V rámci tohoto čísla jsme chtěli dát hlas i těm, jichž se téma bezprostředně týká. Oslovili jsme proto některé osobnosti veřejného i církevního života, ale i lidi z našeho okolí, kteří a které jsou osobami s LGBTQ+ identitou, s následující otázkou:
Promítá se nějak do vaší víry a jejího prožívání vaše LGBTQ+ identita? Pokud ano, jak? A pokud ne, proč?
Dagmar Křížková
Prožívání své křesťanské víry a své menšinové vztahové orientace od sebe nejsem schopna oddělit – jak křesťanství, tak svoji vztahovou orientaci vnímám jako součást své lidské identity. Když jsem ve 14 letech přijala dar víry, ještě jsem si nebyla své menšinové vztahové orientace vědoma. O homosexualitě se před rokem 1989 ve společnosti veřejně prakticky nemluvilo a ve většině křesťanských církví se toto téma i po roce 1989 otvíralo velmi pomalu a často způsobem, který byl pro LGBTQ+ jedince velmi zraňující. To, že jsem dar víry přijala dříve, než jsem dospěla k identifikaci s menšinovou vztahovou orientací, mně osobně usnadnilo sebepřijetí a otvíralo mi naději, že víra a homosexualita se nevylučují. Děkuji Bohu, že mi v každé životní situaci dával zřetelně pocítit svou lásku a že jsem potkala empatické a velkorysé lidi, kteří mi v procesu sebepřijetí pomáhali. S vděčností vzpomínám zejména na evangelického faráře Jiřího P. Štorka a sbor Českobratrské církve evangelické v Praze-Kobylisích, kde již v roce 1992 našlo velmi vstřícné přijetí ekumenické společenství Logos.
Velkým darem pro mě i mou přítelkyni byl katolický kněz, který nám již před 31 lety na naši společnou životní cestu požehnal. Tím vlastně v římskokatolické církvi o několik desetiletí předběhl dobu – teprve v současné době v souvislosti s probíhající synodou se otevřela mimo jiné i otázka postoje k žehnání svazků osob stejného pohlaví a papež František byl ústy několika kardinálů s touto otázkou konfrontován (jeho odpovědi na tuto i další ožehavé otázky byly uveřejněny např. v Katolickém týdeníku č. 41).
Vrátím-li se na závěr k úvodní otázce ankety, řekla bych, že otázky týkající se integrace víry a LGBTQ+ identity, které mě dlouhá léta zaměstnávaly, pro mě nyní, kdy jsem se ocitla na prahu stáří, přestávají být důležité. Stále více si uvědomuji a prožívám, že mou základní identitou je, že jsem člověkem – ženou, stvořenou k Božímu obrazu a pozvanou stávat se Bohu stále více podobnou. To považuji za základní obdarování, povolání a úkol svého života.
Jiří Votava
Víru vnímám jako velmi osobní a niterný prožitek, o který se ale také dělím s druhými. Víra by neměla smysl bez církve a společenství. Podobně je tomu s citovou či vztahovou orientací. Dlouho jsem neuměl ani víru, ani své citové zaměření přesně pojmenovat a najít prostor, kde bych se mohl svěřit s tím, co se ve mně odehrává. V obou případech jsem zažil něco jako coming out, nejprve to byla má konverze a první návštěva kostela, později přijetí vlastní jinakosti a setkání s dalšími gayi a lesbami, nakonec i seznámení s životním partnerem.
Zajímavé je, že první krize víry nenastala v důsledku konfrontace učení církve s mou jinakostí, ale přišla ještě v době, kdy jsem sám sobě nerozuměl, trápil se a své city potlačoval. Byl jsem sám uprostřed plného kostela. Sám uprostřed přátel, kteří se ženili, vdávali a zakládali rodiny. Světlo víry a Boží milosti se ale naplno rozsvítilo až po druhém coming outu.
Pro svou duchovní cestu dnes považuji za důležité rozvíjet zdravou osobnost a dospělé vztahy k sobě i druhým. Porozumění sobě vyžaduje mluvení a sdílení ve společenství. V tomto smyslu se snažím o integraci života LGBTQ+ lidí a křesťanství, a to nejen ve smyslu teologickém či pastoračním, ale zejména ve smyslu přijetí sebe sama jako součásti dobrého Božího stvoření.
Petr Kratochvíl
Zdá se mi nemožné, že by to, jací jsme, neovlivňovalo to, jak věříme. A dvojnásob to platí pro lidi patřící k menšinám. Jinakost, odlišnost od většiny považuju za skutečný dar: Díky ní jsem myslím získal značnou citlivost vůči útisku jakéhokoli druhu a empatii vůči těm, kteří vybočují z řady. Současně mě moje identita vedla od heteronormativních, patriarchálních obrazů, které v křesťanské řeči historicky převládaly, spíše k apofatické cestě. Způsob, jakým o Bohu mluví Oblak nevědění nebo Zrcadlo prostých duší, mě tak dodnes oslovuje mnohem víc než sebejisté, ale často historicky a kulturně výrazně podmíněné výroky katafatické.
Břemenem je, zdá se mi, vždy spíše příslušnost k většině – činí mnohé slepými vůči vlastní zaujatosti a necitlivými vůči utrpení těch, kteří k většině nepatří, a často dokonce vede k představě, že většinovost znamená morální nadřazenost. Celou otázku bychom proto měli obrátit zpět a ptát se cis heterosexuální většiny: Do jaké míry promítá svou identitu do svých představ o Bohu i o společnosti? Jakým způsobem tato většinovost ovlivnila křesťanskou etiku, trinitární teologii či ekleziologii? Při prožívání víry totiž neexistuje jakýsi přirozený, „normální“ způsob, který je vlastní většině, a pak specifický, menšinovou identitou spoluutvářený způsob kuriózní, který pak – v lepším případě – s laskavě paternalistickými pocity chráníme.
Nakonec bych chtěl připojit variaci na meditaci nebinárního rabína Reubena Zellmana:
„Když slunce zapadá a den hraje barvami, děkujeme za soumrak, protože soumrak není ani den, ani noc, ale stojí mezi oběma. Všichni jsme lidmi soumraku. Nikdo z nás není pouze jedním, jsme vždy víc než jen to či ono. Stojíme na křižovatce dějin, putujeme časem a prostorem svých srdcí. Jsme křížícími se cestami paměti, počátků a konců, jsme tančícími pruhy světla. Nejsme ani den, ani noc. Jsme obojí, ani jedno, a přesto všechno. Kéž posvátný mezičas tohoto večera rozkolísá naše jistoty, pozastaví naše soudy a rozšíří naše vidění. Kéž nám světlo soumraku odhalí cestu k tomu, co přesahuje všechny kategorie a definice. Kéž nás, lidi, kteří nepatří tam ani onam, přijme do soumraku, obejme duhovým stmíváním a naplní svým požehnáním. Požehnáno buď, kdo tvoříš soumrak.“
Martina Viktorie Kopecká
Ano i ne. Víra mě určitým způsobem provází od dětství, ale až v dospělosti jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená a nakolik proměňuje můj život i mě samotnou. Vědomí, že jsem dítě Boží, mi dalo pevnou půdu pod nohama a taky odvahu přijmout svou křehkost, obdarování, nedostatky. S každým vyslechnutým příběhem si stále víc uvědomuji, že mou úlohou ve službě ani v životě není skládat druhé do škatulek a podtrhávat zaryté stereotypy, ale s úctou naslouchat tomu, co se někdy tak těžko říká. Můj život a události v něm mě naučily, jak podstatné je vnímat a zažít bezpodmínečné přijetí, ale také se naučit dopřát je druhým. Naše identita není jedním z písmen v řadě, jsme mnohem víc. Nejsme jen sexuální tvorové z učebnic biologie, máme také sociální, emoční a duchovní rovinu. Jsme Bohem stvořeni, nikoli poznamenáni. A tohle vědomí se projevuje v modlitbě, v každém kroku duchovní cesty, která je někdy spíš poutí než organizovaným poznávacím zájezdem s průvodcem. Pouť se proměňuje v toulání, kdy není potřeba sepisovat přiznání, předkládat důkazy a pomyslně bojovat s neviditelným protivníkem. Usiluju o to, aby tenhle můj pohyb krajinou nebyl motivován jen domnělým dosažením cíle, ale mnohem víc radostí z blízkosti, Boží i lidské, která je mi darem. A která dotváří naši autentickou, pravdivou a mnohorozměrnou identitu.
Ema Pospíšilová
Nemyslím si, že by moje orientace ovlivňovala mou víru samotnou. Věřím, že i kdybych nebyla queer, moje víra by byla stejná. Stále bych věřila v Pána Boha, pro kterého něco tak přízemního jako gender nebo orientace nehraje roli.
Moje orientace ovlivňuje samozřejmě to, jak a s kým víru sdílím. Před jídlem s přítelkyní zazpíváme děkovnou písničku, modlíme se spolu nebo si po večerech prozpěvujeme evergreeny z evangelického zpěvníku pro mládež Svítá.
Františka Jirousová
Nikdy jsem se necítila úplně jako žena. V dospívání jsem měla psychózu s bludy, protože jsem už neuměla snést, že mě lidé vnímají jako ženu, psychické jádro se oddělilo a žilo mimo tělo. Přes 12 let jsem žila v duševním pekle. A to byl jeden z nejcennějších darů od Boha. Vytvořil tím ve mně substrát, který se nedá získat jinak než proměnou utrpení a ze kterého začaly vyrůstat mé knihy. Moje duše rodí při psaní muže, postavy mých knih. Přes své ženské tělo nejsem schopna partnerského vztahu a ani po něm netoužím. Tvoření a vztahy přes psaní jsou extatickou komunikací se Stvořitelem a neumím si představit naprosto nic, co by to mohlo ve své síle, radosti a hlubině nahradit. Identifikuju se jako nebinární, ale používám ženský rod a po nikom nic nechci. Moje tělo je podivná schránka, kterou jsem se musela naučit mít ráda, protože nechci jeho buňky a orgány vystavovat nenávisti. A hlavně skrze tělo tvořím, jeho energie je nezbytná, mohu se jím propojit s pramenem Božího tvoření světa. Kristův kříž a jeho alchymie proměny utrpení v nový život jsou pro mě centrálním procesem evolučního vesmíru.
Nikdy jsem ani na vteřinu nepochybovala o tom, že Bůh tvoří homosexuály, transsexuály, nebinární lidi s hlubokou láskou. A není v moci nikoho mi dokázat, že nějak ohrožujeme společnost a rodinu nebo že jsou homosexuální vztahy hříšné. Na Bibli takové argumenty založit nelze. Bůh, který by zavrhoval LGBTQ+ lidi, by byl zrůda. Nikdy, nikdy v životě bych se nemodlila k takové směšné Prazrůdě. Je velmi těžké psychicky přežít, pokud člověk jako já nechce do tranzice (nechci hlavně kvůli psaní), ale bylo by nemožné žít, kdybych nevěděla, že mne Bůh miluje. Pokud nějaký církevní představitel hlásá, že naše existence je proti Bohu, přirozenosti nebo přírodě, ať má na paměti, že to mohou být vražedná slova. (A mohl by si předem nastudovat, jak to chodí s homosexualitou a transbytostmi v přírodě, tam je Boží záměr vidět velmi radostně.)
Muž středního věku, přál si zůstat v anonymitě
Je to, že jsem gay a chci se svojí vztahovou orientací žít plnohodnotný život včetně toho partnerského, v souladu s vírou, kterou jsem přijal, anebo ne? Otázka, kterou jsem si musel ve svém životě položit minimálně dvakrát. Zpětně viděno konverze ke křesťanství v době mého dospívání a upřímná snaha být co nejdokonalejší v duchovním životě vedly ve svém důsledku k tomu, že jsem v tomto věku neprožil, co jsem prožít měl: neprošel jsem pubertou a s ní spojeným přiznáním/uvědoměním si své vztahové orientace ještě před prahem dospělosti. K tomu došlo až mnohem později, před mými třicátinami. Tehdy jsem stál poprvé před dilematem, zda má LGBTQ+ identita je, nebo není v souladu s mou vírou, nebo možná ještě víc, zda je, nebo není v souladu s představou „standardního“ věřícího, tak jak jsem ji znal z českého církevního prostředí – představou, které jsem se tak moc snažil vyhovět. Dle mého tehdejšího vnímání jsem měl na výběr pouze dvě řešení: žít v popření sebe sama a dál pravidelně chodit do kostela, nebo přijmout svou orientaci a praktikování víry rozvolnit. Zvolil jsem druhé řešení. Jsem vděčný Bohu za to, že jsem navzdory tomu neztratil víru, a dokonce ani jakousi vnitřní jistotu, že se k chození do kostela jednou vrátím. Ta doba přišla o 15 let později po duchovním cvičení, na které jsem cítil potřebu se přihlásit. Uslyšel jsem tehdy jasné volání: teď je ta doba příhodná k návratu. Uvědomil jsem si (a stále znovu si to uvědomuji), že mě Bůh miluje takového, jaký jsem, že moje identita v tom není překážkou a že mi Bůh na této cestě nabízí svátosti a dovedl mě do společenství, které mi tyto svátosti neodpírá. Právě možnost přistupovat ke svátosti smíření a k eucharistii je pro můj duchovní růst a prohlubování mého vztahu k Bohu zcela klíčová.
Trans muž, mladý pracující, přál si zůstat v anonymitě
Myslím, že pro správné uchopení této otázky je potřeba ji nejdřív otočit – moje víra totiž měla velký vliv na to, jak jsem prožíval a přijímal svou identitu. Nejprve jsem si nedokázal vůbec dovolit přemýšlet nad tím, že bych to mohl mít jinak než ostatní, protože „to je přece proti Bohu“. Přestože se mi tuhle fázi zdánlivě povedlo překonat, bylo to jen povrchní. Jak jsem v objevování a snaze pochopit sebe sama postupoval dál, začal jsem narážet na rozpor – co se mi v životě osvědčovalo jako správné, bylo neustále konfrontováno s pocitem, že dělám něco, co je proti Bohu. Kdykoli jsem se začal modlit, převládl ve mně pocit, že se s Bohem musím hádat o to, jestli můžu žít svůj život tak, jak to hluboko uvnitř cítím jako pravdivé.
Vnímám, že to u mě hodně souvisí s tím, jak se církev k LGBTQ+ tématům vyjadřuje. Lidé vám i řeknou: Bůh tě miluje takového, jaký jsi! – já za tím ale vždycky cítil ono „ale“, které tam v daný moment nemusí být vyřčeno, je ale vyjadřováno téměř vždy, kdykoli někdo začne mluvit o katolickém pohledu na LGBTQ+ témata. Zažil jsem konverzace, které nebyly prvoplánovými hejty, přesto vyjadřovaly nepochopení podstaty věci a nepřijetí toho, kým v celé šířce svojí existence jsem.
Teprve ve chvíli, kdy jsem si dovolil od své víry, která je chtě nechtě zásadně ovlivněna vystupováním jejích oficiálních zástupců, poodstoupit, jsem byl schopný sám sebe přijmout a přestat zpochybňovat. Po čase jsem zjistil, že jsem šťastnější, než jsem si dokázal vůbec představit. A tím se dostávám k odpovědi na původní otázku. Netvrdím, že je mi teď víra, Bůh, úplně jedno, ale momentálně nejsem schopný ji prožívat. Je pro mě totiž spojena s obrovským naštváním a strachem.
Tom Bílý
To, kým jsem, se samozřejmě promítá do mého prožívání a vnímání světa kolem mě, tedy i do mého prožívání víry.
Když jsem se před mnoha lety seznámil se svým životním partnerem, praktikujícím katolíkem, mé prožívání víry zesílilo. Tehdy jsem pravidelně chodil do kostela a svou víru jsem vnímal jako velmi živou. Navíc jsme víru mohli v našem vztahu s partnerem prožívat společně. Součástí uzavření našeho registrovaného partnerství před téměř sedmi lety bylo i soukromé požehnání našemu svazku před Bohem katolickým duchovním.
Postoj „mé“ církve k lidem, jako jsme my, však přispěl k tomu, že jsem se postupně přestal cítit v kostele dobře. V určitý moment jsem dospěl k tomu, že už mě přestalo bavit „kličkovat“ svým náboženským životem tak, abych zároveň nechodil na kázání, při kterých se kněz bude opírat do LGBTQ+ lidí, nebo do kostelů, kde se bude rozdávat petice za ústavní zákaz manželství pro gaye a lesby.
Toto odcizení ovlivnilo nakonec i mé prožívání víry. Alespoň pro mě je v dnešní společnosti složité si udržet živou víru, když nemám podporu své církve a lidí v ní. Sám sebe bych dnes popsal jako věřícího křesťana mimo tradiční církevní struktury a, upřímně řečeno, mé prožívání víry je spíše vlažné.
Velmi ale fandím pokusům o církevní obrodu, které můžeme vidět především v některých církvích. Přijde mi důležité stavět mosty, což se nám snad nakonec dařilo i na festivalu Prague Pride, který jsem pár let vedl. Málokdo asi ví, že týdenní festival tradičně začíná a končí bohoslužbou. Pevně věřím, že křesťanské společenství jednou dospěje do bodu, kdy bude i pro LGBTQ+ lidi opravdu relevantní a bude je brát jako plnohodnotné členy společnosti i v jejich vztazích, rodinách a dalších aspektech života.
Hana Strašáková
Kdybych žila v izolaci, víra by byla pouze záležitost mezi mnou a Bohem neovlivněná okolním světem. Pak bych zcela jistě řekla, že má vztahová orientace se do mé víry a do vztahu k Bohu nijak nepromítá. Jenže v izolaci nežiju, ocitám se ve světě společenském a díky své víře trávím většinu času v prostředí katolické církve, která nakonec formuje i mou víru.
Jaká totiž v očích církve jsem? Podle některých bych měla shořet v pekle, jiní říkají, že mě věřící mají „tolerovat“ a nabízet mi pomocnou ruku. Cítím se být svou vlastní církví neustále ponižována a obrazně řečeno jsem stavěna na rozcestí – pokud jsi lesba, zahni doprava, pokud jsi katolička, zahni doleva, společná cesta totiž neexistuje. Je pro mě prostě bolestné, když prostředí, které by mi mělo být oporou a domovem, mě uvádí spíše do vyhnanství. Další věc je, že hlasitost církve dosahuje až do státní správy, a tím pádem to vypadá, že se rovnosti nedočkám ani mimo církev. Poslaneckou sněmovnou se šíří nenávistná konzervativní rétorika vůči LGBTQ+ lidem a manželství stejnopohlavních párů je v nedohlednu. Dává se mi neustále najevo, že jsem méněcenná.
Takže i když je má víra niterná záležitost mezi mnou a Bohem, často ji podlamují vnější projevy církve, které mě vedou k bezradnosti. To mě pak nutí přemýšlet, jestli do takové církve patřit chci. Ale tyto niterné otázky mě burcují k tomu, abych se aktivně zajímala o dění v církvi, o to, proč do ní patřím, a zkoumala, jak ji více otevřít všem lidem dobré vůle. Abychom mohli šířit radostnou zvěst a naději, kterou svět v dnešní situaci tolik potřebuje.
Dagmar Křížková (* 1958) je lékařka a spoluzakladatelka sdružení Logos.
Jiří Votava (* 1974) je vysokoškolský pedagog, současný předseda sdružení Logos.
Petr Kratochvíl (* 1975) je profesor politologie a působí v Ústavu mezinárodních vztahů. Přednáší na Sciences Po v Paříži a na Metropolitní univerzitě v Praze.
Martina Viktorie Kopecká (* 1986) je farářka Církve československé husitské, teoložka, bloggerka.
Ema Pospíšilová (* 1998) je fundraiserka a bývalá předsedkyně Celocírkevního odboru mládeže Českobratrské církve evangelické.
Františka Jirousová (* 1980) je spisovatelka, knižní redaktorka a správcová statku.
Tom Bílý (* 1986) je manažer, bývalý ředitel festivalu Prague Pride.
Hana Strašáková (* 1998) je publicistka, podcasterka a moderátorka, bývalá mluvčí Milionu chvilek pro demokracii.