2/2024 Legenda k obrazovému doprovodu

Norbert Schmidt
Křížová cesta z Krickerhau

Vše se odehrálo v pondělí Svatého týdne 26. března 1945 před osmou hodinou ráno. Do kostela jsme přišli na zádušní mši za horníky, kteří zemřeli při důlním neštěstí. Stála jsem na empoře. Bylo mi tehdy dvanáct let. Najednou jsme zaslechli detonace a pískot sirén. Nálet. Pan farář Steinhübl vzal do ruky bohoslužebné nádobí a odešel rychle do sakristie. Pamatuju si ještě, jak jsem zahlédla kaplana Štefana Bičánika, který klečel u vedlejšího oltáře v jižní lodi. Do místnůstky ve věži jsem se už nevešla. Bylo tam plno. Zůstala jsem na kůru. V tu chvíli prolétla střechou bomba a explodovala. Tlaková vlna mě odhodila na schodiště. Všude se valil hustý šedý dým.

Když se po dlouhých minutách usadil a já vylezla živá zpod hromady dřeva, uviděla jsem před sebou boty pana kaplana, kterého zavalily střešní trámy. Už nedýchal.

Po neštěstí v kostele jsme s bratrem rychle utíkali domů. Ale následoval další nálet. Na hřbitov, kterým jsme probíhali, dopadlo postupně na patnáct bomb. Schovali jsme se do prvního kráteru, na dně byl ještě horký. Kolem samé výbuchy, úlomky náhrobků, křížů, kostí.

Když mi tento příběh paní Hildegarda Radovská na začátku března 2023 vyprávěla, seděli jsme v kanceláři Domu Karpatoněmeckého spolku ve slovenské Handlové. Za pár dnů, jak jsem se dozvěděl, oslaví Hilda – tak jí tu všichni říkají – své devadesáté narozeniny.1

Krátce před tímto setkáním jsem si ráno v doprovodu místního faráře Andreje Porubského prohlížel kostel sv. Kateřiny, kde se tragédie na konci války odehrála. Na empoře mě zaujaly obrazy křížové cesty, které jsem tu při své první návštěvě v roce 2019 nespatřil. Objevili je nedávno na půdě sakristie.2 Plechové desky, na nichž byly historizující výjevy namalované, nesly viditelné stopy násilného poškození – proděravěly je šrapnely a snad i střelba. Už samy o sobě dramatické pašijové scény tak vyzařovaly ještě silnější expresivitou. Farář mi prozradil, že vedle těch čtrnácti obrazů, které vidím, jich na půdě uchovává ještě dalších čtrnáct.

Odkud obrazy pocházejí i další souvislosti včetně toho, že paní Hilda stála během výbuchu letecké pumy na empoře právě za těmito pašijovými výjevy, mi docházely až postupně. Teprve po návratu do Prahy jsem se otce Andreje odvážil zeptat, zda by nám všechna zastavení nepůjčil příští rok na postní dobu do kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Poprvé od konce II. světové války bychom je vystavili v celku a současně se pokusili dozvědět – při jakémsi průzkumu akcí – co nejvíce o jejich původu, celém příběhu a jeho širších kontextech. Tak se díky handlovskému faráři i stalo.

*

Hornické městečko Handlová leží ve středním Slovensku uprostřed jednoho z úzkých údolí Karpat, které se táhne od Hronu nahoru k Prievidzi. Před II. světovou válkou tu většinu obyvatel tvořili etničtí Němci,3 kteří své městečko nazývali Kricker­hau. Handlová/Krickerhau se nacházela v jednom ze tří tzv. německých jazykových ostrovů na Slovensku. V severovýchodní spišské německé oblasti početně převažovali evangelíci. Bratislavský ostrov byl kulturně a konfesijně promíchaný. Ale v horách – v Hauerlandu – byla většina německého obyvatelstva katolického vyznání.

Díky těžbě hnědého uhlí a hospodářskému rozvoji se městečko od přelomu století značně rozrůstalo. Do starobylého gotického kostela sv. Kateřiny Alexandrijské (první zmínka 1376), který stojí na náměstí, se lidé na bohoslužby už sotva vešli. Na přelomu 30. a 40. let se v neděli slavily čtyři německé a dvě slovenské bohoslužby. Již po I. světové válce se uvažovalo o rozšíření kostela, ale nakonec se přistoupilo jen k jeho důkladné opravě. V roce 1926 byla obnovena také dřevěná empora, která obepínala od roku 1808 ze tří stran pozdně gotickou loď zaklenutou na dva středové sloupy (postavenou roku 1502). Podle farní kroniky se vnitřní výmalby kostela ujala dílna náboženského umění Ludwiga Schrameka z Banské Štiavnice. A právě Schramek opatřil všechna pole zábradlí dřevěné empory novými malovanými obrazy na plechových deskách. Polí bylo dvacet osm, a právě proto vytvořil štiavnický malíř také dvacet osm obrazů (viz fotografie na s. 161–163).

Ikonograficky se jedná o výjevy, které sledují jednotlivá zastavení křížové cesty a tajemství modlitby růžence. Celý cyklus začíná pěti radostnými tajemstvími – zvěstování, setkání Marie s Alžbětou, narození v Betlémě, obětování v Chrámu, nalezení v Chrámu. Pak následuje kombinace čtrnácti zastavení křížové cesty a pěti tajemství bolestného růžence – od modlitby v Getsemanské zahradě po uložení do hrobu – dohromady 18 desek. Schramek využil toho, jak se u obou modliteb překrývá téma samotného ukřižování, a tak dosáhl potřebného počtu výjevů pro pole handlovské empory. Křížová cesta z Krickerhau končí pěti tajemstvími slavného růžence – zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého, nanebevzetí Panny Marie a její korunování. V původní situaci kostela, jak nám ji zachycuje i dobová fotografie, se tedy jednalo o souvislý obrazový pás, který obepínal věřící v lodi. Nebylo na něm zobrazeno nic jiného než novozákonní dílo spásy, podstatné momenty Ježíšova a Mariina života a jejich oslavení – tedy centrální témata katolické víry.

Obrazový cyklus hrál v kostele především roli praktické modlitební a didaktické náboženské pomůcky. Aby se dala bez váhání identifikovat jen křížová cesta – ta totiž tvořila na rozdíl od růžence tradiční součást kostelního vybavení –, byly obrazy, které se k ní vztahují, označeny dole na výplňové kazetě malými římskými číslicemi. Díky své klidné barevnosti a výjevové bohatosti plnily malby v kostele samozřejmě i roli dekorační.

Ve svém uměleckém provedení nicméně jednotlivé obrazy vykazují kolísavou kvalitu. Zastavení samotné křížové cesty jsou na první pohled kompozičně pevnější a jednoznačnější než výjevy sledující růženec. Po zahájení intervence u Nejsvětějšího Salvátora jsme se díky historiku umění Mariusi Winzelerovi a výtvarníku Janu Slovákovi zanedlouho dozvěděli, že Schramek právě u křížové cesty použil tehdy značně rozšířený vzor – křížovou cestu pro kostel sv. Anny ve čtvrti Lehelu v Mnichově, kterou v roce 1888 namaloval profesor náboženské malby tamní akademie Martin von Feuerstein. Winzeler také objevil album černobílých reprodukcí Feuersteinovy křížové cesty, které vydali benediktini ve švýcarském Einsiedelnu již v roce 1899 (ukázky viz s. 164–165). A to jak v německé, tak i francouzské jazykové verzi. Feuersteinův obrazový cyklus se tak začal ihned po svém dokončení šířit po Evropě jako ideální prototyp pravověrného katolického křesťanského umění. Stal se předlohou i pro Schramekovu náboženskou dílnu. (Je pravděpodobné, že Schramek použil předlohu, jak to bylo tenkrát v podobných dílnách běžné, i pro ostatní výjevy s růžencovými tajemstvími, ale tu se zatím identifikovat nepodařilo.)

Je poučné a zajímavé, jakými slovy historik umění a kněz Joseph Popp v předmluvě alba Der Hl. Kreuzweg nach den Kompositionen von Martin Feuerstein4 opěvuje mistrovství mnichovského profesora náboženské malby. Ve zkratce nám jeho text dobře ukazuje, čeho si lidé na tomto typu křížové cesty tehdy nejvíce cenili: Kompozice jednotlivých zastavení jsou podle Poppa přehledné, omezené na několik postav, aby byl děj dobře rozeznatelný. Feuerstein oblékl figury „do kostýmů 13. století, aby celek nevypadal moderně a dostal styl, který odpovídá vážnosti“5 mnichovského neorománského kostela, pro který byl cyklus vytvořen. Připomeňme, že gotické umění zobrazovalo biblické výjevy v šatech, v jakých před obrazy přicházeli tehdejší návštěvníci. Ve Feuersteinově křížové cestě tedy záměrně vládne historismus. Nicméně jednu důležitou ikonografickou inovaci starého tématu profesor náboženské malby přece jen provedl. Krista totiž oblékl do bílého roucha, aby „vystupoval z každého obrazu jako zjevení z vyššího světa“.6 Malíř se inspiroval Lukášem 23,11, kde je uvedeno, že Herodes dal Spasiteli slavnostní bílé roucho7 a posmíval se mu. Popp vyzdvihuje na Feuersteinově křížové cestě přesně to, pro co bylo tehdy chváleno i beuronské umění: „Krvavá stránka pašijí není vyzdvihována více, než vyžaduje pravdivost vyprávění. Lidskému utrpení není ponecháno více svobody, než by se sneslo se zbožně usebranou atmosférou obrazu; všude vládne snaha hodná ocenění a to, že se nezobrazují odrazující krvavé scény, nýbrž vyzdvihuje vnitřní krása pašijí, a tak je zdůrazněna skrytá, ale zbožnému pohledu zjevná mírnost slávy Muže bolesti. Takové zobrazení plné síly poskytuje pozorovateli pevnou oporu a do morku kostí zdravou zbožnost. Jeho hluboká základní náboženská nálada udává téměř neodolatelným způsobem tón, aby se přistoupilo k modlitbě.“8

Joseph Popp podtrhuje, že se „každá velká doba snažila přidat to nejlepší k typu Bohočlověka. Románská perioda se drží obrazu vousatého muže středního věku […]. V gotickém zobrazení Kristovy hlavy se zrcadlí germánský hrdina. Od Giotta se renesance neostýchala vyjádřit v Kristu obraz krásného muže podle italského pojetí a poté ve velké a ohromující hlavě Krista Albrechta Dürera mužnou krásu Němce.“ A katolický historik umění pokračuje: „Feuersteinův Spasitel má od toho všeho něco, a přesto působí jako ucelená osobnost, která se těší navenek kosmopolitnímu vzezření – není to ale žádný krásný Žid –, z celého světa a pro celý svět, a tak vnitřně vládne vyšší harmonií duchovních sil. Tím se tento Kristus ukazuje hlavně jako nositel nového života, jako vyšší bytost a ideál všech, kteří se zrodili z prachu.“9 Feuersteinův Kristus podle Poppa „není žádný krásný Žid“. Ano, i tento temný dobový antisemitský rys bohužel v této křížové cestě rezonuje. Když si Feuersteinova Krista pozorně prohlížíme, hned nás také ještě napadá, že bychom při jeho popisu dnes nepoužili slovo „kosmopolitní“, jakým ho charakterizuje Popp. Feursteinův Kristus je vysoký bílý muž, Evropan. A jak to tenkrát asi mnozí chtěli: zdá se, že to je především Němec.

Jak už jsme naznačili, Feuersteinova křížová cesta dosáhla svého času tak velké obliby, že se stala vzorem pro mnoho jiných křížových cest napříč Evropou první poloviny 20. století. Během intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora jsme se díky přátelům a sociálním sítím postupně dozvídali, že feuersteinovské křížové cesty se u nás nacházejí například v kostelíku Panny Marie Sněžné v jiho­moravském Provodově, v Nejsvětější Trojici v Kameničkách, ve Sv. Mikuláši v Ludgeřovicích nebo v kostele Navštívení Panny Marie ve Vimperku. V reliéfním sochařském provedení ji najdeme v kostele Svaté Rodiny a sv. Jana Nepomuckého v Horní Vltavici, v chrámu sv. Mikuláše v Lounech a dokonce u Sv. Antonína Paduánského na pražském Strossmayerově náměstí. (Tento chrám míjím minimálně dvakrát až třikrát týdně, uvnitř jsem byl nesčetněkrát. Ale jeho křížové cesty jsem si do té doby, než mě na ni v souvislosti s handlovskou křížovou cestou upozornili, nikdy nevšiml. Opět mi to připomnělo, jak hluboce selektivní je naše vnímání a paměť, jak je někdy člověk úplně slepý k tomu, co má doslova na dosah ruky, tomu, co zrovna neleží v hledáčku jeho aktuálních zájmů.)

Nakonec se ukázalo, že feuersteinovská křížová cesta se nachází také nedaleko od Handlové hned přes kopec v obci Lúčky u Kremnice, což byla dříve také německá hornická vesnička – Honneshau. V lodi gotického kostelíka sv. Mikuláše dodnes stojí empora do půdorysného tvaru písmene U. A její dřevěné zábradlí také nese výjevy křížové cesty podle Feuersteinova vzoru. Jedná se tedy o identickou situaci, jaká existovala v Handlové před II. světovou válkou, jen v menším měřítku a provedení – desek je tu pouze patnáct. Navíc je zde jen jeden výjev, a to zmrtvýchvstalý Kristus. Vyznačuje střed celého cyklu na hlavní podélné ose kostela proti oltáři.

Feuersteinova křížová cesta a obliba jejích kopií je významným svědkem tehdejších kulturních transferů, eklektického církevního historismu, dobových představ o ideálním katolickém umění a vůbec doznívání dlouhého 19. století, které podle mnohých v římské církvi skončilo až smrtí papeže Pia XII. v roce 1958. Jak jsme ukázali, odráží se v ní tehdejší vzmáhající se nacionalismus s jeho temnými stíny. Křížová cesta z Krickerhau je ve svém nezvyklém rozsahu navíc ještě výjimečná tím, jak ikonograficky kombinuje dvě základní modlitby lidové zbožnosti. Představuje unikátní svědectví o živé venkovské religiozitě a o tehdejší populární náboženské vizuální kultuře.

*

Avšak handlovská křížová cesta – Křížová cesta z Krickerhau, jak jsme ji po domluvě s farářem pojmenovali – se od všech výše uvedených feuersteinovských křížových cest přece jen ještě odlišuje něčím podstatně jiným než jen počtem obrazů. A to svými válečnými zraněními. Plechové desky jsou poškozené perforacemi, které způsobil výbuch letecké pumy, četnými škrábanci a snad i výstřely. Výjevy Ježíšových pašijí, obrazy vyprávějící o násilí, umučení a smrti převrstvily stopy bezuzdného násilí 20. století, a tím vše posunuly ještě do úplně jiné roviny. X-tá kopie Feuersteinova díla tak nabyla obsahové i výrazové jedinečnosti, syrové autentičnosti a síly, kterých mnichovský originál ani zdaleka nedosahuje. Jako by šrapnely prorazily odcizující eklektickou historizující krustu, odsunuly do pozadí všechny společenské, národní i církevní ideologické nánosy doby svého vzniku, akademickou strnulost a schematičnost i výtvarné nedokonalosti štiavnické náboženské dílny, a tak osvobodily jádro novozákonního příběhu – včetně roviny náboženské agrese a politické dehumanizace člověka – i pro přemítání dnešních diváků.

Nicméně ne všechny desky handlovského cyklu jsou poškozeny stejně. Stopy po výbuchu letecké pumy na sobě nesou jen obrazy vlastní křížové cesty. Ostatní desky jsou poničené „jen“ skladováním na půdě, jsou pokryté rozsáhlými mapami odloupaných barev, způsobenými plísněmi a vlhkostí, a mechanicky poškrábané. Jak to?

K zodpovězení této otázky je nutné alespoň naznačit ještě další pozoruhodný příběh, který se s příběhem Křížové cesty z Krickerhau protíná. A tím je přestavba kostela sv. Kateřiny v letech 1942–1943.10 Právě ve válečných letech totiž došlo k dlouho zamýšlenému rozšíření handlovského kostela. Tehdejší farář a zároveň poslanec parlamentu Slovenského štátu za Německou stranu Josef Stein­hübl (1902–1984) sehnal potřebné prostředky, nadchnul místní farníky, přesvědčil příslušné úřady a získal podporu i u nejvyšších míst. Dvě desetiletí odkládaný záměr se začal realizovat. Faráři Steinhüblovi se navíc podařilo objednat tento výjimečný projekt u tehdy již i mimo katolické kruhy známého německého architekta Rudolfa Schwarze (1897–1961), který Handlovou během válečných let dokonce dvakrát navštívil.

Architekt Schwarz, blízký přítel teologa Romana Guardiniho, je osobnost neoddělitelně spjatá s předválečným katolickým liturgickým hnutím. Na Guardiniho popud přestavěl části hradu Rothenfels, což bylo tehdejší centrum tohoto progresivního mládežnického hnutí. Ve 20. letech tam díky Schwarzovi vznikly překvapivě abstrahované bílé prostory s pohyblivým mobiliářem. Už tehdy tam slavili studenti se svým farářem a architektem dokonce bohoslužby versus populum, tedy shromážděni do kruhu kolem volně stojícího oltáře. Hlavní teologické, ale i umělecké krédo, které prosadil právě Schwarz, znělo: „Nebudeme si hrát na středověk!“ V katolickém prostředí té doby to byl ojedinělý, až revoluční postoj. Rudolf Schwarz je jedním z nejpronikavějších teoretiků prostoru a zároveň jedním z nejpozoruhodnějších architektů 20. století s ohromujícím portfoliem realizací. Vedle přestaveb hradu Rothenfels se před válkou proslavil především novostavbou kostela Božího Těla v Cáchách, která svou radikalitou velkých prázdných stěn dodnes vyráží dech. Po válce vedl Schwarz například rekonstrukci válkou zničeného Kolína nad Rýnem. A vedle množství rekonstrukcí a civilních staveb pak navrhl také víc jak tři desítky nových kostelů.

A právě tento architekt – během války! – rozšířil handlovský kostelík. Napříč přes starý chrám postavil velkorysou prosvětlenou halu. Starobylou klenbu gotické lodi nechal stát uprostřed jako baldachýn a pod ni umístil nový centrální oltář (viz fotografie a půdorys na s. 166–168). Dekorativní výmalbu, kterou roku 1926 Ludwig Schramek opatřil gotické klenby, nechal Schwarz přebílit, aby vznikl jednotný čistý moderní prostor, v němž tvoří staré i nové části jeden neoddělitelný celek. Také v Handlové uplatnil Schwarz rothenfelskou zásadu o neimitování historie. V Karpatech, v gubernii Třetí říše, tak vznikl naprosto ojedinělý liturgický prostor podle nejaktuálnějších ideálů liturgického hnutí s oltářem uprostřed lidu, tedy uspořádání, které se v katolické církvi prosadilo až v polovině 60. let po II. vatikánském koncilu.

Nutno ještě alespoň zmínit jednu paradoxní okolnost celé události. Oba hlavní katoličtí protagonisté přestavby handlovského kostela totiž stáli politicky na zcela opačných pozicích. Farář Steinhübl byl poslancem autokratického fašistického státu, loutky v Hitlerových rukou, navíc za proněmeckou, ve 40. letech již de facto nacistickou stranu. Rudolf Schwarz byl oproti tomu přední katolický intelektuál, kterého nacisté ihned vyhodnotili jako ideově nespolehlivého a již krátce po volbách v roce 1933 zbavili funkce ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Cáchách a poslali v jeho šestatřiceti letech do důchodu. Teprve jak se za války tenčily i v Německu „lidské zdroje“, začal opět projektovat.11

Kde však byla ve Schwarzově stavbě umístěná křížová cesta? A kde stála dřevěná empora, kterou zmiňuje Hildegarda Radovská, když vypráví o zkušenosti bombardování na konci války? Na Schwarzových plánech totiž nikde zachycena není. Teprve fotografie objevené v bojnickém archivu (viz s. 168) nám prozrazují, jak situace uvnitř stavby v roce 1945 vypadala. Dřevěnou emporu, postavenou podle farní kroniky v roce 1808 a renovovanou v roce 1926, při přestavbě zkrátili a ponechali jen jeden díl přilehlý ke staré věži, pod kterou se od západu původně do kostela vstupovalo. Na kazetách zábradlí empory se nacházely obrazy křížové cesty, ale už jen oněch klasických čtrnáct zastavení. Desky s tajemstvími růžence místní zabalili do novin a schovali během přestavby chrámu na půdu.

Bomba explodovala v jižním křídle Schwarzovy přístavby. Dodnes lze z jednotlivých obrazů podle intenzity poškození a směru, jak šrapnely proděravěly plech, dokonce odečíst místo výbuchu. První polovina křížové cesty byla poškozena o hodně více než desky, které se nacházely od výbuchu dále, některé byly navíc kryté pilíři a sloupy gotického baldachýnu.

Paradoxní a nanejvýš výmluvná je také skutečnost, jak vedle sebe krátce ko­existovaly dva tak rozdílné, až protikladné umělecké výrazy tehdejšího katolického světa. Schwarzova liturgicky i výrazově progresivní stavba – „Nebudeme si přece hrát na středověk!“ – v sobě stále obsahovala části toho nejkonzervativnějšího z tehdejšího církevního umění. Oproti Schwarzovi (a Guardinimu) jako by totiž feuersteinovská křížová cesta až ostentativně deklarovala: „Pojďme se vrátit do minulosti!“ Tyto dvě krajní polohy ale stihl stejný osud: zničení, odstranění a na dlouhá desetiletí i skoro absolutní zapomnění.

Fatální příčinou zkázy kostela ale nebyla exploze letecké pumy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Fotografie pořízené krátce po neštěstí dokládají, že poškození samotné stavby bylo vlastně jen lehké. Stačilo znovu dodat pár dřevěných střešních trámů, doplnit krytinu, uvnitř opravit omítky a mobiliář – a kostel by byl opět kompletní. Týden po tragédii ale dorazila do města Rudá armáda, před kterou prchly poslední zbytky původního německého obyvatelstva. Po válce stihl karpatské Němce v jejich většině stejný osud jako Němce z českých Sudet: nemilosrdný odsun na základě Benešovými dekrety vyhlášené kolektivní viny. Do báňského městečka přibyli noví obyvatelé z různých koutů republiky. Nová diktatura v podobě komunistického režimu, ovládaného Sovětským svazem, nechtěla podporovat náboženský život, a tak byla Schwarzova novostavba – včetně starobylé gotické klenby lodi – v 50. letech jako údajný „malebné slovenské architektuře cizorodý prvek“, navržený nadto „německým projektantem“, kompletně stržena.

*

Instalace obrazového cyklu z Handlové v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze během postní doby roku 2024 se nakonec stala novou samostatnou kapitolou v příběhu Křížové cesty z Krickerhau. Obrazy vystavené jako jakýsi ikonostas nebo velké postní plátno na čas proměnily pražský kostel a jeho liturgickou krajinu. Opět se dostaly do bezprostřední blízkosti bohoslužby, tedy slavení příběhu, který je na nich zachycen. Radostná byla především pouť padesáti handlovských farníků, kteří vážili dlouhou cestu, aby uviděli svou křížovou cestu poprvé od války prezentovanou v kompletní sestavě.

Hned od počátku bylo ale zjevné, že intervence není jen oknem do minulosti se všemi jejími tragickými událostmi, ale nastavuje zrcadlo také mnohým současným událostem. Při pohledu na protrhané kovové desky nešlo nemyslet na ruskou dobyvačnou válku na Ukrajině, která bezprostředně sousedí se Slovenskem. Kdo by před pěti lety předvídal, že v Evropě znovu vypukne jedním státem záměrně podněcované a regulérní armádou prováděné bestiální násilí? Že budeme svědky zločinů na civilním obyvatelstvu, které dosahují stejné tuposti a bezohlednosti, jakou naše země zažily za II. světové války? Nikdo také před rokem netušil, že v době vrcholících příprav instalace v kostele Nejsvětějšího Salvátora propukne 7. října 2023 teroristické násilí nebývalého rozsahu i ve Svaté zemi, tedy v místech, kde se odehrává na deskách vyobrazený Ježíšův příběh. A že bude následovat vojenská akce, která hrozí přerůst v další mezinárodní konflikt. Znepokojivé události se nevyhnuly ani Slovensku. Dokonce právě v Handlové byl 15. května 2024 – tedy během trvání výstavy handlovských obrazů v Praze – spáchán naštěstí neúspěšný atentát na slovenského premiéra. Současně jsme s obavami sledovali, jak se na Slovensku stále stupňují snahy oklešťovat tamní demokracii a přesměrovat prozápadní orientaci země. I to se stalo tématem bohatého doprovodného programu, který intervenci doprovázel.12

Křížová cesta z Krickerhau ukazuje především obrazy násilí Ježíšova příběhu. Forma její pražské instalace ho nadto shrnula do jednoho pohledu, kdy bylo možné jinak v čase oddělené události pozorovat jakoby naráz. Čas se tu tak jevil kondenzovaný do jednoho okamžiku, jako nelineární, zmuchlaný,13 zastavený. Handlovský obrazový cyklus, jak jsme ukázali, je sám o sobě dílem, které v sobě nese stopy několika významných historických událostí a dobových představ. Jednotlivé dějinné roviny jsou tu vzájemně převrstvené, jako by také rušily čas, prostupují se navzájem i ve své protikladnosti. Dodnes tak obrazy vyzařují nebývalou emocionální i diskurzivní silou. Křížová cesta z Krickerhau je – v neposlední řadě právě kvůli svým zraněním – výjimečným komplexním dílem. Není jen znepokojivým svědkem minulosti a zdrojem širokého nečernobílého poznání, ale představuje i rezonanční plochu, ostré zrcadlo, které nám nabízí příležitost, jak lépe nasvítit a hlouběji uchopit i události naší současnosti.

POZNÁMKY:

  1. Poprvé publikováno jako Norbert Schmidt: Okamžik. Český rozhlas Vltava, Ranní úvaha, 19. dubna 2023. ↩︎
  2. V roce 2020 je objevil místní kaplan na půdě sakristie a Helena Galbavá je očistila a zafixovala včelím voskem. ↩︎
  3. Dnes hojně používaný pojem „karpatští Němci“ je podobný novodobý konstrukt jako naši „sudetští Němci“. ↩︎
  4. Der Hl. Kreuzweg nach den Kompositionen von Martin Feuerstein, Professor an der Königl. Akademie in München, mit einer Biographie des Künstlers und Erläuterndem Begleittexte von Joseph Popp. Verlagsanstalt Benziger & CO. A. G., Typographen des Heiligen Apostolischen Stuhles, Einsiedeln, Schweiz 1899. ↩︎
  5. Tamtéž s. 4. ↩︎
  6. Tamtéž s. 4. ↩︎
  7. Nové překlady jako Český ekumenický překlad nebo Bible 21 překládají „slavnostní roucho“. Staré překlady katolické, stejně tak Bible kralická, uvádějí „bílé roucho“. Taktéž Vulgáta: „Sprevit autem illum Herodes cum exercitu suo: et illusit indutum veste alba, et remisit ad Pilatum.“ Z toho vychází i Feuerstein. Jeruzalémská bible k tomu uvádí, že jde o „slavnostní úbor, jaký nosili vladaři. Herodes se tak chce vysmívat Ježíšovým nárokům na královskou hodnost“. ↩︎
  8. Tamtéž s. 5. Popp cituje prof. Kepplera a jeho studii Die 14 Stationen des hl. Kreuzweges. Eine geschichtliche und kunstgeschichtliche Studie. Konkrétnější bibliografické údaje neuvádí. ↩︎
  9. Tamtéž s. 4. ↩︎
  10. V základních obrysech jsem ho podrobněji načrtl zde: Norbert Schmidt: „Dvě nádoby kolem společného jádra.“ IN: Art&Antiques 2022, č. 5, s. 68–73. ↩︎
  11. Více najdete ve výše zmíněném textu „Dvě nádoby kolem společného jádra“. ↩︎
  12. Přehled jednotlivých akcí lze dohledat na ctu-praha.cz. Záznam většiny z nich lze sledovat také na YouTube nebo Spotify kanále platformy Dominikánská 8, která doprovodný program spolupořádala. ↩︎

Za pomoc při pátrání po osudech Křížové cesty z Krickerhau a Schwarzovy stavby bych rád poděkoval především Andreji Porubskému, současnému handlovskému faráři, Ondreji Pössovi z bratislavského Múzea kultúry karpatských Nemcov, historikovi umění Ma­riu­sovi Winzelerovi, historikovi Tomáši Petráčkovi, Janě Oswaldové z Památkového úřadu v Prievidzi a salesiánovi Michalu Žákovi SDB, který mi byl na všech mých karpatských cestách skvělým průvodcem. Poděkování dále patří také přátelům, kteří mi pomohli nasvítit nejeden důležitý detail a kontext celého příběhu: Petru Benešovi, Tomáši Halíkovi, Albertu-Peteru Rethmannovi, Janu Slovákovi, Martinu Staňkovi, Aleně Scheinostové, Michalu Schvarcovi, Rudolfu Schwarzovi, Miloslavu Szabóovi a mnohým dalším.

Křížová cesta z Krickerhau. Postní intervence v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Uvedení: 14. února 2024. Prodlouženo do Letnic, do 19. května 2024. Kurátor, návrh instalace: Norbert Schmidt. Produkce: Martin Staněk, Kateřina Černá. Pomoc při realizaci: Pavel Šimáček. Realizace výstavní konstrukce: Vladimír Šváb, Interio Litomyšl. Osvětlení: Petr Žák, Jan Jiruška, Etna. Doprovodné programy: Klára Jirsová a Norbert Schmidt, více na ­ctu-praha.cz. Postní intervence a související doprovodný program vznikly díky spolupráci těchto institucí: Akademická farnost Praha, Centrum teologie a umění při KTF UK, platforma Dominikánská 8, Rímskokatolícka farnosť v Handlové na Slovensku, Slovenské národné muzeum – Múzeum kultúry karpatských Nemcov. Akci velkoryse podpořily: Sdružení Ackermann-Gemeinde z.s. a Hlavní město Praha.

Legenda k obrazovému doprovodu:

Reprodukce obrazů Křížové cesty z Krickerhau a fotografie postní intervence u Nejsvětějšího Salvátora v Praze v roce 2024: Petr Neubert, vyjma s. 82: Zuzana Tomková Lazarová.

*

Dokumentace historie kostela sv. Kateřiny v Handlové:

s. 161 – Kostel sv. Kateřiny, pohlednice z počátku 20. století, foto: archiv Jany Oswaldové.

s. 162 – Kostel sv. Kateřiny, dobová fotografie zachycující stav před Schwarzovou přestavbou, foto: archiv Jany Oswaldové.

s. 163 – Interiér kostela sv. Kateřiny s vestavěnou emporou, krátce po rekonstrukci v roce 1926, foto: archiv farnosti Handlová.

s. 164–165 – Černobílé reprodukce Křížové cesty Martina Feuersteina z alba Der Hl. Kreuzweg nach den Kompositionen von Martin Feuerstein vydaného benediktiny v Einsiedelnu v roce 1899.

s. 166 – Kostel sv. Kateřiny po přestavbě architektem Rudolfem Schwarzem, plány červen 1942, na fotografii exteriér před dokončením 1943 nebo 1944, v popředí nalevo farní budova, která stojí dodnes, foto: Historický archiv Arcidiecéze Kolína nad Rýnem, pozůstalost Rudolfa Schwarze.

s. 167 – Půdorys kostela sv. Kateřiny po rozšíření Rudolfem Schwarzem v letech 1942/43, kresba a liturgické schéma: Norbert Schmidt.

s. 168 – Exteriér a interiér kostela po bombardování Handlové 26. března 1945, foto: Štátny archív v Nitre pobočka Bojnice, pozůstalost Františka Zániho.

*

s. 180 – Karel Šprunk v roce 2006, foto: Norbert Schmidt.

Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.