Vzpomínky Stanislava Sousedíka, Vladimíra Petkeviče, Tomáše Machuly a Norberta Schmidta
Stanislav Sousedík: Za Karlem Šprunkem
Před několika dny, 3. července 2024, odešel na věčnost dlouholetý, zasloužilý učitel filozofie na KTF, jeden z našich nejpřednějších překladatelů filozoficko-teologické literatury a sám i její ceněný autor, pan PhDr. Karel Šprunk. Zesnulý byl mým kolegou v učitelském úřadu na KTF a v osobním životě milým přítelem. Rád bych zde připomněl zvlášť mladší generaci na základě svých vzpomínek a znalostí dílo zesnulého a jeho nelehký životní příběh.
Karel se narodil 11. 2. 1928 v učitelské rodině v Kovářově u Písku. Jeho rodiče byli upřímně a čestně smýšlející komunisté. Z toho hlediska je jistě překvapující, že se Karel po studiích na gymnáziu v Písku rozhodl stát knězem a přihlásil se ke studiu na pražské teologické fakultě, která byla tehdy (roku 1947) dosud ještě začleněná do organismu Karlovy univerzity. Odklon od zaměření rodiny, která však jeho rozhodnutí plně respektovala, byl u Karla vyvolán především jeho zájmem o literaturu, především francouzskou.
Připomeňme si, že ve Francii došlo ve 20. letech minulého století po překonání modernistické krize k velkému rozvoji katolictví, projevujícímu se mimo jiné i významnou činností kulturní. Připomeňme si tu velké prozaiky (L. Bloy, G. Bernanos, F. Mauriac atd.), básníky (P. Claudel), ale i představitele obnovené filozofie tomistické (R. Garrigou-Lagrange, J. Maritain, E. Gilson aj.). Do českého prostředí začal tyto francouzské kulturní výkony uvádět jako jeden z prvních staroříšský Josef Florián, francouzské impulzy rozvíjeli pak u nás s pozoruhodnou tvůrčí samostatností další katoličtí tvůrci (z prozaiků J. Čep, J. Durych, z básníků J. Zahradníček, B. Reynek atd.). Ohlasu u nás došel zásluhou olomouckých dominikánů i francouzský tomismus. Vlnou toho nadšeného a poměrně úspěšného katolického snažení byl zasažen jako student píseckého gymnázia i Karel Šprunk. Raně probuzený zájem filozofický, hlavně touha seznámit se s dílem J. Maritaina, ho vedla k intenzivnímu studiu francouzštiny, a posléze dokonce k rozhodnutí pro kněžskou dráhu.
Jeho úspěšné studium teologie bylo přerušeno známými politickými událostmi, jež vedly k vyloučení pražské teologické fakulty ze svazku univerzity a zřízení Cyrilo-metodějské bohoslovecké fakulty. Karel Šprunk náležel k těm, kdo na tuto nově zřízenou fakultu již nepřestoupili; místo toho si na Filozofické fakultě UK zapsal obor francouzština–čeština. Po úspěšném absolvování působil jako odborný asistent na tehdejší Univerzitě 17. listopadu (úkolem tohoto dnes již neexistujícího učiliště bylo poskytovat vyšší vzdělání inteligenci z rozvojových zemí). Zde se začal odborně zabývat teorií překladu, zároveň však, pokud mu to zaměstnání dovolilo, prohluboval své vzdělání v oboru filozofie a teologie.
Své aktivní křesťanství měl příležitost poprvé uplatnit v přechodném uvolnění poměrů roku 1968. Přednášel tehdy na různých v té době vzniklých veřejných seminářích a shromážděních, zcela pravidelně pak s velkým úspěchem vyučoval spolu s tamějším administrátorem, nadaným P. Kadlecem, v historicky působivém zázemí kostela alžbětinek. Získal si zde řadu oddaných, za ním pravidelně docházejících posluchačů, přátel a přímo i obdivovatelů. Krátké intermezzo relativní svobody bohužel brzy skončilo a dr. Šprunk byl v průběhu následujícího „normalizačního procesu“ z Univerzity 17. listopadu odstraněn.
Protloukal se pak až do převratu roku 1989 jako lektor cizích jazyků v různých tehdy organizovaných podnikových kurzech. Lehké to neměl: Příjem neměl pravidelný, kurzy se často konaly mimo Prahu. Karel však neklesal na mysli. Domácí prostředí (zůstal totiž natrvalo neženatý) mu zajišťovala maminka, s níž po otcově smrti žil v družstevním bytě v pražském Zahradním Městě. Ze zkušeností roku 1968 mu zůstalo vědomí, že české katolické prostředí potřebuje k přežití katolicky orientovanou duchovní i odbornou literaturu. Karel na tuto potřebu reagoval tím, že zahájil – zprvu spíše jen pro sebe a své nejbližší okolí – vytrvalou překladatelskou činnost. Šíře jeho zájmů byla ovšem nadále široká a stojí jistě za zmínku, že se ve volných chvílích, jichž mu jistě nezbývalo mnoho, věnoval i činnosti dramatické. Napsal dvě vtipné jednoaktovky: Úvod do ženské logiky (1978) a Docenti a strašidla (1980). V Praze tehdy vzniklo několik režimem sice nerado viděných, ale přece jen trpěných malých divadélek a v jednom z nich (Divadlo v Nerudovce) byly oba kusy s Karlovou osobní hereckou účastí s úspěchem inscenovány. Byla to ovšem jen životní odbočka, jež na jeho další vývoj neměla trvalého vlivu.
Ke studiu filozofie, které se nyní v první řadě věnoval, dostalo se mu solidního základu již během teologických studií, při nichž byl posluchačem oblíbeného a vědecky zdatného prof. Jaroslava Beneše. Na základu od něj získaném budoval v 70. a 80. letech horlivě dál studiem a překlady: obojí ostatně splývalo Karlovi vždy jaksi v jedno. V 80. letech, kdy se již moc režimu začala drolit, odhodlal se Karel zasílat své překlady do zahraničí (jednalo se hlavně o věci, kterých bylo tehdy nejnaléhavěji zapotřebí, tj. vysokoškolské učebnice filozofie). Zde bylo něco z nich vytištěno a pašováno tajně zpět do ČSSR. Když byl tímto způsobem vytištěn Šprunkův překlad Anzenbacherova Úvodu do filosofie, došlo k věci, jež nás všechny nemálo rozradostnila. Kniha vydaná bez udání místa a roku doputovala zpět do naší vlasti zřejmě v poměrně značném počtu exemplářů a časem jsme zjistili, že ji při výuce začali užívat i učitelé na tehdejších katedrách marxismu-leninismu. A tak ti, kteří Šprunkovi v akademické dráze kdysi zabránili, využívali nyní jeho v ústraní vniklé práce při své vlastní činnosti. To, že nám tito lidé již nejsou názorově tak propastně vzdálení, jako tomu bylo kdysi, jsme si tehdy ještě neuvědomovali.
Po tom, co jsem v přechozím uvedl, nikoho asi příliš nepřekvapí, že převrat v roce 1989 zastihl Šprunka jako již erudovaného odborného filozofa. Není proto divu, že se mu záhy dostalo povolání na KTF, kde počal od roku 1991 působit jako učitel filozofie. S ohledem na věk, ale především v důsledku své skromnosti a osobní odříkavosti Karel již neusiloval o habilitaci. Ušetřenou energii hodlal věnovat užitečnějším věcem než „honbě za tituly“. Měl vrozené „učitelské buňky“ a svůj pedagogický talent i rozsáhlé znalosti s úspěchem využil především při výuce. Byl vlídným učitelem, přitom však dokázal mladé lidi i něčemu opravdu naučit (a také odnaučit, totiž planému, zdánlivě učenému filozofickému blábolení). Vedle své učitelské činnosti pokračoval Karel se zvýšenou intenzitou i ve své činnosti překladatelské. K jejím vrcholům náleží jistě překlad Leibnizovy Theodiceje (Oikúmené, 2004) a Kantova spisu Náboženství v hranicích čistého rozumu (Vyšehrad, 2013). Rozsah jeho překladatelské práce je obdivuhodný a právem za ni byl roku 2014 vyznamenán ministrem kultury medailí Artis patriae amicis. Není zde místa vypočítávat všechna díla, za jejichž českou verzi mu česká kultura vděčí. Z posledních let je to zejména výborná (ale bohužel málo využívaná) práce německého novozákonního biblisty M. Reisera Nepohodlný Ježíš (Triton, 2019) a pak ovšem monumentální dílo R. Guardiniho Pán (Triáda, 2022), na jehož překladu se K. Šprunk podílel (spolu s V. Petkevičem).
K náležitému ocenění životního díla našeho zesnulého přítele a kolegy nestačí však upozorňovat jen na jeho činnost překladatelskou. Je třeba přihlédnout i k jeho činnosti v oblasti filozofické terminologie. Je známo, že studium textů sv. Tomáše není možné bez dosti rozsáhlé znalosti terminologické. Česká terminologie pro tuto oblast nebyla v 90. letech k dispozici, přesněji ta dosavadní ustrnula a jazykově zastarala. Vzpomínám, s jakými obtížemi jsem sám laboroval, když jsem roku 1991 zahájil na filozofické fakultě výuku s úkolem seznamovat posluchače mimo jiné s texty Tomáše Akvinského. Zprvu jsem se pokoušel číst s posluchači latinský originál. Šlo to, jenže se mé semináře postupně proměnily v jakýsi opakovací kurz latinské mluvnice. To nebylo samozřejmě možno připustit. Překládal jsem proto texty v rámci své domácí přípravy, opisoval je tehdy ještě na psacím stroji a mechanicky kopíroval. Výuka probíhala snáze, ale kopií bylo málo a studující neměli k dispozici studovaný text v celku. Terminologii jsem se pokoušel vytvářet „za pochodu“. Podobně postupovali i jiní učitelé a ovšem i Karel Šprunk sám. Rodila se tedy nová terminologie, což bylo dobré, ale bylo v ní i mnoho nejednotnosti. Ta byla odstraněna teprve kolektivním překladem soustavného díla Josefa Gredta Základy aristotelsko-tomistické filosofie (Krystal OP, 2009), jehož hlavním redaktorem se stal s jednohlasným souhlasem všech zúčastněných právě Karel Šprunk. Ten mu věnoval neobyčejnou péči, probíral individuálně se všemi překladateli terminologické otázky jejich dílčích příspěvků a jako všemi respektovaná autorita rozhodoval definitivně sporné otázky. Zveřejněním překladu vzniklo dílo, jež je – nehledě na jeho obsahový význam – i spolehlivým terminologickým a vůbec jazykovým repertoriem současného českého tomismu. Karlem Šprunkem kodifikovaný odborný jazyk přispěl mimo jiné k jednotnému rázu překladů děl Tomáše Akvinského, jež záslužně vydává dominikánské nakladatelství Krystal OP. Tyto překlady, na nichž se Karel i autorsky podílel, jsou na úrovni nejlepších překladů cizojazyčných, vzniklých v prostředí národů, jež mají daleko rozsáhlejší tradici pěstování filozofie než my, Češi. Je škoda, že těchto překladů, k jejichž kvalitě náš zesnulý přítel tolik přispěl, není při výuce využíváno v širším rozsahu. To se ovšem může nyní, kdy bylo na KTF zřízeno studium filozofie, významně zlepšit. Chceme-li o to usilovat, neměli bychom ovšem nikdy zapomenout, že jedním z těch, kdo nám svou prací tuto možnost pomáhali otevřít, je náš milý přítel a věrný spolupracovník, PhDr. Karel Šprunk.
Jeho plodný život se uzavřel. Zemřel, aby procitl a nasytil se pohledem na Boží tvář. Jeho odkaz však nás, kteří dosud zůstáváme, zavazuje, abychom se po jeho příkladu nedali odradit překážkami, nepropadali malomyslnosti, neustrnuli nikdy na již dosaženém, nýbrž stále pokračovali.
(Psáno 8. července 2024 pro web KTF UK)
Vladimír Petkevič: Noblesní člověk, skvělý překladatel, hluboký filozof
Nepamatuji se už, kdy jsem se s panem doktorem Šprunkem seznámil, ale letos je to nejméně sedmnáct let, co jsme spolu začali spolupracovat na českých překladech knih Jacquesa Maritaina a Romana Guardiniho vydávaných nakladatelstvím Triáda. Prvním plodem naší spolupráce bylo větší dílo Jacquesa Maritaina Člověk a stát (Triáda, 2007), které Karel Šprunk přeložil z francouzštiny a já zredigoval poté, co mi tehdy Robert Krumphanzl z tohoto nakladatelství nabídl spolupráci. Za dva roky (2009) následovaly další dvě knihy: Maritainovo dílo Sedm lekcí o jsoucnu a Guardiniho knížka O podstatě uměleckého díla (Zahnerův výbor Guardiniho textů), obě opět ve Šprunkově překladu a mé redakci. Naše spolupráce pak pokračovala přípravou českého vydání dalších čtyř děl J. Maritaina: Odpovědnost umělce (Triáda, 2011), O filosofii dějin (Triáda, 2014), Situace poezie (J. Maritain a jeho žena Raïssa, Triáda, 2017), Devět lekcí o základních pojmech filosofické etiky (Triáda, 2020; na redakci spolupracoval i Ondřej Tuček). K většině těchto knih napsal Karel Šprunk i doslov, který ukázal, jak hluboce zná díla obou myslitelů.
Zpočátku naší spolupráce jsme komunikovali jen e-mailem a vídali se málo: občas na redakční radě čtvrtletníku Universum nebo při jiných příležitostech (na oslavě narozenin společných známých nebo na kulturních akcích). Pak jsme se ale setkávali častěji, zejména při práci na našem jediném společném překladu.
Jednou z knih, které pana doktora Šprunka zaujaly, bylo i rozsáhlé dílo Romana Guardiniho Pán. Roku 2013 se obrátil na Triádu s tím, že kniha se mu velmi líbí a že by bylo dobré, kdyby byla přeložena do češtiny. Ale že se – vzhledem ke svému věku (tehdy mu bylo 85 let) – obává, že knihu možná nedokončí, ale že by se na jejím překladu rád podílel, kdyby se našel nějaký další překladatel. Mezitím si ovšem knihu začal překládat sám. Po nějaké době, tuším, že to bylo krátce po roce 2013, jsme se nějak domluvili a já začal redigovat Šprunkův překlad předmluvy a prvních čtyř velkých kapitol Pána. Zároveň mne pan doktor požádal, abych se pustil do překladu zbývajících kapitol 5–7. Mezitím doplnil překlad studie Maria Reisera Postava Ježíše u Romana Guardiniho a historický Ježíš a vlastní doslov. Pak už zbývala redakce celého textu, při níž jsem mohl pana doktora lépe poznat.
Navštěvoval jsem ho u něj doma v Zahradním Městě. Vždycky mi uvařil čaj a pak jsme se ponořili do zapeklitých pasáží Guardiniho textu ve snaze najít optimální překladatelská řešení. Byla to pro mne veliká radost moci sdílet se svým nesmírně bystrým spolupřekladatelem, tehdy už devadesátiletým, radost z Guardiniho textu a z překladatelských nápadů, které přicházely většinou z jeho strany, někdy z mé, ale vždy jako výsledek naší debaty, na kterou jsem po svém odchodu vždy dlouho vzpomínal a vždy se pak těšil na debaty další.
Neradoval jsem se však jen z naší spolupráce, ale i z toho, že mohu být s tak vzácnou osobností, nesmírně pracovitým člověkem pronikavé inteligence a zároveň neobyčejné vlídnosti, skromnosti a laskavosti. Když se na mne podíval, měl jsem pocit, že jeho pohled je – nepateticky řečeno – hluboce láskyplný. Z celé jeho osobnosti vyzařovala noblesa a úcta k druhému. Když jsme spolu rozprávěli a vyjadřovali různé názory, třeba i nesouvisející s naší prací, jen s mírností projevoval nesouhlas s mým názorem, zato vřele vyjadřoval svůj souhlas. Při setkáních s ním jsem cítil, že vedle bezvadně logického, metodického a racionálního myšlení disponuje dr. Šprunk čímsi, co Blaise Pascal nazval jemným duchem, „esprit de finesse“, či John Henry Newman „illative sense“. Tato schopnost specifického vyciťování, zakoušení či prožívání umožňovala Šprunkovi hluboko pronikat do myšlení a osobností těch, které s mimořádným umem překládal a jejichž díla při překládání promýšlel. Je to mimochodem schopnost, kterou Marius Reiser připisuje ve svém výše zmíněném textu, připojeném k českému vydání Guardiniho Pána, i Guardinimu, a možná i proto byl tento autor Šprunkovi blízký.
Poslední knížka, kterou jsme pro Triádu připravovali, byl Šprunkův překlad Maritainova rozsahem menšího, leč náročného filozofického díla Krátké pojednání o existenci a existujícím subjektu (Triáda, 2023). Tady se naplno projevila jeho obrovská filozofická a jazyková erudice (perfektně ovládal němčinu, francouzštinu, latinu a možná i další jazyky), kdy jsem mu v diskusích o obtížných místech pouze sekundoval a kdy mne spíš poučoval a odhaloval mi smysl velmi nesnadných filozofických pasáží. V závěru redakčních prací mne Robert Krumphanzl požádal, abychom doplnili překlad latinských citátů z Teologické sumy sv. Tomáše, jehož Maritain hojně citoval. Pokusil jsem se o to sám, leč zcela neprofesionálně, protože nejsem znalec Sumy ani co do obsahu, ani co do jazykové stránky latinského znění. Pan doktor mne náležitě vyškolil: opravil mi řadu překladatelských omylů a předvedl mi tak, jak hluboce Sumu zná a že povrchní znalost latiny k aspoň průměrnému překladu naprosto nestačí. Byla radost s ním spolupracovat.
Jednou mne během naší spolupráce dr. Šprunk požádal, zda by si na můj počítač nemohl uložit některé své překlady, s čímž jsem – velmi poctěn jeho důvěrou – vřele souhlasil. Poté jsem jej také sám vybízel, aby si své další texty u mne pro každý případ ukládal. Pan doktor totiž často překládal to, co se mu líbilo či co ho zaujalo, „do šuplíku“ a tyto své překlady pak nabízel k publikaci. Zůstaly po něm překlady přinejmenším dvou dosud nepublikovaných Maritainových děl: Tvůrčí intuice v umění a poezii (Creative Intuition in Art and Poetry) a Kristova církev (De l’Église du Christ). Velmi rád bych se podílel na jejich českém vydání.
S Karlem Šprunkem jsem se naposledy setkal na velikonoční pondělí 1. dubna 2024 v Domově sv. Karla Boromejského v pražských Řepích, kde na samém sklonku života přebýval. Přinesl jsem mu zmíněný poslední překlad díla Jacquesa Maritaina a krátce jsme spolu promluvili. Pár dnů nato navštívila pana doktora moje manželka, která jej přijela pozdravit a přinést mu něco na zub. V červenci jsem mu psal e-mail, že bych se s ním opět rád sešel, ale to už pan doktor, který mi vždy o Vánocích přál „jistotu stálé Boží přítomnosti“, nebyl na tomto světě…
(Psáno pro revue Salve a Universum.)
Tomáš Machula: Dělník filozofie skrytý ve stínu
Lidé z mé generace, kteří studovali v 90. letech, mohli jen těžko minout osobnost Karla Šprunka. Sám byl člověkem velmi tichým a nenápadným. Kromě toho zůstal vždy jen, jak se říká, „malým doktorem“ (tj. měl titul PhDr., a nikoli CSc., nebo Ph.D.), což znamenalo, že jeho role v akademických funkcích byla vždy jen okrajová. Přesto si ho musel pamatovat asi každý, kdo se s ním setkal, ať už jako s učitelem, nebo na různých setkáních a konferencích, kterých se účastnil. Karel Šprunk se uměl zeptat tak, že člověk pochopil, kolik toho ještě neví, a přitom ho to nepřivedlo do rozpaků. Ano, když vzpomínám na rozhovory s ním, musím konstatovat, že se spíše ptal, než vysvětloval. V tomto ohledu byl velmi sokratovský. Pak ale něco poznamenal, jako by se sám zamýšlel, a bylo to obvykle velmi trefné. Nepoučoval, ale hodně naučil.
Jedna z nejsilnějších stránek jeho odborné práce však nebyla výuka, ale schopnost překládat. Byl opravdovým znalcem jazyka i filozofie. Tuto obojživelnost bych rád podtrhl. Existuje dost lidí znalých jazyka i teorie překladu, existuje také dost filozofů dobře chápajících historické filozofické texty. Je ale nemnoho těch, kteří umí obojí a překládání se věnují. V dnešní době zaměřené na výkon, pokud možno publikační, pokud možno zahraniční a pokud možno „impaktovaný“, se překlady klasické filozofické literatury příliš vysoko nehodnotí. Je to velmi obtížná služba nejen filozofické obci, ale především studentům a širší intelektuálně orientované veřejnosti. Kdo je znalcem Descartesa, je bezpochyby schopen si ho číst v latině či francouzštině, takže mu český překlad tolik nechybí, ale filozofické knihy nejsou určeny jen profesionálním filozofům. Mají vzbuzovat veřejnou debatu, mají se s nimi seznámit i studenti, a to nejen studenti filozofie. Karel Šprunk si s malým akademickým hodnocením překladů hlavu nedělal. Neměl to zapotřebí. Místo toho raději něco přeložil.
Jeho záběr byl neuvěřitelně široký. Od učebnic (např. pro porevoluční rozvoj filozofie zásadní kniha Arna Anzenbachera nebo Störigovy Malé dějiny filozofie, které spolupřekládal) přes jeho oblíbence Jacquesa Maritaina, Tomáše Akvinského, Descartesa, Milla, Kanta až k teologickým dílům. Překlady jsou to nejen srozumitelné a čtivé, ale i terminologicky nesmírně zdařilé. Když před řadou let inicioval prof. Sousedík překlad Gredtova novoscholastického kompendia, důvodem bylo i promyšlení a ustavení české terminologie odpovídající zásadním termínům scholastické a na scholastiku navazující filozofie od středověku až po dnešek.
Podobně byl vlastně jakýmsi neoficiálním inspirátorem a zakladatelem nového překladu Tomášovy Sumy teologie. Idea udělat nový překlad celé Sumy se objevila v kroužku odborníků na Tomáše, kde Karel Šprunk nebyl. Ale tato idea by se neobjevila bez jeho překladů vybraných textů Sumy, které nakladatelství Krystal OP vydalo pod názvy O zákonech v Teologické sumě a O lásce v Teologické sumě. Tam se snažil vyrovnat s nesmírnými obtížemi termínů pro lásku: caritas, dilectio, amor i s řadou psychologických termínů jako appetitus concupiscibilis, irascibilis, affectus, concupiscentia, sensualitas apod. Bez těchto jeho prvních sond do problematiky by podle mého soudu myšlenka přeložit moderním způsobem celou Sumu vůbec nevznikla. Jeho neviditelné místo v tomto projektu se časem mírně zviditelnilo, neboť Karel Šprunk v rámci tohoto projektu přeložil ještě několik rozsáhlých částí Sumy, které buď již vyšly, nebo brzy vyjdou. Ale z důvodu své bytostné skromnosti a usebranosti, stejně jako z důvodu slábnoucích sil ve velmi vysokém stáří, se již akcí okolo nového překladu neúčastnil. Je ale pořád přítomen. Jako jeden z těch, kteří na novém překladu pracují (aniž bych se mohl vůbec srovnávat s překladatelskými kvalitami Karla Šprunka), se často při nějakém překladatelském oříšku ptám sám sebe, jak by to asi přeložil on.
Když o tom přemýšlím, připadá mi to velmi charakteristické. Karel Šprunk stál v pozadí celé řady věcí jako jakýsi základ domu, který po dokončení stavby skoro není vidět, ale bez kterého by dům pevně nestál. Tato jeho osobitá nenápadnost se vlastně projevila i při snaze zviditelnit veřejně jeho práci a vyznamenat ho čestným doktorátem Jihočeské univerzity. Toto ocenění bylo schváleno vědeckou radou, ale dříve než bylo možné ho oficiálně slavnostně předat, přišly covidové restrikce a po nich už zhoršující se Šprunkovo zdraví nedovolilo uskutečnit veřejné slavnostní předání. Karel Šprunk je tedy oficiálně doktorem honoris causa Jihočeské univerzity, ale vlastně se o tom skoro neví. Představuji si, že na posledním soudu si Karel Šprunk sedne někam nenápadně dozadu. A jak se říká v Lk 13,10, bude pozván dopředu. Jako ctihodný a zasloužilý dělník na poli filozofie i teologie, který zprostředkování díla jiných lidí ku pomoci kolegům, studentům a veřejnosti nadřadil nad prezentaci sebe sama.
Norbert Schmidt: „Rozlišovat, ale neoddělovat.“ – Karel Šprunk, revue Salve, CTU a Triáda
Učil mě filozofii na KTF. Tichý, plachý… a to až tak, že jsem mu paradoxně naslouchal. Připomínal mi od prvního setkání starobylý křehký pergamen.
Osobně jsme se blíže poznali až při přípravě vydání revue Salve 4/2005 o hledání univerzality. Pod tímto trochu krkolomně znějícím názvem jsme soustředili soubor textů o konceptu přirozeného zákona. V Mnichově se mi podařilo sehnat svolení přeložit tehdy hodně diskutovaný záznam setkání Jürgena Habermase a Josepha kardinála Ratzingera, které se uskutečnilo v Bavorské křesťanské akademii v lednu 2004. Nábožensky amuzikální myslitel, slavný levicový neomarxistický – v době před kulturními válkami tato přízviska ještě nezněla jako nadávky – filozof a sociolog z Frankfurtské školy, který podstatně spoluovlivnil současné chápání západní liberální demokracie, a to nejen té německé, vždy zdůrazňující klíčovou roli vzájemné komunikace. Proti němu z očí do očí neméně slavný, tentokráte konzervativní – také kdysi nepejorativní přívlastek – myslitel, teolog, neúnavný obhájce oboustranně potřebné souvztažnosti víry a rozumu, toho času oficiální vrchní strážce katolického pravověří – prefekt vatikánské Kongregace pro nauku víry. A dnes už víme, že i budoucí papež Benedikt XVI. Tématem byly předpolitické mravní základy svobodného státu, možnosti domluvy v provázaném pluralitním světě a role náboženství v tom všem. (Ostatně i po dvaceti letech, jak jsem tím teď listoval, elektrizující čtení.) Tyto nelehké texty jsme chtěli mít samozřejmě kvalitně přeložené do češtiny. Na setkání redakční rady se všichni shodli, že v Čechách nenajdeme pro tento úkol nikoho lepšího než právě Karla Šprunka. Ten nakonec nedodal jen perfektní tlumočení jedinečného mnichovského setkání, ale také něco navíc: překlad a komentář k textu Dunse Scota. Ona milá skromná nabídka, že tu má „ještě něco drobného, kdyby se hodilo“, pro něho byla příznačná, jak jsem později poznal. A vždy skvělá.
Nejvíce nás sblížilo společné přemýšlení o náboženství, umění a kultuře. K nápadu udělat samostatné číslo o Jacquesu Maritainovi (2/2006), jehož hlavním autorem se stal Karel Šprunk, jsem dospěl přes Marie-Alaina Couturiera OP (text jsem mu věnoval v Salve 4/2004). Dílo francouzského filozofa se pro dominikána, ve světě umění neméně slavného, totiž stalo důležitým teoretickým východiskem při změně pohledu na současné umění, a to – světe div se! – díky nové recepci díla Tomáše Akvinského, viz Maritainův spis Umění a scholastika. Couturier začal spolupracovat s předními avantgardními umělci, jako byli Henri Matisse, Fernand Léger nebo Le Corbusier. Vznikly tak jedny z nejpozoruhodnějších realizací sakrálních staveb 40. a 50. let minulého století. Tuto načatou kapitolu jsme se tedy rozhodli prohloubit. Maritain byl pro katolický svět důležitý nejen novým pohledem na kulturu, ale především doceněním demokracie a lidských práv, což se naplno projevilo po II. světové válce. Zásadně ovlivnil i změnu pohledu na židovství a další náboženství, jak ji následně oficiálně formuloval i II. vatikánský koncil. V neposlední řadě byl také politikem, francouzským velvyslancem u Svatého stolce a osobním přítelem papeže Pavla VI. A celoživotní láskou Karla Šprunka.
Maritainovské Salve se stalo vůbec prvním číslem, které se na určitý okruh témat dívalo optikou jedné osobnosti. Objevili jsme princip, který jsme později použili ještě několikrát. S tímto Salve mám spojený i počátek dodnes trvajícího přátelství s Klárou Jirsovou (tehdy ještě Jelínkovou) a Martinem Bedřichem, zbrusu novými posilami týmu naší revue. Pamatuji se na jeden střípek, který se myslím do čísla nakonec nedostal. Při přípravě jsem se jednou pana Šprunka ptal, zda se nikdy netoužil s Maritainem osobně potkat. „Ale to víte, že ano!“ odpověděl. „Na sklonku šedesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily, jsem za ním dokonce do Francie vyrazil. Maritain žil po smrti své ženy Raïssy blízko Toulouse v poustevně při komunitě Malých bratří Charlese de Foucaulda. Ale nezastihl jsem ho. Byl právě někde pryč a já už nemohl prodlužovat pobyt. A pak nastala doba normalizace a nový zákaz cestování. Brzy nato, v roce 1973, Maritain bohužel zemřel.“
Zájem o šíři katolicismu, jeho univerzalitu, důležitost provázanosti a interakce se současnou kulturou, a to při vědomí důkladné znalosti tradice se staly spojujícím základem našeho občasného setkávání. Bylo proto jen logické, že jsem Karla Šprunka přizval i na schůzky právě vznikajícího Centra teologie a umění při KTF UK (2006), které jsme spolu s Albertem-Peterem Rethmannem iniciovali. Pamatuji si na dlouhé hovory ve Šprunkově kabinetu. Byl ostatně na Katolické teologické fakultě jedním z mála, koho myšlenka důležitosti podobné platformy zajímala a kdo bez váhání nabídl spolupráci. Pomáhal vymýšlet i název této nové malé instituce. Později jsem také panu Šprunkovi vyprávěl o současných paralelách ke Couturierovi a Maritainovi, o cestě do Kolína nad Rýnem, o architektu Rudolfu Schwarzovi a vlivu, který na něho měl teolog Romano Guardini, tehdy u nás známý víceméně jen díky úvahám o liturgii. Na jeho tehdejší spontánní reakci a nápad si pamatuji, jako by se to stalo včera. Na chvíli se odmlčel, zadíval se kamsi do dálky, usmál se a pak řekl: „Víte co, když seženete potřebné texty a nakladatele, toho Guardiniho přeložím.“ A tak se i stalo. Díky Walteru Zahnerovi z Německé společnosti pro křesťanské umění a nakladatelství Triáda Roberta Krumphanzla vyšla zanedlouho, v roce 2009, kniha O podstatě uměleckého díla ve výborném Šprunkově překladu. Vznikl soubor, který mapuje Guardiniho myšlení na tomto poli v takové šíři a důkladnosti, že srovnatelný dodnes v němčině neexistuje. Byla to také první z řady guardiniovských knih, které pro Triádu Karel Šprunk připravil. Vůbec prvním Šprunkovým překladem pro toto nakladatelství se stalo – jak jinak – Maritainovo stěžejní dílo Člověk a stát, které vyšlo v roce 2007.
Třetí číslo revue Salve, které nese výrazný rukopis Karla Šprunka a které bych rád zmínil, jsme nadepsali „křesťanství a filozofie“ (2/2009). Na konci čísla věnovaného křesťanské, respektive katolické filozofii najdeme i jakýsi Šprunkův jasně strukturovaný filozofický testament. Nadepsal ho „Co znamená být katolickým filozofem. Filozofie jako služba pravdě“. Zdůrazňoval v něm mimo jiné, že když chce „katolík filozofovat, neodkládá svou víru do bezpečného trezoru“. Jako inspirativní vzory svého pojetí filozofa překvapivě neuvádí Maritaina, Marcela, Scota či sv. Tomáše Akvinského, ale Jana Křtitele a Marii. V nich nalézal služebný, přijímající a nad sebe ukazující rys poctivého myšlení v nejčistší podobě. Karel Šprunk však dobře věděl, že termín „křesťanská filozofie“ nebo třeba „křesťanská politika“ – a stejně tak „křesťanské umění“ – je „poněkud nepříjemný“. Vzniká totiž „dojem, že se tu činí posvátným něco, co je svou povahou světské, a že se z filozofie činí něco konfesijního“. Také proto jsme na poslední chvíli název čísla změnili a místo „křesťanské filozofie“ oba pojmy jen spojili spojkou „a“. To drobné spojující a zároveň samostatnost zachovávající „a“ se pro nás stalo metodicky velmi důležitým i v jiných oblastech – viz například názvy „teologie a umění“, „hudba a liturgie“ a další. A ani ono hodně diskutované umění nepřišlo ve Šprunkově filozofickém čísle zkrátka. Salve o křesťanské filozofii jsme totiž doprovodili textovou, a hlavně fotografickou dokumentací Studánek, první umělecké intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora, kterou jsme s Klárou Jirsovou v rámci CTU realizovali. Pro postní dobu roku 2009 ji připravil Václav Cigler. Karel Šprunk se tehdy spolu s námi radoval, že se myšlenky, o nichž jsme dosud jen teoreticky debatovali, začaly vtělovat do konkrétních projektů a událostí.
Když se dnes ohlížím za roky 2004–2009, vidím je jako dobu, kdy jsme s velkou energií a chutí vytyčovali budoucí cesty, pokládali potřebné výhybky, vytvářeli nové formáty, vymýšleli velkorysé projekty – včetně například architektonické přestavby pražského dominikánského kláštera –, navazovali klíčová přátelství a hledali vhodné konkrétní zahraniční příklady a inspirace pro naši činnost. To vše ovlivnilo následující desetiletí (ne-li rovnou dvě) společné práce. A Karel Šprunk – už tehdy jsme ho vnímali jako vtělení starého moudrého katolického gentlemana – byl u toho. Nám o dvě až tři generace mladším velkoryse pomáhal, byl přítomný nejen radou, ale i pozorným nasloucháním a povzbuzujícím nadhledem, a v neposlední řadě i zcela konkrétní intelektuální prací.
***
Pohřební bohoslužba v kostele Svaté rodiny v Řepích, pátek 12. července 2024
Sedím v kostelní lavici. Klášter, jehož je kostel součástí, je dnes Domovem sv. Karla Boromejského, kde pan Šprunk strávil své poslední měsíce v péči sester boromejek. Myšlenky se mi rozbíhají do různých směrů. Vyčítám si, že jsem ho tady nenavštívil. A to přesto, že jsem měl doma už nějaký čas připravenou knihu fotografií Romana Guardiniho, kterou jsem mu chtěl věnovat. Zároveň cítím radost a vděčnost, že se dožil úctyhodného věku 96 let a že jsem ho směl potkat. To, co se odehrává v kostele, vnímám jen jakoby z velké dálky. Prohlížím si ale pozorně pozdně beuronskou byzantinizující výmalbu kostela ze začátku 30. let minulého století. Už v té době šlo o anachronismus. Probírali jsme ten Beuron kdysi i s panem Šprunkem. Romano Guardini, kterého tak skvěle překládal, už totiž v oněch 30. letech minulého století dokázal tento historismus překonat, možná právě v roce, kdy vznikly pražské malby, jež nás všechny tady uvnitř právě obklopují, a přiklonil se k moderní architektuře a expresionismu.
Přemýšlím pak i o účastnících tohoto posledního rozloučení ve Svaté rodině. Nemohu se té myšlence ubránit: Nebýt Karla Šprunka, asi by se už dnes mnozí takto v jedné místnosti dobrovolně nepotkali. Tak moc se názory některých během poslední doby vyhranily. To, co pro mě před dvaceti lety byly valéry, různorodé póly bohatého různobarevného katolického křesťanství, se dnes vyhrotilo až v nesmiřitelné, od sebe de facto oddělené tábory. Nepřeháním? Co by mi na to řekl pan Šprunk?
Vybavuji si vzápětí, jak při vší plaché skromné povaze Karlu Šprunkovi vždy tak trochu šibalsky jiskřily oči, když ho něco zaujalo, nebo jak sám nějak vtipně nebo překvapivě kontroval. Na fotografiích, které jsme pořídili v kavárně Slavia, když jsme s Klárou a Martinem s panem Šprunkem prvně debatovali o maritainovském čísle Salve, je to – myslím – dobře patrné. Rozhovor o jeho Maritainovi, který je vedle nich otištěný (připravili jsme ho o něco později korespondenčně spolu s Tomášem Chudým), jsme nadepsali „Rozlišovat, ale neoddělovat“. Abych si Karla Šprunka připomněl, nalistoval jsem si ho ráno, než jsem na pohřební bohoslužbu vyrazil. Mimo jiné v něm říká: „Bratrská láska vyžaduje, abych byl ke svému bližnímu tolerantní, a to znamená, abych uznával jeho právo existovat, hledat pravdu a vyjadřovat ji podle vlastního poznání a nikdy nemluvit a nejednat proti vlastnímu svědomí.“
Vracím se pohledem ke ztuhlé historizující výmalbě a dochází mi ještě jedna věc: Současné divadlo a umění nebyly pro Karla Šprunka žádnou „životní odbočkou, jež na jeho další vývoj neměla trvalého vlivu“, jak píše profesor Stanislav Sousedík ve svém jinak výstižném nekrologu na stránkách KTF UK. Naopak! V Karlu Šprunkovi celý život (nejen, ale i díky Maritainovi a Guardinimu) zněla silná múzická struna. Tak jsem ho alespoň osobně poznal. Umění, filozofie a teologie umění ho nikdy nepřestaly zajímat. A právě to Karla Šprunka asi dost podstatně odlišovalo od jiných, udržovalo ho v kondici, bylo zdrojem radosti a vtipu. Vědomí víceznačnosti a bohatosti světa, krásy a důležitost lidské hravosti mu dodávaly onu šíři pochopení a nadhled: „Rozlišovat, ale neoddělovat.“ A to s jiskřivým povzbuzujícím úsměvem.
Stanislav Sousedík (* 1931), český katolický filozof, spoluzakladatel a první šéfredaktor časopisu Studia Neoaristotelica. Působí na Katolické teologické fakultě UK.
Vladimír Petkevič (* 1954), český jazykovědec a překladatel, působí v Ústavu Českého národního korpusu.
Tomáš Machula (* 1971), český katolický teolog a filozof, působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, od roku 2022 trvalý jáhen v českobudějovické diecézi.
Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.