V čísle, které se mimo jiné věnuje otázkám smyslu teologie jako akademické vědy přítomné na světských univerzitách, nemohl chybět hlas akademiků z neteologických oborů. Oslovili jsme docenty a profesory z univerzit, jejichž součástí jsou teologické fakulty, a zeptali se jich, jak se dívají na existenci teologie na univerzitě vzhledem k tomu, že není světonázorově neutrální vědou. Zajímalo nás, zda s tím mají principiální problém, nebo to považují za koncepčně správné.
Prof. PhDr. Vojtěch Kolman, Ph.D. (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav filozofie a religionistiky)
Je zvláštní, že otázku kladete v pojmech světonázoru, protože teologii bych chápal primárně jako disciplínu, která se snaží o názor na svět, který právě neutrální je, a jako takový je v přímém slova smyslu nemožný. Je to pohled odnikud či hledisko věčnosti, které sice přímo k dispozici nemáme, snaha o něj nás ale nutí určitým způsobem koordinovat to, co k dispozici je, a dává tak našemu vědění určitou formu. Představa o objektivitě či neutralitě vědy je právě představa teologická. Jinou věcí je skrytá autoritativnost takového vědění, která ale plyne ze specifického pochopení příslušného nároku. V něm ignorujeme, že pohled odnikud je stále jen pohled náš, tedy rekonstruuje věčnost na bázi konečných možností a jeho autorita je tak omezená. V tomto bodě se asi pozice teologie na univerzitě od původní podoby podstatně změnila – jinak by ostatně na Univerzitě Karlově mohly být stěží tři teologické fakulty –, stejně jako se ale změnila i podoba či „idea“ univerzity. Koncepčním úvahám o roli teologie na univerzitě by tedy měly dost možná předcházet otázky po tom, co si dnes od univerzity vlastně slibujeme.
Prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D. (2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, proděkan pro vědu, výzkum a doktorské studium; Klinika dětské hematologie a onkologie FN Motol)
Vzhledem k tomu, jak moc je naše (alespoň euroamerická) civilizace ovlivněna židovsko-křesťanskou tradicí –, i když si to dnes část populace pravděpodobně neuvědomuje –, je místo teologie na univerzitách nezpochybnitelné. Naše morální hodnoty, výtvarné, hudební i literární umělecké dědictví vycházejí z této tradice. Je tedy naprosto logické, že tuto tradici (teologie, ale i náboženské historie a umění) budou univerzity studovat a rozvíjet. Světonázorovou neutrálnost ostatně nenajdeme ani u dalších univerzitních oborů, např. politologie a sociologie.
Jinou otázkou je možná počet teologických fakult, ale zrovna Univerzita Karlova s pěti lékařskými fakultami není právě příkladem dobré praxe…
Prof. RNDr. Jan Kratochvíl, CSc. (Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, Katedra aplikované matematiky)
S existencí teologie na univerzitách problém nemám a s jejím pěstováním na Univerzitě Karlově už vůbec ne. Na ni patří od jejího založení a já ctím tyto historické kořeny.
Prof. RNDr. Jan Trlifaj, CSc., DSc. (Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, Katedra algebry)
Na nejstarších evropských kamenných univerzitách patřily teologické fakulty k pilířům těchto institucí. Dodnes teologické fakulty existují například na věhlasných univerzitách v Cambridge (Faculty of Divinity) a Oxfordu (Faculty of Theology and Religion), naopak třeba v Itálii byla teologie zakázána na všech státních univerzitách v druhé polovině 19. století, nejstarší světové univerzity v Boloni a Padově už dnes ani nemají teologické departmenty.
Specifikem Univerzity Karlovy (UK) je od roku 1990 existence tří teologických fakult: katolické (KTF) – navazující na původní středověkou fakultu, evangelické (ETF) – navazující na Husovu čsl. evangelickou fakultu bohosloveckou (HEFB), vzniklou jako samostatná vysoká škola v roce 1919, a husitské (HTF) – navazující na Husovu bohosloveckou fakultu, vzniklou jako samostatná vysoká škola oddělením z HEFB na nátlak komunistického režimu v roce 1950. Tyto fakulty primárně sloužily ke vzdělávání duchovních hlavních konfesí v ČR, a jejich ambice tak byly spíše lokální. Navíc musely v období komunismu čelit masivnímu politickému tlaku: například KTF fungovala v letech 1950–1990 odděleně od UK pod přímým dohledem tzv. Státního úřadu pro věci církevní.
Po pádu komunismu UK postupně navázala spolupráci s řadou významných zahraničních univerzit. Toto otevření se světu ale nebylo na všech teologických fakultách stejné: třeba tehdejšímu vedení KTF se téměř deset let dařilo fakultu izolovat od novějších teologických proudů. Dlouhodobý malý zájem o duchovní povolání také postupně vedl k tomu, že je podstatná část studijních programů teologických fakult UK určena laikům.
Otevření se světu ale pro teologické fakulty UK také znamená, že jsou vystaveny srovnání se zahraničím. Očekává se dobrá odborná úroveň v evropském kontextu, tvůrčí prostředí dávající prostor pro různé pohledy – pluralitu spiritualit, větší otevřenost a citlivost k aktuálním problémům v důležitých tématech vztahu vědy a náboženství, mezináboženského dialogu a dalších.
Nedávné mezinárodní hodnocení vědy na UK ohodnotilo vědecké obory na UK i celé fakulty za období let 2014–2018 na škále A–D. Obor teologie, který je hlavním oborem na všech třech teologických fakultách UK, byl na ETF hodnocen průměrnou známkou B, na KTF a HTF podprůměrnou známkou C. Fakulty jako celek byly hodnoceny B (ETF), C+ (KTF) a HTF dostala ze všech fakult UK nejhorší známku D+. Ještě výmluvnější je slovní zdůvodnění hodnocení: mezinárodní izolace v oboru a s tím související malý mezinárodní význam, ignorování moderních teologických směrů. Hodnocení explicitně zmiňuje, že teologie na UK je orientována na historii a přehledy, chybí novější směry jako teologie spirituality nebo analytická teologie.
Ale zpět k položené otázce: Podle mého názoru má teologie i v dnešním světě na univerzitách místo a může pomoci při hlubší analýze důležitých aktuálních témat, například vztahu vědy a náboženství, vedení mezináboženského dialogu nebo k analýze spirituálních hrozeb sekt a fundamentalismu. Dokládá to nakonec i příklad renomovaných teologických fakult v Cambridge a Oxfordu.
Aby však tato teze platila i pro teologické fakulty UK, musely by projít reformou reagující na výsledky jejich nedávného mezinárodního hodnocení. Kriticky nízká úroveň HTF i současná krize na KTF k tomu nedávají velkou naději.
Prof. PhDr. Martin Procházka, CSc. (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav anglofonních literatur a kultur)
Principiální problém nemám s existencí teologie na univerzitě, nýbrž s formulací otázky, na niž se pokouším odpovědět. Jde především o spojení „světonázorově neutrální“. Myslím si totiž, že vědecká objektivita, kterou si přírodní i některé společenské vědy rády nárokují, se od konce 19. století stala s rozvojem statistických metod, kvantové fyziky apod. spíše součástí určité ideologie. Tzv. exaktní vědy nejsou tak nezaujatě objektivní, jak se většinou líčí. Zaujatost se u nich projevuje jiným způsobem, například v diskusi a interpretaci výsledků experimentů. Abych však svou odpověď neproměnil v diatribu proti (zdánlivé) objektivitě přírodních věd, rozhodl jsem se pro interpretaci otázky v jiném klíči, než byla organizátory ankety zamýšlena.
Začal bych tím, že tvrzení, že teologie „není světonázorově neutrální vědou“, lze v určitém historicko-filozofickém kontextu pokládat za zavádějící. Zkoumáme-li filozofickou genezi pojmu „světonázor“ u Kanta, Fichta a Hegela, zjistíme, že žádný pojem světonázoru není v těchto raných koncepcích neutrální, a to kupodivu ani u Kanta, kde se světonázor zavádí jako paradoxní moment v rámci matematického zkoumání vznešena jakožto nekonečné velikosti: „možnost danou nekonečnost bez rozporu byť jen myslet vyžaduje v lidské mysli schopnost, která je sama nadsmyslová. Neboť jen jí a její ideou noumenu, které […] je jako substrát podkládáno pohledu na svět jako pouhý jev, je nekonečno smyslového světa v čistě intelektuálním odhadu velikosti cele sjednoceno pod jedním pojmem, ačkoli […] prostřednictvím číselných pojmů nemůže být nikdy cele myšleno.“1 Světonázor není neutrální ani u Fichta, kde jde o zaujetí činného postoje ke světu, který se snaží propojit reflexi působení přírodních a morálních zákonů. Zaujímání světonázorů (Weltansichten) přispívá podle Fichta k obohacení života jednotlivce. Také Hegelovo pojetí „morálního světonázoru“ (moralische Weltanschauung) ve Fenomenologii ducha vychází z jeho chápání Kantovy morální účelnosti přírody a usiluje o harmonizaci vztahu přírody a morálky v rámci zkušenosti. Ani Wilhelm Dilthey, který pojem „oprášil“ na začátku 20. století, nepostoupil výrazněji za problematiku řešenou německou „klasickou“ filozofií. Jeho typologie světonázorů rozlišující naturalismus, idealismus svobody a objektivní idealismus rozhodně nepřispívá k „světonázorově neutrálnímu“ chápání věd. Konečně, pokud jsem schopen sledovat další vývoj pojmu, ani tam nedochází k vyjasnění významu spojení „světonázorově neutrální“. Snad jen skotský religionista Ninian Smart chápal „světonázorovou analýzu“ jako „neutrální, nezaujaté studium různých náboženských a světských systémů“.2 Lze však namítnout, že ani jeho přístup nebyl důsledně „světonázorově neutrální“.
Je však třeba vrátit se od genealogie pojmu k pojetí současné univerzity. Chápeme-li ji jako místo dialogu různých vědeckých přístupů, pak musíme souhlasit s kardinálem Newmanem, podle něhož vede použití jakékoli doktríny založené na jediné myšlence k potlačení různorodosti vědeckých přístupů a k jejich „degeneraci v omyl a šarlatánství“.3 Představu „světonázorové neutrality“ lze totiž chápat právě v kontextu Newmanovy kritiky vědy, která operuje s jediným centrálním principem, jímž muže být právě jeden „neutrální“ světonázor. Právě svobodný dialog vědeckých přístupů je principem produktivity dnešních univerzit. V žádném případě nejde jen o jakousi produkci společenských věd, chápanou jako pouhý doplněk technologických znalostí a umožňující tzv. „netechnickou inovaci“ společnosti, která údajně spočívá především v šíření vědomostí potřebných pro „marketing“ nebo „organizační inovaci“.4
Zakončím svou odpověď osobním konstatováním, že jako vedoucí jednoho z úkolů transdisciplinárního projektu OP JAK „Za hranice bezpečnosti: role konfliktu v posilování odolnosti (CoRe)“ si vážím toho, že mám ve svém týmu nejen religionisty, ale i řadu kolegyň a kolegů, kteří se zabývají evangelickou a husitskou teologií. Jsem přesvědčen, že jejich přínos ke zkoumání našeho tématu „Konflikt identit, moderní umění a spiritualita“ bude zásadní a že by náš výzkumný úkol významně utrpěl ztrátou teologických přístupů.
Doc. PhDr. Petr Orság, Ph.D. (Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci; Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky)
Existenci teologie na (nejen) tuzemských univerzitách považuji za žádoucí, funkční, správnou. S tou „světonázorově neutrální vědou“ je to přece složitější. Kolik skvělých, světově proslulých teologů přispělo svými podnětnými publikacemi a knihami k obohacení dějin myšlení lidstva? Jejich díla nepochybně obstála v testu časem a ono tázání se po „světonázorové neutralitě“ je z tohoto úhlu pohledu podružné. Když to otočím, kolik exaktních vědců, „světonázorově neutrálních“, se dalo v minulosti (či se dává i v současnosti!) do služeb diktatur a autoritativních režimů? Pomáhá nějak, že se vydávají za „světonázorově neutrální“, že takzvaně „dělají jen neutrální vědu“ a nic dalšího je nezajímá? Každý nechť si odpoví sám.
Za podstatnější problém existence teologie a teologických fakult v této zemi považuji jejich praktické zajištění v podmínkách „akademického kapitalismu“. Stát ani samy univerzity dosud nevymyslely smysluplný způsob fungování teologických fakult v současné době. Většina těchto fakult bojuje o ekonomické přežití (jsou na tom většinou ještě hůře než fakulty filozofické), a kvůli tomu se uchyluje k různým formám sebezáchovného fungování – například tím, že vstupují stále více do oblastí vzdělávání, jež mají v gesci ostatní fakulty a které teologům nepřísluší. Tím se vytvářejí na úrovni jednotlivých univerzit duplicity, což nepřispívá k univerzitní soudržnosti a spolupráci, naopak to podněcuje řevnivost a nepřátelství mezi jednotlivými fakultními pracovišti. Čili otázka na závěr: Jak zachovat důstojné fungování teologických fakult v ČR, aniž by musely kvůli existenčnímu zoufalství vytvářet studijní programy, které obsahově ingerují (a často intenzivně) do oblastí vzdělávání bližších či vzdálenějších domovské oblasti teologie a filozofie?
Prof. Ing. Vladimír Havlíček, Dr. (Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra analytické chemie)
Nemám s tím žádný problém, teologie na univerzitě být má. Jeden ze znaků zdravé společnosti je její diverzita a každý člen společnosti má právo se svobodně rozhodnout, čemu se bude věnovat, ať je to světonázorově, politicky, nábožensky či jinak neutrální, nebo ne.
Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc. (Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra rozvojových a environmentálních studií)
S existencí teologie, resp. v našem případě Cyrilometodějské teologické fakulty (CMTF UP) nemám vůbec žádný problém. Univerzita Palackého v Olomouci je druhá nejstarší univerzita v České republice a její tradice sahá až do roku 1573, kdy původně jezuitská kolej získala všechna práva jako jiné evropské univerzity. Na začátku měla jen dvě fakulty, které se věnovaly výuce svobodných umění a teologických disciplín. Dnes máme osm fakult. Takže jezuitské koleji vděčíme za svůj vznik a téměř půl tisíciletí své existence. Za velmi sporné a diskutabilní považuji, jestli má být univerzita a její fakulty „světonázorově neutrální vědou“. To může vést i k alibismu, zejména ve společenskovědních disciplínách. Pokud bude existovat na univerzitách a fakultách tolerantní prostředí s možností svobodné a kritické diskuse, problémem „světonázorově neutrální vědy“ bych se netrápil.
Doc. PhDr. Pavel Hlavinka, Ph.D. (Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra politologie a společenských věd)
Teologické fakulty respektuji už z toho důvodu, že jsou ostrovem spirituality v moři materialistické vědy a mnoho křesťanských filozofů považuji za nejvýznamnější myslitele vůbec.
Z materialistické vědy se totiž v průběhu několika staletí jejích úspěchů stala svého druhu také víra. A to víra se všemi negativními doprovody, které známe bohužel z minulosti (?) i u křesťanských církví: pronásledování odpůrců nebo jinověrců inkvizičními aktivisty (viz klub Sisyfos a řada dalších skupin a jednotlivců likvidujících konkurenční prostředí), pramenící z chorobné touhy po moci, všeprostupujícího ekonomismu a pyšné představy o primátu jedné domnělé pravdy.
S trochou nadsázky lze říci, že i moderní věda je pouze jistá forma projektivní magie opřená o matematický jazykový aparát. Chápu, že tento pohled může být v jistém kontextu provokativní jak pro mainstreamovou teologii, tak pro vědu, která nereflektuje samu sebe.
Doc. JUDr. Kateřina Frumarová, Ph.D. (Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra správního práva a finančního práva)
Necítím se zrovna být povolána k hodnocení nad rámec vlastního názoru. Osobně mám kladný postoj k výuce teologie, jakož i k faktu, že součástí Univerzity Palackého je i Cyrilometodějská teologická fakulta. Její existence zde má dlouhou a bohatou tradici a spousta studijních programů, které poskytují, je velmi zajímavých – ostatně stejně jako jsou zajímaví mnozí z těch, kteří tam vyučují. Výuka na této fakultě bezpochyby přispívá k široké nabídce studia pro uchazeče a současně si myslím, že jejich absolventi mají potenciál uplatnit se nejen v rámci klasických teologických disciplín, ale i v řadě dalších potřebných oblastí (např. sociální služby apod.). Jsem ráda, že na UPOL tuto fakultu máme.
Prof. PhDr. Marie Ryantová, CSc. (Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Ústav archivnictví a pomocných věd historických)
Jako historik jsem si jednoznačně vědoma kontinuity vývoje většiny současných „klasických“ evropských univerzit od středověku po současnost, přičemž teologická studia představovala nejen součást všeobecného učení ve smyslu veškerenstva (tedy oné universitas), ale postupně, tak jak se ustálilo nejčastější dělení na čtyři fakulty, patřila mezi tzv. vyšší fakulty (vedle lékařské a právnické), zatímco čtvrtá fakulta, tzv. artistická (fakulta svobodných umění, artes liberales), poskytovala základní a všeobecné vzdělání, nezbytné pro studium na fakultách ostatních. To se v průběhu doby pochopitelně změnilo a fakulty dávno zaujímají rovnoprávné postavení, současně se změnila rovněž role teologie ve společnosti, významné změny nastaly i v souvislosti s rozvojem ekumenismu, náboženské tolerance, sekularismu či ateismu. Myslím si ale, že se teologie nestala vědou zbytečnou (a to nejen pro historiky, kteří nezřídka potřebují při zkoumání různých témat vzít v potaz i teologické aspekty, resp. měli by tak činit) – tím spíše, že teologie, stejně jako filozofie, napomáhá orientaci v současných otázkách a problémech a umožňuje zamýšlet se nad jejich morálními i etickými aspekty. Současné univerzity navazují na své středověké a pozdější předchůdkyně v mnohém – nejen imatrikulacemi, promocemi či tituly pro absolventy i hodnostáře, ale i existencí a respektováním akademických svobod a univerzitní samosprávou v podobě akademických senátů. Zachování teologických fakult či teologického učení na univerzitě tak představuje součást této tradice, která však má své opodstatnění a význam i vzhledem ke svému zaměření.
Doc. Ing. Ivo Bukovský, Ph.D. (Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Katedra informatiky)
Mně to osobně nevadí, pokud to představuje morální hodnoty, a ne fanatismus.
P. S.: Jsem ateista, zaplať pán Bůh!
Doc. PhDr. Hana Konečná, Ph.D. (Zdravotně-sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Ústav humanitních studií v pomáhajících profesích)
Teologie na univerzity patří, o tom nemám nejmenší pochybnost. Jsou to kořeny naší kultury a vědy, bez počátečních zdrojů nelze rozumět výsledku. Spíš mne překvapila první otázka, v níž je předpoklad, že nějaká věda je světonázorově neutrální. Přece i matematika vychází z nějakých postulátů, nejznámější jsou ty Eukleidovy, a matematika je na férovku přiznává. Za velmi nebezpečné naopak považuji předstírání neutrality nějaké vědy, hlavně u věd tzv. humanitních a sociálních.
Psychologii jsem studovala až jako druhý obor po elektrotechnice. Špičkoví odborníci nám přednášeli hrozně zajímavé věci, ale ve výsledku si to protiřečilo, což byl pro mne jako absolventku „tvrdé vědy“ šok. Z vlastní vůle jsem si pak rozšiřovala znalosti filozofie, abych psychologii mohla porozumět – prostě ti přednášející vycházeli z různých filozofických směrů. Mám psychoterapeutický výcvik v Satiterapii, což je směr vycházející z buddhismu, konkrétně z abidhammy. Učili jsme se i tu abhidhammu, bez níž by koncept nedával žádný smysl a psychoterapie by byla neúčinná – v lepším případě. Pro logoterapii Viktora Frankla je také naprosto podstatné vědět, že vychází z židovsko-křesťanského základu. Psychoanalytici se obvykle chlubí, u kterého z otců psychoanalýzy prošli výcvikovou psychoanalýzou.
Takže milá teologie, drž se svých kořenů, chlub se jimi a pečuj o ně. Potřebujeme tě možná víc než kdy jindy!
Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc. (Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Katedra zoologie)
Pocházím z univerzity, kde teologická fakulta je, ovšem neprodukuje kněží; realita je taková, že máme v podstatě dvě humanitní fakulty, které si z důvodů historicko-personálních rozdělily příslušný humanitní dvorek. S lidmi z obou fakult je, mohu-li soudit, vesměs lepší řeč než s průměrným přírodovědcem, patrně proto, že jsou cvičení v interpretaci textů, takže vědí, že všechno je interpretace, kdežto přírodovědci často dosud věří na objektivní realitu, kterou poznáváme sběrem fakt. U teologů – a zdaleka nejen těch jihočeských – mám navíc pocit, že jsou poučeni ze srážek, kterými prošli od dob Galileových, takže vědí, kde a jak našlapovat. Opět na rozdíl od přírodovědců. Neboli proti teologii na univerzitách nic nemám, a právě víra ve „světonázorově neutrální vědu“ je ten nejtemnější blud. Kdybychom to probírali obor po oboru, nejvíc nevyřčených a nereflektovaných ideologických předsudků bychom nejspíš našli v medicíně.
Trochu jiná otázka je výchova kněží, což můžeme z pohledu zvenčí považovat za aktivitu poněkud bizarní, ale je to koneckonců takový specifický profesní obor. Že do toho mluví síly ze světa mimo univerzitu, není tak nezvyklé, jak by se mohlo zdát. Zkuste kupříkladu vychovávat biochemiky pro práci v lékařských laboratořích a uvidíte, kolik vnějších sil do toho bude zasahovat. Pravda, tyto vnější síly nebývají reprezentanty jiného státu, ale kde si dopřát trochu historického koloritu než právě na teologii (… kde se produkují profesionálové, jejichž označení nedokážeme – jak jsem právě zjistil – ani pořádně skloňovat…)?
POZNÁMKY:
- Kritika soudnosti §26. Originální znění: „Denn nur durch dieses [menschliches Gemüt] und dessen Idee eines Noumenons, welches selbst keine Anschauung verstattet, aber doch der Weltanschauung, als bloßer Erscheinung, zum Substrat untergelegt wird, wird das Unendliche der Sinnenwelt in der reinen intellectuellen Größenschätzung unter einem Begriffe ganz zusammengefaßt, obzwar es in der mathematischen durch Zahlenbegriffe nie ganz gedacht werden kann.“ Kants Werke, Band V. Kritik der praktischen Vernunft. Kritik der Urtheilskraft (Berlin, Georg Reimer 1913), s. 255. ↩︎
- Ninian Smart: Worldviews: Cross-cultural Explorations of Human Beliefs. New York, Scribner 1983, s. 14. ↩︎
- John Henry Newman: The Idea of a University… London – New York – Bombay – Calcutta, Longman 1907, s. 77. ↩︎
- Národní výzkumná a inovační strategie pro inteligentní specializaci České republiky. Praha, MŠMT 2014, s. 82. ↩︎