Jaká jsou specifika současného slovenského křesťanství?
V průběhu práce na tomto čísle Salve jsme si opakovaně kladli otázku, v čem spočívá jedinečnost slovenské náboženské zkušenosti, jaké jsou její rysy a kořeny. Úzké spojení slovenského katolicismu, národní identity a lidové zbožnosti vytváří unikátní celek, k němuž se mnozí ve své duchovní identifikaci hlásí, jiní se vůči němu naopak vymezují. Jaké jsou podoby živé slovenské křesťanské tradice, jak ji vnímají a prožívají výrazné osobnosti slovenské společnosti? Na co všechno lze z minulosti navazovat, jaké výzvy naopak představuje budoucnost? Na první pohled různorodá ekumenická koláž odpovědí zachycuje mnohovrstevnatost slovenské křesťanské krajiny a odhaluje její problematická i nadějná místa.
František Mikloško – disident a politik
V období komunismu mi jednou budoucí kardinál Ján Ch. Korec povídal o Slovensku a Slovácích. Řekl, že Slováci v sobě mají vrozený cit pro tajemství, bázeň – slovy Václava Havla – vztahování se k Horizontu, který je přesahuje. Jinak řečeno, Slováci dostali zbožnost jako přirozený dar do srdce. Mluvili o ní i poslední papežové – zmínil ji Jan Pavel II. v promluvách k nám a dotkl se jí také František, když v Dómu sv. Martina v Bratislavě v září 2021 spontánně prohlásil, že Slovensko je poezie! Gilbert K. Chesterton napsal, že poezie je tušení věčnosti. Jeho výrok by mohl doplnit slova tajného biskupa Korce i papeže Františka o Slovácích. To všechno potvrzuje, že na Slovensku tvoří základ katolicismu lidová zbožnost.
Je třeba říct, že v zápase s komunismem sehrála lidová zbožnost rozhodující roli. Byly to poutě, byla to věrnost slovenských rolníků, dělníků, matek v domácnosti a prababiček, proti kterým komunisti čtyřicet let světonázorového boje nenašli účinnou zbraň, aby uskutečnili ateizaci země. Byli to ale také mučedníci a velcí svědkové víry v časech komunismu, kteří určovali směr, nastavovali laťku věrnosti všeobecné církve v čele s papeži a odmítali jakékoli podvolení, které jako způsob přežití církve nabízeli tzv. pokrokoví kněží.
Tato lidová zbožnost se osvědčila v časech komunistického pronásledování, ale otázka zní, jak je to s ní dnes, v časech svobody, která v naší zemi trvá již více než tři desetiletí. Lidová zbožnost přetrvává, ale chybí proroci – pokračovatelé velké generace mučedníků a vyznavačů, kteří by ji usměrňovali. Proto nám hrozí, že naši věřící budou v církevním, ale ještě více v civilním životě jako ovce bez pastýře. Mám na mysli to, že se dnes na Slovensku ke katolické církvi ve jménu ochrany Slovenska před tzv. demoralizovaným Západem hlučně hlásí lidé s extremistickými názory, kteří vyznávají konspirační teorie a přivedou nakonec Slovensko k politickému rozkladu. Představitelé církví nevědí, jakým způsobem se k tomu vyjádřit. A proroci, kteří by převzali úkol velkých vyznavačů víry z doby komunismu, dnes v katolické církvi nejsou! Kdyby se nenašli, největší síla a charizma slovenského katolicismu – lidová zbožnost – se může stát důvodem velkého úpadku víry, nemluvě o důsledcích pro život a budoucnost samotné Slovenské republiky. Slovenský katolicismus se tedy dnes, v těchto vážných chvílích života starého kontinentu, znovu nachází na rozcestí. Věřme, že tuto svou historickou zkoušku nakonec zvládne!
Ivan Šimko – politik a člen KDH
Zhruba polovinu svého dosavadního života jsem prožil v době komunistického režimu a náboženské nesvobody, proto musím svou odpověď rozdělit na dvě části.
Před revolucí se mi zdálo, jako kdyby tady byly dvě církve, a tedy dva rozličné prvky religiozity. Jedna církev byla statečná, bojovala s nesvobodou, hledala formy – částečně otevřené, částečně v ilegalitě. Byl v ní prvek vzdoru, ale základními rysy, které jsem v ní tehdy vnímal, byly vroucí opravdovost a odvaha čelit případným sankcím. Druhá církev, kolaborující, svůj postoj většinou zdůvodňovala tak, že usiluje o nalezení cesty, která bude schůdná i pro úřední moc. Částečně se jednalo o naivitu, v případě mnohých ale také o ukrývaný strach, nebo dokonce pokrytectví. Pastýřské listy režimem tolerovaných a jím také dosazovaných ordinářů byly k smíchu. Pobožní, ale kolaborující kněží se ve zlomových chvílích, v nichž měli vydat svědectví, většinou nechali zahnat do velmi nesympatické pozice (např. během Svíčkové manifestace v roce 1988 vyčítali věřícím, že měli raději jít na křížovou cestu, a ne pobuřovat).
Po roce 1990 se slovenské církve učí žít ve svobodných podmínkách. Je to nová situace, a co se týče religiozity, pro lidi, s nimiž se setkávám, je stále důležitější jejich vlastní iniciativa – totiž nakolik se oni sami snaží prohlubovat svůj vztah k Bohu a k náboženství, nakolik k tomu hledají přiměřené partnery a přátele, nakolik předávají víru ve své rodině dětem a vnoučatům. Také kněží a biskupové jsou nuceni hledat nové cesty a reagovat na vývoj ve společnosti. Jako člověk, který působí celé toto období ve veřejném životě, pozoruji mnoho falše a pokrytectví, které se oblékají do náboženských šatů, ale ve skutečnosti sledují celkem pozemské zájmy. Na druhé straně se také setkávám s mnohými křesťany, kteří se angažují v pomoci a doprovázení svých bližních na cestě životem. Vidím takové lidi i v politice. Jsou to ti, kteří nemoralizují, ale skutečně cítí s druhými.
Ivan Eľko – generální biskup ECAV na Slovensku
Vlastní životní zkušenost mi nesčetněkrát ukázala, že člověk evangelík, ale posléze i křesťan kterékoli konfese může mít problém s autentickými zdroji pravého porozumění sobě samému. Přítel mi popisoval příhodu, kterou zažil během komunismu na návštěvě svého přítele v Moskvě. Seděli ve velmi uboze zařízeném bytě a jedli skromné jídlo. Najednou se na televizní obrazovce objevil sovětský kosmonaut, vystupoval z vesmírné stanice do kosmického prostoru. Domácí byli fascinováni a dotyčný slavnostně pronesl: „To jsme my!“ Jedná se o příklad toho, jak člověk nerozumí sám sobě na základě bezprostřední reality, ale na základě zprostředkovaných skutečností.
Evangelická církev na Slovensku má za sebou dramatické půltisíciletí vlastních dějin. Víc než dvě staletí prožila ve stavu otevřeného nebo tichého pronásledování (nejdrastičtějšího v letech 1671–1681 a 1722–1736). Měla své mučedníky (např. Ján Gregori a farář Filip Nikolai), osobnosti, které svým významem přesahovaly hranice církve nebo regionu (např. Leonard Stoeckel, Juraj Tranovský, Matej Bel, Daniel Krman, Ján Kollár, Karol Kuzmány, Milan R. Štefánik, Jur Janoška, Samuel Zoch, Martin Rázus), podařilo se jí založit skvělé vzdělávací instituce (např. evangelická gymnázia a lycea v Prešově, Kežmarku, Levoči, Banské Štiavnici a Bratislavě). Málokterý sbor nemá významného rodáka, mučednickou minulost, vzácnou budovu nebo artefakt, silný příběh a odkaz. Sám jsem vyrůstal v takovém prostředí evangelické fary a celý svůj život se v něm pohybuji. Vytvoříte si k němu hluboký osobní vztah, který vás plní vzácnými obsahy a pocity, jež ve vás nedokáže vzbudit nic jiného. Hroby statečných předků, šum tolerančních lip, kalich, který předkové skrývali, hrdinská báseň. Člověk má tendenci na jejich základě chápat sám sebe: „To jsem já – člověk, křesťan, evangelík.“
A tady jsme u kořene problému. Naše církev deklaruje, že je církví Božího Slova, a právě ono má být hlavním zdrojem jejího sebeporozumění. Ono odkrývá základní souřadnice existence – jsme Bohem stvořeni, ale proti Bohu vzbouřeni. Navzdory tomu jsme milováni. Kříž Ježíše Krista je uskutečněním Boží lásky k nám. Jeho smrt je záchranou z moci naší smrti a jeho vzkříšení je darem budoucího života s Bohem. Duch Svatý naplňuje naše těla. Je zdrojem nového života. To největší, co očekáváme, je dar – věčnost s Kristem u Boha.
Problémem je, že ve snaze porozumět sobě samým nesaháme po Písmu, ale jenom po tom, co nabízí místní příběh, prostředí a vzpomínky. Jestliže kazatel vykládá klasické biblické pravdy, nejednou se setkává s nepochopením, protože posluchač neočekává radikální evangelijní zvěst, ale duchaplné homilie a trochu romantické lyriky. Pokud se okolnosti života změní – jak je např. radikálně změnili komunisté tím, že ničili přirozené komunity vesnických sídel a lidi tlačili do beztvarých, anonymních měst –, člověk může ztratit zdroj porozumění sobě samému. Jeho víra ztratí kořeny. Vzchopí se vždy jenom na chvíli, když se člověk vrací na stará známá místa, pocítí jejich atmosféru a probudí se v něm prastará posvátná emoce. Víra ale nestojí na emoci a resentimentu. Musí mít reflektivní podobu a potřebuje čerpat z Božího Slova.
Štefan Hríb – novinář a šéfredaktor časopisu .týždeň
Pokus popsat zbožnost nebo religiozitu národa je vždy vratký, protože vztah k Bohu není věcí národa, jeho většiny nebo menšiny. Předem se proto omlouvám za zjednodušování v rámci následujících řádků. Ještě jako nevěřící mladý člověk jsem slovenskou religiozitu vnímal hlavně prizmatem selhání církve v období Slovenského státu. Většinová zbožnost, která tehdy umožnila vyvést víc než sedmdesát tisíc lidí na smrt a zavést gardistický režim, se mi zdála vnitřně skrznaskrz bezbožná. Ještě před rokem 1989 jsem však poznal lidi z podzemní církve a z několika neoficiálních společenství, což byl zcela jiný svět – svět vnitřní svobody, odvahy a solidarity s utiskovanými bez ohledu na jejich víru. Tato tvář slovenské zbožnosti byla v čase totality mimořádně inspirativní, takže když komunismus padl, její lídři měli celospolečenskou důvěru a jejich působení ve vysokých funkcích svobodného Československa nevyvolávalo odpor, ale podporu. Od té doby uplynulo 33 let – a všechno je jinak.
Jedním z prvních projevů znechucení byl polistopadový vztah církve k jejím největším pokladům. Vladimír Jukl (či Silvester Krčméry) byl dlouholetý vězeň svědomí komunistického režimu, který po propuštění v 60. letech působil mezi mladými lidmi a měl také velký podíl na legendární Svíčkové demonstraci v roce 1988. Když komunismus padl, logicky se očekávalo, že bude (stejně jako další dlouholetý vězeň svědomí Anton Srholec) církví povýšen na odpovídající pozici, v níž by mohl své duchovní dary široce odevzdávat dál. Stal se přesný opak – Jukl byl vlastní církví označen za Čechoslovakistu a spolu se Srholcem odsunut na okraj. Zdálo se paradoxní, že se tak dělo pod dohledem arcibiskupa Sokola, jehož jméno figuruje v seznamech StB. Pozdější osud Róberta Bezáka však ukázal, že o žádný paradox nešlo. Arcibiskup Bezák byl po dvaceti letech zklamání novou nadějí. Uměl komunikovat s celou veřejností, neměl problém pojmenovat selhání tisovského státu, zastával jasný postoj ve věci kolaborace mnoha kněží s totalitním režimem a chystal se také zprůhlednit financování své diecéze. To všechno ale bylo ve slovenské církvi vnímáno jako problematické, takže byl bezprecedentně odvolán z funkce arcibiskupa, přičemž veřejnost se dodnes nedozvěděla žádný uvěřitelný důvod. Tento případ hluboce zranil množství věřících lidí a zbylou část veřejnosti pouze utvrdil v postupně sílícím přesvědčení, že katolická církev je nereformovatelný relikt středověku.
Souběžně s narůstající personální vyprázdněností katolické hierarchie způsobil největší škody na autoritě církve její vztah k moci. Když se dělilo Československo, pohyb k samostatnosti reprezentovali na Slovensku hlavně lidé, kteří stát vnímali jako cestu k penězům a hrubé moci, což se neprodleně projevilo vypadnutím Slovenska z integračních procesů. Demokraticky orientovaná část veřejnosti sváděla s touto představou státu těžký zápas a v prvních letech ho spíše prohrávala. Také proto, že část katolické církve tehdy znovu neodolala pokušení propojovat svou budoucnost se samostatností státu, nehledě na její obsah. Když mečiarovský parlament vyhlásil bez opory v Ústavě svrchovanost, na Slovensku radostně zvonily věže katolických kostelů. Také později zaštítili biskupové Korec a Sokol svou podporou nedemokratické praktiky Mečiara i Sloty, namísto statečného odporu demokratů proti nim. Toto garde trvá dodnes, když katolická hierarchie hlasitě varuje před volbou Zuzany Čaputové nebo mladých progresivistů a raději podpoří korupční, autoritářské, nebo dokonce fašistické osobnosti – stačí, když se formálně přihlásí ke křesťanství.
Jelikož církev dlouhodobě a dobrovolně definuje sebe samu jako personálně slabou a inklinující k hrubé moci, s níž si spojuje utopický sen o obnově katolického státu, všechny její představy (i ty morálně opodstatněné) ohledně životního stylu jsou velkou částí veřejnosti vnímány jako mocenské a tím hlasněji jsou odmítány. Fakt, že slovenská katolická společenství vykonávají ohromné množství pomoci lidem v nouzi, uprchlíkům nebo Romům v osadách a že realizují největší finanční sbírky při příležitostech katastrof, sama katolická hierarchie opakovaně znehodnocuje.
Slovenská katolická zbožnost vítězně provedla církev brutalitou komunistického režimu. Církev má z tohoto období své mučedníky a mučednice, hrdiny a hrdinky a vícero hvězdných chvil. Ve svobodných podmínkách už ale ta stejná zbožnost nestačí. Jestli se církev na Slovensku personálně neobnoví a vnitřně neotevře světu, bude nejenom stále bezvýznamnější, ale posléze přestane být solí této těžce zkoušené země.
Miroslav Kocúr – teolog, pedagog a komentátor
Před synodou v Římě, která začala 4. října 2023, byly zveřejněny odpovědi papeže Františka na dotazy, jež formulovalo pět kardinálů. V jedné z nich papež vysvětluje, jak je pro pochopení synodální cesty důležitý kontext všeho, co se dnes děje a čemu církev jako instituce i jako společenství věřících čelí. Papež František se nebojí otevřeně říct: „Každý teologický proud má svá rizika, ale také své příležitosti.“1 To, že je institucionální římskokatolická církev na Slovensku s kontextem svého působení v neustálém konfliktu, se projevuje v tom, jak si vybírá témata, která považuje ve svém působení za klíčová, jež rozpracovává a o nichž mluví jako o důležitých, nebo přímo nebezpečných. Vidíme, že při svém působení podléhá populismu, anebo přímo živí populistickou agendu umocňování stereotypů ohledně rovnosti mužů a žen, queer lidí, tisovského režimu, nacionalismu, xenofobie, sexuální výchovy, pro-life agendy, lidských práv nebo liberální demokracie jako takové.
Slovenský katolicismus se na pozadí těchto bojů ukazuje jako antiintelektuální. Neprezentuje se primárně jako inkluzivní hodnotový společenský proud, který by určoval nebo nabízel dnešní slovenské společnosti evropskou, civilizační, hodnotovou, intelektuální a spirituální orientaci, ale spíš se identifikuje jako exkluzivní a privilegované společenství, jež se nových trendů bojí a vnímá je jako ideologické ohrožení sebe samého. V dnešní situaci na Slovensku nemůžeme udělat krok vpřed ne proto, že by to nebylo možné. Jedná se o to, že stereotypy katolické interpretace jsou tak zvnitřněné, že římští katolíci na Slovensku nemohou udělat krok k nové interpretaci, protože si to sami zakázali. Na takový druh samoregulace si ti, kteří ještě pravidelně chodí do kostela, už takříkajíc zvykli. Změnit tuto perspektivu by znamenalo popřít sebe samé. Neochota otevřeně diskutovat na toto téma je na Slovensku starostlivě střežena. Každý náznak dialogu je vnímán jako nepřijatelný a otevřená polemika je kvalifikována jako útok na římskokatolickou církev, tradiční hodnoty či cyrilometodějskou tradici. Rozmanitost je hříchem a je zakázáno o ní mluvit, ba o ní i uvažovat.
I když synoda v Římě otevře prostor k novému způsobu práce na společné cestě víry, je namístě předpokládat, že na Slovensku nebudou pastýři, kteří by k této zralé víře lidi vedli nebo je doprovázeli po cestě 3. tisíciletím křesťanství. Ideálem lidové zbožnosti jakožto populistické verze křesťanství zůstanou pro triumfalistickou církev plné kostely a lidové zpěvy během bohoslužeb na Levočské hoře, v Šaštíně, Litmanové nebo na jiných poutních místech. Křesťanství, které by aspirovalo na to, nabídnout duchovní syntézu a intelektuálně přijatelnou reflexi dnešního světa, zůstane na Slovensku nadále podezřelé. Civilizační a společenský pohyb a nevyhnutelný mentální přerod věřících lidí se však nedá zastavit. Podle průzkumu agentury Go4 insight z léta 2022 se více než polovina katolických křesťanů na Slovensku ve svém životě umí rozhodovat nezávisle na učení církve. Ta je považuje za své členy v rámci sčítání lidu, ale jindy jejich zkušenost víry přehlíží, nebo přímo otevřeně ostrakizuje. Chování slovenských biskupů zatím nenaznačuje, že by tento trend neměl pokračovat. To ale v zásadě není špatná zpráva. Méně předstírání a více autentické touhy po pravdě, svobodě a rovnosti všech v Kristu bude v konečném důsledku pro společnost přínosem.
Martin Kováč – starokatolický kněz, teolog a aktivista
„Církevní život u nás charakterizuje stagnace. Církev je od teologie takřka oddělená. V církevním životě se hlásají staré pohledy, které jedna generace zdědila od druhé,“ napsal začátkem 20. století evangelický kněz, teolog a filolog Ján Lajčiak ve svém díle Slovensko a kultura. „Možno říci, že na náš církevní život neměla teologie žádný vliv. My máme modlitební knihy, máme zpěvníky, máme postily, máme několik knížeček pro vyučování náboženství, a to je asi všechno, co se na církevním spisovném poli produkovalo. Ale teologii, církevní vědu jako hybnou sílu církevního života, jsme my nikdy neměli. U nás žádná vědecká teologická myšlenka nezpůsobila disputaci, výměnu myšlenek, rozruch, obrat ve smýšlení,“ pokračuje Lajčiak.2 Když jsem tato slova četl poprvé během vysokoškolského studia teologie, zdála se mi natolik aktuální, až bylo těžké uvěřit, že vznikla před více než stoletím. Prozradil je jedině archaický jazyk. Pozoruhodný je také životní příběh Lajčiaka, který jako teolog s doktoráty z Lipska a Sorbonny snil o akademické kariéře, avšak skončil jako chudý vesnický farář ve Vyšné Boci, kde jako třiačtyřicetiletý umírá. Ironií osudu přesně v den vzniku Československa.
Tento příběh se ve slovenském církevním prostředí (bez ohledu na konfesi) opakuje až příliš často na to, aby šlo o náhodu. Výrazné a vzdělané osobnosti (jako např. Anton Srholec, Miro Kocúr, Róbert Bezák, Karol Moravčík, Jakub Pavlús, Ondrej Prostedník, Ľubomír Batka, Anna Polcková a mnoho dalších) jsou vyslýchány, napomínány, odvolávány, trestány, nebo dokonce nuceny odejít. Osobně jsem stál velmi blízko více takovým příběhům. Nelze nevidět, že ačkoli s konspirátory a různými fašizoidy mezi duchovními zachází nejvyšší představitelé církve jemně a v rukavičkách, i nejmenší reformní smýšlení a otevřenější postoje jsou ostře kritizovány a exemplárně trestány. Ať už se jedná o lidštější přístup k rozvedeným, žijícím v novém manželství, nebo k LGBTQ+ osobám, kritiku celibátu jako nutné podmínky kněžství, volání po demokratizaci církve a transparentnosti procesů apod.
Pravdou je také to, že církevní prostředí do značné míry kopíruje všeobecnou společenskou situaci. Martin M. Šimečka, s jehož myšlenkami jinak občas polemizuji, ve své útlé knížce Mezi Slováky3 velmi dobře pojmenoval jako jednu z klíčových vlastností obyvatel Slovenska lhostejnost. Ta ale velmi úzce souvisí také s další charakteristikou: adorací průměrnosti. Oba tyto fenomény jsem velmi intenzivně zakoušel v akademickém prostředí, v politice, ale také v církvi. Ti, kteří svým vzděláním, osobním charizmatem nebo nadáním vyčnívali, to měli všude složité – pod vedením (pod)průměrných lidí.
„Církev na Slovensku stojí víc na poutích a lidové zbožnosti než na klášterní knihovně,“ napsal před nedávnem Pavel Rábara z konzervativního deníku Postoj.4 Avšak zatímco podle něj se nejedná o chybu, ale o „specifikum, v němž zároveň tkví obrovský potenciál“, z mé perspektivy je takové nekritické nastavení jakékoli komunity věřících chybou. Bohužel je zde pořád masa lidí, která tiše poslouchá mnohdy toxické proslovy z kazatelen a občas připojí i potlesk. Legislativní nastavení, model financování církve ze strany státu a mentální nastavení lidí takový systém fungování nadále konzervují, a proto je téměř nemožné jej změnit. Zvlášť ne zevnitř institucí, které jsou de facto totalitní absolutistickou monarchií (i když v současnosti možná s osvíceným panovníkem), a ne demokraticky fungující organizací. I to je důvod, proč si většina nespokojených raději volí odchod do exilu v bližším nebo vzdálenějším zahraničí. Pochopitelně. Zůstat a zápasit s větrnými mlýny je vyčerpávající, přičemž výsledek je nejistý. Navzdory tomu se o to někteří a některé pokoušíme, byť s rizikem a vědomím toho, že si možná spíše zopakujeme ten Lajčiakův příběh.
Iva Mrvová – reportérka a akademička
Sedí naproti mně a na rukou má pouta. Do tváře mu nevidím, překrývá ji černý šátek padající na vězeňské šaty. Když mu ho stráže sejmou z tváře, uvidím člověka, který všeho nechal a šel za tím, čemu věřil, ochotný položit vlastní život. Dokázala bych udělat totéž?
Kdo jsi a po čem v životě toužíš? Nepamatuji si, že by mi tu otázku doma někdo položil. Ani v rámci širší rodiny, která se povětšinou hlásí ke křesťanství. Takové otázky se prostě nekladly. Vlastně se nekladly téměř žádné otázky. Příliš často jsme již znali odpověď. Dala nám ji křesťanská víra, ten vodotěsný manuál na život, který postupně metamorfoval do jakési nehybné šablony. Dodnes ji přikládáme na životy jiných, abychom především identifikovali, kde selhali – rozvedená, svobodný, bezdětný… Jsou to synonyma, označení neúspěšného křesťana, za kterého je možná vhodné se pomodlit. Jak bys chtěl rozvíjet své dary ve prospěch společnosti? Nedělní stůl ztichne. Nevole příbuzných projde kolem jako mexická vlna. Proč znova šíří nepokoj a touží vyvolat hádky? Tichá dohoda zní, že otázky se nekladou, hlavně ne ty, které vracejí člověka do vlastního nitra. Víra se při nedělním stole vždy servírovala zároveň s polévkou, jako něco zřejmého, o čem přece není třeba hlouběji diskutovat. V prostředí křesťanských rodin na Slovensku představuje víra balíček, jenž se přirozeně dál odevzdává dětem. Jako kdyby na sobě nesl nápis „křehké“ – je třeba s ním zacházet opatrně, nekývat s ním ani ho příliš neotevírat. O křesťanské víře se ve slovenských domácnostech mluví způsobem, který ji nezpochybňuje. Neověřuje. Nebylo snad v moderní historii zpochybňování křesťanství a církve příliš mnoho? Není tam venku dostatek nepřátel? Nejprve to byl komunismus, dnes Západ, který do země vhání zvláštní odrůdy postmoderny a relativismu. Je třeba se semknout a držet – tak alespoň zněl ověřený návod, který zabezpečil, že křesťanství pod náporem komunistické moci přežilo. Mezi příbuznými a ve farnostech nebylo možné mluvit o víře nahlas, zabalila se proto do folklóru. A časem se s ním slila.
Zvedne hlavu a chvíli mžourá do silného světla. Očima prochází po místnosti a formuluje další odpověď. Hledím na muže naproti sobě, který byl součástí al-Káidy. V rámci své profese se věnuji výzkumu náboženského extremismu. Ve věznicích na severu Sýrie sedávám naproti Evropanům, kteří patřili k teroristickým skupinám. Mluvím s těmi, kteří uvěřili, mýlili se a dnes za to pykají. Žijí v budovách bez oken a v tichu odpočítávají prázdné dny. Když přijdu, mluvíme spolu tak dlouho, jak nám to stráže dovolí. Hledím na muže i ženy a snažím se pochopit jejich zkušenost. Co je vedlo do země zmítané válkou a všudypřítomným násilím? V co přesně věřili? A v co věří dnes? Vidím lidi, kteří zásadně selhali. Ale současně v nich vidím také ty, kteří se v životě o něco vážně pokusili. Kteří opustili svůj komfort a šli, toužili přesáhnout rámec materiálního světa. Ti lidé mě občas děsí. Navzdory tomu vím, že zde s nimi mám být, že zde mám sedět a mluvit s nimi.
Moje životní zkušenost? Jsem generace ’89, osoba volně narozená do světa, který se po letech komunismu konečně otevřel. Uvězněna v povaze mileniála hledám smysluplnost. Také ve víře – a zejména v ní. Nikdy jsem za ni nemusela bojovat tak jako mnozí přede mnou. Dostala jsem ji do vínku. Nejprve mě nudila. Představovala především soubor příkazů a šablon pro hodnocení života jiných a neodpovídala na otázky. To všechno máš přece vědět. Jak ale najít odpovědi tam, kde se již nekladou otázky? Ztratili jsme odvahu přemýšlet, poněvadž na Slovensku se většinu času obhajujeme. Bráníme se, až jsme zapomněli tvořit, vstupovat do dialogu se sebou, s jinými, nebát se hloubky. „Nejvyšší forma duchovní praxe jsou vztahy,“ četla jsem někde a opatrně začínala rozumět. Pochopila jsem, že prostřednictvím své víry dokážu lépe vidět jiného člověka. Vím jenom to, že tam, v prašné Sýrii a na dalších místech, mám hledět na jiného, ptát se a hlavně poslouchat. Být tam a věnovat mu svou pozornost. To je mé poslání.
„My, křesťané na Slovensku, vždy jasně víme, proti čemu jsme. Avšak mnozí často nevíme, kým jsme,“ řekl mi jeden přítel a na moment spočineme v tichu. Ohromilo mě to. Starší křesťané ustáli svou misi, když víru přenesli komunismem a doručili ji až k nám. Myslím, že naším úkolem dnes je nově ji otevřít, objevit její hloubku a pozvat ji do dialogu s okolním světem. Křesťanství má svou strukturou a přesahem co nabídnout na Slovensku ještě i dnes, přestože na to v křeči pokračující sebeobrany trochu zapomnělo. Trh náboženství je dnes přesycený, konkurence je veliká. Svět se otevřel a křesťanství ztrácí monopol. Jak dnes bojuje o člověka? Naším úkolem je oprostit víru od šablon, zvnitřnit ji a dát si tak šanci, abychom byli opět tím, k čemu jsme byli stvořeni – pokračovateli v Jeho díle. Žít své poslání, pro každého člověka unikátní, přece nakonec neznamená nic jiného než oslavovat evangelium a hlásat ho svým životem.
Michal Žák SDB – salesián
Výrazným prvkem vepsaným do určité skici slovenského církevního prostoru, který ovlivnil také mě osobně, je fenomén tzv. „stretiek“,5 které mají svůj původ v prostředí podzemní církve během komunismu. Jejich kořeny sahají do období, kdy se po letech silného komunistického útlaku vrátily z vězení a nucených prací mnohé zajímavé osobnosti. Mám konkrétně na mysli generaci Vladimíra Jukla a Silvestra Krčméryho, kteří se nedali znechutit tím, co kolem sebe po návratu z vězení viděli. Nenechali se paralyzovat neveselou realitou a postupně se svou pastorací zaměřili na skupiny převážně vysokoškolské mládeže, až vytvořili propojenou síť, která měla široký dosah. Vznikla tak forma setkávání, která je dosud na Slovensku silně přítomná a představuje živou část zdejšího katolického ekosystému.
Dodnes se pod pojmem „stretko“ (v pastoračním žargonu) rozumí setkání malé (převážně) vrstevnické skupiny, která má svou výchovnou, katechizační a sdružovací funkci. Tato praxe pomáhá už čtyřem generacím udržet a prohlubovat duchovní vitalitu a pravidelný kontakt s jinými křesťany, kteří si nevystačí jen s „povinným“ chozením do kostela o nedělích a zasvěcených svátcích. Je to fenomén s výraznou civilní identitou. Dodnes mnohá řeholní společenství či laická hnutí na Slovensku po roce 1989 vědomě i nevědomě čerpají z této kolektivní zkušenosti, která přirozeně vygenerovala personální základnu jejich členů, spolupracovníků nebo sympatizantů, jakož i povědomí o společném příběhu. V současnosti je tato praxe typičtější pro slovenské městské prostředí, ať už v rámci farností, kolem řeholních rodin, nebo společenství inspirovaných charizmatickou obnovou.
Od této vitality tvořivé křesťanské generace, která měla příležitost si evangelijní hodnoty promeditovat v chladných vězeňských celách, je možné se mnoho naučit. Avšak jak tuto kreativitu žít dál, jestliže dnes neexistuje žádný vnější „společný nepřítel“? A vůbec, není ta trvalá potřeba „mít společného vnějšího nepřítele“ pastí, která dřív nebo později vygeneruje paranoidní projevy? Jak vyjít ven ze slepé uličky „boje proti těm venku“, který má před očima více svůj strach než Toho, který přemohl každou tmu a smrt?
Jedním z hlavních klíčů, které mi pomáhají navázat na tuto tradici přístupu juklovsko-krčméryovské generace, je kultura zprostředkování a kultura setkání. Obě tyto roviny mám možnost v posledních letech osobně zakoušet v rámci řeholní formace Salesiánů Dona Boska. Dobro kultury zprostředkování zažívám právě tehdy, když si já sám dovolím nepostavit se do centra pozornosti, ale snažím se být pro druhé mostem, něco doporučit a přivést je samé k inspiračním zdrojům, které se ukazují jako plodné. Taktéž vidím smysl ve vyhledávání inspirací zvenku – z toho, co v celém svém dobru, šířce a hloubce svět nabízí.
To, co je mi vlastní, poznávám díky dialogu s jiným. Kultura setkání je oblíbeným pojmem v textech papeže Františka. Vyhledávat setkání s jinými ne kvůli distribuci a propagaci vlastních hodnot, ale abych se sám vystavil proměně, obohacení jinakostí a kontemplaci skutečnosti tváře jiného člověka. Uvědomuji si to během posledního období zejména díky možnosti pracovat jako vychovatel na salesiánské Střední odborné škole sv. Josefa Dělníka v Žilině. Přicházím zde od rána do večera do kontaktu s tzv. dělnickou mládeží – budoucími automechaniky, truhláři, zedníky a grafiky, kteří pocházejí z diametrálně jiného prostředí, než v jakém jsem vyrostl já, v bratislavském a intelektuálně orientovaném katolickém prostoru. Další rovinou je příležitost vystavovat se setkání s lidmi z jiných zemí, kultur a náboženství. Intenzivně jsem to zažil během studijního pobytu v jihošpanělském Cádizu, v rámci erasmovského pobytu v polské Vratislavi nebo na mezinárodním setkání salesiánských noviciátů v italském Turíně. Pro zdravý duchovní život považuji tato setkání za klíčová.
Damián Mačura OP – provinciál dominikánů na Slovensku
Jako dominikáni jsme na Slovensku primárně konfrontováni se dvěma důležitými aspekty religiozity, na něž reagujeme a které následně definují naše působení. Prvním aspektem je hledání hlubšího porozumění víře v současné sekularizující se společnosti, druhým je lidová zbožnost.
S prvním aspektem jsme konfrontováni v každé z našich komunit. Hodnotové diskuse ve společnosti vzbuzují u věřících zájem o lepší pochopení nauky církve. Tato potřeba porozumět místu křesťana v moderním světě bude stále intenzivnější. V celoslovenském měřítku vzniklo několik institutů, které se snaží odpovídat na tuto potřebu a formovat mladé lídry. Nemalou zásluhu na tom mají angažovaní laici. Vzhledem k velkému množství vzdělaných kněží a zasvěcených osob je ale v této oblasti ještě mnoho nevyužitých kapacit. Naše dominikánská intuice nás vede k hledání a nabízení odpovědí prostřednictvím našeho intelektuálního poslání, jež má různé formy – od akademického života až po práci s mládeží, která u nás hledá hlubší porozumění víře, než nabízejí jiné instituce nebo řehole v rámci církve. Jako jediní z řeholníků a kněží jsme přítomni v Akademii věd, naši bratři přednášejí na univerzitách. Práci s mladými děláme téměř výhradně formou teologických cyklů.
V tomto směru čelíme různým výzvám. Jednou z vnitřních výzev je skloubení nároků řeholního života s prací v intelektuální oblasti, abychom nedělali kompromisy vzhledem k zasvěcení a aby netrpěla ani excelence akademického výzkumu. Naopak, směrem ven někdy čelíme předsudkům vůči kněžím a řeholníkům, které mají kořeny v době komunismu. Jestli je něco, co v sekulárních kruzích pozitivně rezonuje, tak je to naše normálnost. Obraz církve ve společnosti totiž deformuje očekávání sekulárního prostředí, které však reaguje pozitivně na osobní kontakty.
Na druhý zmíněný aspekt – lidovou zbožnost – odpovídáme primárně naší péčí o růžencová bratrstva, která jsou v církvi svěřena našemu řádu a jsou součástí dominikánské rodiny. Na Slovensku jsou tato bratrstva přítomna téměř v každé farnosti. Za komunismu byla tolerována, jelikož je režim podceňoval a vnímal jako hnutí starých žen, které nebyly produktivní a nebezpečné. Členové bratrstev však přebírali různé úkoly na podporu života farních společenství. Také dnes jsou občas znevažována, přesto se jim pořád dostává obliby pro jejich dostupnost a srozumitelnost. Vytvářejí prostor pro konkrétní formu křesťanské spirituality. V rámci hodnocení církve na Slovensku většinou zůstávají mimo hlavní pozornost, ale naše zkušenost je, že poskytují oporu velkému počtu členů, kteří jsou zase díky každodenní modlitbě oporou církvi i celé společnosti.
Vnímáme, že vlna nadšení a velké horlivosti, která přišla po pádu komunismu, už opadla a současní členové růžencových bratrstev jsou co do své angažovanosti i očekávání vůči nám realističtější. Pozitivní je, že v uplynulých letech do bratrstev vstoupila nová střední generace, která přebrala zodpovědnost a snaží se o jejich postupnou reformu. Ta spočívá v hledání užitečnosti pro místní společenství a také ve snaze lépe uchopit podstatu modlitby růžence. Výzvou v případě jakékoli lidové zbožnosti je totiž potřeba vést lidi od ústní modlitby a pobožnosti k hlubšímu prožívání vztahu s Bohem v jejich životě. A to je také naše snaha – aby členové růžencových bratrstev nezůstávali u vnějškovosti.
Anketu připravili Rút Matisovská OP a Norbert Schmidt.
POZNÁMKY:
1 / Srov. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-10/papez-reaguje-na-dubia-peti-kardinalu.html?fbclid=IwAR11PBZkYkwy5pdk64qWz60Md2W7Ps6nwO-_n5GKMq7q8fRtESSmdHyxVOI.
2 / Ján Lajčiak: Slovensko a kultúra. Dostupné online: https://zlatyfond.sme.sk/dielo/295/Lajciak_Slovensko-a-kultura/3. Kniha Slovensko a kultúra vyšla poprvé roku 1920 – dva roky po smrti autora. Z rukopisu ji sestavil profesor teologie Samuel Štefan Osuský a knihu vydala Slovenská evanjelická teologická akadémia v Bratislavě.
3 / Martin M. Šimečka: Medzi Slovákmi: Stručné dejiny ľahostajnosti od Dubčeka k Ficovi alebo ako som sa stal vlastencom. Bratislava, N Press 2017.
4 / Pavol Rábara: Hovorcovia našej cirkvi. Hľadajú sa prorockí vyzývatelia farára Kuffu aj arcibiskupa Bezáka. 2023. Dostupné online: https://svetkrestanstva.postoj.sk/140362/hladaju-sa-prorocki-vyzyvatelia-farara-kuffu-aj-arcibiskupa-bezaka.
5 / Pojem „stretko“ od slova „stretnutie“, tj. setkání. V českém prostředí se používá analogický slangový výraz „spolčo“.
František Mikloško (* 1947) je slovenský křesťanskodemokratický politik, bývalý disident, člen podzemní církve, poslanec.
Ivan Šimko (* 1955) je slovenský politik, poslanec, opakovaně ministr v různých vládách, člen Křesťanskodemokratického hnutí.
Ivan Eľko (* 1964) je slovenským luteránským knězem, od roku 2019 generálním biskupem ECAV na Slovensku a předsedou Ekumenické rady církví na Slovensku.
Štefan Hríb (* 1965) je slovenský novinář a moderátor, šéfredaktor časopisu .týždeň. V roce 2013 vydal knihu rozhovorů s arcibiskupem Róbertem Bezákem Medzi nebom a peklom.
Miroslav Kocúr (* 1969) je slovenský teolog, publicista a bývalý katolický kněz. Je zakládajícím členem politické strany Progresívne Slovensko.
Martin Kováč (* 1990) je slovenský starokatolický kněz, teolog a aktivista. Je členem sdružení ok21 – společnosti pro otevřené křesťanství 21. století.
Iva Mrvová je slovenská reportérka, sleduje země Blízkého východu, v době války s ISIS dokumentovala záchranu jezídských žen, akademicky se věnuje náboženskému extremismu.
Michal Žák SDB (* 1992) je slovenský salesián, ilustrátor, vystudovaný architekt. V současné době působí jako vychovatel v Žilině.
Damián Mačura OP (* 1978) je slovenský dominikán, v současné době provinciál dominikánů na Slovensku.