Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Když spisovatel Pavel Kosatík v knize Slovenské století (2021) líčí příběh novodobých slovenských dějin, ohraničený vznikem Československa v roce 1918, kdy se Slováci stali státotvorným národem, a parlamentními volbami v roce 1998, které znamenaly konec autoritářské vlády Vladimíra Mečiara, označuje Slováky za vítěze 20. století. Ačkoli při vzniku společného státu neměli na rozdíl od Čechů „bohatou minulost, pestře politicky strukturovanou současnost ani vize do budoucnosti“,1 anebo to vše měli v nesrovnatelně menší míře, národ za tu dobu „urazil obrovský kus cesty od apolitické masy málo vzdělaného venkovského lidu k moderně strukturované společnosti, která si vytvořila samostatný stát a dokázala mu vnuknout demokratický obsah“.2
Slováci mají svůj vlastní příběh, který byl v nejedné důležité chvíli Čechy opomenutý. Novinář Erik Tabery v eseji Moje neexistující Československo (Respekt, 2022) píše, že „zapomínání na Slovensko bylo zřejmě nejpropracovanějším českým programem. […] Češi neutlačovali Slováky, prostě na ně opakovaně zapomínali.“3 A i když významná česká média věnují aktuálnímu dění na Slovensku stále větší pozornost, celek doposud zůstává málo srozumitelný. Kontinuální české rozpaky – mj. nad nízkou úrovní vzdělávání, jež se projevuje masovou přítomností slovenských studentů na českých univerzitách; nad proruskými náladami tváří v tvář válečné agresi na vlastních hranicích; nad vulgárním propojením byznysu a politiky, které se vtěluje i do české politické scény; a nad antiliberální agendou, v níž je slovenská církevní hierarchie pro některé české biskupy inspirací, jak je to zřejmé např. z postupu proti Istanbulské úmluvě – jsou zase v jiných prostředích střídány velkým obdivem: ke slovenské prezidentce; schopnosti občanské společnosti mobilizovat se ve zlomových momentech; kvalitní novinářské práci nezávislých médií; jakož i k rozšířenějšímu eurooptimismu. Je těžké porozumět, a to nejen pro člověka, který dění na Slovensku pozoruje zvnějšku, jak jsou všechny tyto protichůdné dynamiky v rámci jedné země vůbec možné. „Mám pocit, že žiji v zemi, které nerozumím,“4 říká prezidentka Zuzana Čaputová uprostřed pandemie v roce 2021, kdy kvůli bujícím dezinformacím a konspiracím zbytečně umírá velké množství nenaočkovaných lidí, zatímco vysílení zdravotníci a vědci čelí zpochybňování, vyhrůžkám a projevům nenávisti ze strany politiků a jejich voličů. Její slova vyjadřují životní pocit mnohých lidí, kteří se v různých oblastech občanského života potýkají s absurditami vývoje mladé slovenské demokracie.
V rámci populistické politiky a kulturních válek jsou však různé absurdity a stagnace mnohdy přerámovány jako národní specifikum a přednost. Svou roli v tom hraje i tradičně dominantní katolická církev. Od začátku procesu slovenské emancipace mají totiž oficiální církevní představitelé výrazný vliv na utváření slovenské národní identity a rozvíjení představ o fungování státu. Křesťanské osobnosti – katolické i evangelické – tvořily tenkou vrstvu inteligence a jádro národního obrození v 18. a 19. století; po vzniku první Československé republiky v roce 1918 prosazovali katoličtí politici myšlenku slovenské autonomie; od roku 1939 stál v čele nacisty zaštiťovaného Slovenského štátu kněz, který považoval za své poslání zachránit slovenský národ před zánikem a dát vzniknout státu založenému na principech papežských sociálních encyklik; hlas některých slovenských biskupů – protichůdný k významným hlasům osobností (také křesťanského) disentu – bylo slyšet i ve prospěch dělení ČSFR v roce 1992. V Preambuli Ústavy Slovenské republiky se od roku 1993 „slovenský národ“ hlásí k „cyrilo-metodějskému duchovnímu dědictví“5 a v posledních letech se o tzv. křesťanských hodnotách mluví automaticky jako o tradičně slovenských.
Takto výrazná přítomnost katolické hierarchie v národním životě a fungování moderního státu je z našeho českého pohledu neobvyklá i překvapivá, a samozřejmě klade řadu otázek o kvalitě a smyslu takového působení.
Toto „slovenské“ Salve v jistém smyslu navazuje na jiná čísla věnovaná různým zemím (Východní Německo 1/19, Ukrajina 3/18, anglický katolicismus 3/12, francouzský katolicismus 4/09, Polsko 4/08), ale zároveň se od nich odlišuje. Jeho cílem není zachytit prostřednictvím vybraných sond místní teologické myšlení a jeho osobnosti. Nemá ani ambici prozkoumat bohatou škálu podob živé spirituality na Slovensku, zachytit dynamické duchovní dění, které se odehrává v tamních prostředích (řeholních i laických). V centru naší pozornosti stojí právě vztah katolické církve a společnosti – ten se nám stal klíčem k pochopení zvláštností slovenské identity, jím otevíráme jak témata slovenské minulosti, tak současnosti, tento vztah nahlížíme v různých kontextech, souvislostech a důrazech. Nutno dodat, že se tímto jistě nutně zúženým pohledem v tomto Salve díváme i na samu slovenskou církev. Jsme nicméně přesvědčeni, že tato specifická slovenská zkušenost – zkušenost tamní společnosti i církve –, zdánlivě lokální a okrajová, může ve skutečnosti dobře osvětlovat řadu globálních jevů a témat.
Číslo otevírají dva pohledy uvádějící do slovenských reálií. Katolický kněz a fundamentální teolog Karol Moravčík, který je spolu s Františkem Mikloškem iniciátorem v místních poměrech výjimečného projektu Radosť evanjelia na Slovensku. Pokus o analýzu katolíckej cirkvi (I. díl 2016; II. díl 2019), popisuje tři etapy porevolučního vývoje slovenské katolické církve – stabilizace, normalizace a stagnace – a načrtává témata, jež se výrazně otiskují do jejího současného fungování. Uvádí zejména problém neschopnosti integrovat a rozvíjet impulzy, které přinesl II. vatikánský koncil a na něž dnes navazuje papež František. Český religionista a sociolog Zdeněk R. Nešpor v návaznosti na svou dřívější rozsáhlejší studii Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu (2020) představuje základní parametry státně-církevních vztahů na Slovensku ve srovnání s Českou republikou, přičemž se zaměřuje na tři prvky, které se v mnohých ohledech ukazují jako určující: majetkové vyrovnání a financování náboženského provozu, vazby mezi státem a etablovanými církvemi a registraci nových náboženských subjektů.
V rámci druhé skupiny textů se rozprostírá pestrý vějíř individuálních hlasů ze Slovenska. Od počátku práce na tomto čísle jsme si také opakovaně kladli otázku, jaká jsou specifika současného slovenského křesťanství a jeho spirituality – ptali jsme se na skutečnosti, které formují zbožnost místních lidí, a aktuální výzvy, před nimiž církev stojí v kontextu tamějšího společenského vývoje. Devět výrazných slovenských osobností (F. Mikloško, I. Šimko, I. Eľko, Š. Hríb, M. Kocúr, M. Kováč, I. Mrvová, M. Žák SDB a D. Mačura OP) působících v různých oblastech veřejného života přispělo do ankety svou osobní slovenskou zkušeností. Rozhovor s novinářem a sociálním pracovníkem Michalem Oláhem odkrývá specifika sociální struktury slovenské společnosti, kterou neváhá označit za značně rasistickou a xenofobní, navzdory její proklamované religiozitě. Mluví o ohrožených menšinách a vlivu nacionalismu na řešení sociálních problémů. Pojmenovává principy funkční pomoci nejchudším lidem a znevýhodněným skupinám a nastiňuje, jak může být církev efektivním lídrem moderní sociální péče. K jednotlivým pozoruhodným místním hlasům se také připojuje hlas papeže – přinášíme přepis promluvy, kterou František přednesl v bratislavské katedrále sv. Martina 13. září 2021 v rámci „nečekané“ návštěvy Slovenska. Jeho bratrské inspirace pro působení místní církve, kterými se obracel zejména na tamní klérus, silně rezonují s fenomény zmiňovanými napříč ostatními texty. Promluvu a její hlavní body – svobodu, tvořivost a dialog – komentuje a rozvíjí Karol Lovaš OPraem, reportér a premonstrát původem ze Slovenska, působící v Čechách.
Rozsáhlý rozhovor s historikem Miloslavem Szabóem mapuje problematiku kněží, kteří v tu větší či menší míře spolupracovali s autoritářským režimem Slovenského štátu, a vůbec problematiku současného „ľudáckého dědictví“. Szabó přibližuje základní pojmy a představuje několik kněžských aktérů, aby ozřejmil různé důvody a různou míru jejich kolaborace s tehdejší ideologií. Déle se zastavuje u kněze Ladislava Hanuse, který dokonce podnikl intelektuální utopický pokus o jakési sblížení nacismu a katolicismu. Závěr rozhovoru patří ideovým bojům o Slovenský štát po roce 1989 a načrtává kontinuity až k dnešním kontroverzím a kulturním válkám. Tento příspěvek mimo jiné plasticky ukazuje, že pro pochopení moderního Slovenska a jeho mnohých současných problémů a rozepří jsou reflexe období Slovenského štátu a vypořádání se s ním podobně důležité, jako je pro identitu současného Německa dodnes klíčová konfrontace s nacismem a holocaustem. Slovenským specifikem je u této analogie právě deklarovaný náboženský charakter tehdejšího autoritativního režimu. Szabó nicméně konstatuje, že tato velmi důležitá debata na Slovensku ale ještě zdaleka nedosáhla odborného, církevního ani celospolečenského konsensu.
Poslední skupinu textů tvoří tři sondy, které prohlubují vybrané aspekty vztahu církve a společnosti na Slovensku. Historička Agáta Šustová Drelová líčí dilemata při rozplétání složitých vztahů mezi církví, státem, spiritualitou a nacionalismem v rámci historického výzkumu slovenské skryté církve v období komunismu. Politolog Marián Sekerák analyzuje oficiální vyjádření slovenské katolické hierarchie, kterými se v letech 1998 až 2022 pokoušela vstupovat do veřejného prostoru a politického dění. Zkoumá témata, která církevní představitelé považují za relevantní, jakož i kontext jednotlivých intervencí, přičemž poukazuje na jejich obsahové prolínání s myšlenkami sociálního konzervatismu a kulturního antimodernismu, prostoupené obavami z progresivismu a liberalismu. Nezodpovězenou otázkou zůstává, nakolik je tato ideová blízkost daná osobním nastavením a preferencemi místních biskupů a co z toho nutně vyplývá z univerzálně platné nauky církve. Analýza příběhu a kultu Anny Kolesárové, prohlášené za slovenskou mučednici čistoty v roce 2018 v Košicích, ilustruje přetrvávající rozporuplný církevní diskurz týkající se problematiky sexuálního násilí. Stejně tak je bohužel možné tento případ číst jako projekční plátno dalších fenoménů typických pro současné slovenské křesťanské prostředí, jako je mj. odstup od necírkevní veřejnosti a nefunkční komunikace, deficit kvalitní angažované teologie a zaostávání za poznáním sekulárních věd.
Nejenom pro české čtenáře a čtenářky, kteří by se rádi zorientovali v současné nabídce slovenských médií – nakladatelství, odborných časopisů, online platforem, televizí a rádií – zaměřených na duchovní život a reflexi víry, jsme na konec zařadili jejich přehled. Spíš než o seznam námi doporučených položek se jedná o různorodou mapu, reprezentativní výběr toho, co existuje.
Celé číslo odlehčují hravé vizuální meditace, některé dokonce doposud nepublikované postřehy a nápady z nevyčerpatelných „poznámníků“, myšlenkových archivů slovenského výtvarníka Otise Lauberta, doprovozené textem slovenské kurátorky a historičky umění Daniely Čarné.
Doufáme, že naším Salve, které je zaměřené na vztah církve a společnosti, jen podpoříme současný oprávněný zájem o našeho (ve všech významech tohoto slova) nejbližšího souseda. Souseda, s nímž sdílíme dlouhé společné dějiny, významné osobnosti politiky, spirituality i kultury, dokonce velmi příbuzný jazyk (u kterého si v běžné řeči vystačíme bez tlumočníka), ale který je přes všechny podobnosti přesto v lecčems podstatném tak překvapivě rozdílný.
Rút Matisovská OP a Norbert Schmidt
POZNÁMKY:
1 / Pavel Kosatík: Slovenské století. Praha, Torst 2021, s. 5.
2 / Tamtéž, s. 368.
3 / Erik Tabery: „Moje neexistující Československo“. IN: Respekt 33, 2022, č. 32, dostupný na: https://www.respekt.cz/tydenik/2022/32/moje-neexistujici-ceskoslovensko.
4 / Text projevu dostupný na: https://www.health.gov.sk/Clanok?prezidentka-minister-unb-ruzinov.
5 / Srov. text dostupný na: https://www.minv.sk/?ustavaSR_ustavne_zakony.