Dotazovali jsme se mezi více či méně praktikujícími křesťany i mezi těmi, kteří s křesťanstvím „pouze“ sympatizují, v čem spatřují roli teologie v církvi a zda má teologie případně nějakou přidanou hodnotu pro jejich vlastní život z víry. Dotazování nepodléhalo žádným zvláštním kritériím, probíhalo arbitrárně. Přinášíme výběr z odpovědí.
Olga Nejedlá, lékařka, Praha, 52 let
Jsem, jak se dnes říká, praktikující katolík (chodící každou neděli do kostela). Teologií jako takovou se nezabývám, teologické knihy nečtu, a když jsem se je snažila trochu číst, tak mi pro mé chápání světa a Boha jejich jazyk připadal velmi složitý a myšlenky v nich pro můj vlastní život vlastně nepotřebné. Myslím si ale, že jako člověk poslouchající každou neděli nějaké kázání v kostele (ať se mi to kázání líbí, nebo ne) jsem teologií jako takovou nějak ovlivňována. Určitý teologický pohled je také „schovaný“ v různých uměleckých dílech, ať už více, či méně zdařilých (obrazy, sochy, filmy, kostelní písně) – a ty mě určitě ovlivňují, i když to neznamená, že se všemi souzním.
Jan Vybíral, učitel a redaktor, Brno, 50 let
Nevím, na jakou teologii se přesně ptáte. Pokud ale teologií rozumíme v širším slova smyslu racionální reflexi víry, pak v církvi vidím zejména tři její úlohy: 1) hermeneutická úloha – má současnému člověku zprostředkovat co možná nejlepší porozumění evangeliu, 2) prorocká úloha – má reflektovat aktuální křesťanskou praxi a konfrontovat ji s evangeliem a 3) spirituální úloha – má inspirovat ke změně myšlení a k tomu, čemu se obvykle říká „duchovní život“.
Pro mě osobně má takto chápaná teologie docela zásadní vliv na „život z víry“, ačkoli musím dodat, že ve všech třech zmíněných oblastech si nevystačím s katolickými autory, a tak čtu i ty protestantské, ba i židovské. Teologické inspirace nacházím i v knihách, které by knihovník zařadil do police nadepsané Filozofie, Religionistika, nebo dokonce Beletrie.
Iveta Pavličová, zdravotní sestra, Prachaticko, 49 let
Úlohu teologie spatřuji v neustálém a co nejvíce srozumitelném předávání poznatků o Bohu v jeho všech možných podobách. V citlivé snaze přimět člověka, aby toužil po setkání s Ním po celý svůj život a v každé době. Přidanou hodnotu pro svůj vlastní život z víry vidím v tom, jak mi teologie pomáhá dostat se do větší hloubky, vidět věci v širších souvislostech. Jsou to pro mě, a to již od začátku mé konverze, především knihy. Nejvíc mě asi ovlivnily ty od Anselma Grüna, Henriho Nouwena, Tomáše Halíka a Ladislava Heryána. Díky nim se lépe orientuji v různých okamžicích života. Někdy jsou mi oporou, jindy světlem, zkrátka nutí mě neustrnout.
Vladimír Müller, farář, Karlovy Vary, 67 let
Teologii vnímám jako reflexi víry. Pokud vezmu tezi Josefa Zvěřiny „My jsme církev“ vážně, pak mi obě otázky splývají v jednu. Od teologie očekávám nejen kritickou reflexi, ale především inspiraci jak pro svou osobu a své přemýšlení, tak i pro život církve. Velmi by se mi líbilo, kdyby teologie byla v živém dialogu se současnými filozofickými proudy, s psychologií a ostatními vědními obory, včetně politologie, a v jejich světle reinterpretovala pravdy víry jazykem, kterým hovoří dnešní lidé. Přál bych si, aby reflektovala aktuální otázky doby, jež je tíží, a pomáhala jim tak orientovat se nejen ve vlastním nitru, ale i ve společenském dění. Přál bych si, aby se teologové a teoložky v církvi cítili svobodně, aby byli odvážní a bylo je víc slyšet. Uvědomuji si, že toho od teologie očekávám hodně, ale to jen proto, že ji vnímám jako svým způsobem integrující sílu a hodnotu – navzdory tomu, že i v ní je a mělo by být přítomno více proudů. Chci totiž věřit, že jedno mají všechny teologické směry společné, a sice touhu otevírat se Duchu pravdy. I proto od teologie dnešních dnů očekávám pomoc v umění a kultivaci dialogu, jenž otevírá prostor pro budoucnost, které, jako lidé, smíme uvěřit.
Vojtěch Žondecký, programátor, Českobudějovicko, 27 let
1) Úlohu teologie spatřuji v přiblížení a zjednodušení složitějších otázek, náhled na víru jiným způsobem než Bible. Každý teolog přináší jiný pohled na podobu víry a vnímání Boha. Teologie má vysvětlovat, rozklíčovávat otázky a vytvořit systémové rozhraní víry. 2) Teologie mi nabízí možnost pohlížet na víru různými způsoby. Zajímavý pohled mě pak může duchovně posunout, rozšiřuje mé poznatky ohledně témat víry. Teologická práce mi dodává inspiraci, úhel pohledu, na který bych sám třeba nepřišel.
Jitka Cábová, zdravotní sestra a varhanice, Českokrumlovsko, 54 let
Úloha teologie by měla být velmi důležitá. Měla by církvi pomáhat kráčet správným směrem, což by z mého pohledu znamenalo otevřeným, odvážným, vpravdě kristovským směrem. Měla by jí pomáhat rozpoznávat znamení doby, číst z nich a interpretovat je do současnosti. Nicméně, soudíc dle naprosté většiny kázání, jsem nucena se domnívat, že teologie není silnou stránkou našich pánů farářů, anebo mé pojetí teologie se s tím jejich nesrovnává. Je ovšem možné, a zde se již dotýkám druhé otázky, že nakonec i oni docházejí k poznání prostého věřícího, že víra nepředpokládá teologické znalosti a že její hloubku, krásu, niternost, rozvíjení nakonec neovlivní (pouze) teologie jako taková, nýbrž Boží milost a jsoucnost na jedné straně a lidská touha po Bohu na straně druhé.
Kamila Rothscheinová, zdravotní sestra v důchodu, Brněnsko, 83 let
Jsem ráda, že teologové jsou, ale pro církev v současnosti přínos nevidím. Kde jsou, aby se vyjádřili k obecným věcem, ti nositelé teologického titulu? Pro osobní víru a vztah k Bohu je teologie ovšem nevýznamná – prostě chcete vysvětlit nevysvětlitelné.
David Pithart, hydrobiolog, Třeboňsko, 58 let
Pokud hlásám Boží slovo, musím neustále promýšlet, jak rezonuje s problémy a bolestmi současného světa. A ať se nám to líbí, nebo ne, ten se neustále proměňuje. Je tedy potřeba znovu a jinak leccos uchopit a interpretovat. Někdy to jde jaksi od boku, dříve či později ale potřebuji hlubší a fundovanější vhled. Stačí, když ho má někdo, kdo pak nové myšlenky předá dál. Neumím asi posoudit, nakolik se to v české církvi děje, ale řekl bych, že spíš ne dost.
Jsem ekolog a farmář, žiji na venkově. Mám hodně práce – dům, zahrada, ovce, děti na školách, aby jezdil traktor. Špatně se soustředím na četbu náročných teologických tlustopisů. Zkoušel jsem Teologii těla od Wojtyły, Ježíše Nazaretského od Ratzingera. Nedočetl jsem. Ne proto, že by to byly špatné knihy. No, mám je alespoň v regálech. Jsem v krajině, jako hospodář, jako poutník, jako turista. Vnímám techniku jako obrovský problém, něco, co (nadmíru?) usnadňuje život a zároveň ho degeneruje a ohrožuje. Nejenom ten náš, ale i těch našich souputníků na Zemi. Stále efektivnější výroba zničila řemesla, stále výkonnější zemědělství ničí krajinu, medicína nás už ani nechce nechat umřít. Poslední ránu zasazuje informační technologie; nejde už ani na čas zmizet a přestat postovat. Kdybyste snad na sítě nedali nic, sevřela by vás asi hrůza digitální samoty (teď tedy mluvím za mladší generaci, já tam nic nedávám). Ale zkuste někomu dva dny nezvedat mobil – to už je problém i u těch starších. V posledku je zničena obyčejná radost – z toho, že si upletu proutěný košík, projdu se alejí, usuším seno pro králíky, nikdo mi celý den nevolá. Vzdálím se od své milé, na pár dní nebo týdnů…, o to víc se pak můžu těšit na shledání, když jsme si nepsali esemesky třikrát denně. Stačím se před smrtí rozloučit s rodinou. Ztrácíme kontakt se zemí, se stvořením. Něco k tomu říká encyklika Laudato si’, ale potřebovalo by to nějaký hlubší a podrobnější rozbor. Poradí mi někdo, kde to najít?
Přiznám se, že mě vlastně v tomto životním období nějak zrovna neláká pronikat do tajemství Boží Trojice nebo transsubstanciace. Lidé kolem mě, včetně našich dětí, se spíše ptají, jak mají žít, aby neničili Zemi a sami sebe. Tuší, že je to složitější a hlubší otázka, než jen jak třídit odpad nebo nepokrást a nesesmilnit. Mají se zříci vlastních dětí? Nikam nelétat? Nejíst maso? Vydržet s jedním partnerem – třeba až do smrti? Většině se to zjevně nedaří. Žijí v rozbitých vztazích. Svět ovládaný technikou nechce, abychom se zastavili… a četli třeba nějaký teologický spis. Je tedy třeba přesunout se ještě někam, kam tento svět nepronikl – třeba na nějaký ostrov v Indonésii. Letadlem, pochopitelně. Začít znovu a jinak, s někým jiným. Neklidná je duše, dokud…
Dříve jsem četl de Chardina, Tresmontanta. Ale svět se posunul, už to nestačí. Teď bych potřeboval poradit, jak žít, abych si přečetl alespoň něco. Z kazatelny bych potřeboval slyšet: tohle si přečtěte a pak o tom budeme diskutovat. Je to o Ježíšovi a jeho učednících, jak spolu chodili po Judsku a Galileji, ráno nevěděli, kde budou večer. Šli pěšky se špinavýma nohama, večer opékali ryby na ohni a spali třeba pod širákem. Třeba není jedno, kde a jak uslyšíte Učitele, třeba ten oheň a únava a samota jsou nějak důležité…, třeba to podobenství vyzní jinak než v přednáškové místnosti s dataprojektorem nebo v kostele s pozlacenými barokními anděly v podivných pózách… Tak o tom bych si chtěl přečíst nějakou teologii.
David Štýs, student, Most, 20 let
Domnívám se, že církev by bez teologie nemohla existovat, a to už proto ne, že celá římskokatolická obec se opírá o významné teologické postavy, například o apoštola Pavla či sv. Augustina. Tito myslitelé formovali církev v minulosti a jinak tomu nebude ani v současnosti s mysliteli novými. Největší rozdíl je ovšem ten, že díky univerzalistickému charakteru dnešního světa máme „na výběr“ z mnohem pestřejší škály teologů, než tomu bylo například ve 4. století. Abych byl stručnější, teologie je nutným prostředkem pro fungování a hlavně formování církve, jelikož každá taková instituce musí mít ideové ukotvení, a myslím si, že toto ukotvení stanovuje právě teologie. Subjektivní hodnocení směřování církve by nás mělo vést k tomu, aby každý svým dílem přispíval k formování tohoto společenství a abychom nebyli pouze „ovečkami“, které nekriticky přijímají dogmatickou pravdu církve. Pro můj osobní život je teologie způsob, jak kriticky přistupovat k religiózním záležitostem. Proces myšlení a i určitého zpochybnění a následná verifikace či falzifikace mi dodávají pocit jistoty mé víry, protože vím, že nejsem obětí masové manipulace. Na druhou stranu věřím stejně tak jako sv. Augustin, že víru nemůžeme nikdy plně rozpoznat a onen akt „bezmyšlenkovité“ víry a odevzdanosti je důležitou součástí duchovního života. Jako ideál tu vnímám syntézu obou proudů a k jednomu z nich nám pomáhá právě teologie.
Lenka Doubravka Mazancová, řeholnice, pastorační asistentka, Dvůr Králové, 43 let
Teologie má nezastupitelnou úlohu stále znovu a nově odkrývat hloubku evangelia a propojovat ji s aktuálním děním v církvi a ve světě. Má nám pomáhat porozumět Bohu, sobě i dění kolem nás. To vše jsou dynamické prvky, které je potřeba stále znovu reflektovat.
Pro mě osobně má ten přínos, že mi na začátku mého duchovního života (cca v 19 letech) pomohla pochopit různé souvislosti a mohla jsem porozumět rámci, ve kterém se moje víra rozvíjí. V současné době přispívá k tomu, abych se lépe orientovala v rychle se měnícím přístupu k různým oblastem lidského života.
Josef Hurt, farář a příležitostný publicista, Brno, 59 let
Úlohu teologie v církvi pro mě velmi aktuálně a výstižně vyjadřuje papež František v letošním lednovém poselství určeném Papežské teologické akademii: „Synodální, misionářské a vycházející církvi může odpovídat pouze vycházející teologie, která může prorocky interpretovat současnost tím, že předvídá nové cesty do budoucnosti ve světle Zjevení.“
Teologie u nás ale někdy připomíná plavbu Odyssea a jeho námořníků a nástrahy Sirén, dilema Skylly a Charybdy. Mám tím na mysli množství teologických fakult a institutů a nedostatek zdrojů lidských i finančních, diktát povinností univerzitního a grantového charakteru. Dalším úskalím je identita teologa na univerzitě a kněze slibujícího poslušnost biskupovi a někdy se obávajícího o svoji kariéru.
Moje vnímání teologie je zúženo na zájem o pastorální teologii, evangelizaci. Ovlivňuje mě ignaciánská spiritualita, odvaha jezuitů být na hranicích světa víry a nevíry. Lze to také vyjádřit tak, že úkolem teologa je srovnávat poznatky získané „venku“ s poznatky těch, kdo jsou uvnitř, což se skvěle dařilo generaci teologů připravujících cestu reformě II. vatikánského koncilu. V 80. letech, kdy jsem začal studovat teologii, mě zásadně ovlivnila četba textů věnujících se koncilové reformě, např. kniha Radost a naděje od Karla Skalického a Boží lid od Vladimíra Boublíka. Díky rokům svobody jsem měl možnost seznámit se s řadou komentářů II. vatikánského koncilu a pozorovat pokusy o koncilovou reformu v polské církvi. Vděčně také vzpomínám na první seznámení s teologií osvobození díky životopisu brazilského biskupa Heldera Camary, který byl vydán ve chvíli uvolnění pražského jara 1968.
Mám dojem, a občas jej potvrzují některé publikované názory, že teologové u nás a Boží lid až na výjimky nemají odvahu a energii porozumět koncilovým reformám zejména ekleziologie a pastorální teologie a přijímají změny formulované dokumenty II. vatikánského koncilu jako komunisté přijímali závěry sjezdů. Česká teologie v oblasti, kterou sleduji, na mě působí tak, že pozornost je věnována spíše formulování toho, jak to má být, než tomu, jak je to doopravdy a co s tím. Současný postoj teologů k synodální církvi se stává testem, jak jsme pochopili reformy II. vatikánského koncilu a jak se vyrovnáváme s pokušením zneužití moci, klerikalismem, uzavřeností, setrvačností atd.
Kardinál Kurt Koch nedávno pojmenoval pokušení akademické teologie například při jmenování do funkcí, když se toto neodehrává jen na základě akademických kritérií, a pokušení zneužití moci, například v případě doktorátů a habilitací. Podle kardinála je nutné, aby teologie působila v církvi jako kritické svědomí a kriticky doprovázela a zpochybňovala církevní vedení tam, kde je to nutné pro pravdu víry.
Významný jezuita a biblista Carlo Martini na závěr svého života pronesl slova o 200 letech zpoždění církve, se kterými souhlasím, a snad pontifikát papeže Františka a jeho volání po dialogu, naslouchání a změně mentality snižuje toto manko i pro teologii.
Tím se dostávám k přidané hodnotě pro mě.
Po roce 1989 jsem se dostal na dokončení teologického studia do Varšavy, kde jsem mohl vidět pozitivní i negativní reakce na působení teologů, kteří mohli udržovat kontakt se světovou pokoncilní teologií. To jsem zatím zaregistroval u nás jen minimálně. Čeští teologové na mě někdy působí jako mágové z Neviditelné univerzity ve fantasy literatuře Terryho Pratchetta. Rozvoj internetu zvyšuje šance vycházet z izolace a vnímat s minimálním zpožděním nové věci od teologů, kteří nejsou svázáni nutností odborně publikovat a jsou schopni nabídnout příspěvky ke kreativní pastoraci, jež ctí postoje naslouchání, přijetí a dialogu. Pro mě jsou velmi inspirativní postoje zveřejňované v zahraničí, například italský pastorální týden nebo francouzské pastorační experimenty, formace laiků pro církev se zmenšujícím se počtem kněží. Potom i mé hledání forem služby dostává povzbuzení a potvrzení skrze rozvoj pastorální teologie a pastorální psychologie v dopadu na život církve, farnosti, na účast laiků na jejím poslání, na identitu služebného kněžství, na dialog teologie s psychologií, sociologií. Jsem vděčný za záslužné dílo časopisů Salve, Universum, Getsemany atd., které také vnímám jako přidanou hodnotu. A za aktivity, jako jsou Fortna, Dominikánská 8, Česká křesťanská akademie, kde se děje tvůrčí dialog některých teologů s realitou. Také Petr Hruška a jeho překlady věnující se pastoraci a uveřejňované na jeho webových stránkách jsou dokladem toho, že když se chce, lze toho vykonat hodně.
Václav Rubáš, právník v důchodu, Plzeň, 79 let
Teologii (vědu o Bohu) mohu chápat jako filozofii nebo jako teologii ve vlastním slova smyslu. V každém případě je její úloha v církvi nezastupitelná. Teologie je sice mnohovrstevná, nedá se ale jednoznačně říci, které její části jsou důležitější. Pro mne jako laického praktikujícího je důležitá teologie v oblasti morální a praktické. I zde je úloha teologie nezastupitelná, především při poskytování sjednocujících výkladů, sledování vývojových trendů jak v církvi, tak i ve společnosti, poskytování pomoci v teoretických i praktických otázkách víry, vytváření nebo alespoň předkládání návrhů postojů a stanovisek, jež navíc udržují jednotu církve.
Odpověď na druhou otázku nabízí znění samotné otázky. Bez poskytování teoretického a sjednocujícího výkladu pramenů víry, který by nám mimo jiné měla nabízet právě teologie, je riziko, že víra bude slepá nebo úplně zcestná. Je ale pravda, že tato takzvaná přidaná hodnota je realizována spíše nepřímo, například prostřednictvím pastorace aj. Další otázkou by pak bylo upřesnění role teologie a církve v praktickém životě katolíků. Zdá se mi, že v současné době není zejména v západní společnosti hlas církve téměř slyšet.
Filip Černý, redaktor Českého rozhlasu, České Budějovice, 53 let
Na obě otázky je složitá odpověď, už proto, že koncovka „logie“ ve slově teologie sugeruje, že jde o vědu. Přitom teologie je obor, který nesplňuje kritéria, jimiž v současnosti definujeme vědní obory. Více by se hodilo ptát se pomocí zastaralého termínu „bohosloví“.
„Tam to nejsou jenom nějaké povídačky jako na českých teologických fakultách, tam se člověk dozví, jak věci opravdu jsou,“ zhodnotil mi jeden z již zesnulých biskupů bohoslovecké studium svého spolupracovníka v Římě. Je otázka, jestli by to samé řekl, kdyby v Římě studoval i on. Protože slova o Bohu plynoucí z úst českých kněží, včetně biskupů, kteří prošli papežskou studijní formací, bývají občas, kulantně řečeno, podivná. Ale to nejspíš patří k věci.
„Proč byly husitské rvačky? Rozhodnout se jimi mělo, má-li se jíst boží tělo s omáčkou neb bez omáčky,“ zhodnotil bývalý bohoslovec Karel Havlíček Borovský jeden z největších českých teologických sporů středověku. I dnes vedeme podobně absurdní spory. Jen jimi nežije celá společnost a nehoří města a vesnice. Maximálně se za pomoci věroučných obezliček sem tam podaří vyklouznout ze smyčky náznaku spravedlnosti sexuálním predátorům. Útěcha, kterou přitom bohosloví poskytuje nebo neposkytuje jejich obětem, je principiálně stejná jako náboženská útěcha poskytnutá přeživším husity vypleněného Německého Brodu.
Slova o Bohu plynou úplně stejně jako jakákoli jiná slova vyřčená během dějin člověkem. Mnohá z nich doputují k mému sluchu, čímž se dostávám k odpovědi na druhou, osobní část ankety. Některá jdou jedním uchem tam a druhým ven, některá obohatí, jiná rozčílí. Ne vždy tedy mají přidanou hodnotu. Prostě je důležité nezapomínat na to, že teologie není žádná věda.
Filip Gorazd Martinek, doktorand FaVU VUT, Strážnice, 31 let
Nemyslím si, že teologie je jen věda o Božím zjevení, natož věda o Bohu. Podobně filozofie není jen o tom, co je ryze racionální, ale je především o lásce (k moudrosti). Teologie není jen záležitostí člověka, ale právě pro člověka má svůj význam. Cílem teologie podle mě není hovořit o Tajemství, ale hovořit s Tajemstvím. Často se používají analogie světla a gotické architektury k popisu toho, o čem chce teologie povídat. Skutečná teologie podle mě není někde nahoře, ale je to sestup dolů, katabáze. Netřeba se dívat nahoru na strop katedrál. Spíše bychom měli teologii hledat dole. Teologie je tak pro církev gotickým portálem. Je tím, co tam najdete v prachu na chladné dlažbě, ale je také klíčem, kterým se otevírá starý zámek. Někdy je dost možná páčidlem, nebo v některých případech i beranidlem. A v extrémním případě se může stát i ohněm, který dřevěná vrata prostě a jednoduše spálí. Už se více otevírat nebudou. Zůstane pouze portál, zcela průstupný, ale bez uvádění do tajemství. Nebude již co otevírat. Každý, kdo k portálu přijde, pocítí metafyzický průvan. A teologie se pak stane spíše ohmatáváním skrytosti.
Pro můj vlastní život je teologie aktuálně asi jako téma vampirismu. Když ji děláte poctivě, stanete se upírem. Setkání s Nevyslovitelným vás promění v popkulturní reprezentaci toho, čeho se církev, ale vůbec i člověk jako takový bojí a čím je současně přitahován. Je to pak balancování na hraně kýče. Pocítíte vyhnanství do temné krypty, kde můžete akorát meditovat a poslouchat staré rockové vypalovačky. Ven vycházíte pouze v noci. Hodně mluvíte o věčnosti a taky o svobodě, protože vždy se můžete rozhodnout, jestli budete lidi vysávat, nebo jim pomáhat.
Dominik Mádle, číšník, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Bělušice, 31 let
Za prvé: Teologie dává církvi směr a hodnoty. Za druhé: Nejdřív jsem odpověděl, že nemá, protože jsem teologii nikdy nestudoval, ale při větším zamyšlení jsem zjistil, že by mít mohla. Sice zprostředkovaně, přes zdejšího pana kaplana ve věznici, který mi předává informace a já podle nich přehodnocuji své dosavadní hodnoty a chování. A někdy se díky panu kaplanovi zachovám jinak, nežli bych se zachoval normálně.
Martin Fischer, nedokončené studium VŠCHT, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Bělušice, 46 let
Teologie jako nauka o víře poskytuje filozofický náhled na smysl a směr víry. Měla by zjednodušit a udávat návod, jak v běžném životě navzdory všem současným tlakům zachovat svou víru a naplňovat naši ideu stát se lepším člověkem.
Dominik Melichar, ředitel sociálního zařízení, Náchod, 50 let
Pro můj život z víry má teologie hodnotu, pokud dokáže propojit teoretickou a naučnou složku s duchovním životem, tedy nakolik dokáže převést intelektuální část do části prožitkové. Pokud mne teologické pojednání zve ke konkrétnímu uskutečnění v duchovním životě, a tedy mne vede k duchovnímu mistrovství, má pro mne význam. Pokud je teologie čistě teoretická, faktická a rozumová, mám k ní stejnou nedůvěru, jakou mám v lidskou mysl. Pokud je teologie navázaná pouze na mysl, nevede člověka k vyššímu vědomí (Boha), ale vede ho spíše do života v bezvědomí. A tento stav bytí se mi nezdá moc výhodný.