V co (ne)věří generace Z: Sborník příspěvků z kurzu pro kazatelky a kazatele ČCE, pořádaného Spolkem evangelických kazatelů v Praze 2022.
Praha, EMAN 2023.
Uspořádal Petr Sláma.
Výzva k aggiornamentu (zdnešnění) církve, jež zazněla na počátku II. vatikánského koncilu, nebyla, domnívám se, jen jednorázovým dočasně platným apelem, ale trvalou výzvou k hledání podoby víry pro každou novou generaci. I proto je třeba přivítat publikaci V co (ne)věří generace Z, a to i z toho důvodu, že generace Z má poměrně výrazné distinktivní rysy, s čímž se česká společnost a církev možná neumějí zcela vyrovnat. Může to být dáno i tím, že oproti západnímu světu máme jen malou zkušenost s generačním střetem, neboť celou druhou polovinu 20. století v naší společnosti převládal střet ideologický.
Kniha V co (ne)věří generace Z, vydaná v roce 2023 nakladatelstvím EMAN, je sborníkem sestaveným z příspěvků, které zazněly na kurzu pro kazatele a kazatelky Českobratrské církve evangelické pořádaném Spolkem evangelických kazatelů v lednu 2022. Tato situovanost recenzované publikace zapříčiňuje značnou žánrovou pestrost textů v knize, které se vztahují k tématu z velmi rozdílných pozic a namnoze byly původně připravovány jako mluvené přednášky. V úvodu Petra Slámy, který knihu připravil k tisku a jenž shrnuje historii práce s mládeží v ČCE, je zmíněno, že některé příspěvky nebylo možné získat nebo je převést do textové podoby pro jejich velkou interakci s publikem.
Jako poněkud odtržené od tématu (a tudíž pro čtenáře nalákané názvem irelevantní) se jeví přepis textů a kázání z bohoslužby na úvod kurzu, stejně jako biblistická studie o marnotratném synu od Jana Roskovce i rozsáhlý přepis tzv. slam poetry Ellen Makumbirofa, který bez jakéhokoli úvodu působí pro čtenáře značně neuchopitelně.
Naopak velice zdařilý je nejrozsáhlejší text sborníku: studie Tabity Landové, praktické teoložky působící na Evangelické teologické fakultě, s názvem Čemu věří generace Z? Religiozita a spiritualita současné české mládeže. Ta obsahuje celou řadu zajímavých dat i jejich zevrubnou interpretaci. První část textu se věnuje problematice typologie generací, definici pojmu generace a konečně i původu a definici generace Z. Jako nosné se jeví rozdělení na „velké Z“ narozených v rozmezí let 1995 a 2002 a „malé Z“ narozených 2003–2010. Landová podává v návaznosti na americké i české typologie zásadní znaky generace Z, jako je setkávání se s diverzitou (rasovou, sexuálních orientací), touha této generace po rovnosti a inkluzi, paralelní život ve fyzickém a virtuálním prostředí, ale také například důraz na hodnotu vztahů. Landová také rozebírá religiozitu a spiritualitu této generace, v níž počet osob hlásících se ke křesťanství klesá, ale lze také pozorovat zajímavé posuny. Píše například: „Úzké spojení lze pozorovat mezi spiritualitou a požadavkem sociální spravedlnosti.“ (s. 29). Autorka také dobře odmítá příliš negativní a odsuzující pohled na generaci Z, jejž předkládají někteří autoři, jako je například sociolog Petr Sak (otázkou je, proč jeho pojetí předtím věnuje tolik prostoru). Sama autorka pak připojuje dvě pro generaci Z důležitá témata, jimiž jsou ekologie a duševní zdraví.
Ve druhé části svého textu se Landová věnuje přímo religiozitě a spiritualitě generace Z, v níž (podobně jako ve většině společnosti) roste počet osob s postojem „believing without belonging“ (víra bez příslušnosti k náboženské instituci). Významná je také privatizace náboženství a přístup, který hledá, jak náboženství může přispět k rozvoji osobnosti, spíš než že by bylo nahlíženo jako cíl sám o sobě. I přesto, že lze sledovat pokles zájmu mládeže o tradiční podobu náboženství, zaměstnává ji řada naléhavých otázek, jako je například posmrtný život.
Ve třetí části textu se Landová věnuje církevní práci s mládeží a její teologické reflexi z evangelické i katolické perspektivy. Nastiňuje klíčové dilema mezi důrazem na potřeby mladých lidí a důrazem na témata víry, a to i se související otázkou, co je cílem pastorace mládeže. Tyto cíle se pak sama v závěru snaží přesvědčivě vytyčit, a její studie by se tak mohla a měla stát neopominutelným textem pro všechny, kdo se v církvích zabývají vztahováním se k mládeži.
Ve sborníku se nacházejí také texty dvou významných osobností současné české společnosti, které jsou autorizovaným přepisem jejich projevu dle pořízené nahrávky. Prvním textem je sonda sociologa Daniela Prokopa V zajetí třídy, aneb generace Z z pohledu sociologa, která shrnuje základní sociologické danosti a problémy české společnosti z hlediska ekonomického, kulturního a sociálního kapitálu, jež jsou determinovány vzděláním, jehož systém v Česku vytváří velké rozdíly mezi privilegovanými a neprivilegovanými lidmi. Jakkoli jsou Prokopovy podněty správné a je dobře, že publikace obsahuje sociologickou perspektivu a vřazuje otázku generace Z do širších souvislostí, právě zaměření tohoto textu je jeho slabinou, protože je velmi obecné a samotné generaci Z se příliš nevěnuje. O něco málo konkrétněji pak působí text druhé slavné osobnosti, kterou se pořádajícímu Spolku evangelických kazatelů podařilo pozvat, Karla „Kovyho“ Kováře. Ten se věnuje (krom obsáhlého představení sebe sama) problematice sociálních sítí, jež věcně popisuje, byť zůstává poněkud na povrchu, což je dáno publikem, u nějž vzhledem ke generační rozrůzněnosti nebylo zřejmě možné předpokládat větší znalost problematiky. Cenný je jeho důraz na problematičnost obecných závěrů o generaci en bloc (ten se ostatně v hlubší podobě nachází i v textu Daniela Prokopa), ale i poukaz na důležitost smysluplnosti pro mladou generaci. Celkově však oba texty zůstávají ve velké míře obecné a odráží se v nich, že pochopitelně pro potřeby konference neměli jejich autoři ambici předložit víc než jen své obvyklé základní teze, což v tištěné verzi sborníků působí patrně o něco hůř než v živé prezentaci.
Sborník má i svou ekumenickou dimenzi, neboť je v něm kromě evangelických teologů a teoložek, farářů a farářek, věřících a sekulárních odborníků zastoupen i hlas z jiné církve, a to v podobě příspěvku Davida Nováka, předsedy Rady Církve bratrské, jenž nese název Zetka aneb generace, která tomu, co nepovažujeme za realitu, říká realita. A co s ní v církvi? Tento příspěvek obsahuje řadu tezí o rozdílech mezi generacemi, a to v poměrně výmluvné extrapolaci, jež sice dobře nasvětluje některé generační rozdíly, ale místy působí až zjednodušujícím dojmem. Ke cti mu slouží, že nepropadá odsouzení generace Z, i přes rozdíly, které pojmenovává a jež podle něj spočívají především v rozdílu používání komunikačních technologií („Důvodem [generačního vzdálení světů] jsou komunikační technologie. Chodíme sice po stejné zemi, ale vidíme něco jiného.“ s. 69). Novák také vyslovuje klíčovou otázku celého sborníku, jíž končí svůj popis této generace: „Kdo jim má ale pomoci, když jim nerozumíme?“ (s. 70). Závěrečné výzvy ohledně práce s mládeží v křesťanských církvích působí sice na první pohled banálně, na druhou stranu v podstatě výstižně shrnují úplně nejzákladnější postoje, jež by ve sborníku tohoto typu měly zaznít, a jsou tak asi nejsilnějším místem Novákova příspěvku. Autor odmítá příkré soudy a zesměšňování, a naopak volá po dialogu, otevřenosti a snaze nepředělávat současnou mládež podle naší představy o správných dospívajících v církvi se správnými a odpovídajícími zálibami. Vybízí k znovunalezení jádra evangelia bez ohledu na tradice, které se jeví jako generačně podmíněné, a k hledání nadčasových lidských hodnot, jako jsou: „vzory, vztahy, rodina, dobrá parta vrstevníků, radost z překonaných překážek, nesení zodpovědnosti apod.“ (s. 71). I přes místy poněkud zjednodušující pasáže je tak Novákův text jedním z nejpřínosnějších z celého sborníku.
Příspěvek psychologa a pedagoga Jana Svobody s názvem Životní příběh žáka a „nová“ role dospělého nepředstavuje ani v úvodu, ani v závěru, co je jeho hlavním fokusem a otázkou, čímž působí značně nesourodě. Hlavním tématem je snad otázka smyslu a vzorů pro generaci Z. Další jeho slabinou jsou paušalizující, ničím nepodložené soudy (alespoň v textu se na nic neodkazuje, pouze v závěru je odkaz na tři knihy samotného autora). Některé z těchto soudů působí až krajně nevhodně: „Vzdávající výchovný styl je zcela běžný u jedné z minorit obyvatel ČR“ (s. 59) a vede čtenáře k otázce, jestli se takovýmto textem vůbec má dále zabývat. Nepodložených obecných soudů je v textu nemálo: „Učitel jako přinašeč nové informace skončil. Jako přinašeč nové informace je nezajímavý.“ (s. 59); „Jenže v rámci hledání atraktivity jsou sportovci často představováni ne svým výkonem, ale svým platem a bankovním kontem (zdaleka ne jen fotbalisté, tenisté). Sportovci jsou zachycováni jako opilí, porušující stávající normy. U některých sportů je téměř normou používat doping (Tour de France) a podobně.“ (s. 60). Jednostranná perspektiva a absence jednotící linky příspěvku devalvuje i místy dobré postřehy jeho autora.
Ve sborníku nalezneme také příspěvky shrnující zkušenost pastoračních pracovníků. Jak farářského dua Pastoral Brothers (Karel Müller, Jakub Hellebrant), tak faráře Mikiho Erdingera a školní kaplanky a učitelky na Evangelické akademii v Brně Marty Židkové. Na příspěvcích je zajímavé rozpětí jejich perspektiv. Pastoral Brothers přiznávají určitou pastoračně pragmatickou motivaci a přinášejí své zkušenosti s prací s mládeží, jež končí zajímavým a ocenění hodným přiznáním vlastního selhání, kdy konstatují, že současné teenagery – generaci Z – se jim oslovit nepodařilo, neboť je na sociálních sítích sledují převážně uživatelé ve věku 25–55 let. Zdůvodňují to tím, že se jim prostě nedaří být pro tuto generaci cool a zároveň že náboženství dle nich lidi ve věku 14–20 let obecně zase tolik nezajímá, neboť řeší jiné zásadní otázky svého života. V závěru pak přinášejí celkem dobrá vodítka pro práci s mládeží, na kterou podle nich není třeba rezignovat jen proto, že církevní pracovníci zkrátka neumějí být cool. Tento příspěvek ukazuje, jak náročné je pro současný církevní establishment mluvit jazykem generace Z, a klade otázku, zda je to vůbec možné či nutné.
Zkušenostní příspěvek Mikiho Erdingera dobře postihuje touhu mládeže po autenticitě náboženských profesionálů („Mladí lidé prokouknou, že si na něco hrajete, že to nejste vy. Je lepší být trochu nudný, ale být to vy, než na sílu cool, ale nikdo vám to neuvěří.“ s. 106). Zdůrazňuje, že mládež má zájem o duchovní růst, ptá se a přemýšlí, a to i více než v devadesátých a nultých letech. Erdinger píše: „Mládež je více duchovní. Překvapilo mě například, když jsem na týdenním pobytu udělal dílnu na téma Na co jste se báli doposud faráře zeptat, že dotazy se netýkaly sexu a sprostých slov, ale Bible, víry a víry v životě.“ (s. 107) V tomto příspěvku se také tematizují hranice ve vztazích mezi církevními pracovníky a mládeží, což je třeba ocenit.
Sympatický je příspěvek školní kaplanky Marty Židkové, která přemýšlí z perspektivy nikoli jak mládež pro církev získat, ale co jí jako křesťané můžeme nabídnout, a to ze své pozice, v níž se setkává především s majoritní sekulární částí generace Z. Ačkoli je její příspěvek založený na osobní zkušenosti, nikoli na nějaké zásadní odborné reflexi, její podněty vyznívají trefně a relevantně. Klíčový je již zmiňovaný obrat od „potřeb církve“ k „potřebám mladých osob“ a ocenění generace Z bez laciných odsudků.
V závěru sborníku je také dán prostor samotným zástupcům generace Z. Jejich pohledy jsou dobrým korektivem teoretizování v ostatních příspěvcích a zejména text Anežky Tefrové je velmi přínosným hlasem do celé diskuse. Takovýchto příspěvků by ve sborníku mohlo být klidně víc.
Ačkoli je na celém sborníku zřetelná motivace zachovat přednesené příspěvky z konference, a to bez ambice doplňovat je, rozšiřovat či koncepčně dolaďovat (například vyřadit texty nesouvisející s tématem), je škoda, že text obsahuje celou řadu redakčních chyb. (Např. „Nejmladší generaci se vytrácí […] vnímání kontinuity mezi minulostí, přítomností a minulostí.“ s. 31; v přepisu příspěvku Daniela Prokopa je významný francouzský sociolog Pierre Bourdieu uveden jako „Pierre Brudieu“; někde je patrný transfer z poznámek k přednesu „Vzhledem k různosti je zde otázka, jestli máme s m pracovat celocírkevně.“; v autorských medailonech v závěru je David Novák uveden jako „předseda Církve bratrské“, s. 113, ačkoli ve skutečnosti je předsedou Rady Církve bratrské atp.)
I přes dílčí výtky, jako je nesouvislost některých příspěvků s tématem sborníku, redakční chyby, místy zjednodušující pohledy atp., lze knihu jednoznačně doporučit ke čtení, a to ideálně čtení s propiskou v ruce, pro možnost podtrhávat nejen zásadní místa, ale jinde též dopisovat otazníky. Jako zdařilou lze hodnotit především studii Tabity Landové, text Davida Nováka a Daniela Prokopa, ale cenné postřehy se nacházejí i v dalších textech. Ocenit lze také to, že prostor dostali sami mladí lidé.
Vztah církve k mládeži je mnohdy příliš zaměřený na pragmatické otázky či je zakonzervovaný v generaci těch, kdo mají mládež na starost. Publikace věnující se tak výrazné generaci, jako je generace Z, je proto nesmírně důležitá a lze jen doufat, že se v české teologii (i sekulární společnosti) dočkáme další a hlubší reflexe tohoto fenoménu.
Tomáš Sixta
Filip H. Härtel: Tančit s protiklady: Koncepce možného Boha v díle Richarda Kearneyho.
Praha, Karolinum 2022.
Knižní vydání dizertační práce není v současném akademickém prostředí samo o sobě ničím mimořádným, mnohokrát se s ním dokonce implicitně počítá takřka automaticky. Výjimečné však je, když se takovéto vydané práci podaří skloubit nejen akademické nároky na závěrečnou práci doktorského studia, ale také schopnost oslovit širší obec zájemců o daný obor. Takovýto potenciál mají v poslední době opakovaně dizertační práce absolventů Evangelické teologické fakulty. Jmenovat a výrazně doporučit lze vynikající knihu Petra Jandejska Christologie z pomezí: Jacques Dupuis, Roger Haight a Jon Sobrino, vydanou v roce 2019 v nakladatelství Karolinum, a z poslední doby především tamtéž vydanou dizertaci Filipa Hanuše Härtela s názvem Tančit s protiklady: Koncepce možného Boha v díle Richarda Kearneyho (2022). Druhou jmenovanou práci bych zde rád představil a uvedl k ní několik recenzních postřehů.
Filip Hanuš Härtel je svým původním zaměřením filozof. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil bakalářskou práci zaměřenou na otázku sebeuskutečnění ve filozofii Jana Patočky a posléze diplomovou práci zabývající se smrtí a intersubjektivitou, jež vycházela z autorů křesťanského personalismu jako Landsberg a Jaspers. Jen o rok později zakončil bakalářskou prací o naději u Patočky a Moltmanna bakalářské studium teologie křesťanských tradic na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, kde následně pokračoval doktorátem, jehož plodem je recenzovaná publikace. Tento biografický úvod předřazuji, neboť ukazuje filozofickou erudici, která je v knize znatelná, když autor dobře nasvěcuje filozofická východiska autora, jehož si zvolil jako předmět svého bádání, a nebojí se je na některých místech i zpřesňovat či konfrontovat. Ocenit je nutné také autorovo jazykové rozpětí, neboť ačkoli se ve svém předcházejícím bádání zaměřoval spíše na německojazyčné prostředí, zvolil si autora irského původu působícího v Bostonu, jenž je navíc hojně inspirován francouzskou filozofií.
Kniha se, jak vyplývá již z jejího názvu, zabývá koncepcí možného Boha u Richarda Kearneyho, který je českému čtenáři znám především ze zmínek v knihách či kázáních Tomáše Halíka, jehož jako počáteční inspiraci pro zabývání se Kearneym (na základě jeho přednášek z filozofie na FF UK) zmiňuje i sám autor. Tomáš Halík pak opatřil jeho knihu krátkým doslovem.
Härtel srozumitelně objasňuje a reflektuje koncepci zkoumaného autora, který se pokouší o znovuobjevení jádra křesťanství. Kearney vychází z opomíjeného aristotelského pojmu možnosti, s níž ztotožňuje Boha: ten se tak stává nikoli statickým jsoucnem, ale někým, kdo způsobuje pohyb, změnu, dynamiku (s. 18–19). Tímto „Bohem, který může být“ Kearney otevírá třetí cestu mezi výroky „Bůh je“ a „Bůh není“, a tím i mezi metafyzickou a negativní teologií. Autor dobře předkládá klíčové koncepty, jako je pojem touhy, která je vyjádřením vztahu mezi Bohem a člověkem, i chápání Boha, jehož síla tkví v slabosti a solidaritě s člověkem.
Härtel srozumitelně popisuje Kearneyho inspirační zdroje především mezi filozofy, ale řadí mezi ně též Mikuláše Kusánského, na nějž se irsko-americký autor odvolává. Některé pasáže popisující „teologii“ vybraných filozofů (Jean-Luc Marion, Jacques Derrida) jsou obohacující nejen v kontextu Kearneyho díla a jeho výkladu, ale obstály by i samostatně.
Posléze se Härtel věnuje Kearneyho polemice s metafyzikou a negativní teologií, v níž se snaží nahradit mrtvého Boha metafyziky živým Bohem lásky, aby pak představil Kearneyho třetí cestu, která pojímá Boha jako možnost. „Bůh je zde Bohem vášně, nikoli uchopitelným předmětem,“ popisuje Kearneyho myšlení Härtel. Toto pojednání však není omezeno ani na dobře znějící teze, ani na statické pojmové spekulace, ale podnětně otevírá konkrétní témata, jako jsou láska, touha a tělesnost, skrze něž se jako lidé – podle Kearneyho – setkáváme s Boží jinakostí. Celá kniha tak obsahuje nejen shrnutí Kearneyho zásadních teologických konceptů, ale celou řadu dílčích, někdy téměř mimoděčných inspirací, jež proměňují naše běžné chápání i žití víry.
Härtel se věnuje nejen základnímu kameni Kearneyho teologie, tedy konceptu možného Boha, ale též jeho teologii kříže a smrti Boha, jeho originálnímu pojetí eucharistie a jednu kapitolu věnuje také pohostinnosti. Zmiňuje také roli imaginace a Kearneyho filozofickou interpretaci literárních děl, jež jsou pro něj důležitá (Proustovo Hledání ztraceného času, Joyceův Odysseus, K majáku Virginie Woolfové) a v nichž nachází momenty, které nazývá transsubstanciací některých zdánlivě všedních okamžiků. Na důrazu, jenž je věnován promýšlení pohostinnosti, se ukazuje, že teorie možného Boha má – podle Kearneyho – i své praktické dopady v přijetí alterity druhého. Jako červená nit se zde vine pojetí „posvátného, které je přítomno uprostřed profánního, transcendence, která působí skrze imanenci“ (s. 111).
V závěru knihy Härtel Kearneyho koncepce nejen shrnuje, ale také hodnotí, přičemž se nebojí – i v návaznosti na další autory – upozornit na některé inkonzistence v Kearneyho myšlení („Možný Bůh je Bůh, který nejen může být, ale také skutečně je, který skutečně miluje člověka a působí ve světě – tak o něm přeci uvažuje i Kearney. Proč tedy najednou staví možného Boha proti Bohu myšlenému skrze pojem skutečnosti a vytváří tak ze své koncepce protipól proti jedné jednostranné pozici?“ s. 128) i na nepřesnosti v jeho recepci některých filozofů jako např. Derridy (s. 135) nebo na absenci propracovanější christologie či christocentrismu (s. 139–140). Na úplný závěr sám Härtel krátce rozvíjí Kearneyho myšlenky, když je aplikuje na oblast hudby.
Při čtení knihy se setkáváme s dvojí hodnotou: podnětností Kearneyho teologického projektu a čtivostí, přehledností a celistvostí jeho zpracování ze strany Filipa H. Härtela. Kniha je poutavá také tím, že dobře propojuje spekulativní systematickou teologii s etikou a s podněty pro spiritualitu křesťana 21. století. Zároveň jde o text, jenž se netýká nějaké marginální, úzce specializované teologické otázky, ale vztahuje se k tomu nejpodstatnějšímu, k Bohu samotnému a jeho nacházení ze strany člověka: „Bůh vstupuje do lidských příběhů a tím v nich působí, ba je dokonce sám vytváří. Kearneyho vlastními slovy: ‚na Kristu mě upoutává to, že přišel na zem, aby uzdravoval a aby vyprávěl příběhy‘“ (s. 114). Určitá apelativnost, jež je v některých částech knihy přítomná, pak má podobu promyšleného podnětu či povzbuzení, nikoli laciného kazatelství: „Esenciální je ono moci být, moci být jinak. Bůh vstupuje do příběhů tohoto světa a rozehrává v nich nečekané možnosti. Stejně tak my můžeme rozvíjet místo perzekuce příběhy plné nečekané, tvořivé a uzdravující pohostinnosti.“ (s. 115).
Dalším pozitivem Härtelovy knihy je jeho nesporná erudice, s níž se nebojí být i kritický a leckdy nabízí například v poznámkách pod čarou alteritní stanoviska (např. v poznámce 69 na s. 32). Bohužel právě až příliš přebujelé poznámky pod čarou jsou jedním z méně povedených míst knihy. Celé řadě z nich by slušel přesun do hlavního těla textu (např. hned poznámka 10, ale i celá řada dalších), jindy je jich jen zkrátka tolik, že je čtenář buď ignoruje a ochuzuje se o cenné podněty v nich obsažené, nebo je poctivě pročítá a čtení se tak stává obtížným a poněkud přerývaným. Härtel se také někdy opakuje: například roli Jeana Vaniera na Kearneyho životní příběh zmiňuje dvakrát, naopak údaj o zpětné problematizaci Vanierova působení dané odhalením jeho sexuálního zneužívání jsem v knize bohužel nenašel, ačkoli by se slušelo jej uvést.
Drobným detailem spíše edičního charakteru je, že kniha je v nakladatelství řazena do oddílu filozofie, a není tak v jeho teologické řadě. Jednotný styl teologické řady by jí slušel více, protože by umožnil usouvztažnit ji s dalšími monografiemi z prostředí české teologie, nehledě na to, že by to bylo logické s ohledem na obor, v němž byla obhajována, a to i přesto, že sám Kearney se považuje za filozofa, a nikoli teologa (s. 15). Perspektiva práce je však zřetelně teologická.
Jen na několika málo místech v knize najdeme tvrzení, jež považuji za potenciálně sporná či zasluhující si další doplnění. Příkladem je, když autor traktuje filozofy Ricoeura, Mariona a Derridu jako „mladší generaci fenomenologů“ (s. 23), což se mi jeví jako poněkud sporné, či některá místa, kde by bylo domnívám se vhodné poukázat na příbuznost Kearneyho pozic s autory, jako je Tillich či Moltmann.
Poslední otázkou je, zda by kniha neměla nabídnout ještě větší míru interpretace a vlastního rozvedení či srovnání s dalšími autory, popřípadě českou teologickou tradicí, na úkor představování Kearneyho myšlenek. Je však pravdou, že to už by byl úkol převyšující rámec žánru dizertační práce, z nějž kniha vychází. Kearneyho dílo je navíc tak zásadní a dosud české veřejnosti tak málo známé, že i takovéto shrnutí, opatřené důkladným zhodnocením, je samo o sobě nesmírně přínosné. Případné rozvinutí Kearneyho teologie, srovnávání či její využití k aplikaci, například k interpretaci literárních děl české literatury, je tak možné zpracovávat v dalších letech či je nechat na dalších autorech.
Celkově Härtelova kniha velmi dobře, čtivě a přístupně představuje myšlení jednoho z nejzajímavějších filozofů náboženství a teologů současnosti a lze ji jako nesmírně podnětnou doporučit nejen čtenářům a čtenářkám z řad akademické teologie, ale též širší veřejnosti se zájmem o křesťanství a jeho praxi ve 21. století.
Tomáš Sixta