčené rady se tak předávaly a plnily dvojí funkci jednak souboru poučení a pravidel každodenní i mimořádné situace mnišského života, jednak jako vzpomínka na vzorovou osobnost. Kompilace vznikaly neorganizovaně a postupně se rozvinuly různé způsoby řazení. Předložená edice volí tematické členění podle různých momentů duchovního života (pokora, čistota, modlitba, rozlišování, neposuzování atd.). Přestože se někde silně objevuje situace vyprávění, zábavy, hlavním cílem je jednoznačně snaha poučit a duchovně doprovázet.
Jiří Pavlík končí svou předmluvu konstatováním, že vzhledem k odlišnosti historických podmínek dnes v apofthegmatech není možné snadno nalézt doslovné životní vzory, modely k přímé nápodobě. Přesto v nich přístupy a rady přenositelné do naší zkušenosti najít lze. Tím přesně vystihuje slabé i silné stránky přínosu četby pro současného křesťana toužícího po opravdovosti, prohloubení svého duchovního života, po pevnější disciplíně či kázni životní křesťanské praxe.
Největším problémem pro dnešního čtenáře bude nejspíš silně dualistická a pesimistická antropologie, která vše tělesné pokládá za nebezpečné a nízké. Na prvním místě se to týká samozřejmě sexuality, která zabírá vzhledem k celibátnímu statusu mnichů a poustevníků překvapivě velký prostor. Na mnoha místech je patrný mnišský mužský šovinismus a misogynie. Chvílemi to skoro vypadá, že údolím Nilu a přilehlými pouštěmi tehdy bloudily davy žen netoužících po ničem jiném než svést nějakého mnicha k hříchu. Zatímco osudy mnichů, včetně těch, kteří těžce zhřešili, jsou hodny bojů a záchrany, nebohé hříšnice, ale dokonce i oběti mužské chtivosti z řad žen jako by nestály za pozornost (jinde jako zásadní rada platí: „Neměj přátelské vztahy se ženou, dítětem ani bludaři.“). Celkově je vše nasměrováno k dobytí věčného života – z dnešního hlediska chápání křesťanství, ale i z hlediska věrnosti biblickým textům je pozemský život hrubě podceňován. Jako by zrcadlově platilo: čím více utrpení a askeze nyní, tím více blaženosti na věčnosti, ovšem se všemi destruktivními dopady na životy jedince a jeho okolí, které to může nést („nakolik chřadne tělo, vzmáhá se duše“). Přitom hned první kapitola se jmenuje „Povzbuzení k dokonalosti“ a má být založena na realistickém vidění sebe sama, a tedy na pokoře a přijetí vlastní slabosti a křehkosti.
Kniha je prodchnuta nekřesťanskou fascinací divy a zázraky, což je ale typický rys premoderní mentality, který najdeme bohatě zastoupený i ve středověku a novověku, včetně nejlépe vzdělaných osobností své doby. Podobným reziduem magického předkřesťanského myšlení je důraz na biologicky chápané panenství jako zásadní ctnost duchovního života. Jednou z cest, jak se vyrovnat s dnes již těžko akceptovatelnými výroky založenými na pohanské pesimistické antropologii – a někdy i problematické vizi Boha („uvažuj, jako uvažují zločinci ve vazbě, kteří stále se ptají, jak se obhájí před soudcem“) –, je korekce, kterou si sama apofthegmata poskytují navzájem, protože si na mnoha místech na první pohled protiřečí. Čímž jen potvrzují výrok abba Nistheróa Velikého, že každý má svou specifickou cestu k dokonalosti: „Udělej tedy, co vidíš, že si tvá duše v souladu s Bohem přeje, a střež své srdce.“ Proto je pro abba Epifania důležitější nezarmucovat bližní než dodržovat svá dietetická pravidla, zatímco v jiné situaci je naopak trvání na vlastních zásadách bez ohledu na druhé to správné spásné jednání.
K věcem, které naopak lze přijmout jako inspirativní a nosné i pro naši dobu, patří důraz na řád a stabilitu, na vytváření pevného a spirituálně plodného rámce každodennosti. Inspirativní je i převzetí odpovědnosti za důsledky svého jednání, varování před touhou po moci, bohatství a slávě v kapitolách o neokázalosti, neposuzování a dalších. Tradičně oblíbené jsou inspirace otců při rozlišování duchů a dělání rozhodnutí. Pro naši možná až přecitlivělou dobu, která se vyhýbá konfliktům a traumatům, může být povzbuzením, že k lidskému růstu bytostně patří zkoušky, že se jich člověk nemá a nemusí bát.
Benediktinské arciopatství připravilo zájemcům o starobylou mnišskou církevní zkušenost spolehlivý a krásně vypravený soubor, k jehož kompetentní četbě jsou připraveni díky zmiňované předmluvě Jiřího Pavlíka. Nakolik kniha dokáže prohloubit jejich spirituální rozvoj, už musejí rozhodnout a posoudit sami. Nástroj do rukou k tomu ovšem dostali dokonalý.
Tomáš Petráček