Martin Nguyen: Modern Muslim Theology. Engaging God and the World with Faith and Imagination
Lanham – Boulder – New York – London, Rowman & Littlefield 2019, 207 stran, ISBN: 978-1-5381-1500-8
V českých – nejen těch křesťansky orientovaných – periodicích se s recenzemi či polemikami se současnou muslimskou teologií setkáváme sporadicky, pokud vůbec. Před pár lety poměrně dost energie vynaložil prof. Ctirad Václav Pospíšil při polemice s knihou Abu Ameenah Bilala Philipse (Základy tauhídu. Islámský koncept boha. Muslimská obec v Praze 2012). Ve stejné době to byl také prof. Václav Wolf, který se však tématu zhostil spíše z historického pohledu a s jistým apologetickým apelem (viz V. Wolf: Úvodem k islámskému myšlení. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2013). To je jistě škoda, protože nekvalitní Philipsova kniha odkazuje spíše na nezáživné a teologicky plytké proudy současného islámu (salafismus, wahhábismus, radikalismus…) a prof. Wolf se věnoval spíše Ibn Rušdovi († 1198) a téměř úplně odhlédl od současné muslimské teologie, které věnoval jen útržkovitě čtyři závěrečné strany své poměrně zajímavé monografie.
Minimálně od 19. století existuje ovšem velmi podnětná tradice současné moderní muslimské teologie, která v jistém smyslu může obohatit i tu křesťanskou. Za všechny připomeňme např. modernisty Muhammada Abduha z Egypta († 1905) či Muhammada Iqbála z Pakistánu († 1938), vzpomeňme také na česky dostupného kritika arabského způsobu myšlení marockého Muhammada ʿAbd Al-Džábirího († 2010) či hermeneutika Koránu egyptského Nasr Hámid Abu Zajda († 2010). Neměli bychom opomenout výrazný příspěvek z pozice americké feministické teologie Aminy Wadudové (* 1952). V neposlední řadě upozorněme na prvního muslimského profesora na římských papežských univerzitách Tunisana Adnane Mokraniho (* 1966). K tomuto výčtu můžeme rozhodně připočítat i Martina Nguyena, jehož monografii zde chceme krátce představit. Jeho monografie poskytuje křesťanské teologii velmi zajímavou výzvu a v mnoha ohledech i paralelu.
Martin Nguyen, potomek Vietnamců, je americký muslim, který působí na Fairfield University v americkém Connecticutu. Po studiu historie náboženství na University of Virginia získal magisterský titul z teologických studií na Harvard Divinity School a poté doktorát na Centru blízkovýchodních studií Harvard University. Žije v Hamdenu ve státě Connecticut, vyučuje islamologické předměty na fairfieldské univerzitě a aktivně spolupracuje s místními muslimskými komunitami. Věnuje se súfismu, islámské teologii, ale i koránské hermeneutice. Jeho kniha Modern Muslim Theology. Engaging God and the World with Faith and Imagination představuje vlastní pokus o současnou muslimskou teologii sepsanou čtivým moderním jazykem.
Knihu rozdělil do sedmi kapitol. Po úvodní, kde vymezuje termín teologie, případně muslimská teologie (Introduction, s. 1–16), se v první kapitole věnuje tématu jazyka teologie (1. The Language of Theology, s. 17–28). Následně představuje klíčové prvky moderní doby (2. The Measures of Modern Times, s. 29–52). Ve třetí kapitole předkládá klíčovou pasáž o tradici imaginace (3. Imagining Tradition, s. 53–72). V následující čtvrté kapitole se věnuje již přesněji náboženské imaginaci (4. The Religious Imagination, s. 73–101). V páté kapitole se věnuje responsionálnímu charakteru zjevení (5. Revelation and response, s. 103–118). Šestá kapitola je věnována víře předávané tradicí (6. Faith in the Tradition, s. 119–153). Konečně v sedmé kapitole předkládá pojetí teologie v prostraci (7. Theology in Prostration, s. 153–180). Vše shrnuje v závěru (Conclusion, s. 181–185). Následuje ještě soupis pramenů a literatury (s. 187–197), soupis koránských citací (s. 199–200) a rejstřík (s. 201–206).
Kniha je psána velmi čtivě s osobním zaujetím. Je prošpikována koránskými citáty a řadou odkazů na psané muslimské tradice (tzv. sunna). Nguyen se často zabývá i muslimskými mysliteli všech epoch. Prim v tomto smyslu hrají Abú Hanífa († 767), Ahmad b. Hanbal († 855), Abú al-Hasan al-Ašʿarí († 936), Abú Hámid al-Ghazálí († 111) či Ibn ʿArabí († 1240). Z těch moderních své myšlenky jasně staví na Malcolmu X († 1965) a z těch žijících pak na malajském teologovi Syed Muhammad Naquib al-Attasovi (* 1931) či amerických teolozích Williamu Chittickovi (* 1943) a Shermanu Jacksonovi (* 1956).
Ze struktury knihy je patrné, jak autor staví svoji teologickou reflexi. Především se ptá, jakou roli hraje jazyk v teologii. A přiznává, že nejde jen o problém mezilidské komunikace, ale především o tíhu božsko-lidské komunikace. To Bůh se vpisuje do dějin lidstva, aby mu lidé mohli naslouchat, později pak adekvátně odpovídat (viz s. 17–26). To je nelehké břímě věřících, natožpak teologů. Jak hovořit o Bohu, když jde o vlastní duchovní zkušenost? Jak hovořit o Bohu, když jde o dialog mezi člověkem a Bohem? Jak hovořit o Bohu, když je nadmíru nad všechna slova a slovní spojení? K tématu se přibližuje i v páté kapitole, kde stvrzuje, že lidská teologie je vždy jen odpovědí na první slova, která pronesl Bůh sám. To Bůh volá a člověk odpovídá (viz s. 103–116).
Dalším klíčovým prvkem celé struktury knihy je důraz na imaginaci. Nejprve si autor ve třetí kapitole všímá imaginace, kterou propojuje s tradicí. Pro Nguyena je tradice lidmi vytvořenou konstrukcí, na jejímž obsahu se podílejí všechny generace věřících tím, že se tato tradice předává. Přesto není tradice jen lidskou záležitostí, nejde jen o řadu narativů a příběhů. Na důkaz uvádí – jde možná o nejsilnější pasáž celé knihy (viz s. 60–68) – příklad posvátné mekkánské Kaʿby, stavby ve tvaru krychle pokryté černými koberci v centru hlavní mešity v Mekce. Právě ta přece udává směr každé modlitbě, nikoli jen proto, že si to lidé zvolili, ale proto, že to bylo v Božím plánu. Jde o posvátný dům Boží, který sám Bůh ustanovil (viz K 5,97), ale postavit ho museli lidé – Abrahám a jeho syn Izmael (viz K 2,127). Jistěže Bůh v Kaʿbě není, přesto sem lidé při pouti (hadždž) rok co rok přicházejí. Pětkrát denně pak muslimové hledají směr k této Kaʿbě, aby se k modlili jen a pouze k Bohu. Jestliže autorovi pomohla imaginace k uchopení termínu tradice, v následující kapitole se věnuje imaginaci jako klíčovému antropologickému prvku náboženského života jednotlivce. Právě tady analyzuje a komentuje zjevení, která prožíval Muhammad mezi lety 610–622. Autor žehrá, že role imaginace není v současné teologii příliš zdůrazňována, studována a tematizována. A to i přesto, že jde o klíčový prvek jakékoli duchovní zkušenosti a etiky. Téma je důležité i proto, že imaginace není iracionální. S odkazem na Williama Chitticka tak autor tvrdí, že zatímco rozum je schopnost Boha chápat, imaginace je schopností Boha vidět (viz s. 82). Návrat k pramenům je i návratem do nás samých, k naší vlastní imaginaci. I proto autor volá po návratu k imaginaci a jejímu studiu; jak explicitně tvrdí, je to výzva současné teologii.
Mnohokrát se o islámském vnímání Boha hovoří jako o diktujícím buď slova Koránu, či povinnosti víry. Nguyen v kapitole Zjevení a odpověď (Revelation and response) přesvědčivě ukazuje, že islám je především odpovědí srdce člověka na Boží volání. To Bůh volá a člověk odpoví, nebo mlčí či zapírá, že by něco slyšel. Ovšem již slyšení může být odpovědí. Autor vše analyzuje na základě příběhu o prvním zjevení Muhammadovi v roce 610. Podivuhodný dialog mezi zjeveným andělem a Muhammadem převádí Muhammada od okamžiku nechápání k pochopení a zakoušení proměny života. Bez Muhammadovy odpovědi by nebylo zjevení dokonáno. Nejde o diktát, ale o symbiózu mezi Boží nabídkou a lidskou odpovědí, často hořkosladce formulovanou.
Závěrečné téma, které zde chci zdůraznit, se týká role teologie. Teologie nemá být suchou akademickou vědou, jež se zaobírá pouze filozofickými pravidly dokazování. Má být angažovanou v životě jednotlivce i společnosti (nejen v boji proti nespravedlnosti, viz s. 174). Teologie není ani jen teorií, ani jen praxí. Je cestou imaginace, při které se proměňuje život člověka a nasměrování jeho srdce (viz s. 132–140). Červenou nití této monografie, jakýmsi ne vždy přiznaným, přesto v mezihře jasně poznatelným hlavním motivem, je teologie prostrace, chcete-li teologie na kolenou (srov. 20–23, 57–68, 115–116, 155–178). Každá teologie má vyrůstat z žité víry, která vyrůstá z modlitby. A protože modlitba je u muslimů spjata s každodenní povinností a s pokorným povinným pokleknutím i s dotekem čela země směrem k Mekce, měla by takto správná teologie začínat i končit. Teologie se děje mezi začátkem a koncem modlitby. Není povyšováním nad zjevení, ale trpělivým nasloucháním a leckdy klopotným odpovídáním. Teologie má být modlitbou a modlitba má být teologií. Závěrečnou pasáží pak autor přidává domýšlení hadíthu (tzv. Gabriel ze sbírky Sahíh Muslim), totiž uctívat Boha nikoli proto, jako bychom ho viděli, ale jako kdyby se on neustále díval na nás a my ho neviděli.
Monografie má jistě další a další styčné plochy možného porozumění či výzvy k promýšlení (např. filozofie jazyka a porozumění u Muhammada Arkouna, s. 20–23; niterné svědectví duchovní zkušenosti al-Ghazálího či konvertity Malcolma X na s. 119–122 a 132–145…), stejně jako má několik slabých míst (např. promýšlení moderního světa, s. 29–47; přílišně americký kontext, passim…).
Buď jak buď, je publikace Martina Nguyena vynikající ukázkou možného moderního způsobu teologického uvažování mezi muslimy. Publikace se jistě vyrovná takovým excelentním pokusům jako Abduhova Theology of Unity (1897), Iqbálova The Reconstruction of Religious Thought in Islam (1930), nekompromisně se zařazuje mezi Nasr H. Abú Zajdova Critique of Religious Discourse (1993) či M. Ábed al-Džábirovy Critique de la raison arabe (1984–2001). Ovšem na rozdíl od předešlých se Nguyen nepokouší o kritiku minulosti či o její reinterpretaci, spíše mu jde o přítomnost a autenticitu, o budoucnost a věrohodnost. Možná i tím ukazuje specifika amerického islámu, který je zkrátka zcela jiný než islám arabský. Mnohem více se tak podobá pákistánskému Iqbálovi, íránskému Sorúšovi (* 1945) či malajskému al-Attasovi a jejich promýšlení nábožensky definovaného sekularismu v islámu či islámskému pojetí vědění (tzv. islamization of knowledge).
Kniha není zajímavá jen pro religionistu a religionistku. Z pohledu křesťanské teologie jistě stojí za přečtení a hlubší seznámení se s ní. Jistě zde nalezneme řadu nepřekonatelných rozdílů, ale také nadmíru užitečných prvků společných témat a pohledů. V úvodu zmíněná kniha islámské teologie od Bilala Philipse ukazuje belhající teologii současného radikalismu. Půjčím-li si název knihy Pavla Hoška Islám jako výzva pro křesťany (Návrat domů 2016), pak se mi zdá více než evidentní, že současný teologický muslimský diskurz může být výzvou i pro křesťanské teology. Zde prezentovaná kniha Martina Nguyena tak představuje podivuhodnou výzvu křesťanské teologii. Snad by se mohla stát i námětem pro seminář na jakékoli teologické fakultě či institutu v našich zemích. Koneckonců autor těchto řádek to již dělá na své domovské Husitské teologické fakultě UK.
Lukáš de la Vega Nosek