Co pro mě znamená být dominikánem?

Anketa

V roce 800. výročí založení Řádu bratří kazatelů jsme požádali několik českých i zahraničních dominikánů, dominikánských sester a terciářů, aby nám popsali, co pro ně osobně znamená jejich přináležitost k řádu.

 

Tomáš Machula

Je-li otázka položena osobně (co to znamená pro mne), pak musím začít svým osobním setkáním s dominikány. Jsem konvertita a má cesta k Bohu byla postupná, především proto, že jsem na ni byl zpočátku po lidské stránce jaksi sám. Byl konec 80. let a na mé rodné jižní Moravě, o níž se mluví jako o zbožném kraji, jsem nenašel nikoho, kdo by se se mnou chtěl bavit o náboženství, o víře, o Bohu, o církvi… Přitom spousta lidí okolo mě do kostela chodila, ale náboženská témata se ve studentských debatách prakticky neobjevovala. Strachem to být úplně nemohlo, protože o politice nebo kultuře se diskutovalo dosti otevřeně a k vládnoucím komunistům značně neloajálně. Ještě dlouho poté jsem proto svým katolickým přátelům na Moravě tuto uzavřenost sám v sobě vyčítal a na svůj rodný kraj dokonce zanevřel. Dnes už tak příkrý ve svých soudech nejsem. Člověk nemůže vinit jen lidi okolo sebe, ale musí také vidět vinu u sebe a nechat patřičný díl i možné nepříznivé shodě okolností. Faktem ale zůstává, že jsem křesťany, kteří byli ochotni a schopni rozhovory na výše zmíněná témata s mládencem na půl cesty k víře vést, našel asi tři dny po svém přesunu do Čech. Jak asi tušíte, byli to dominikáni. Zprvu terciáři, později i otcové, ovšemže tajní, za pár měsíců nato nicméně již veřejní.

Proč je to tak důležité? Není to tak, že jsem mohl potkat salesiány, fokolaríny nebo františkány a dnes bych psal na podobné téma do časopisu jiné spirituality? Nevím, ale pravděpodobně ne. Netoužil jsem tehdy ani tak po bratrském společenství, po usměvavé lásce nebo po fotbalu na chaloupkách, ale po rozumné debatě o věcech víry. Cesta jiných lidí k Bohu může vést jinými cestami, ale má vedla tudy a dominikány nebo jim příbuzný živočišný druh prostě potřebovala. Tím se dostáváme k prvnímu důležitému bodu pro odpověď na otázku, co znamená být dominikánem: racionalita a přemýšlení. Proto mají dominikáni rádi filozofii a teologii, proto tolik studují. Kdybychom ale zůstali jen u toho, nebyli by to dominikáni. Samo studium nestačí. Proto zpět k mému předrevolučnímu setkání s terciáři a tajnými otci.

Když jsem jednou odcházel z celovečerního povídání si (tak jsem to sám pro sebe chápal) s jedním z dominikánských neveřejných kněží, trochu jsem se omlouval, že ho tak obtěžuji svými dotazy a návštěvami. Usmál se a bez rozmýšlení mi odpověděl něco ve stylu: „Vůbec není třeba se omlouvat, vždyť jde o věčnou spásu.“ Tehdy mě to překvapilo, protože po pravdě řečeno, takto jsem o náboženství tehdy nepřemýšlel. Bylo pro mě víc otázkou: „Jak je to?“ než otázkou: „Kdo mě zachrání z tohoto stavu hříchu?“ Spontánní a upřímná odpověď onoho kněze mi otevřela velmi důležitý rozměr toho, kdo je Bůh a co vztah k němu obnáší. Není to intelektuální hříčka, ale Pán světa a našich životů, který nás soudí. V lásce, samozřejmě, která je ale u Boha totožná se spravedlností a pravdou. Když jsem si pak v Dominikově životopise přečetl, jak si dělal starost a často v modlitbě volal: „Bože, co bude s hříšníky?“, pochopil jsem, že studium pravdy je velká věc, ale není samo o sobě cílem. Dominikáni nejsou řád studentů nebo řád teologů, ale řád kazatelů. Žene je nikoli starost, zda pochopili tu kterou teologickou otázku, ale starost o spásu svých bližních. To je druhý důležitý bod dominikánské identity.

Ke třetímu se dostávám ve vzpomínce na různá setkávání terciářů i bratří, kterých bylo po obnově pražského kláštera mnoho. Už si nepamatuji, o čem šly debaty, ale vím, že byly často dost vyhraněné a vyjádření nesouhlasu nebylo ničím neobvyklým. Nesouhlas ale nebyl ničím osobním, nebyl útokem. Byl součástí hledání pravdy, z níž měli užitek všichni. Nebylo důležité, abych vyhrál debatu, ale abychom dospěli k přesvědčivému stanovisku, které shledáme rozumným a můžeme se k němu přihlásit. Pak jsme vyhráli všichni, ať už bylo počáteční stanovisko jakékoli. Nebylo to pro mě samozřejmě tak jednoduché, jak to teď vypadá, protože člověk je obvykle ješitný (muž zvláště) a já nejsem výjimkou. Mezi dominikány jsem ale našel prostředí, kde jsem se mohl naučit ocenit nalezení pravdy a odlišit ho od pouhého vítězství v debatě. Pravda, zažil jsem také řadu lidí, včetně některých bratří, u kterých ono dominikánské heslo Veritas příliš nezářilo a vše si brali osobně, ale musím říci, že právě v dominikánském kontextu tato jejich nepřípadná ješitnost působila o to nápadněji a odpudivěji, než by tomu bylo třeba někde jinde. Zdálo by se nyní, že chci mluvit hlavně o pravdě, ale ta se dá schovat pod první bod – pod přemýšlení a racionalitu. Zde mi jde hlavně o přátelství, které snese i to, že spolu budeme polemizovat.

Čtvrtou věc bych pak pojmenoval velmi jednoduše: modlitba. Hned na začátku, když jsem začal číst životopis sv. Dominika, mě zaujalo, že – jednoduše řečeno – tento světec založil nejprve ženskou komunitu, aby se modlila za celé kazatelské dílo. A musím říci, že do modlitby breviáře jsem díky společenství dominikánů vplul naprosto přirozeně. V modlitbě se ukazuje také specifický rozměr přátelství, neboť zvláštní důležitost má nejen modlitba za hlásání evangelia, ale i modlitba za zemřelé, především členy a dobrodince řádu.

Aby nedošlo k omylu, musím říci, že jsem mezi všemi větvemi řádu v průběhu toho více než čtvrtstoletí potkal řadu lidí, kteří nejsou příliš racionální či přátelští ani se moc nemodlí, nicméně dominikánský étos tyto základy v sobě má. O tom jsem hluboce přesvědčený. Každý nemusí být dominikánem, ale svět potřebuje ty, kdo budou umět o Bohu přemýšlet a budou si dělat starosti o to, jak lidem to, co promysleli, sdělit, a za nás všechny se přitom modlit. Contemplata aliis tradere, tedy promyšlené a v modlitbě předložené máme předávat druhým lidem, protože si jako jejich přátelé děláme starost o jejich spásu. A jako přátelé se za svou spásu modlíme i navzájem. Dominikáni tak patří k těm spiritualitám, které silně vycházejí ze studia a modlitby (kontemplace), ale to celé směřují do kázání pro spásu bližních (činnost). Toto přemostění a propojení teorie a praxe, modlitby a kázání, usebrání a aktivity, to je podle mého soudu souhrn onoho mého pokusu vystihnout ve čtyřech bodech to podstatné: v přátelském společenství se modlíme a studujeme, abychom pomáhali sobě navzájem a našim bližním na cestě
k Bohu.

 

Marie Růžena Mináriková OP

Být dominikánkou je pro mne především milost, nezasloužený dar, ale také tajemství. To, co mě uchvátilo a dodnes zůstává zásadním, je láska k pravdě, touha po spáse duší a prvotní apoštolská horlivost.

Život mnišek sv. Dominika odpovídá už na úrovni přirozených daností mému ženskému srdci toužícímu po lásce, kráse, harmonii. Je cestou přátelství s Kristem. Odpovídá touze po mateřství – touze podobat se Marii tajemnou plodností, účastnit se dramatu záchrany hříšníků a šíření Božího království. Liturgie mi skýtá netušené dimenze krásy. Být členkou „bílého vojska“ pro mne také znamená krýt záda bratřím, sestrám i laikům svými modlitbami a oběťmi. Připravovat půdu pro přijetí milosti, aby Boží Slovo zasáhlo i srdce dnešních lidí. Baví mě objevovat u svých bratří a sester tolikeré projevy téhož Ducha. Jednotu, která není uniformitou. Inspiruje mne společenství dominikánských svatých.

Řeholními sliby jsem se zcela odevzdala Bohu a můj život se odehrává tak jako život jiných klauzurních sester v srdci církve. Je zcela zaměřen k Boží chvále, hledání Boha a přímluvné modlitbě. Ale nejsem mniška v dominikánském hábitu. Jsem dominikánkou, lépe řečeno chci se jí stávat, která svůj kontemplativní život vede jako zvláštní způsob vyjádření Dominikova charizmatu. Toto se pak promítá do mého každodenního, navenek tak monotónního života. Společný život, liturgie, studium a observance jsou jeho stále aktuální neodlučitelné pilíře. Vytvářejí prostor, kde mohu růst ve spojení s Bohem, otevřená pro dary Ducha, jaké se zjevily v životě sv. Dominika.

Mnišský život se svou přísnou observancí vyvolává nezřídka takřka traumatizující asociace, které se jeví kazatelskému poslání vzdálené – klauzura, mlčení, samota. Opak je pravdou. Nic není mojí rozjímavé duši přirozenější než touha hlásat celému světu radostnou zvěst. Dominik si přál mít mnišky přímo v srdci „svatého kázání“. Právě tam se totiž rodí pravý apoštolský zápal. Žádná romantika! Vnímám, jak úsilí o poctivý mnišský život ve mně rozšiřuje tuto „svatyni soucitu“. Množství intencí dává sice zabrat paměti, ale nikoho nevylučuje. Byť privilegované místo v ní mají mladí lidé, chce nést celý svět se vším jeho utrpením a dezorientací. Možná jako mniška nemohu pro druhého nic udělat, ale mohu za něj plakat před Bohem. Dominik znal cenu modlitby.

Jelikož patřím Bohu jako integrální člověk, je zcela normální, že toužím poznávat toho, jemuž patřím a kterého miluji. Moje studium není ani tak hromaděním informací jako spíše stravou, která formuje a usměrňuje mou poněkud ohnivou náturu. Ono živí moji modlitbu, inspiruje rozjímání a kontemplaci. V něm nachází uplatnění moje přirozená tendence zkoumat, co na první pohled není vidět, a v moři informací hledat pravdu. Soustředí mysl na naslouchání Slovu, lidem, událostem. Vede k životu v pravdě, tedy v realitě, a tím mi pomáhá zůstávat nohama na zemi, uniknout dvojakosti a jiným deformacím duchovního života. Nemyslím, že je cílem šermovat teologickými traktáty a citáty. Přála bych si, aby jakákoli komunikace, ať už v rámci komunity, nebo se světem „tam za mříží“, už z úcty ke Slovu nezůstávala na úrovni duchaprázdných řečí, zbožných frází či terapeutických úsměvů, ale byla adekvátní reakcí následující za pozorným nasloucháním.

Můj život asi neobstojí z žádného lidského hlediska. Pro komunitu nedělám nic zvláštního, pro svět jsem skrytá. Ale co má větší cenu než láska ke Kristu? Mám štěstí, že se smím stávat dominikánkou a prožívat svůj život jako svědectví Pravdě o milosrdném Bohu, který chce spasit každého člověka, a o člověku, který bez Boha nemůže nic.

 

Dominik Duka OP

Mám odpovědět na otázku, co pro mě znamená být dominikánem s podotknutím, že se nemá jednat o přednášku, ale o osobní svědectví.

Tedy abych na tuto otázku dokázal odpovědět, musím začít od svého dětství, popravdě řečeno do svých dvanácti let. Chtěl jsem být letcem, námořníkem, cestovatelem, hajným. V době vojenské služby jako vojenský zdravotník, tzv. lapiduch, kdy se stále oddalovala možnost mého vstupu do semináře, jsem uvažoval o zadních vrátkách studia medicíny, především chirurgie, protože už tehdy mě udivovaly objevy a technologie, o kterých psal v dějinách lékařství v řadě Malá moderní encyklopedie Hugo Glaser, německý historik medicíny.

Rozhodujícím momentem bylo volání ke kněžství, které se zrodilo při májových pobožnostech, kdy mi prvně Bůh položil tuto otázku při četbě kázání brněnského katechety P. Emila Procházky ze sbírky Pod kopulí bílé svatyně (v této kapli jsme se loučili se sestrou Juditou OP, neteří Jiřího M. Veselého OP, ale to jsem byl již provinciálem). Touha kněze, jak byl líčen v kázání, směřovala k opuštění kněžství z pocitu zneuznání farníky i biskupem. Naštěstí i v tomto kázání zůstal na svém místě. To byl pro mne rozhodující okamžik, kdy jsem pochopil, kam patřím, kde je mé místo. Ani jsem v té době nevěděl, kde vlastně seminář je, zda je vůbec možné studovat. Bylo mi čtrnáct let. Po dvou neúspěšných přihláškách a po absolvování vojenské služby ve slovenské Trnavě, kdy jsem nejenom více pronikl do života církve a její infrastruktury, kdy jsem poznal i slovenský katolicismus (který není, jak se mnozí domnívají, pouze folklorem či lidovou zbožností), a díky osobnímu kontaktu s významnými kněžskými postavami trnavské diecéze včetně pana biskupa Ambróze Lazíka jsem objevil i nakladatelství sv. Vojtěcha a jeho celou knihovnu. Mohl jsem si tak doplnit a srovnat svou četbu z olomouckého Krystalu.

Mé dominikánské povolání vyzrávalo při úvahách v trnavském dómu sv. Mikuláše, při četbě církevních dějin, ale i pod vlivem skutečnosti, že jako středoškolák jsem ministroval, a to v jezuitském kostele Panny Marie v rodném Hradci Králové. Zde však byla dvě řeholní společenství, která ve mně budila úctu a sympatie, jezuité a dominikáni. Ovšem až do roku 1966 jsem se s žádným jezuitou či dominikánem osobně nesetkal. Četl jsem vlastně knihy, které patřily minulosti – v době „budování socialismu“. Vítězství tzv. dělnické třídy, rolníků a pracující inteligence, vítězství, které zničilo nejenom mé dětské sny, ale surově zasáhlo jak do života nejenom naší rodiny, ale i celého okolí, přátel a známých, ať už to byli dělníci, sedláci, či vojáci, kněží i řeholnice, zavřený seminář, ale i vězněný biskup (Karel Otčenášek), to vše byla realita. Ale již při nástupu na jedenáctiletku jsem jako důvod studia oznámil: „Chci být knězem“, což způsobilo šok a zděšení. Nejprve dobrotivé rozmlouvání, výhružky, pak i podmíněný vyhazov ze studia, kdy mě zachránila zkouška před ředitelkou gymnázia a slib, že se budu účastnit třídních schůzek, které byly chápány jako schůze Československého svazu mládeže. To bylo v důvěře, že za přítomnosti třídní profesorky by se tyto schůzky nerealizovaly vůbec.

To jsem se vrátil trochu zpět do minulosti, což není náhodné a zbytečné, neboť ono rozhodnutí vyrůstalo i ze skutečnosti, přesvědčení o pravdě, která byla denně pošlapávána režimem – jedinou devízou a šancí na vítězství byl Ten, který Je. Nejvíc mě v této době ovlivnila četba Tomáše Akvinského od G. K. Chestertona a Malá dogmatika Reginalda Dacíka. Rozum a víra, či opačně víra a rozum, jsou pro mne od té doby ty nejvyšší hodnoty. Hodnoty, na které jsem v životě vsadil jak v duchovním, tak náboženském životě a nedokážu si představit, že by mohly být něčím jiným nahrazeny.

Konečné rozhodnutí padlo při prvním setkání s  Metodějem Habáněm OP o prázdninách roku 1966. Za to, že jsem se s ním mohl setkat, děkuji Jindřichovi Gajzlerovi OP, ale i dalším, s nimiž jsme tvořili určité společenství v litoměřickém celostátním semináři. Tehdy jsem odjížděl na Chlum sv. Maří, kam jsem dorazil v předvečer svátku sv. Dominika, tedy 3. srpna. Přijel jsem do jisté míry s určitým rozhodnutím, a přece jsem potřeboval ještě poslední slovo. To jsem po týdnu nalezl, rozhodujícím dnem mé obláčky byl 15. srpen, tedy Nanebevzetí Panny Marie, ale také den rozeslání prvních dominikánů sv. Dominikem na misie.

Co bych k tomu chtěl říci: tak jako nikdy nepochybuji o síle víry a rozumu, tak musím vyznat, že jsem nikdy nepochyboval o svém povolání. Ani mě nenapadla myšlenka, o které kázal pod bílou kopulí v Brně P. Procházka. Byl bych nespravedlivý, kdybych hovořil o tom, že jsem musel zápasit se zneuznáním. Naopak! Řád mi dal prostor, ve kterém jsem objevil úctu a respekt. Že vždy člověk nenajde porozumění, to je pochopitelné, ale musí si také položit otázku, zda si to sám nezaviňuje. Čím jsem starší, musím uznat, že to tak je. Ale možná právě proto, že předpokládám od druhých znalost mnoha souvislostí, jsem někdy naplňován zbytečnou hořkostí. Eucharistie, liturgie hodin, především v chóru, ale také ona veliká možnost mluvit s Bohem a o Bohu s druhými, což je „Svaté kázání“, považuji za nejkrásnější dar, který mi Pán dal. Jenom vím, že nejsem vždy opravdu vděčný.

 

Jean H. Miyamoto OP

Co to znamená být dominikánem v Japonsku, v této nikoli křesťanské zemi? Na takovou otázku mohu v současnosti odpovědět ve dvou bodech. Být dominikánem v Japonsku může otevřít horizont solidarity a spolupráce ne pouze s ostatními křesťanskými vyznáními, ale také s ostatními náboženskými uskupeními (buddhisté atd.), aby se tak ukázala evangelní zvěst a projevila se pomoc lidem, kteří trpí rozvraty ve svých osobních vztazích. Mohu například napsat knihu o Duchu Svatém, která bude inspirována orientálním myšlením a bude vydána protestantským nakladatelstvím. Velmi zajímavou zkušeností je také pracovat na překladu celé Teologické sumy do japonštiny s nekřesťanskými profesory. Dalším příkladem je spolupráce s lidmi dobré vůle v iniciativách zaměřených proti atomovým zbraním a proti budování nukleárních center, protože naše země je jedinou, která byla postižena ničivými následky svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Být dominikánem má mezinárodní rozměr, který zakouším, když doprovázím své univerzitní studenty do jiných zemí a měst (Vídeň, Moskva, Praha, Paříž, Soul atd.), abych je formoval s ohledem na bohatství křesťanské kulturní tradice.

Druhým bodem je setkávání s několika křesťanskými domy, které chtějí žít evangelní život založený na orientálních způsobech a inspiracích. Jako příklad bych uvedl dům Takamori, jehož zakladatelem je dominikán otec Ozhida. Tento dům inspirovaný ášramským buddhismem poskytuje život, který je vyváženě rozdělen mezi kontemplaci, práci a slavení eucharistie.

 

Sara Böhmer OP

Před časem někdo prohlásil o našem zakladateli, blahoslaveném Jeanu-Josephu Latastovi OP: „Kdyby byl otec Lataste františkán, Betánie by byla františkánskou kongregací.“ Moje odpověď byla dost spontánní: „Kdyby byl otec Lataste františkán, Betánie by nikdy neexistovala.“ Takže to není žádná náhoda, že jsem dominikánka, je to dáno Prozřetelností!

Jsem dominikánka z Betánie – jedné ze 160 dominikánských ženských apoštolských kongregací, co jich je po světě, založené roku 1866 (před víc než 150 lety!) v malé francouzské vesničce nedaleko Besançonu. Lataste ji založil spolu s M. Hen-
ri-Dominiquem a dal jí do vínku speciální charizma: vstoupit měla mít dovoleno každá žena, dokonce i ta, která podle kanonického práva nemohla žít jako běžná příslušnice kongregace. V době otců zakladatelů šlo o bývalé trestankyně, prostitutky a ženy se „špatnou pověstí“. Zakladatelé nechtěli, aby kdokoli věděl, odkud která sestra přišla. Díky tomu nemohly být ženy s těžkou minulostí rozpoznány a ženy s dobrou pověstí zase riskovaly, že se na ně bude pohlížet jako na bývalé vězeňkyně. V té době to bylo skandální. Dokonce i sám řád tuto fundaci původně nechtěl a nedělal nic na její podporu – ovšem s výjimkami.

Betánie, tato delikátní a speciální kongregace mohla být založena pouze v srdci dominikánského řádu, i když to bratři v 19. století ještě nechápali. Otec Lataste byl skutečným synem sv. Dominika, sám jako on prohlašoval, že Boží milosrdenství nezná hranice a že to není Pán, kdo staví bariéry a vylučuje jiné lidi. Modlitba sv. Dominika byla: „Co se ve tvém jménu, Pane, stane s ubohými dušemi!“ Modlitba, či spíše obrácení otce Latasta bylo tak trochu podobné: 650 let po sv. Dominikovi porozuměl tomu, že Bůh nikdy neomezuje svou milost, a proto ani my nejsme voláni k tomu, abychom omezovali svou milost vůči těm, kteří ztratili cestu.

Když jsem vstoupila do řádu, chtěla jsem být sestrou z Betánie. Byla jsem zaujata sestrami, které jsem znala a jež žily s dětmi v obtížných situacích. Nejen že vedly sirotčinec, ale také s nimi sdílely jejich život. Naučila jsem se, že naděje umírá poslední, dokonce i když oficiální místa zodpovědná za děti prohlásí, že máme co dělat s „beznadějnými případy“. Naučila jsem se, že žádná lidská bytost není „případ“! Naučila jsem se, že láska může změnit i ty nejobtížnější situace, a naučila jsem se pravdu slov sv. Pavla: „měl naději, kde už naděje nebylo.“ (Řím 4,18) Dominikánský kněz, který byl tehdy vzdělávacím ředitelem, mi ale řekl, když jsem mu pověděla o svém záměru vstoupit do Betánie: „Chci, abys měla jasno v tom, že vstoupíš nejen do Betánie, ale také do celého řádu sv. Dominika.“ A dal mi Libellus Jordána Saského a nějaké knihy o sv. Dominikovi.

Být dominikánskou sestrou v Betánii pro mě znamená hlásat evangelium milosti: nejen něco říkat, ale také dělat to, co hlásáme. Každý má před Bohem svou důstojnost, vždy, nehledě na to, co udělal nebo udělala. Každý zasluhuje šanci začít znovu a znovu, protože před Bohem se počítá jen to, jaký jsi dnes, a ne, kým jsi byl včera. Nikdo není ztracený. Pán nechává dveře otevřené každému, kdo touží po tom, vejít.

Když vyprávím o otci Latastovi, o Betánii, o uvězněných ženách v ženské věznici Cadillac na jihu Francie, kde se odehrálo jeho „druhé obrácení“, anebo o dominikánské laické komunitě Naše Paní milosti ve vězení v Norfolku, Massachussetts, lidé obvykle poslouchají se zaujetím. Tam, kde já žiji, v západní Evropě, především v Holandsku a Německu, lidé vypadají, že ztratili obraz Boha v sobě a vědomí toho, že jsou bezpodmínečně milováni. Cítíte, že touží po této zkušenosti, a pro mě je zcela dominikánské jim o tom říct.

Být dominikánskou sestrou pro mě znamená speciální cestu, jak jim povědět o bezbřehém milosrdenství našeho Pána.

 

Gabriel M. Nissim OP

V úvodu je třeba hned říct, že my nejsme „kazatelé“, ale „bratři kazatelé“. Být dominikánem je pro mě v prvé řadě výzvou být „bratrem“: kázání, k němuž jsme povoláni, nemůže být autentické, nemůže se dotknout našich posluchačů, pokud se o něm nepokusíme svědčit svým vlastním způsobem života, stejně jako tím, co říkáme. Neboť v srdci kázání je poselství o bratrství – Kristus je náš „bratr“ stejně tak jako náš „Pán“. Je „Pánem“, ale jaksi pokorně, bratrsky. Dominikáni vůbec nemají pověst skromných lidí. Naše heslo „Pravda“ nás příliš často vedlo k tomu, že jsme mluvili arogantně a panovačně. „Pravda“ pro křesťany není nějaký soubor dogmat, jimž se má věřit, ale osoba, Ježíš Kristus, který prohlásil: „Já jsem cesta, pravda i život.“ (Jan 14,6) Jde tedy o pravdu, která se sama staví na konec cesty a jež má za svůj cíl život. O pravdu, v níž se nevěří jen inteligencí (ačkoli je nepostradatelná), ale tím, že vykročíme na cestu, na níž se žije tak, že přijímáme životy druhých a dáváme své.

Odtud vychází základní otázka pro dominikána, jímž se pokouším být: jak může moje kázání pomoci těm, kdo mě poslouchají, k životu? Postupovat na jejich vlastní cestě životem, k pravdě jejich bytí? „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) Toto slovo „hojnost“ se objevuje v příběhu o zázračném rozmnožení chlebů: to málo, co přináším, Kristus rozmnoží tak, že všichni zaženou svůj hlad. V době, kdy jsem byl poslán do Kamerunu, v 70. letech, se všichni zabývali ekonomickým rozvojem, ale já jsem v té oblasti neměl žádné znalosti. Proto jsem se snažil pomoc Kameruňanům v oblasti kulturní – pracoval jsem s nimi nad jedním jejich jazykem, aby si uvědomili své vlastní humanitní bohatství napříč všemi svými jazyky. Zavedl jsem vyučování jednoho z těchto jazyků na univerzitě v Yaoundé, aby mohli znovuobjevit smysl své vlastní důstojnosti, která byla tak hluboce zraněná postojem kolonizátorů a často také misionářů. Ačkoli jsem se cele věnoval duchovní službě mezi mládeží nebo ve vězení v Douala, chtěl jsem jim také pomoci žít po svém tím, že objeví hrdost na svůj vlastní jazyk a svou kulturu.

Bratrství v životě s těmi, k nimž jsme posláni, je tím, co mezi sebou, uvnitř našich dominikánských komunit, vnímáme jako učení a obtížnou zkušenost. Obtížnou, protože každý máme své limity a rozdílné povahy. Jednota komunity nesmí být nikdy synonymem pro uniformitu. Náš řád byl vždy pozorný k tomu, aby pomohl každému z nás rozvinout jeho vlastní dary, jeho vlastní osobnost. To ale vyžaduje určitou pozornost, respekt jedněch k druhým – a také vzájemné milosrdenství, takové, o které žádáme a jež slibujeme v den svých slibů, a to až do smrti. Naše komunity jsou vzdálené tomu, aby byly dokonalé, podílíme se na tendenci současné společnosti vyzdvihovat individualismus. Ale být dominikánem znamená přijímat bratrskou zodpovědnost jeden za druhého mezi sebou, a dohromady za kvalitu našeho společného života: podílet se na každodenním životě, modlitbě a službě kázání.

V Evropě je dnes naprostá většina našich současníků agnostiky, ateisty nebo na každý pád indiferentními křesťany. Být bratrem kazatelem pro mě tedy neznamená, že budu čekat, až lidé přijdou k nám, nebo že bych kladl důraz na vnitřní život už existujících křesťanských komunit, ale znamená to pokoušet se podílet na Boží péči o každé jeho dítě bez výjimky, a nejprve o ty, kteří jsou vzdálení. O ty, kteří trpí a jsou bez naděje: „Tam, kde je nenávist, ať přináším lásku – kde je urážka, ať přináším odpuštění – kde je temnota, ať přináším světlo…“ Stejně jako to řekl Bůh Mojžíšovi, říká to dnes těm, které označil za proroky: „Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex 3,9–10) Být pověřen prorockým posláním, jako jsme my jakožto Bratři kazatelé, od nás vyžaduje, abychom viděli a slyšeli bolest lidí, abychom proti ní bojovali celou silou svého kázání a svého povolání. Proto musíme vzít za svůj boj za respekt k důstojnosti všech lidských bytostí, jejich svobodám a základním právům. Tento boj je vlastní obrovskému množství lidí dobré vůle, věřícím i nevěřícím. Když se ho účastníme jako dominikáni, svědčíme, že je to boj Kristův, pro něhož lidský pokoj není oddělitelný od slávy Boží. Máme zde také šanci ukázat věrohodnost poselství evangelia těm, kteří je neznají nebo kteří ztratili důvěru v církev. Takové jsou motivace mého angažmá během dlouhých let ve službě důstojnosti a lidským právům, nejprve v rámci neziskové organizace Conseil de l’Europe a dnes v rámci Křesťanské akce za zrušení mučení. Tato ekumenická neziskovka se modlí za oběti stejně jako za katy a vystupuje za zrušení mučení a trestu smrti, protože jde o způsoby dehumanizace druhého, popření jeho lidskosti. Věnujeme se dnes také těm, kteří prchají před násilím, jehož jsou oběťmi, a kteří nás žádají o azyl, své základní právo.

Bylo by toho ještě možné říct hodně, například o letech věnovaných týdennímu vysílání katolického programu francouzské televize, která mi dovolila „vstoupit do rozhovoru“ se světem médií a prezentovat poselství evangelia skrze současné obrazy. Ale klíčové je, že nemůžeme kázat evangelium, aniž bychom je nezkusili žít sami: dominikánský život v následování Krista a v linii proroků Izraele, kteří tvoří část mých předků, to je pro mě cesta. Cesta, na níž jsem už za těch víc než šedesát let urazil pěknou vzdálenost. Ale jít na této cestě s bratry, uvnitř i vně řádu, mě naplňuje štěstím.

 

Wojciech Giertych OP

Spolubratr ze Spojených států mi jednou řekl, že dominikán má studovat, číst, reflektovat a psát teologické knihy a články, v nichž předkládá a vykládá učení církve. To není snadné, protože v některých dominikánských provinciích jsou bratři primárně zapojeni do intenzivní apoštolské práce spojené s kázáním, zpovídáním a slavením liturgie pro věřící. Ve své současné pozici mám naštěstí možnost věnovat se teologickému myšlení a psaní. Toto povolání je výzvou, je vyčerpávající a vyžaduje zvláštní prostředky k znovuobnovení psychických a duchovních sil. Než člověk může něco napsat, musí přečíst mnoho knih, musí o nich přemýšlet, modlit se za danou věc, jasně skládat v mysli otázky, hledat odpovědi a nakonec přijít s koherentní odpovědí. Je to důležitá služba církvi. Řád dominikánů od svých počátků rozpoznal tuto potřebu a snažil se připravit své bratry k této službě. Je to forma kázání.

Základní teologická příprava doplňuje intelektuální výbavu a dovoluje nabídnout odpověď na typické otázky, které mohou mít věřící v běžné farnosti. Ale dominikán by měl jít hlouběji. Neměl by pouze odpovídat na otázky. Sám by měl otázky klást, v údivu nad tím, čím to je, že je tolik lidí daleko od církve, a dokonce daleko od Krista. Jaký druh překážek se objevil v lidské mysli a duši, že ho vzdaluje od Boha? Odpovědi na tuto otázku mohou být různé, s ohledem na kulturu a sociální skupinu, k níž člověk patří. Ale dříve než může člověk vůbec vznést takové téma, musí žít pravdivým duchovním životem. Dominikán má stejné základní povolání jako každý křesťan. Chce být svatý. Potřebuje se modlit, osobně a ve společenství církve. Musí spolupracovat s přijatými milostmi. Musí odpovědět na pobídky Ducha Svatého. Musí být velkorysý ve své každodenní charitě. A musí reflektovat duchovní život, aby porozuměl jeho základním principům. Jen tak může rozpoznat omyly, které brání spolupráci s božskou milostí.

Odpor vůči proudům milosti může být různorodý. Může být intelektuální, ale také emocionální či dokonce pocitový. Někdy je bezprostřední intuice ohledně toho, co je správné a vhodné, pokřivena  vlivy prostředí a důsledky osobního života s jeho selháními, hloupostmi a hříchy. Je zde také kulturní, historická tradice a filozofické a vědecké postoje, které upozaďují víru. Církev se po dva tisíce let pokoušela evangelizovat Čínu – s nevalným úspěchem. Islámský svět se zdá být imunní vůči vlivům evangelia. Některé evropské národy jsou hluboce indiferentní ke křesťanství nebo dokonce násilně vystupují proti poselství evangelia. Musejí být definována přesná specifika opozice vůči Kristovu poselství. Pak, s oporou v autentickém duchovním životě, živeném svátostmi a Slovem Božím, můžeme hledat v rámci velké katolické tradice odpovědi na to, jak překonat zakoušený odpor.

Dominikán Yves Congar v 50. letech napsal, že odpovědi, které dává, jsou možná mylné, ale otázky jsou skutečné. V době, kdy se v Římě podobnými otázkami nikdo moc vážně netrápil, se Congar nořil do ekleziologie, ekumenismu a otázek úlohy laiků v církvi. Viděl, že tato témata potřebují odpovědi. Takže studoval Písmo, díla otců církve, velké středověké scholastiky a hledal odpovědi na současné otázky. Klást podstatné otázky je důležitou a často osamělou částí dominikánského povolání.

Dominikánský řád rozumí tomu, že má poslání ve službě lidskému myšlení. Intelekt je božský, ale zároveň přirozený dar, který musí být osvobozen, aby byl uchráněn od zotročení ideologiemi a vědomými či nevědomými předsudky. Mysl je hladová po pravdě, protože jen v rámci pravdy může člověk myslet a jednat zodpovědně. Intelektuální skepticismus, jenž vede k zpochybňování důstojnosti rozumu a jeho schopnosti znát pravdu, přivádí k cynismu a poté k relativismu, přesvědčení, že nic nemůže být známo jistě. Současný liberální přístup k myšlení respektuje právo na hledání pravdy, ale popírá právo tuto pravdu najít, protože nalezená pravda je zavazující, zatímco relativistický přístup k myšlení preferuje svět polopravd a nejistot. To sice umožňuje odmítnutí morálních závazků, ale v důsledku zanechává člověka v nihilistickém, povrchním a pomíjivém světě, který přináší hluboké zmatení a neštěstí.

Dominikán má být mužem křesťanské víry a víra nás učí, že když nás Bůh stvořil, měl božský plán, který předcházel vlastnímu stvoření světa, předcházel Adamovu hříchu a naší vlastní osobní historii. Bůh nás volá, abychom byli jeho adoptivními dětmi skrze našeho bratra Ježíše Krista. To znamená, že naše lidská přirozenost je zabalena do božského tajemství, které bylo odhaleno v dějinách spásy a našlo své definitivní vyjádření ve vtěleném Slovu a ve vykupitelském díle Krista. Lidská přirozenost má svou vnitřní logiku a soudržnost, která může být vnímána vědci a filozofy, ale tento filozofický pohled na realitu je zahrnut v rámci hlubšího, tajemného božského projektu, který nám byl zjeven. Teologie je zakotvena ve zjevení a snaží se pochopit jeho význam a hodnotu.

To vše znamená, že intelektuální počínání může sledovat dvě cesty, které nejsou ve vzájemném protikladu. Filozofie se snaží rozumět realitě, vesmíru a člověku. Pokouší se specifikovat základní struktury lidské existence včetně přirozených principů etiky, jež interpretují a vedou tváří v tvář morálním výzvám. Filozofická mysl je založena na údivu, vnímání krásy pravdy. Údiv je vyvolán v mysli, když člověk objeví něco, co je pravdivé, stejně jako když si někdo uvědomí, že ve skutečnosti je toho v realitě víc, než se zdá. Pravda zaručuje jistotu, ale také zve ke svému hlubšímu hledání a rozumění.

Teologie nepopírá to, čeho dosáhla filozofie. Nejenže to respektuje, ale dokonce provokuje filozofické myšlení, aby nekončilo příliš brzy, aby se nespokojilo s částečnými odpověďmi. Teologie je opřena o Zjevení, které bylo dáno Bohem v dějinách spásy a je přijímáno vírou a jako takové naléhá na filozofické myšlení, aby byla odvážná ve svém hledání a objevování přirozených pravd. Zatímco jádrem Zjevení je božské Slovo, které je adresováno lidské mysli, rozum má všechna práva na to, podívat se zblízka na zjevené pravdy, studovat je, vnímat jejich vnitřní soudržnost, pochopitelnost a souvislosti s tím, co může být poznáno přirozenou filozofickou myslí. V rámci teologie je proto místo pro přemýšlení a zvažování, které chce znát lépe a s větší jasností pravdy, jež zjevil Bůh.

V rámci teologického myšlení existují dva možné přístupy. První, vlastní pozitivní teologii, se pokouší studovat to, co bylo dáno, co Bůh zjevil. Hlubší rozumění tomu vyžaduje znalost biblických jazyků a kultury, skrze které Bůh promlouval. Další vývoj pozitivní teologie studuje dějiny dogmat, rozličné cesty, skrze něž se církev a křesťanští myslitelé snažili spojit spásné pravdy s antickou kulturou, středověkou myslí, s renesancí, s moderním světem a dnes s vědeckým a často ideologickým světem. Na základě pozitivní teologie se snaží spekulativní teologie –
obzvláště milovaná dominikánským řádem, který v tom následuje svého velkého mistra, sv. Tomáše Akvinského – uchopit samotné pravdy, když formuluje precizní, koherentní a syntetické učení. Uchopovat posvátnou nauku jako takové umožňuje člověku rozumět těm nejdůležitějším otázkám. Na jejich základě je možné mít jistotu, nikoli jen intuici nebo pocit, ale skutečnou jistotu. To vede k šťastnému, dobře zorganizovanému a Bohem podporovanému životu. Bez jasné a jisté mysli – jak se může člověk rozhodovat tváří v tvář výzvám života? Jak může bojovat proti pokušením? Jak může rozlišit správné od špatného? Jak se může otevřít podpůrné síle milosti?

Pomoc filozofickému a teologickému myšlení stojí v centru dominikánského povolání. Člověk ale musí zároveň pamatovat na to, že znalost pravdy nezaručuje spásu. Jsme zachráněni Boží milostí, nikoli znalostí pravdy, a to ani teologické pravdy. Stálé přijímání pravdy je nicméně jako pořádné lešení, které je nezbytné, když se staví dům. Chrám Ducha Svatého, jímž je lidská duše, potřebuje podporu přemýšlející mysli. Dominikánské povolání se snaží ujistit o tom, že Bůh má své pevné místo v lidské mysli a vůli, v emocích a těle, v lidské kultuře i v rozhodovacích procesech.

 

Tomáš Machula (* 1971) je dominikánský terciář. Vyučuje filozofii na katedře filozofie a religionistiky TF JU v Českých Budějovicích, kde je v současné době rektorem.

 

Marie Růžena Mináriková OP (* 1979) je dominikánská mniška ve Znojmě, má doktorát z genetiky, vystudovala obor Teologie a spiritualita zasvěceného života na CMTF v Olomouci. V komunitě vykonává službu knihovnice, liturgistky a varhanice.

 

Dominik kardinál Duka OP (* 1943) je dominikán a 36. arcibiskup pražský.

 

Jean H. Miyamoto OP, narozen v Japonsku, ve dvaceti letech pokřtěn, ve třiceti letech vstoupil do dominikánského řádu, aktuálně vyučující na univerzitě v Tokiu.

 

Sara Böhmer OP (* 1959) je dominikánská sestra. Vzděláním je ekonomka a teoložka, v současné době ukončila druhé období služby generální představené holandsko-německé kongregace sester dominikánek z Betánie.

 

Gabriel M. Nissim OP (* 1935) je francouzský dominikán. Vedle práce v Kamerunu dlouho pracoval jako ředitel CFRT, společnosti, která produkuje francouzské křesťanské vysílání pro veřejnoprávní kanál. Působil také v Radě Evropy, kde se zabýval otázkami spojenými s kulturním a hodnotovým rozměrem evropské integrace.

 

Wojciech Giertych OP (* 1951) je polský dominikán, doktor morální teologie, doktor honoris causa humanistických věk Christendom College, teolog papežského domu, konzultor Kongregace nauky víry a přednášející na dominikánské univerzitě Angelicum v Římě.