Milan M. Buben: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III/4: řeholní klerikové (jezuité)
Praha, Libri 2012
Vytrvalost a cílevědomost vede Milana M. Bubna po léta k tomu, že pokračuje v rozmáchle koncipované Encyklopedii řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích (ponechme teď stranou, že na obálce jsou svazky pojmenovány jinak – vynechávají se tam „řeholní společnosti“; jednotné odkazování na dílo, kterému byl přisouzen takový výčtový, popisný titul, to trochu zkomplikuje). Vzniká tak úctyhodný celek, který nabyl na závažnosti poté, co byl v roce 2012 vydán svazek věnovaný jezuitům. Tovaryšstvu Ježíšovu se v dějinách řeholnictví v českých zemích nejenom nelze vyhnout, ale je to pro jejich raněnovověkou část podstatná složka. V českém prostředí nakonec dějiny jezuitů představují něco víc než součást samotných dějin řeholního života: nejsou to jen dějiny jednoho z řeholních řádů, ale v mnohém patří k obecné a kulturní historii. Významu fenoménu pak odpovídá i pozice Tovaryšstva v reflexi domácí historické identity. Není to pozice – neutrálně řečeno – neutrální.
Milan Buben zpracovává jezuitský svazek své encyklopedie právě s tímto vědomím. Pro výklad zvolil postup odpovídající ostatním svazkům celku a snažil se představit nejprve řád jako takový a potom jeho působení v českých zemích v chronologickém pořádku od poloviny 16. století, kdy se jezuité pod sv. Petrem Canisiem usadili v Praze, k dnešku; přidána je charakteristika významných členů řádu a popsán jeho „kulturní a historický přínos“. „Světová“ část je přitom značně rozsáhlá – kapitola „Dějiny řádu v českých zemích“, kterou očekáváme jako hlavní, začíná v knize až na s. 173. Systematicky je tu popsána struktura řádu, jeho celkové dějiny (sto stran!) a přidán je dlouhý seznam jezuitů kanonizovaných a beatifikovaných. Zrovna v případě jezuitů jsou to informace dobře dostupné i jinde, ale tady je nutné posuzovat jejich zařazení s ohledem na celou encyklopedii; košaté dějiny tak velkého řádu asi nelze zpracovat jinak než jako „knihu v knize“. Právě okolnost, že jde o součást syntetizující a kompilující encyklopedie, ne o původní dílo citující primární prameny, asi umožnila uchopit celou tu rozsáhlou historii v celku. Pro českého čtenáře navíc vynikne spojitost jezuitských dějů v českých zemích se světovou řádovou historií – vzhledem k mobilitě myšlenek a lidí v Tovaryšstvu i vzhledem k jeho jednotné organizaci ji nelze opominout.
Jako u jiných svazků encyklopedie tvoří jádro knihy katalog řeholních domů. Buben postupuje chronologicky podle kolejí jako základních jednotek a k nim přidává jednotlivé domy podřízené. Pro předem zasvěceného je to systém jasný a přehledný, ale kdo by si až tady chtěl udělat první obrázek o dějinách jezuitů, narazí na omezení tohoto přístupu, respektive na limity dané absencí ohleduplnější grafické navigace v knize. V podstatě musí vědět nebo ze souvislého textu či někde jinde zjistit, kdy hledaná kolej (rezidence) vznikla, případně kam organizačně patřila, protože recenzovaná kniha mu nenabízí ani rejstřík, ani nějaké schéma, mapu nebo podobnou pomůcku. Obsah v tomto případě posloužit může, ale musí se číst od začátku do konce. Rejstřík by i propojil informace uváděné o stejné osobě nebo lokalitě na různých místech v knize.
Přestože má encyklopedie, vydávaná po jednotlivých svazcích formátu A5, podobu knihy na souvislé čtení, autor ji stylizuje jako maximálně nahuštěný slovník: už při prvním pohledu na potištěné stránky vidíme, že jde hlavně o shromáždění jmen, dat, částek, titulů apod. Z tohoto hlediska také Buben využíval své prameny. Obraz dějin jezuitů je tu tak budován jako proud zmíněných opěrných bodů vnější historie – a ten se pro autora nezastaví ani tehdy, když jezuité danou lokalitu opustí. Například osudy Svaté Hory můžeme sledovat i po odchodu jezuitů (s. 423nn.). Proud dat a jmen ale nezastírá autorova názorová východiska. Jednak o jezuitských dějinách informuje, jednak – protože ví, s jakým vybavením z obecného vzdělanostně-kulturního rámce a s jakými myšlenkovými stereotypy asi čtenáři k četbě přistupují – působení jezuitů obhajuje. Podle apologického tónu můžeme soudit, že přitom myslí primárně na takové širší čtenářské publikum, u kterého je míra zmíněných stereotypů i v době mnohem větší svobody v přístupu k informacím dosud velká.
V centru Bubnova zájmu jsou v působení řádu jako takového světci z řad řeholníků. Významným postavám řádu se věnuje podrobně, kultuře a vzdělanosti stručněji, natož v českém prostředí (s. 466–505 se záběrem až do dnešních dnů) – ale to by už tak nemalý svazek ještě rozšířilo; bylo jistě nutné brát ohled na proporce celé encyklopedie. Bubnův tradicionalismus je pozitivní v tom, že přirozeně zahrnuje nejen Čechy a Moravu, ale i Slezsko. A dějiny jezuitů v českých zemích ho taky zajímají nejenom v obvyklém výseku českých badatelů od vzniku České provincie Tovaryšstva (1623) po zrušení řádu v 18. století, ale v celku, tedy i s klíčovým obdobím předbělohorským, kdy byla rozhozena základní síť jezuitských působišť u nás, a s neméně zajímavou dobou od obnovy řádu v 19. století do naší přítomnosti. Nebyl by to Milan Buben, abychom v textu knihy nezaznamenávali důslednou zálibu v aristokratických tradicích – ani u řeholníků autor nezapomíná na jejich příslušnost k významným rodinám a v pravopise jmen uplatňuje osobitou kombinaci „tradičně“ českých podob křestních jmen (typu Oktavián; počeštěná mezinárodní křestní jména atd.) a opět „tradičně“, ale jinak psaných šlechtických přídomků: potkáme tak na stránkách knihy například „Jana Bedřicha“ „z Waldsteina“ (s. 361) a mnohé další. Nechybí ani archaizující terminologie (s. 460: „bezbožecký komunismus“) a vůbec zření k starším, dobově adekvátním pojmenováním (s. 460: „Cukmantl […] dnes Zlaté Hory“; s. 461: „v Sadové /dnes Thákurově/ ulici v Dejvicích“).
Síla Bubnovy syntézy je v tom, že dal přednost populárnějšímu shromáždění rozsáhlého materiálu na jedno místo a nevydal specializovanou a podrobně dokladovou studii o nějakém zlomku, větším nebo menším, jezuitských dějin u nás. Encyklopedický, zhuštěně sdělovací styl si osvojil natolik, že v něm v umných doplňcích ve vedlejších větách a drobných odbočkách v jediném proudu bez poznámek sděluje mnohem víc, než bychom na daném místě čekali. Znova si nad tímto konstatováním musíme uvědomit, že rejstřík osob a míst zmíněných v textu by Bubnův text velmi zbohatil a ukázal jeho obsahovou šíři. Formu zhuštěné syntézy autor zvolil jistě i s vědomím, že mu uživatelé knihy budou vytýkat obtížnou kontrolovatelnost uváděných údajů. V jiných dílech encyklopedie byly na závěr jednotlivých složek uváděny alespoň zkrácené odkazy na literaturu. U jezuitů je ale takový seznam jediný, na závěr knihy. Je sice dlouhý (s. 515–517 petitem bez odstavcového členění), ale možná právě tím vzbuzuje otázku, jak ho vlastně užívat, jak ve sledu příjmení, letopočtů vydání a čísel stran něco konkrétního najít. Přehlednější je abecedně řazený seznam literatury na s. 520–531. Uvádí množství starších i nových prací; z knih vztahujících se k jednotlivým lokalitám nemohu v bibliografii najít snad jen reprezentativní i informačně bohatou knihu o olomouckém konviktu (Jiří Fiala – Leoš Mlčák – Karel Žurek /edd./: Jezuitský konvikt, sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci: dějiny – stavební a umělecké dějiny – obnova a využití. Olomouc, Univerzita Palackého 2002).
Cenný je i ilustrační materiál knihy (pravda, s trochu tajemně označeným původem: „archiv autora a citovaná literatura“, s. 4). Moderní i historické fotografie i reprodukce dobových obrazových materiálů pomáhají čtoucím vytvořit si mnohem plastičtější představu o reálné podobě zmiňovaných chrámů a klášterních staveb. Škoda nevyužité příležitosti zmínit konkrétní jména u jezuitů na dobových grafikách – typové popisky („Jezuita obdarovává chudé“, „Jezuita na trhu“ apod.) si čtenář musí doplnit vlastním překladem latinských nápisů na samotných grafikách.
Sestavení knihy bylo velmi pracné a drobnosti a jednotlivosti budou odborníci na danou otázku jistě moci poopravovat (např. jezuita Jan Barner nepřekládal Nový zákon; při redakci uniklo nejednotné psaní coadiutor/coadjutor). Přes takové detaily nelze na závěr neuvést, že Bubnova kniha o jezuitech je i v množství nové literatury o působení jezuitů u nás cenná jako nejobsáhlejší syntéza, kde je pokud možno alespoň zmíněno co nejvíc. Je to kniha jednoho autora, a proto nese jeho akcenty a sleduje jeho zájmy. Hodnotu má o to větší, že je součástí celé encyklopedie. Přejeme tedy autorovi, aby se mu ji podařilo zdárně dokončit.
Ondřej Koupil
Robert Dittmann: Dynamika textu Kralické bible v české překladatelské tradici
Olomouc, Refugium 2012
Jen tři roky po vydání objemné monografie Místní jména v českých překladech Starého zákona (2009)[1] přišlo olomoucké jezuitské nakladatelství Refugium s dalším obsažným svazkem z ruky téhož autora, pražského univerzitního bohemisty Roberta Dittmanna. Dittmannův badatelský (i pedagogický) profil je utvářen zejména zaměřením na starou a starší fázi vývoje českého jazyka[2] a v samém centru zorného pole jeho zájmu stojí již několik let český biblický text, hlavně četné překladatelské a vydavatelské počiny 16. a 17. století.
Kralická bible je bez pochyb nejznámějším českým biblickým překladem – a zároveň překladatelským počinem v dlouhé a pestré linii české překladové tradice (od středověkých počátků do dnešní doby) opravdu nejzávažnějším: je to první publikované české tlumočení celé Bible odvolávající se na originální jazyky (semitsko-řeckou původninu), zároveň je to vůbec nejrozsáhlejší humanistický překlad do češtiny a také text, který měl velmi podstatný vliv na utváření podoby českého spisovného jazyka jako takového. Přesto je kupodivu nutné přitakat Dittmannovu postesknutí, že „výzkum Kralické bible patří i dnes k zanedbaným oblastem bohemistického bádání“ (s. 11). V žádoucím komplexním záběru jsou totiž „geneze překladu a vývoj jeho textu v dalších vydáních kralických a pak exulantských v 18. st., jeho úpravy v 19. st. a revize Kralické bible ve 20. st. málo probádány“ (viz poznámka na zadní straně přebalu knihy). Autor si tedy položil za cíl „v hlavních rysech popsat a interpretovat textovou proměnlivost (dynamiku) kralické tradice od 16. st. do současnosti a v sondách přispět k objasnění vzniku této tradice, tj. přispět k poznání českých a cizojazyčných předloh a překladatelského postupu při vzniku Šestidílky“ (s. 12).
Kniha je vlastně mírně upravenou doktorskou prací (autor ji obhájil v r. 2009 na FF UP v Olomouci), a nese tedy obvyklé znaky „klasické“ vědecké monografie. Ve struktuře čtyř různě dlouhých jádrových oddílů výklad postupuje hlavně na základě chronologického hlediska, zároveň je uplatňován postup od obecnějšího a známějšího ke konkrétnímu a novému. Ve vstupním oddíle („Uvedení do problematiky“, s. 11–87) je po představení cílů a zvolené metodologie probrána dynamika biblického textu v původních jazycích a v překladech (autor tu ve zdařilé zkratce vystihuje podstatné problémy utváření semitských a řeckých původnin, vzniku starých překladů a postupných proměn vztahu tlumočení k předlohám, jak se uplatňovaly hlavně ve staré a starší české biblické překladové tradici), přehledně prezentovány zkoumané edice (tato pasáž zahrnuje soupis velkého množství edicí českých biblických tisků, originálních textů, jinojazyčných překladů a různých pomůcek, jichž používali staří překladatelé; zvláštní subkapitola je věnována několika exemplářům biblických edicí, jež autor nově zjistil v katalozích zahraničních knihoven, což znamená mj. významné obohacení českého knihopisu starých tisků[3]) a přiměřeně sevřeně, ale dostatečně informativně podáno cenné shrnutí dosavadního bádání o kralické tradici.
Oddíl „Vyrůstání kralického překladu v Šestidílce“ (s. 88–200) je první ze dvou nejobsažnějších a nejdůležitějších částí knihy. Dittmann zde dopodrobna rozebírá problematiku vzniku prvního vydání celku Kralické bible v šesti svazcích (1579‒1594). Pomocí textových porovnávání a dalších minuciózních analýz se nově vyrovnává s otázkami konkretizace použitých semitských a řeckých předlohových textů, možného vlivu jinojazyčných překladů (do latiny, němčiny, polštiny) a vztahu Šestidílky k starší české tradici (rukopisné staročeské Bible, inkunábulní Bible a Bible benátská, melantrišská tradice, starší tlumočení částí Bible z bratrského prostředí), přičemž průběžně doplňuje či opravuje závěry dosavadních výzkumů (Dittmann např. precizuje vztah původního Blahoslavova novozákonního textu a Nového zákona Šestidílky se současným vyjasněním vztahu obou verzí k předlohám).
Za druhou stěžejní část Dittmannovy monografie je třeba považovat nejrozsáhlejší oddíl „Vnitřní dynamika kralického textu“ (s. 201–342), který pečlivě sleduje spletité cesty kralického textu od konce 16. století až po tzv. kritický otisk z r. 1887 (text obsahující mírné úpravy Jana Karafiáta, jehož význam spočívá v tom, že se posléze stal základem pro drtivou většinu zahraničních i domácích edicí Kralické bible až do nejnovější doby, které jsou opatřeny mírně zavádějícím podtitulem „podle posledního vydání kralického z roku 1613“). Robert Dittmann opět na základě své precizní analytické práce (doprovozené mnoha ilustrujícími doklady i přehlednými tabulkami a grafy) stanovuje vztahy uvnitř textů kralické tradice v užším smyslu (do počátku 17. století), rozkrývá další proměny kralické tradice v 17.–18. století, tj. Komenského Manualníku a exulantských biblí (zvláště biblí vydaných v Halle), jimž bylo doposud věnováno „jen velmi málo textologické pozornosti“ (s. 250), nakonec je pak v hlavních momentech zmapována kralická tradice 19. století a mj. ukázána překvapivá proměnnost textu i uvnitř jednotlivých edičních linií (jaké se utvořily v Kyseku, Pešti či Berlíně). Přestože náš autor zdůrazňuje, že „definitivní obraz kralické tradice 19. st. nemůže být ještě podán“ (s. 311), čtenáři jistě ocení, že se mu nesmírně komplikovanou situaci (z hlediska textologického i bibliografického – pro 19. století nejsou totiž ještě definitivně podchycena všechna vydání) podařilo přinejmenším zásadně zpřehlednit.
Další, relativně krátký oddíl monografie („Novodobí pokračovatelé a revize“, s. 343–371) je zasvěcen pokusům o revizi kralického textu od počátku 20. století do současnosti. Dopodrobna je pojednána větší revize Karafiátova (poprvé roku 1920), několik stran Dittmann věnuje mnohem pozdějšímu zajímavému pokusu o revizi Kralické z pera evangelických biblistů Bedřicha Bašuse a Blahoslava Pípala (80. léta 20. století), která měla být ve smyslu většího respektu ke starobylosti a vznešenosti kralického překladu „jakýmsi antipodem ČEP“ (s. 360), avšak nakonec zůstala torzem. Alespoň v několika odstavcích jsou představeny také současné projekty, jež se nějakým způsobem hlásí k odkazu Kralické. Je to tzv. Nová bible kralická (které se posléze dostalo nového označení Bible, překlad 21. století), jež původně byla plánována jako revize Kralické, ale výsledek je ve skutečnosti nový, moderní překlad (a proto se jí Dittmannova práce šíře nevěnuje), dále tzv. Bible kralická revidovaná (již řadu let rozpracovaný projekt Pavla Hoffmana, který odešel z kolektivu Nové bible kralické v momentě, kdy bylo jasné, že NBK bude novým překladem), elektronická verze Šestidílky (projekt Centra biblických studií AV ČR a UK v Praze, který chce připravit pro počítačové použití elektronickou verzi Šestidílky včetně všech poznámek). Jedna subkapitolka také představuje elektronické verze Kralické bible, které jsou momentálně běžně k dispozici v různých programech (BibleWorks, Theophilos, Davar) či online. Autor ukazuje, že ve skutečnosti nepodávají autentický text vydání, na něž se odvolávají (Kralická bible 1613, v jednom případě u Nového zákona Šestidílka): Starý zákon je ve skutečnosti vždy text převzatý z Karafiátova kritického otisku z roku 1887, Nový zákon pak ve většině elektronických verzí pochází z „čtenářského“ vydání textu Šestidílky z 20. století (Kutná Hora 1940 nebo Praha 1954; tento text proti autentické Šestidílce obsahuje některé úpravy), navíc s některými chybami.
Nerozsáhlý „Závěr“ (s. 372–377) lakonicky, ale hutně shrnuje v osmnácti bodech hlavní nové výsledky autorova zkoumání, které v širších souvislostech a v rámci podrobných výkladů prezentoval v předchozích kapitolách. Knihu doplňuje nezbytný seznam literatury (s. 378–401), který svými asi 350 položkami (bez edicí biblických textů a překladatelských pomůcek, které jsou představeny v úvodním oddílu monografie) dává tušit úctyhodný ponor do tématu, jaký náš autor podnikl během své práce. Na samém konci svazku jsou zařazena ještě resumé v angličtině a němčině (s. 402–405), rejstřík biblických míst (s. 406–422) a jmenný rejstřík (s. 423–431).
Kniha Roberta Dittmanna je nesporně úspěšným výsledkem dlouholeté pečlivé, ba mravenčí práce, podložené fundovaností a akribií. Přináší mnoho nového z hlediska bibliografického (řada upřesnění v bibliografii českých Biblí a doplnění řady nových položek),[4] lingvistického (podchycení vývoje práce s jazykem u překladatelů a upravovatelů), historického (významný příspěvek k dějinám české teologie i dějinám české literatury). Je to naprosto zásadní text, nepominutelný pro badatele či studenta, který bude chtít zkoumat téma související s českými biblickými překlady. Pochvalné slovo patří i nakladatelství Refugium – už za skutečnost, že před několika lety včlenilo do svého vydavatelského záběru (zaměřeného jinak v drtivé většině titulů na tematické okruhy teologie, náboženství a filozofie) také tematiku odborně filologickou.[5] Jsem přesvědčen, že Dittmannovu knihu lze bez rozpaků zařadit k pomyslné špičce toho, co Refugium z odborné literatury vůbec (bez ohledu na oborové zařazení) dosud vydalo.
Josef Bartoň
[1] Recenzi na tuto knihu přineslo Salve 3/2011.
[2] Z poslední doby je na místě připomenout autorovo podstatné angažmá v detailním výzkumu pračeských a staročeských glos ve středověkých hebrejských rukopisech (tzv. kenaánské glosy), jehož plodem je zejména nedávno vydaný sborník Ondřej Bláha – Robert Dittmann – Lenka Uličná (eds.): Knaanic Language: Structure and Historical Background. Prague, Academia 2013.
[3] Dittmann v poznámce přímo uvádí, že na nově nalezené exempláře upozornil Národní knihovnu v Praze (s. 52).
[4] Dittmannova práce mimoděk ukazuje, jak velmi neúplná je základní bibliografická příručka Vernerova (František Verner: Bibliografie českých překladů celé bible i jejich částí. Praha, Česká katolická charita 1987).
[5] Posledním v Refugiu vydaným titulem s bohemistickou (filologickou a kulturně-historickou) tematikou je pozoruhodná knížka Josefa Vintra: Ostrovské rukopisy. Olomouc, Refugium 2014.
Jana Nechutová – Dana Stehlíková: Stručné dějiny latinské literatury středověku
Praha, Arista & Baset 2013 (Historické úvody ke kapitolám: Jan Kalivoda)
Arista a Baset nepatří k nejznámějším českým nakladatelstvím. Nicméně právě ona společně převzala (od nakladatelství Svoboda) velmi náročnou, ale nadmíru záslužnou štafetu vydávání velkolepé řady českých překladů děl antických autorů Antická knihovna a na svém kontě dnes mají již také několik svazků „doprovodné řady“, totiž studií českých odborníků, které řeckou a římskou tematiku nahlížejí teoreticky. K těmto monografiím (které se většinou svým zpracováním – tím, že se snaží balancovat na hranici mezi vědeckým a populárně-naučným diskurzem – snaží vyjít vstříc i laickým čtenářům) se v loňském roce přiřadila kniha zahrnující období pozdější, avšak na antiku přímo navazující – Stručné dějiny latinské literatury středověku.
Autorkami svazku jsou dvě zkušené klasické filoložky se specializací na latinskou medievistiku: renomovaná profesorka Ústavu klasických studií brněnské filozofické fakulty Jana Nechutová a její žákyně a fakultní kolegyně Dana Stehlíková. Název je v jistém úhlu pohledu výstižný – v porovnání s rozsáhlými, podrobnými příručkami z prostředí velkých evropských národů (jedna z nich, práce italského kolektivu pod vedením Claudia Leonardiho, by ostatně měla zanedlouho vyjít v českém překladu, a naše autorky na ni ve své knize také upozorňují[1]) jde vskutku o dějiny „stručné“. Kniha má nicméně přece jen rozsah 300 stran a strukturou i obsahově nejde o pouhý zběžný přehled. Jak autorky výslovně přiznávají (s. 9), zvolily tento název úmyslně proto, aby u znalých vyvolal reminiscenci na proslulé učební texty významného klasického filologa 20. století Ferdinanda Stiebitze (Stručné dějiny řecké literatury a Stručné dějiny římské literatury), které byly kdysi používány na klasických gymnáziích a potom (až do doby zcela nedávné) jako základní učebnice dějin literatury na klasickofilologických oborech.[2] A Stiebitzovými příručkami se kniha skutečně inspiruje jak po stránce zvoleného rozsahu, tak do jisté míry i co do struktury a formálního rozvržení. Po vstupní kapitole podávající všeobecné historické a metodologické uvedení do oboru („Středolatinská literatura: pojem, cíle a metody studia“, s. 9–18) následuje sedm hlavních kapitol řazených chronologicky, přičemž časový záběr publikace je vymezen zhruba 5.–13. stoletím („Zrod latinské křesťanské literatury: období latinské patristiky“, s. 19–36; „6.–8. století: přechodné období“, s. 37–75; „Období tzv. karolinské renesance“, s. 76–108; „10. století: věk legend a dějepisu“, s. 109–124; „11. století: stříbrný věk středolatinské literatury“, s. 125–155; „12. století: na vrcholu středolatinské literatury“, s. 156–233; „Učené 13. století“, s. 234–298). Každá z kapitol je uvedena oddílem „historický kontext“ (tyto historické vstupy mají vlastního autora, pražského latinského medievistu Jana Kalivodu). Další členění do subkapitol je v zásadě v širokém smyslu žánrové (např.: teologická próza, hagiografie a historiografie, duchovní tvorba, epické básnictví, dramatická tvorba), někdy jsou v zájmu přehlednosti uplatněna další doplňující kritéria, jako je vymezení podle místa či podle společenského zařazení autorů (pro 6.–8. století: Galie a tzv. germánské kmeny, Hispánie, Britské ostrovy; pro karolinskou renesanci: literatura dvorských okruhů, klášterní tvorba). Subkapitoly obsahují úsporné, ale postačující výklady, hutné medailony autorů, občas osvěžující ilustrující textové ukázky (volbu předkládat tyto texty současně v latinském originále i českém překladu považuji za pedagogicky velmi šťastnou – poslouží totiž pohodlně všem kategoriím čtenářů: filologům, lidem znalým latiny pouze v míře nedokonalé i zájemcům, kteří originální jazyk neovládají vůbec), v závěru jednotlivých pasáží jsou pak uváděny údaje o edicích a existujících českých překladech,[3] případně odkazy na další odbornou literaturu pro potřeby detailnějšího studia. Při záběru příručky (celá evropská latinsky psaná středověká literatura) není divu, že z českých spisovatelů zde má samostatný velký medailon jen Kosmas Pražský (s. 187–188), autorky však český kontext rozhodně neopomíjejí: zmiňují např. Kosmovy pokračovatele (s. 188), legendy o českých světcích z 10. století včetně Kristiána (s. 118), „české souvislosti“ se objevují také třeba ve výkladech o duchovním dramatu 12. století (s. 176; v poznámce se odkazuje na Svatojiřské oficium), o Jáchymovi z Fiore (s. 199; v poznámce je zmíněna joachimismu příbuzná eschatologická koncepce Matěje z Janova) či o skladbě De vetula (s. 295; odkazuje se na citáty u Jana Husa).
Knihu uzavírající stručný epilog (s. 299–300) zasvětily autorky letmému výhledu do charakteristik následujícího období (14. a 15. století), zejména s cílem osvětlit čtenářům, proč svůj výklad zakončily přibližně rokem 1300 (ačkoli zakořeněné „tradiční“ pojetí i někteří moderní autoři řadí do středověké literatury ještě tvorbu dalších sto až sto padesáti let). Shrnující vyznění jejich argumentace (jemuž se dá celkem bez pochybování přitakat) je toto: „století čtrnácté, a tím spíše patnácté jakožto období pozdního středověku jsou i v literární kultuře již stoletími přechodu od středověku k renesančnímu humanismu, nebo, poněkud jinak vyjádřeno, k ranému novověku“ (s. 301). Zcela na konci publikace je umístěn pro uživatele důležitý rejstřík jmen středolatinských autorů a anonymních děl (s. 302–313).
Příručka Jany Nechutové a Dany Stehlíkové bude jistě velmi dobře sloužit recipientům, pro něž byla primárně určena (odborníkům a hlavně studentům z oborů klasické filologie, medievistiky či pomocných věd historických). Doufám, že ji budou běžně užívat také teologové a církevní historici, a věřím, že se do ní začtou i mnozí laičtí zájemci o středověkou kulturu.
Josef Bartoň
[1] Kniha je v edičním plánu nakladatelství na letošní rok: Claudio Leonardi a kol.: Středověká latinská literatura (6.–15. století). Praha, Academia 2014.
[2] Stiebitzovy učebnice vyšly poprvé v letech 1936 („řecký Stiebitz“) a 1938 („římský Stiebitz“) a byly potom vícekrát reprintovány, naposledy ještě v 90. letech 20. století.
[3] Edice a vydání českých překladů jsou uváděny v zásadě jen z nejnovější doby (avšak včetně nových přetisků edicí starších), jak upozorňují autorky (s. 14), „až na výjimky pouze v případě, že je Slovník latinských spisovatelů nezmiňuje“ – při rozsahu příručky je odkaz na tento (běžně dostupný) slovník zcela pochopitelný.