Je potřeba vést dialog, a to za každou cenu
Rozhovor s Michalem Oláhem, sociálním pracovníkem a novinářem
Téměř 30 let působíte jako sociální pracovník a novinář na Slovensku, zároveň jste v pravidelném kontaktu s českým prostředím, kde přednášíte na vysoké škole a opakovaně jste se účastnil humanitárních misí v méně rozvinutých zemích. Co v oblasti sociální práce a vztahu k menšinám považujete za slovenské specifikum, zvlášť v porovnání s Českou republikou?
Specifickým historickým východiskem vztahu k menšinám, a to zejména v prostředí místní katolické církve, je skutečnost, že během II. světové války jsme jako jediná z kolaborujících zemí prodávali vlastní občany židovského původu do nacistického Německa za 500 říšských marek, přičemž v čele našeho státu stál katolický kněz. Při setkáních s židovskou a romskou komunitou se jako sociální pracovník a katolík často setkávám s výčitkou, že my – katolíci v čele s našimi biskupy – jsme se dosud veřejně a dostatečně jasně nedistancovali od osoby Jozefa Tisa. Na to jim nemám co říct a vnímám to jako překážku ve vztahu největší křesťanské církve k slovenským menšinám.
Co se týče současné sociální struktury slovenské společnosti, problémem číslo jedna je jednoznačně marginalizace romské komunity a váleční uprchlíci na hranicích EU. Podle kvalifikovaných odhadů žije na Slovensku přibližně 350 tisíc Romů, z toho asi 180 tisíc ve vyloučených komunitách, tzv. osadách, kde velká část z nich zažívá extrémní chudobu srovnatelnou s životními podmínkami slumů Mathare v Keni nebo Garbage Hill v Kambodži, což v České republice vzhledem k historickým a jiným okolnostem v takové míře neexistuje. Hodně a zároveň málo o tomto problému mluvíme. Udržovat část slovenské populace bez pitné vody, kanalizace a přístupu ke standardnímu bydlení je na hranici zločinu proti lidskosti podobně jako nechávat umírat děti na útěku na hranicích EU v Bělověžském pralese, v Bosně a Hercegovině nebo v Egejském moři.
Nastalo od roku 1993 v řešení marginalizace Romů nějaké systémové zlepšení?
Člověk, který dlouhodobě navštěvuje vyloučené romské komunity, vidí jistý posun. Je důsledkem národních projektů financovaných z Evropských sociálních fondů nebo Evropských fondů regionálního rozvoje, které podporují např. zakládání komunitních center a terénní sociální práci, vznik rodinných a dluhových poraden, ale také dlouhodobého působení církví a jejich společenství, např. salesiánů na košickém sídlišti Luník IX nebo vincentek v Jarovnicích. Systémová pomoc však chybí hlavně s ohledem na zesíťování. Stále jen hasíme vzniklé problémy a přistupujeme k marginalizovaným komunitám paternalisticky charitativně, což je zastaralý přístup sociální práce minulého století. Dnes musíme pomáhat jinak – přinášet lidem tzv. empowerment, tedy zmocnění, úctu a důstojnost, o čemž se hodně mluví, ale téměř nikdo nerozumí, co to vlastně znamená. Charita má mít místo zejména v krizové nebo krátkodobé pomoci, nemá být součástí systému. Je potřeba vytvořit podmínky, které chudé lidi přirozeně vtáhnou do normálního života. Romům, jakož i jiným znevýhodněným skupinám, např. lidem se zdravotním postižením, dáváme jenom drobky a přistupujeme k nim na základě principu zásluhovosti, za kterým se skrývá přesvědčení, že si za svou situaci mohou sami. To nemá nic společného s lidskou důstojností. Dobrým příkladem jsou aktivační práce, kde si lidé musí zasloužit finanční pomoc, pokud jsou nezaměstnaní. Zní to dobře pro veřejnost, ale neřeší to problém. Naopak to často lidi konzervuje v chudobě. Na Slovensku existuje známý příklad funkční pomoci Vladimíra Ledeckého, bývalého starosty Spišského Hrhova, a dnes už i několika dalších starostů, kteří svážejí marginalizované Romy ze širokého okolí, jen aby je mohli zaměstnat v sociálních podnicích, které také nejsou cílovou stanicí, ale inkubátorem pro zaměstnání na běžném trhu.
Různé efektivní systémové kroky jsou vymyšlené, dokonce se osvědčily na místní úrovni, přesto tvrdíte, že v celoslovenském měřítku žádný systémový posun nenastal. Čím to je?
Slovenská společnost je podobně jako mnohé jiné evropské země do velké míry rasistická a xenofobní. Především nenastal posun, který by dal nejchudším lidem sebeúctu, čímž by se nastartovala opravdová změna. Ta je klíčová, má-li se člověk vymanit ze sociálního systému a být samostatný. Jsem už alergický na slovo reforma. Každá nová vláda spouští vlastní projekty a připravuje nové akční plány, což je pro sociální práci katastrofou. Ve slovenské sociální politice není žádná kontinuita, což ničí i mnohá dobrá díla. Ve skutečnosti však chybí vůle politických lídrů k tomu, aby si zvolili jako prioritu pomoc nejchudším komunitám. I zmiňovaný Vladimír Ledecký se sice dostal do parlamentu, ale na funkci státního tajemníka, kde se mu nepodařilo prosadit žádnou reálnou systémovou pomoc Romům. Politici se jí bojí, moc voličů vám toto téma nenažene. Velké systémové změny v sociální politice státu však musí uskutečnit lidé, kteří mají moc danou občany.
Dlouhodobá nečinnost stav zhoršuje, což se předpokládám promítá do vztahu většiny k menšině a naopak. I příslušníci dalších menšin opakovaně označují jako silně formativní zkušenost, že když se jim děje nespravedlnost, státní instituce selhávají a většinová slovenská společnost se za ně nepostaví. Pozorujete v tomto směru nějaký vývoj?
Existuje mnoho případů systémové nespravedlnosti státu vůči svým občanům – jako jeden za všechny uveďme případ zbitých Romů z Moldavy nad Bodvou1 –, kdy jsou Romové pronásledováni orgány činnými v trestním řízení a nemají možnost dosáhnout spravedlnosti, což uznal také Evropský soud pro lidská práva a stát musí za segregaci a diskriminaci zaplatit pokutu. Ale i tady nastal jistý posun. Nejvyšší soud SR v únoru poprvé potvrdil, že vzdělávání romských dětí na etnicky homogenních školách je nezákonné. Evropské struktury prohlásily, že Romové jsou na Slovensku diskriminováni pro barvu pleti, ne pro chudobu, což je velmi důležité rozhodnutí. Není to jen případ Slovenska, ale vzhledem k tomu, že ze všech evropských zemí máme na počet obyvatel největší procento Romů – po maďarské menšině se jedná o druhou nejpočetnější menšinu –, je to velmi rozbujelý problém, zvlášť na východě Slovenska. Postoj většiny se moc nemění – často se setkávám s tím, že lidé litují sami sebe a nechápou, proč by měli pomáhat chudým Romům, když mají pocit, že jim – majoritě – také nikdo nepomůže. Mám dlouholetou zkušenost nepodpořenou výzkumem, že když vedle sebe postavíme 10 duchovních a 10 náhodně vybraných mužů z ulice, co se týče rasismu a xenofobie, nebude mezi nimi žádný rozdíl. Mám mnoho přátel, dobrých lidí a praktikujících křesťanů, kteří pravidelně přispívají na charitu. Jejich křesťanství však končí tam, kde mají pocit, že pomáhají někomu, kdo si to nezaslouží. To nemá nic společného s láskou, a dokonce ani se spravedlností.
Pomáhat jen tomu, kdo si to zaslouží, mi připadá jako přímo nekřesťanský princip. Myslíte si, že katolická církev má možnost se za zlepšení situace Romů a dalších menšin na Slovensku více zasadit? Má co přinést do společenské debaty na toto téma?
Určitě. Dokonce se to od katolické církve jako hlavního provozovatele charity na Slovensku očekává. Církev by celkově mohla být lídrem pomoci menšinám – a do určité míry je –, ale měla by konečně opustit svůj charitativně-filantropický přístup a profesionalizovat se. Má na to lidi i kapacity. Může ukázat státu, co znamená přiznat členům menšin lidskou důstojnost – nepřistupovat k marginalizovaným Romům jako k „obětem pomoci“, ale jako k těm, kdo mají stejnou hodnotu jako ostatní. Konkrétně – mohla by začít tím, že by v rámci svých nákupů a obstarávaní služeb upřednostnila firmy, které zaměstnávají marginalizované Romy, osamělé rodiče nebo lidi s těžkým zdravotním postižením, nebo by je sama aktivněji zapojovala do fungování církevních institucí. Jenže realita je jiná a pár charitativních projektů to nezachrání. Podívejme se na příklad Sabinova, v jehož blízkosti žijí největší ucelené komunity marginalizovaných Romů na Slovensku2 – kolik Romů je tam běžně přítomno v kostele na nedělní mši? Nula. Naopak, na okraji města úspěšně působí Apoštolská církev a Svědci Jehovovi, kde je Romů většina. O čem to svědčí? Jeden kněz z východu mi řekl, že je to proto, že katolicismus je na ně moc složitý a kulturně nepřijatelný. To je nesmysl. Církev také může zamezit segregaci např. tím, že se nebudou organizovat separátní liturgické slavnosti – romské a neromské první sv. přijímání nebo biřmování – navzdory tomu, že si to obě strany přejí. Neděje se to všude, ale na východě je to pořád častý jev a jen málokdo si uvědomuje, jak hluboce rasistická taková praxe je.
Označil byste Romy za aktuálně nejvíce ohroženou a znevýhodněnou menšinu na Slovensku?
Samozřejmě – Romy a uprchlíky. Téma nelegální migrace zcela přehlížíme, přičemž na hranicích EU umírají děti a dospělí ze Sýrie, Iráku, Jemenu, Konga a dalších zemí, kteří se snaží dostat do Evropy. Některé bezpečnostní složky např. chorvatské policie je tvrdě pronásledují, bijí a nelegálně vyvážejí zpět za hranice EU třeba do Bosny a Hercegoviny. Zvlášť po vraždě v kavárně Tepláreň v Zámocké ulici v Bratislavě nelze nezmínit LGBTQ+ menšinu. Když jsou dva gayové zavražděni jen proto, že sedí ve „svém“ podniku, není možné hodit situaci za hlavu jako nějaké okrajové liberální téma a kulturní válku. Slepou skvrnou také tradičně zůstávají lidé se zdravotním postižením a osamělí rodiče. Stát je navzdory tragickým okolnostem, ve kterých se bez vlastního zavinění ocitli, při každé příležitosti podezírá, že chtějí systém zneužít.
Tvrdíte, že kvalita sociální práce, možná více než jiné pomáhající profese, je obrazem kvality politiky a největší rezervy v oblasti sociální práce na Slovensku vidíte právě v sociální politice. Co konkrétně to v současnosti znamená?
Princip zásluhovosti, který jsem zmiňoval, je nejen součástí mentality lidí, ale je strukturálně zahrnutý v samotném sociálním systému, což je zvlášť charakteristické pro postkomunistické státy, kde přetrvává přesvědčení, že práce osvobozuje a jen ten, kdo pracuje, může dobře žít. Když jsem dělal ředitele RESOTY, útulku pro lidi bez domova, pravidelně za mnou chodili různí lidé se slovy, že pomohou tomu, kdo chce pracovat. Mnozí z našich klientů by však při osmihodinové pracovní době zkolabovali nebo zemřeli. Lidé si uzurpují nárok rozhodovat, kdo si za svůj stav může sám a v jaké míře. Při pohledu na člověka bez domova, uprchlíka nebo migranta dokážou jen odborníci jakžtakž posoudit jeho nebo její individuální situaci, rozhodně to nemůže kvalifikovaně udělat laická veřejnost ani populističtí politici. Chápu, že nechceme rozhazovat peníze kdekomu, ale znevýhodněná situace různých skupin obyvatelstva není ani zdaleka jenom následek špatných rozhodnutí, ale často souhry mnoha okolností, které tito lidé neuměli ovlivnit a nejednou se také stali oběťmi špatné sociální politiky a různých sociálních experimentů v minulém období.
Jak vnímáte přítomnost nacionalismu a jeho projevy ve slovenské společnosti? Jaký je jeho vliv na fungování státu v sociální oblasti a řešení konkrétních sociálních problémů?
Je to velmi bolavé téma. V parlamentu máme dlouhodobě strany, které používají jazyk nacistického Německa a zavádějí do systému různá skrytě rasistická opatření, nejednou s podporou demokratických stran výměnou za nějaké jiné hlasování. Předseda nejstarší politické strany – Slovenské národní strany, aktuálně prezentuje v médiích absurdní názory o potřebě vypořádat se se slovenskými občany, kteří nepodporují Rusko. Ve skutečnosti mají slovenští nacionalisté „orbánovský“ charakter – nejde jim o slovenský národ, jde o čistý populismus a uzurpaci moci. Nedávno byli mnozí z nich regionálními „veksláky“, dnes rozhodují o vážných celospolečenských tématech. Naštěstí se jejich voličská základna příliš nemění – je jich kolem 200 tisíc. Problémem je, že tito poslanci blokují jakoukoli pomoc marginalizovaným skupinám. Např. vícedětným rodinám záměrně slíbili finanční podporu za podmínek, které marginalizovaní Romové neumějí splnit, přičemž svým voličům tento fakt explicitně komunikují jako pozitivum.
Jako novinář často děláte rozhovory s lidmi, kteří kvůli své jinakosti zakoušejí od okolí nepřijetí a vyloučení. Čím jsou pro vás tato témata zajímavá?
Už v dětství jsem zjistil, v jakém generačním mixu se nacházím – můj pradědeček byl Rom, jeden děda pomáhal během války partyzánům v boji proti fašismu, zatímco jeho bratr byl příslušníkem SS. Z druhé strany rodiny byli lidé židovského původu, spolupracovníci StB, a ve vzdálenější rodině dokonce jeden biskup žijící v USA. Uvědomil jsem si, že naše kořeny – i mé vlastní –, ukazují na důležitost smíření a potřebu vést spolu dialog – a to za každou cenu. Bez toho se absolutně nikam nehneme. Když dělám rozhovory např. s lidmi z queer komunity nebo s kněžími a biskupy, kteří odešli ze služby, křesťané z mého okolí, včetně kněží a biskupů, mi někdy vyčítají, že jim dávám zbytečně prostor a tím je propaguji, že je lépe o tom mlčet. To, že lidem naslouchám, neznamená, že s nimi ve všem souhlasím nebo sympatizuji. S lidmi z queer komunity nemluvím jako odborník na genderové nebo jiné otázky – zajímají mě jako lidé, kterým chci naslouchat a kteří jsou často s katolickou církví v hlubokém vzájemném nepřátelství. Právě to mnohým vadí – jako katolík bych jim prý měl dokazovat, v čem se mýlí. To je podle mě omyl.
Je pro vás tolerance hodnotou a jak o ní uvažujete v kontextu své křesťanské víry?
To je velmi obtížné. Nechci se zde litovat, ale cesta tolerance mě přivedla k jisté osamělosti. Ani jedna strana vám moc nedůvěřuje a v obou prostředích zakoušíte podezírání a odsouzení. Stojí mě hodně energie, abych lidi přesvědčil, že si můžeme povídat o všem bez vzájemného odsuzování. Snaha o dialog mě dovedla k životu na hraně. Je pochopitelné, že mnohem snáz se žije na jedné nebo na druhé straně. Na hraně jste pro ostatní méně čitelný, jasný a srozumitelný, vy sám se necítíte tak komfortně. Zkušenost mě ale přivedla k tomu, že je to pro mě jediná cesta, jak být věrný sám sobě a svým ideálům, které mám už od dětství.
Jaké principy považujete za specificky křesťanské a jak by se podle vás měly prosazovat v současné sekulární společnosti?
To, proč jsem vydržel být křesťanem, je přesvědčení, že Bůh je silnější než mé hříchy, že mi může odpustit mé viny, že se pořád mám kam vrátit, že je více láska než pravda. Čím jsem starší, tím je těch slabostí a omylů samozřejmě víc. To vidím i u svatých, kteří byli mnohdy zvláštní a často chybující lidé. Měl jsem to štěstí v životě pracovat se dvěma světci – knězem Antonem Srholcem a lékařem Vladimírem Krčmérym –, byli svatí i hříšní, což jsem sám při práci s nimi zakoušel, zároveň byli mnohými „vlastními“ vytlačováni na okraj kvůli svým nepohodlným postojům a názorům. Dnes stojí na straně vítězů a mnozí lidé si jich nesmírně váží. Je pro mě velmi osvobozující, že můžu žít s takovou perspektivou. Dnes už v sekulární společnosti nemůžeme nic zakázat. Naopak – to, co církev může nabídnout, je důraz na normálnost, tedy možnost být autentický a sám sebou, se svými slabostmi a problémy. Myslím si, že problém nás křesťanů je, že jsme občas strašně nenormální. K tomu jsme i vedeni. Potřebujeme si přestat hrát na to, že jsme lepší a morálnější – nejsme.
Na jiném místě jste mluvil o tom, že už na začátku své profesní praxe jste se musel tvrdě konfrontovat s vlastní beznadějí – součástí sociální práce je neúspěch, recidiva, smrt. Jak s tím pracujete, abyste si zachoval odhodlání, důvěru a naději?
Mou první dětskou klientku, o kterou jsem pečoval v domově sociálních služeb, když mi bylo 19 let, jsem před smrtí nedokázal navštívit v nemocnici, když umírala na progresivní svalovou dystrofii. V 90. letech se mi švagr předávkoval na heroin a sestra byla tehdy také narkomankou. Zjištění, že ne já, ale Kristus je Spasitelem světa, bylo pro mě průlomové. Tomuto trochu narcistickému blahosklonnému pokušení podléháme my lidé z pomáhajících profesí rádi. Mám dělat jen to, co umím, a přitom vnímat své vlastní limity a slabosti. Od 14 let mě oslovuje novozákonní postava Šimona z Kyrény – pochopil jsem skrze něj, že můžu pomáhat lidem nést jejich kříž, i když s nechutí a jenom kolik zvládnu, víc udělat nemůžu.
Stačí vědomí vzájemné rovnosti a vlastní slabosti k tomu, aby si člověk udržel naději a sílu zasazovat se o společné dobro?
Moje zkušenost je, že tento přístup dává sílu a ochotu naslouchat různým lidem, vede k dialogu a jen tehdy je možné zakusit skutečnou změnu, která může přijít i po mnohých letech. Přístup většiny společnosti v sociální oblasti je ale stále paternalistický – já přijdu a pomůžu. Je v tom pořád hodně nemocného ega.
Přetrvává ve slovenské církvi stavovské chápání společnosti a jemu adekvátní způsob pastorace?
V církvi se často tváříme jako sv. Martin z Tours, který dělá něco dobrého tím, že se sklání z koně a dává půlku svého pláště chudému. Ta doba je dávno pryč. Je to krásná historie, ale je to minulost. Dnes se už nemůžeme dívat na jiné lidi z koňského sedla ani luxusního paláce nebo auta.
V čem je problém?
Zdá se mi, že tomu pořád mnozí nerozumíme – nerozumíme, co je sociální práce, jak účinně pomáhat, nerozumíme ani pojmům, jako je lidská důstojnost. Zapomeňme na charitu, ta je dobrá v krizové a krátkodobé pomoci. Nemůže být trvalým nastavením.
Životní úroveň většiny slovenského obyvatelstva stoupá – zvláště díky tomu, že jsme součástí mezinárodních organizací. Do jejich pozitivního hodnocení veřejným míněním se to ale promítá jen málo. Jaký vliv má v současnosti chudoba na slovenskou společnost?
V sociální práci definujeme chudobu nejobecněji jako nerovný přístup k produktům a službám. Dnes vypadá chudoba jinak než v 19. století. Na Slovensku máme 2,5násobně vyšší odvratitelnou úmrtnost, než je průměr EU, což znamená, že mnozí lidé, kteří u nás umírají, by umírat nemuseli. 55 tisíc lidí žije v zařízeních sociálních služeb, což jsou zařízení s institucionalizovanou péčí fungující povětšinou v nedůstojných podmínkách, byť jen v tom, že musí vstávat ráno v pět hodin na ranní hygienu a snídani. Máme problém se segregací a přístupem romských dětí ke vzdělání, kdy jsou romské děti automaticky zařazovány do speciálních škol. Mnozí senioři žijí v rámci postkomunistického systému na hranici skryté chudoby kvůli nízkým důchodům. Během pandemie se také ukázala vážnost a fyzická a psychická neúnosnost situace velké části osamělých rodičů, hlavně osamělých žen s dětmi.
Která oblast sociálních služeb je na Slovensku zvláště rozvinutá?
Velký posun vidím v oblasti dětských domovů (dnes tzv. centra pro děti a rodiny). S touto reformou se začalo již dřív a za poslední roky počet dětí, které žijí v ústavní péči, klesl z přibližně 6,5 tisíc na 3 tisíce. Mnohé tyto děti dnes žijí v profesionálních rodinách, což je více komunitní prostředí, ačkoli je to stále náhradní péče. Další výrazný posun vidím v rozvoji terénní sociální práce, komunitních center a vzniku rodinných a dluhových poraden. Postupně startuje deinstitucionalizace sociálních služeb, tedy přechod různých pobytových zařízení na komunitní péči. Velmi nám však chybí zesíťování sociálního systému, na tom i sebelepší sociální pomoc ztrácí efektivitu. Různé subjekty pracují na vlastním písečku, chybí spolupráce mezi sociálními organizacemi.
Co pro vás znamená pojem vlastenectví?
Spíš bych ho nahradil slovem úcta – úcta k lidem žijícím na našem území v minulosti i v současnosti. Aktuálně jsem hrdý na velikost humanitární pomoci, kterou jsme schopni poskytovat Ukrajině. Podle statistik jsme dokonce v přepočtu na počet obyvatel předběhli i Českou republiku, přestože Slovensko mnohem více podléhá konspiracím a je ve větší míře proruské. V méně rozvinutých zemích se mi víckrát stalo, že vzhledem k počtu lidí a neziskových organizací ze Slovenska, které tam dlouhodobě působí, považovali místní obyvatelé Slovensko za zemi srovnatelnou s Německem. Nejednou to tak také zakreslili do svých ručně vyrobených map. Paradoxně jsme více schopni a ochotni pomáhat lidem v zahraničí než menšinám na Slovensku.
Rozhovor vedla v červenci 2023 Rút Matisovská OP.
POZNÁMKY:
1 / K násilné policejní razii v romské osadě v Moldavě nad Bodvou v roce 2013 viz např. http://policajnarazia.sk/.
2 / Ve východoslovenském okrese Sabinov žije 10 % obyvatelstva romské národnosti. Srov. https://slovenskovkocke.sk/okres-sabinov.
Michal Oláh (* 1977) je profesorem sociální práce, sociálním pracovníkem a novinářem. Byl ředitelem RESOTY, resocializační komunity pro lidi bez domova, kterou založil Anton Srholec. V současnosti pracuje jako vysokoškolský učitel, garant rodinných poraden a redaktor slovenského časopisu .týždeň, kde se věnuje společenským tématům, zvlášť menšinám a náboženství.
Kontakt: michalolah.socialworker@gmail.com