Daniela Čarná
Mapy a kostely Otise Lauberta
Obrazový doprovod čísla Salve, které držíte v rukou, tvoří ukázky z díla slovenského výtvarníka Otise Lauberta (* 1946, Valaská), který působí v Bratislavě. Laubert patří k nejvýznamnějším představitelům generace umělců, kteří vstupovali na výtvarnou scénu koncem 60. a v 70. letech 20. století. Charakterizuje ho práce s archivem a principem muzea, které systematicky buduje v prostorách svého ateliéru, jenž je zároveň depozitářem. Jeho součástí jsou díla z období téměř šesti desetiletí, během kterých se Laubert podílel na směřování (před rokem 1989 neoficiální) slovenské výtvarné scény.
Otis Laubert studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě (1961–1965), další zkušenosti získával v živém kontaktu s kulturním děním na československé scéně. V roce 1970 se zúčastnil legendárního 1. otevřeného ateliéru, který se konal v bratislavském ateliéru Rudolfa Sikory na Tehelné 32. Ve svém vlastním ateliéru založil Filiálku Guggenheimova muzea, kde během normalizace organizoval bytové výstavy. „Soutěžil“ na Mistrovstvích Bratislavy v posunu artefaktu, které inicioval Dezider Tóth (1979–1986), udržoval kontakty s českým a moravským prostředím. Laubert je členem Skupiny A-R. V letech 2015–2016 existovalo v Bratislavě Muzeum Otise Lauberta. Jeho tvorba vychází z konceptuálních východisek, odkazu dadaismu, díla Kurta Schwitterse, Marcela Duchampa a Fluxusu. Laubert pracuje s nalezeným objektem, jeho metaforický způsob reflexe světa má blízko k vizuální poezii.
V bohatém archivu Otise Lauberta bychom našli příspěvky snad ke každému tématu a oblasti života. Ne všechny jsou však veřejně známé, mnohé zůstávají skryté v jeho bratislavském ateliéru. A to v podobě realizovaných děl, která nicméně málokdo viděl, ale také jako záznamy v jeho denících, skicářích nebo „poznámnících“, které od dospívání nosí po kapsách a zapisuje, nebo spíš zakresluje do nich nápady, myšlenky, postřehy, inspirace a asociace. Tyto záznamy nám umožňují nahlédnout do jeho myšlení – můžeme je vnímat jako zásobárnu myšlenek, knihovnu, kartotéku nápadů nebo také autorskou „kuchařku“ s vlastními pravidly, poetikou i humorem. Skutečnost, že jenom některé z nich se dočkaly finální realizace, jiné na ni čekají a mnohé se jí pravděpodobně ani nedočkají, jsou jenom různé úhly pohledů na to, jak definujeme finální dílo. A také proto nás Otis Laubert má stále čím překvapit.
Pro revue Salve jsme vybrali dva grafické cykly – „kartografický“ a dosud nepublikovaný „sakrálně architektonický“ – a doplnili jsme je ukázkami několika dnes už ikonických Laubertových děl.
Aby naše republika držela pohromadě
Přes široké spektrum témat jsou některá pro Otise Lauberta zvlášť typická: čestné místo mezi nimi zaujímá kartografie. Svou první mapu nakreslil Otis už v dětství, ve svých 12 nebo 13 letech. Jedná se o mapu Československa s vybranými městy: Prahou, Brnem, Bratislavou a také Budapeští. Nechybí v ní samozřejmě Valaská na Horehroní, místo odkud Otis pochází a kde prožil dětství, než v první polovině 60. let 20. století odešel na Uměleckoprůmyslovou školu, legendární ŠUPku do Bratislavy. Z mapy vyzařuje optika dítěte či mladého člověka, pro kterého je středobodem vesmíru, „pupkem světa“, on sám. Místo, kde se nacházíme, je koneckonců pro každého z nás východiskem uvažování o světě a jeho interpretaci, včetně toho, co leží za hranicemi známého, co jsme už neobsáhli svou osobní zkušeností. Vždyť přece „každý strom, každý člověk, ať jsou kdekoli, jsou uprostřed světa“ (Josip Osti).
Otis Laubert se sám obléká do pomyslné kůže kartografa, do saka vyrobeného z recyklovaných map (Kartograf, 2011), a v galerii v Nových Zámcích organizuje výstavu Vlajkonoš si vzal kartografku (2007). Asi nejrozsáhlejší skupinu jeho „patriotských“ map tvoří mapy Československa. Vyjadřují se k spletitým vztahům v zemi jak v minulosti, tak i dnes, k symbolům souvisejícím s tradicemi, stereotypy a různými vrstvami kultury, které Laubertovi slouží jako rezervoár nekonečného množství nápadů. Nevystupuje přitom z pozice politologa či sociologa, ale jako výtvarník s citlivostí pro pozorování a interpretování světa v celku i v detailu, kterému nechybí humor při používání vizuálních a slovních hříček. Ty mají často schopnost vystihnout podstatu, a právě to je doménou Laubertovy tvorby.
Hranice společného státu Čechů a Slováků se od jeho vzniku v roce 1918 měnily vícekrát, až po rozdělení země v roce 1993 jenom čtyři roky po sametové revoluci. Mapa Československa však představuje důležité téma výtvarného umění od 60. až 70. let 20. století v intencích strategií pop-artu a konceptuálního umění. Jejím prostřednictvím se umělci vyjadřují k politickému a kulturnímu dění z pozice své vlastní „geografické“ identity. Obrys Československa, který každý z nás (stále ještě) zná a uměl by ho nakreslit i poslepu, má navíc své estetické kvality. Za všechny příklady zmiňme Júlia Kollera, který reagoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy obrazem 21. srpen 1968 – obrysem Československa namalovaným na růžovém textilu s tečkovaným vzorem. V projektech Jozefa Jankoviče Československo II (1972) zase najdeme utopickou ideu definitivního řešení evropských problémů přesunutím Československa jako ostrova do Tichého oceánu nebo Karibského moře. Jeho původní území navrhoval Jankovič zalít vodou, aby tak vzniklo moře, které Středoevropanům dodnes chybí.
Otis Laubert s dávkou laskavého humoru navrhuje řešit případné napětí v zemi jejím „ošetřením“, přičemž první pomoc nabízí vlepením kousků lepicí pásky (nebo leukoplasti?) do mapy Československa s hravým komentářem Aby naše republika držela pohromadě (návrh a realizace 1977). Název můžeme vnímat také jako přání, formu prosby nebo modlitby. Toto známé dílo stojí na začátku řady Laubertových „mapových děl“, která autor systematicky rozpracovává dodnes. Pendantem, vytvořeným po více než čtyřiceti letech, je koncept Upevňování vztahů (návrh 2018, realizace 2020), v němž uzdravuje vztahy v rámci střední Evropy, tentokrát pomocí pevnějších a o něco méně poetických kovových pantů. Geopolitické vztahy zkoumá také v rámci konceptu Vztahy sousedů bývají různé (návrh 2018), ve kterém mapu Československa a sousedících zemí navrhuje pokrýt vždy jiným materiálem, jako je například brusný papír, vosk, kůže nebo korek – jejichž významy nebo asociace s konkrétní zemí si můžeme jenom domýšlet. Ke geopolitickým vztahům s našimi sousedy se Otis Laubert vyjadřuje také v díle Lingvistická samota (návrh a realizace 2009), kde jsou na mapě zakryty všechny země kromě siluety Maďarska. Naopak příspěvkem k sebereflexi nebo sebekritice je Pohled zvenku na nás (návrh 2018, realizace 2020), s opačně vyřezaným obrysem Slovenska, anebo dopravní značka s rozdělenými a přeškrtnutými siluetami Československa s názvem Ten zákaz nás v něčem přibrzdil a v něčem posunul (návrh a realizace 2018), která zakazuje jeho rozdělení, nebo naopak konstatuje nemožnost opětovného sjednocení?
Otis Laubert v návrzích potenciálních, ale i zrealizovaných objektů a instalací nevystupuje jako poutník. Země se dotýká spíše metaforicky, jako básník nebo „tulák po hvězdách“, který nám dovoluje procestovat státy a světadíly a přitom se paradoxně nehnout z místa. Přirozeně evokuje také dobovou souvislost uzavřených státních hranic během totality, kdy jsme o jejich svobodném překračování mohli jenom snít. Když se podíváme na Laubertovy uskutečněné cesty za hranice, před rokem 1989 občas cestoval do spřátelených zemí, jako je Maďarsko, Polsko a Rumunsko, podařilo se mu navštívit i Paříž (1979) a vycestoval také do vysněného Japonska (1988). Po roce 1989 k nim přibyly USA (1995) a mnohé další evropské země, ve kterých mohl konečně svobodně vystavovat.
Všelijaké nás Pán Bůh má
Otise Lauberta vždy zajímalo to, co je tady a teď – svět všedních věcí, jež jsou na dosah, kolem nás. To však přirozeně není v rozporu se snahou uchopovat „velká témata“, ke kterým nepochybně patří sakrální tvorba – nadčasové téma par excellence, s nímž se (s kolísavým úspěchem) v jistém stadiu tvorby konfrontuje téměř každý výtvarník. Vzpomeňme na jeho instalaci na Bojnickém zámku Stav společnosti (1995) poskládanou z plastových přepravek na láhve, které v paralele sakrálního a konzumního kopírovaly zeď historického prostoru kolem gotických soch dvou světců. Laubert také vytvořil mnoho menších i větších koláží z reprodukcí obrazů, soch světců a „svatých obrázků“ nebo nedávno na umění povýšil rozbitý porcelánový talířek se střepy připomínajícími ukřižovaného Krista. V ikonické instalaci Letošní barok (1998) v Galerii města Bratislavy (Barok a současnost) umístil do stálé expozice baroka kolekci pseudohistorizujících objektů – pohárů a bohoslužebných nádob z banálních předmětů konzumní nadprodukce. V objektu Víra se nedá měřit (2010) zase vyskládal kříž ze čtyř navzájem propojených trojúhelníkových pravítek, kterými se rýsuje na školní tabuli.
Zvláštní pozornost si však zaslouží Otisovy nenápadné koncepty načrtnuté tužkou na listech papíru archetypálního formátu A4. Zaznamenávají poměrně komplexní návrhy sakrálního interiéru chrámu, které vznikaly od roku 1990 – v období porevolučních nadějí, ale také skepsí, kdy se postavilo mnoho kostelů, z nichž v čase obstály jen málokteré. Otisovy kresby jsou vyjádřením (jisté kolektivní) touhy po kostele, který zatím jako reálný prostor neexistuje, což nám nebrání v tom, abychom do něho fiktivně vstoupili a vcítili se do jeho genia loci. Je to kostel, který není, ale možná jednou bude. Mohl by být zasvěcen například Otisovu patronovi a jmenovci sv. Otovi, biskupu z Bamberka z 12. století. Nebo slavnému architektovi Antonimu Gaudímu, jehož proces blahořečení v církvi probíhá. Myslím, že by si s Otisem měli co říct. A snad by také našel společnou řeč s donedávna neznámým Justem Gallegou, hrdinou slovenského dokumentu Katedrála (2022), který na předměstí Madridu postavil úplně sám monumentální katedrálu z odpadového materiálu.
Když do Laubertova „kostela na papíře“ pomyslně vstoupíme, ze všedního do sakrálního prostoru nás provede brána tvořená asambláží svařených kovových předmětů. Světlo vycházející z podsvícených předmětů, jako je kniha, hřeben, mobilní telefon, dětská hračka, nás v tlumeném šeru naviguje k věčnému světlu. Relikvie neznámých světců všedního dne (slovy papeže Františka „světců odvedle“) jsou vložené jako velká asambláž do niky kapličky v boční zdi. Na protilehlé straně je jako světelný pendant umístněna kaple plná kamenů s hořícími svícemi různých tvarů, velikostí a barev. Z přítmí halového prostoru postupně vystupují siluety nejrůznějších židlí, které připomínají zástupy lidí a jejich příběhy. Dovedou nás k oltáři s velkým dominujícím křížem na zdi, jenž je vyskládán z různých devocionálií a poutních předmětů. Je to metafora našeho hledání a pokusů o – často svérázné – uchopení víry a vypořádání se s ní. Vzdáleně připomíná oltářní obraz Mikuláše Medka v Jedovnici na Moravě orámovaný asambláží předmětů všedního dne a jejich fragmentů od sochaře Jana Koblasy.
V odlehlé části kostela narazíme na zeď s vloženou koláží z pravidelně rozmístěných „svatých obrázků“, fenoménu lidové zbožnosti z modlitebních knížek a poutí. Část dlažby pokrývají okvětní lístky – jako relikt červnového svátku Božího těla, nebo projev úcty ke sv. Terezii z Lisieux? Kdoví, kdy se Otisova kostela dočkáme. Kdysi uvažoval o tom, že by si na zahradě svého domu postavil soukromou kapli, v níž by tento koncept se svými pomocníky zrealizoval. (Nejen) Otisův sen o kostele se ale stává skutečností už jen tím, že spatří světlo světa v připravovaném pokračování knihy jeho „spících idejí“, jakož i na stránkách čísla revue Salve, které držíte v rukou.
Ideově navazuje na metaforickou site-specific instalaci Světlo věcí, realizovanou pro kurátorský cyklus Jany Geržové Umění aury v Synagoze – Centru současného umění v Trnavě (1990). Do zatemněného sugestivního prostoru bývalé synagogy tehdy Laubert umístil černou architekturu – kubus s podsvícenými předměty vloženými do nik jeho zdí. Vyzařovalo z nich vnitřní světlo, dohromady vytvořily jakousi zvláštní prostorovou barevnou vitráž či hranatý meteorit. Vznikla zhmotněná metafora, paradox banálnosti a posvátnosti, jako dvě strany téže mince, s tušením více rovin významů. A právě tato ambivalentní hra, kterou před námi Otis rozehrává, je tím, co nás na jeho tvorbě zasahuje, láká a baví. A téma sakrálního to nabízí (minimálně) dvojnásobně.
Ze slovenštiny přeložila Rút Matisovská OP.
Popisky k dílům Otise Lauberta:
(pokud není uvedeno jinak, foto: archiv autora)
Obálka a s. 1: Svatozář ve třech podobách, 2017.
s. 2–3: Jen aby naše republika držela pohromadě, 1977.
s. 6: Ten zákaz nás v něčem přibrzdil a v něčem posunul, 2018.
s. 12–13: Překračovaní hranic, 2015.
s. 14: Období fialového roucha, 2016.
s. 35: Upevňování vztahů, 2020.
s. 36: Pohled na nás z druhé strany, 2020.
s. 46: Koncept kostela: Kovová brána, 1997.
s. 47: Koncept kostela: Dominanta kostela (kaple), 1994.
s. 48: Koncept kostela: Všelijaké nás Pán Bůh má, 1994.
s. 63: Koncept kostela: Boční oltář, 1994.
s. 64: Koncept kostela: Boční oltář, 1994.
s. 74: Koncept kostela: Boční oltář, 1990.
s. 75: Koncept kostela: Boční oltář, 1994.
s. 76: Koncept kostela: Boční oltář, 1994.
s. 82: Koncept kostela: Boční oltáře, 1994.
s. 83: Koncept kostela: Adorace, 1994.
s. 84: Koncept kostela: Vyhnání z ráje, 1994.
s. 92: Už mě bolí jinde, 2006, foto: Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
s. 122–123: Všichni odešli, 2017 (detail).
s. 124: Berlokruh, návrh 2006, realizace 2008.
s. 134: Bicykl I, 2008.
s. 158: Neposedná, 2008, foto: Jozef Česla.
s. 176: Jsem svázaný s hudbou, ačkoli neumím hrát na žádný nástroj, návrh 2016, realizace 2022.
s. 183, 184: Hasič, návrh 1996, realizace 2020.
s. 191, 192: Dějiny a Dioklecián nám to neodpustí, jak se mohlo stát, že jsme si ho spletli?, 2016, foto: Adam Šakový.
s. 202: Víra se nedá měřit, 2010.
s. 207: Ta naše písnička česká, 2007.
Daniela Čarná (* 1977) je slovenská historička umění, kurátorka a galerijní pedagožka. Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě UK v Bratislavě, doktorát získala na Filozofické fakultě TU v Trnavě. Aktuálně působí v Galerii umění Ernesta Zmetáka v Nových Zámcích. Věnuje se neoficiálnímu umění 70. až 80. let 20. století, reflexi křesťanství v současném umění a vzdělávání uměním. Je členkou mezinárodní asociace kritiků AICA.
Kontakt: danielacarna@gmail.com