Bratr Pierre Claverie OP

Jean Jacques Pérennès OP
Bratr Pierre Claverie OP: Svědek víry 20. století

Prvního srpna 2016 uplynulo dvacet let ode dne, kdy byl zavražděn náš dominikánský bratr Pierre Claverie. V té době sloužil patnáct let jako biskup v alžírském Oranu. Několik týdnů předtím otřásla světem zpráva o smrti sedmi trapistických mnichů z kláštera v Tibhirine, rovněž v Alžírsku. Bratr Pierre Claverie a těchto sedm mnichů se zapsalo do seznamu mučedníků alžírské církve. Je jich celkem devatenáct a zemřeli, protože chtěli zůstat v této zemi. Tím se vydali napospas občanské válce rozpoutané islamistickými skupinami, které od té doby pustoší také další země světa. Zůstali zde, přestože si byli vědomi nebezpečí, které jim hrozí, z věrnosti Kristu, církvi a také zemi, s níž je spojovala pouta mnohých přátelství. Ve svatém roce 2000 shromáždil papež Jan Pavel II. jejich rodiny v Koloseu na velké slavnosti „svědků víry 20. století“, jak ji nazval tento papež, jenž byl velmi vnímavý k tragickým událostem svého století (komunismu, nacismu, světovým válkám, genocidám, šoa). Na konci této pouti do Říma se alžírská církev rozhodla zahájit proces beatifikace, který je dnes už v pokročilé fázi příprav. Bylo shromážděno množství svědectví a přezkoumány spisy různých řeholníků, řeholnic, kněží a biskupů zemřelých pro věrnost Kristu. V květnu tohoto roku 2016 využili alžírští křesťané dané příležitosti k tomu, aby si připomněli jejich svědectví lásky až do krajnosti také tím, že uspořádali různá společná setkání a pouti. Skutečnost, že se k této připomínce připojil i dominikánský řád, je velmi potěšující, zvláště nyní, v roce osmistého výročí jeho založení, které nás vybízí k oživení našeho poslání následovat Krista podle Dominikova příkladu. Netřeba pochybovat o tom, že si generální kapitula řádu, která se v červenci a srpnu 2016 setkala v Boloni, také připomněla život a oběť našeho bratra Pierra a projevila vděčnost za duchovní plody, jež tato oběť přinesla.

Život darovaný Bohu a Alžírsku
Na první pohled tu nebylo nic, co by Pierra Claverie předurčovalo k tomu, aby se stal výjimečnou postavou. Narodil se v květnu 1938 v rodině alžírských Francouzů, kteří zde sídlili už po pět generací. Byl vychován v křesťanském prostředí, které nebylo ničím neobvyklé, příležitostně praktikoval, měl příznivý vztah k církvi, aniž by se pro ni nějak zvlášť nasazoval. Rodina se ničím nevymykala, nicméně nemalou váhu v ní mělo vzdělání otce, muže vyznačujícího se velkou lidskou a mravní opravdovostí. Tak jako většina Francouzů žijících v Alžírsku, v zemi, v níž tehdy žil asi jeden milion Francouzů vedle devíti milionu alžírských muslimů, neměla ani tato rodina velké povědomí o muslimském světě, který ji obklopoval. Když se bude Pierre později zamýšlet nad svým mládím, uvědomí si, že prožil své dospívání v jakési „koloniální bublině“: „Prožil jsem dětství v Alžíru, v lidové čtvrti tohoto středomořského kosmopolitního města. Na rozdíl od jiných Evropanů, kteří se narodili na venkově nebo v menších městech, jsem nikdy neměl arabské přátele, a to ani ve škole v naší čtvrti, kde nebyli vůbec, ani na gymnáziu, kde jich bylo velmi málo a kde se atmosféra rychle rozjitřila s počínající alžírskou válkou. Nebyli jsme žádní rasisté, prostě jsme setrvávali ve své lhostejnosti a o většinovém obyvatelstvu této země jsme nic nevěděli. Tito lidé pro nás byli součástí prostředí, v němž jsme obstarávali své pochůzky, zůstávali pouhou kulisou našich setkání a našich životů. Nikdy to nebyli naši společníci.“[1] V jeho očích však bylo ještě vážnější to, že křesťanství nenarušilo tuto neznalost Druhého ani sebemenší trhlinou: „Musel jsem slyšet bezpočet kázání o lásce k bližnímu – byl jsem koneckonců křesťan a dokonce skaut –, aniž bych si kdy uvědomil, že Arabové jsou také moji bližní. Nevystoupil jsem z oné bubliny, tak jako to dokázali jiní, abych objevil tento odlišný svět, s nímž jsem se bez ustání stýkal, aniž bych jej znal. Bylo zapotřebí až války, aby bublina praskla.“[2]
Válka se rozpoutala v roce 1954, když Alžířané zahájili svůj boj za politickou nezávislost, kterou získali v roce 1962. Pierre Claverie mezitím odjel studovat do Francie. Pohroužení do prostředí univerzity mu umožnilo zaujmout určitý odstup a uvědomit si kulturní uzavřenost, jíž byl obklopen v průběhu dospívání. Tato uzavřenost jej trápila do té míry, že si radikálním způsobem položil otázku vlastní budoucnosti a rozhodl se pro vstup do řádu dominikánů, který znal z Alžírska díky jedné skautské skupině jménem Skupina sv. Dominika, spravované alžírskými bratry kazateli. Jeho noviciát probíhal v Lille v letech 1958–1959 a po něm následovala v letech 1959–1967 dominikánská studia filozofie v Le Saulchoir. Zde mohl těžit z velké intelektuální tradice této francouzské provincie a také z přednášek učitelů, jejichž teologický přínos se brzy projevil během II. vatikánského koncilu (Congar, Chenu, Dubarle). Během svých studií se nevyznačoval ničím zvláštním, snad až na jakousi předčasnou vyspělost člověka s opravdovou spirituální hloubkou, o níž svědčí také každotýdenní korespondence s rodinou.[3] Bylo zcela přirozené, že měl Pierre Claverie poté, co složil slavné sliby a přijal kněžské svěcení, v úmyslu vrátit se do Alžírska, kde bylo zapotřebí posílit malé dominikánské společenství.
V červenci roku 1967 se tedy vrátil do Alžírska hluboce proměněn léty studií a lidského i duchovního růstu, ovšem tato země, „jeho země“, se také velmi změnila. Alžírsko získalo samostatnost, přičemž největší změny s sebou přinesla devíza, podle níž „Alžírsko je má vlast, mým jazykem je arabština a mým náboženstvím islám“. Osm let války zemi hluboce poznamenalo a politické otřesy spjaté s bojem o nezávislost vedly k odchodu většiny alžírských Francouzů včetně Pierrovy vlastní rodiny. On sám se sem naopak vrátil, plný odhodlání konečně objevit zemi, v níž se narodil, ale jejíž obyvatelé pro něj zůstali neznámí. Nejdříve se pustil do intenzivního studia arabštiny, kterou zvládl natolik dobře, že ji později mohl sám vyučovat. A především se začal setkávat s muslimskými obyvateli, s nimiž také později naváže četná přátelství. Jako pravý mediteránec byl Pierre Claverie srdečným člověkem obdařeným přátelským duchem. „V dětství jsem muslimské prostředí nenavštěvoval. V době nezávislosti jsem měl hlavu plnou obrazů ‚Arabů‘ masakrujících svět, ve kterém jsem se narodil. Teprve až po svém návratu do Alžírska v roce 1967 jsem přišel na to, že se za teroristy skrývají lidské osoby. Měl jsem a stále mám muslimské přátele.“[4] O patnáct let později při svém biskupském svěcení v alžírské katedrále projevil svým alžírským přátelům, kteří proměnili jeho vidění celé řady věcí, velkou úctu: „Moji alžírští přátelé a bratři, také vám jsem zavázán za to, že jsem se stal tím, kým dnes jsem. Také vy jste mě přijali a podporovali svým přátelstvím. Jsem vám zavázán za to, že jsem objevil Alžírsko, které sice bylo mou zemí, ale kde jsem žil po celé své mládí jako cizinec. Když jsem se spolu s vámi učil arabsky, naučil jsem se především mluvit a rozumět řeči srdce, řeči bratrského přátelství, v němž se rasy a náboženství spojují. Stále ještě si nemohu pomoci, abych nevěřil, že toto přátelství odolá času, vzdálenosti a odloučení. Neboť věřím, že toto přátelství pochází od Boha a je Bohem řízeno.“[5] Od této chvíle učiní Pierre Claverie z tohoto vystoupení ze sebe a z tohoto objevu druhého základ, který bude určovat jeho povolání: stát se člověkem setkání.
Život Pierra Claverie v Alžírsku se tím rozdělí do dvou patnáctiletých období: od roku 1967 do roku 1981 vykonává různé povinnosti spojené s utvářením alžírské církve, která objevila své nové poslání stát se znamením Kristovy lásky uprostřed muslimského lidu. Druhé období začínající rokem 1981 a končící rokem 1996 je obdobím jeho episkopátu. Během prvního období se zaměřil na vzdělávání kněží a laiků, kteří měli teprve postupně objevit nevyřčený smysl své mise: být Kristovými svědky bez jakékoli možnosti přímé evangelizace. Francouzská kolonizace trvající 130 let způsobila alžírské duši nemalé šrámy: znovunabytí identity proto zčásti znamenalo také opětovné potvrzení muslimské složky této alžírské identity. Církev musela pochopit, že do tohoto procesu nemá zasahovat a že se musí vyvarovat proselytismu. Na druhou stranu však měla mnoho příležitostí lidu této země, která nově získala nezávislost, sloužit. Bylo tolik věcí na práci! Vyučování mladých lidí, vzdělávání žen, pomoc s ekonomickým a sociálním rozvojem, péče o hendikepované lidi. Bylo tolik oblastí působnosti, které uváděly alžírskou církev do pohybu. Ta odpověděla na tyto výzvy velkorysým a tvořivým způsobem. Není nijak neobvyklé, že se prostory místních farností, které se po odchodu křesťanů staly zbytečnými, využijí k péči o domácí obyvatelstvo. Řeholníci sloužící takto lidem si vždy zaslouží zvláštní obdiv: v těsné blízkosti jednotlivým rodinám ztělesňují svědectví lásky, které nikoho nenechává netečným.
Služba obyvatelstvu v rozvíjející se zemi byla sice pro alžírskou církev něčím téměř samozřejmým, ale přesto se nad ní vznášela jiná, mnohem závažnější otázka: Jaký je smysl přítomnosti křesťanů v zemi, která je skoro celá muslimská? Z historických, kulturních i náboženských důvodů se zde šíření evangelijní zvěsti zdálo být něčím téměř nemožným: svoboda smýšlení tu neexistuje a opustit vlastní náboženství znamená – pokud ne přímo fyzickou smrt – přinejmenším vyloučení z vlastního společenství, z práce i z rodinného kruhu. Alžírská církev byla proto nucena najít hlubší smysl této své přítomnosti. A právě tomu zasvětil svůj život Pierre Claverie spolu s monsignorem Henrim Teissierem, tehdejším oranským biskupem. Zmíněná otázka není jednoduchá: v jakém smyslu může být autentické náboženství (tedy islám) přicházející po Kristu, který nám – jak říká křesťanská víra – přinesl plnost přístupu k Bohu? A jak zároveň nepřiznat autenticitu duchovnímu životu mnohých muslimů, s nimiž alžírští křesťané žijí: jejich smyslu pro modlitbu, schopnosti dělit se s chudými, podřízenosti Boží vůli. Právě s těmito otázkami se snažil Pierre Claverie vyrovnávat a usiloval o to, nabídnout své církvi v této obtížné věci opravdové, teologicky přínosné odpovědi. Pořádal mnohá vzdělávací setkání, podporoval náboženská společenství zasazená do muslimského prostředí a snažil se prohloubit své islamologické vzdělání. Jedním z plodů jeho úvah bylo sepsání dokumentu vydaného v roce 1979 Severoafrickou oblastní biskupskou konferencí Chrétiens au Maghreb, le sens de nos rencontres (Křesťané v Magrebu, smysl našich setkání). Tento text vzbudil tak silnou reakci, že se církev stala předmětem veřejných slovních výpadů ze strany islamistických skupin, které mezitím v zemi posílily své pozice.[6] Druhý vatikánský koncil samozřejmě přinesl některé základní odpovědi na otázku po smyslu islámu v křesťanské perspektivě, bylo však zapotřebí je aktualizovat v alžírském kontextu. „Církev je přesvědčena, jak to vysvětluje II. vatikánský koncil, že je ‚všeobecnou svátostí spásy‘ (Lumen gentium, 48). To znamená, že je viditelným a účinným znamením Božího záměru, který se týká každého člověka i lidstva jako celku. Křesťané však příliš brzy podlehli pokušení chápat toto znamení, jímž je církev, jako cíl veškerých náboženských dějin lidstva. Ve skutečnosti je však tímto cílem příchod Božího království… Toto království se ustavuje všude, kde je člověk vytržen z moci smrti, a to ve všech podobách, aby měl účast na samotném životě Božím.“[7]
Vzhledem k duchovním a intelektuálním kvalitám Pierra Claverie, jeho organizačním schopnostem a daru srdečnosti nebylo jeho jmenování biskupem v květnu 1981 žádným překvapením. Jakožto oranský biskup následoval svého přítele monsignora Teissiera, který se chystal nahradit ve službě alžírského arcibiskupa kardinála Léona-Étienna Duvala, skutečného obnovitele alžírské církve v této pohnuté době přechodu od koloniální epochy k alžírské nezávislosti. Nalezl diecézi, která byla sice malá co do velikosti, ale významná tím, že se stala právě církví vzájemného setkání. Mezi jeho křesťany patřili z větší části studenti ze subsaharské Afriky, křesťanské manželky alžírských muslimů, sezónní stavební dělníci a také řeholnice a řeholníci, kteří zasvětili svůj život této zemi. Pierre Claverie byl jmenován na Svatodušní svátky a byl nesmírně šťasten, že může být biskupem ve společenství, které je tak mezinárodní a složené z tak mnoha kultur. Svou lokální církev se chystal dát do služeb obyvatelstva a využíval každé příležitosti k vytváření „společné půdy pro službu a setkání“. Tento úkol plnil s lehkostí a s radostí. Od počátku 90. let však začal narážet na vzrůstající násilí islamistů, které se rozpoutalo poté, co alžírský režim, od doby nezávislosti kontrolovaný armádou, zabránil islamistickým stranám v přístupu k moci zrušením zákonem stanovených voleb. Od té doby islamisté stupňovali vražedné útoky mířící zprvu na zástupce autority státu (policii, soudce), později na ty, kdo symbolizovali otevřenou společnost (novináře, feministické aktivistky), a vposledku na ty, kdo představovali jakoukoli mezinárodní otevřenost (cizince, křesťanské duchovní). Pierre Claverie tedy osvědčil velkou odvahu. Užíval své dobré jméno k tomu, aby bránil oběti a mluvil o příslibu pluralitního a bratrského Alžírska. Za to zaplatil svým životem – byl zavražděn 1. srpna 1996, několik týdnů po smrti sedmi trapistických mnichů z Tibhirine. Není pochyb o tom, že byl zabit proto, aby byl umlčen. Tento záměr však ztroskotal, protože dvacet let po jeho smrti nepřestává život Pierra Claverie nést plody milosti, které je třeba vyzdvihnout.

Plody milosti v dominikánském řádu
Dokážeme si představit, že vražda Pierra Claverie vzbudila velké citové pohnutí. Jeho odvážné veřejné vystupování bylo důležitou oporou v těžkých dobách občanské války, kdy se jakékoli opory spíše vytrácely. Jeho řeč především vrhala jasné světlo na to, co znamená být Kristovým učedníkem. Právě to je bezpochyby klíčem k vysvětlení zvláštní ozvěny, kterou život Pierra Claverie následně získá v životech mnoha mladých dominikánských řeholníků, kteří v něm budou spatřovat příklad následování evangelia. Ukáže se to o mnoho let později, kdy celá řada mladých bratrů a sester tohoto řádu převezme úryvky z jeho textů při skládání svých řeholních slibů. Pierre Claverie musel často vysvětlovat důvody své přítomnosti v zemi, kde se válčí, protože něco takového se zdálo „nerozumné“. Tehdy zdůrazňoval skutečné důvody, evangelijní motivaci, která jej stále pobízela: „Hlavní důvod, ten nejméně rozumný, je pro mne osobně rozhodující. Ježíš zemřel rozepjatý mezi nebem a zemí s rukama nataženýma, aby v nich shromáždil děti Boží rozptýlené hříchem, který je rozděluje, izoluje a rozeštvává jedny proti druhým, a proti Bohu samotnému. Vložil sám sebe do trhlin způsobených tímto hříchem. Nerovnosti a porušení těla, srdce, ducha i vztahů mezi lidmi a společenstvími v něm našly své uzdravení a smíření, protože je vzal na sebe. Své učedníky umístil do stejných předělů, se stejným posláním uzdravovat a smiřovat. Církev naplňuje své povolání a poslání, když je přítomna v těchto liniích zlomu, které vydávají na kříž lidství v jeho těle a v jeho jednotě. V Alžírsku se nacházíme na jednom z takových seismických rozhraní, která procházejí světem: islám/západ, sever/jih, bohatí/chudí atd. A jsme tu na svém místě, protože jen na tomto místě je možné zahlédnout světlo vzkříšení a spolu s ním i naději na obnovu našeho světa.“[8]
Jakmile se ocitl v sevření násilí, přijal Pierre Claverie volbu života vepsaného do velikonočního tajemství plně za svou: „V každodenní konfrontaci s násilnou smrtí byly všechny (naše) iluze rázem pryč, všechna alibi a úniky před jedinou a poslední univerzální skutečností, jíž je třeba se s rozhodností postavit tváří v tvář: skutečností smrti… My, kteří jsme v Ježíšovi rozpoznali ‚milovaného Syna‘, Boží slávu v žijícím člověku, jsme spolu s Janem Evangelistou spatřili hodinu zjevení této slávy, tělesnou tvář vzkříšení. Ježíš dal během svého putování Palestinou opakovaně najevo svou vůli čelit nevyhnutelnému. Dobře věděl, že si jeho poselství a jeho jednání vyslouží odsouzení ze strany politiků a náboženských představitelů. Byl přesvědčen, že politikové a náboženští činitelé udržují lid ve strachu… Řekl, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Něco takového není možné bez důvěry v Boha, který je život a který život dává, Boha, jehož můžeme nazývat otcem dokonce i v utrpení a ve smrti. Spolu s ním můžeme tak jako Ježíš bojovat proti mocnostem smrti zbraněmi života: láskou, spravedlností, mírem, svobodou, pravdou, důvěrou, soucitem. Spolu s ním můžeme tak jako Ježíš beze strachu vydat své životy těm, kdo zabíjejí tělo, ale nemohou zabít ducha… Život je nekončícím vzkříšením, v němž smrt každý den označuje křížem to, co z našich promluv a závazků má váhu. ‚[Můj život] mi nikdo nebere, ale já jej dávám sám od sebe.‘ Ježíš nám dovoluje přetvořit smrt, kterou podstupujeme, v aktivní dar nás samých, v němž se život obnovuje a zintenzivňuje… Tím, že budeme toto činit s Ježíšem, dáme svůj život, aniž bychom měli strach, že jej vydáme, v naději na vzkříšení a proto, aby přišlo Království živých.“[9]
Radikalita situace násilí tedy přiměla Pierra Claverie k objasnění pravých důvodů následování Krista: „Při svém následování Krista jsme povoláni k tomu, abychom byli služebníky radostné zvěsti o smíření Boha s celým lidstvem. Tato služba z nás nečiní zprostředkovatele mezi Bohem a lidmi, ale prostředníky, kteří jsou zcela s Bohem a zcela se světem; jsme umístěni spolu s Ježíšem tam, kde se spojují dějiny a království Boží. Tímto místem je kříž.“[10] „V Alžírsku se nacházíme na místě zlomu: mezi muslimy navzájem, mezi muslimy a zbytkem světa, mezi severem a jihem, mezi bohatými a chudými… Mezi tím, co je od nás vzdáleno hodinu a čtvrt cesty letadlem, a námi je stále hlubší příkop a zlom. Vyvolává to bolestný křik, je to strašlivé… Ano, jistě, je to místo církve, protože je to místo Kristovo… Kříž, to je rozpolcenost toho, kdo si nevybral jednu nebo druhou stranu, protože když přišel mezi lidi, nebylo to proto, aby jednu část lidstva odmítl. A tak je zde a chodí k nemocným, k publikánům, k hříšníkům, k prostitutkám, k bláznům… přichází úplně ke všem. Zdržuje se právě tady a snaží se nepustit ani jedny, ani druhé… Smíření se proto nemůže dít jinak než tak, že je draze vykoupeno, nemůže se odehrát snadno. A může mít také za následek, tak jako pro Ježíše, onu rozpolcenost mezi tím, co je nesmiřitelné. Islamistu nelze smířit s káfirem (nemuslimem). A co si potom zvolit? Ježíš přece nevolí. Říká ‚já vás miluji všechny‘ a kvůli tomu umírá.“[11]
Pierre Claverie byl od svého jmenování biskupem zván k obřadům kněžského svěcení mladých dominikánských bratrů. Jeho působivá slova zanechala v nových generacích svou stopu. Překvapivým řízením prozřetelnosti pronesl Pierre Claverie své poslední veřejné kázání – tři týdny před svou smrtí – v Prouilhe, kde dosud nikdy nebyl a kam jej pozvali skauti z oddílu jeho mládí. Toho dne měl homilii, jež po něm zůstane jako jeho duchovní závěť, planoucí text, který se dotkne mnoha srdcí. Zde je její úryvek: „Od té doby, co se rozpoutalo alžírské drama, se mě lidé často ptali: ‚Co tam vůbec děláte? Proč tam zůstáváte? Setřeste prach ze svých nohou! Vraťte se domů!‘ Domů… Ale kde jsme doma? […] Jsme tam kvůli Mesiáši ukřižovanému. Kvůli ničemu jinému a nikomu jinému! Nemáme žádný zájem zachraňovat, žádný vliv, který bychom si chtěli udržet. Nejsme štváni kdovíjakou masochistickou zvráceností. Nemáme žádnou moc, ale jsme tam jako u lůžka přítele, u nemocného bratra, jemuž v tichosti tiskneme ruku a otíráme čelo. Jsme tam kvůli Ježíši, protože je to on, kdo tam trpí uprostřed násilí, které nikoho nešetří, znovu ukřižovaný v těle tisíců nevinných. Tak jako Marie, jeho matka, a jako svatý Jan jsme u paty kříže, kde Ježíš umírá opuštěný svými a vysmívaný davem. Není snad pro křesťana zásadní, aby byl přítomen na místech naprostého opuštění a osiřelosti? […] Kde by byla Kristova církev, samo tělo Kristovo, kdyby nebyla především zde? Věřím, že když není dost blízko kříži svého Pána, umírá. Jakkoli se to může zdát paradoxní – a sv. Pavel to dobře ukazuje –, síla, životaschopnost, křesťanská naděje i plodnost církve pocházejí právě odtud. Odnikud jinud ani jinak. Církev se mýlí a klame svět, když se chápe jako jedna z mocí mezi ostatními, jako humanitární organizace nebo jako výpravné evangelické hnutí. Snad se může zaskvít, ale nezáří ohněm Boží lásky, ‚silné jako smrt‘, jak o ní mluví Píseň písní. Protože to, oč tu jde, je láska, především láska a nic než ona. Ta, kterou nám dal Ježíš zakusit v pašijích a k níž nám prošlapal cestu. ‚Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.‘“[12]
Když je řeč o duchovních plodech života darovaného Pierrem Claveriem, můžeme zmínit také jeho duchovní život v ústraní, z nějž čerpal při svých kázáních během kněžství; tato kázání byla po jeho smrti vydána péčí dominikánské řeholnice. Týkají se eucharistie, dialogu, křesťanské identity, Marie a náboženského povolání v muslimských zemích.[13] Můžeme uvést i jeho průvodce modlitbou, který sestavil laický dominikán na základě textů Pierra Claverie: Čtrnáct dní modlitby s Pierrem Claveriem.[14] Nakonec připomeňme představení s názvem Pierre a Mohamed, jež sklidilo nevídaný ohlas a které připravil dominikánský bratr pro avignonský divadelní festival v roce 2011. Toto představení zachycuje přátelství Pierra Claverie s mladým muslimským druhem, který zemřel spolu s ním jako oběť věrnosti svému křesťanskému příteli, o němž věděl, že mu hrozí smrt.[15] K velkému překvapení všech mělo toto představení stovky repríz v mnoha městech a zemích a hrálo se také před muslimským publikem. To vše jen podtrhuje výjimečný význam sdělení Pierra Claverie i za viditelnými hranicemi církve.

Křesťané a muslimové: svébytné zamyšlení
Jelikož byl Pierre Claverie obklopen muslimským světem, musel se velmi rychle postavit čelem k otázce smyslu svojí přítomnosti v tomto světě. Udělá to ale velmi osobitým způsobem. Jeho zamyšlení se pochopitelně vepisuje do rámce, který předznamenal II. vatikánský koncil, na němž katolická církev usilovala o pozitivní pohled na islám. V návaznosti na encykliku Pavla VI. Ecclesiam suam (1964) přijal II. vatikánský koncil dva ústřední texty. V paragrafu 16 Lumen gentium se říká: „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“ Tento doktrinální vývoj má zásadní význam, protože uznal autenticitu muslimského přístupu k víře, zároveň však předznamenává důležitá doktrinální upřesnění: Korán není koncilem uznán za zjevený text a Mohamed není považován za proroka v křesťanském smyslu. Sepsání deklarace Nostra aetate sleduje cíl prohloubit koncilní nauku o islámu. Poté co vyhlašuje jednotu lidského pokolení (1), tento text vrhá pozitivní světlo na nekřesťanská náboženství: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, v co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (2) Za povšimnutí stojí zejména výraz „odraz Pravdy“.[16] Následuje odstavec věnovaný muslimskému náboženství: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země […], který promluvil k lidem.“ Tento text, vědomý si tíže minulosti, dále dodává: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Uvedené dokumenty přinesly své ovoce, přivedly mnoho křesťanů k tomu, aby se zapojili do mezináboženského dialogu, ať už na každodenní úrovni, nebo v rámci národních a mezinárodních setkání.
Sám Pierre Claverie nicméně velmi brzy zaujal vůči přespříliš euforickému přístupu k dialogu distancovaný postoj, neboť lépe než jiní chápal jeho obtíže. Jsme totiž ohrožení tím, že zůstaneme u povrchních formulací jako „křesťané a muslimové, my všichni jsme děti Abrahamovi“, „máme společné to, že jsme náboženstvím knihy“ atd. Pierre Claverie je vůči takové povrchní jednomyslnosti bez skutečného obsahu ostražitý. Přesto však věří v dialog, a dokonce tvrdí, že je to „klíčové slovo (jeho) víry“. Tváří v tvář obtížnosti skutečného rozhovoru ale dává přednost tomu, aby zdůraznil nesnadnost dialogu mezi věřícími, jimž scházejí společná slova. Posvátná kniha není ani zdaleka tou samou pro křesťana a pro muslima; a co je horší, minulost vzájemného násilí – ať už fyzického, nebo verbálního – mezi křesťany a muslimy stále zatěžuje dnešní setkávání, jak to ostatně velmi upřímně řekl na přednášce v pařížské mešitě v červnu 1988. Ponecháme-li stranou dějinné zvraty, spočívá podle něj nejhlubší problém v potíži „uznat a přijmout odlišnost“. V jeho očích musí opravdový rozhovor začít tím, že si přiznáme vzájemné odlišnosti. Je zásadní, aby každý mohl existovat v integritě své víry a aby se dialog neomezil na nejmenšího společného jmenovatele.
Abychom k tomu dospěli, je naléhavě zapotřebí vytvořit podmínky pro autentické setkání, setkání hluboké a respektující vzájemné odlišnosti. Křesťan tak nemůže zamlčet své povolání zvěstovat Krista, jak je to vysvětleno už v homilii, která stojí na počátku biskupské služby v Oranu: „Ano, naše církev je vyslána na misii. Nebojím se to říct a sdělit vám také, jakou mám radost, že s vámi na tuto misii jdu. Ačkoli se s misií a misionáři spojuje množství zděděných předsudků. Dnes bychom měli jasně říct toto: nejsme a nechceme být agresory […]; nejsme a nechceme být vojáky nové křížové výpravy proti islámu, proti nevíře nebo kdoví proti komu […]; nechceme být agenty ekonomického nebo kulturního neokolonialismu, který rozděluje alžírské obyvatelstvo, aby mu mohl lépe vládnout […]; nejsme a nechceme patřit k oněm evangelizátorům, kteří obracejí na víru v domnění, že lze oslavovat Boží lásku vtíravou horlivostí nebo naprostým nedostatkem úcty k druhému, k jeho kultuře a k jeho víře […]; nikoli, jsme a chceme být misionáři Boží lásky takové, jakou nám ji odhalil Ježíš Kristus. Tato láska, nekonečně respektující lidské bytosti, se nevnucuje, nevnucuje vůbec nic, nenutí k ničemu ani svědomí, ani srdce. S jemností a svou pouhou přítomností osvobozuje, co bylo spoutané, usmiřuje, co je poznamenané rozkolem, znovu napřimuje, co bylo sražené k zemi.“[17] Jako biskup se Pierre Claverie plně soustředil na vytvoření těchto míst přátelství, která umožňují setkání v pravdě.
Jeho přínos je bezpochyby nejosobitější v tom, že trvá na důležitosti křesťanského svědectví v původním smyslu slova martyros: křesťan je povolán, aby dal svůj život a následoval tak Krista. „Život, pašije a Ježíšovo vzkříšení nám otevírají cesty setkání a smíření, vytvářejí pro nás podmínky k setkání a ke smíření. Ježíšova dnešní přítomnost v bojích proti silám smrti, které izolují a uzavírají, síla jeho Ducha, jenž nás vyhání z našich hrobů, mohou přispět k tomu, aby nás vysvobodily ze strachu. […] Dát svůj život pro toto smíření jako Ježíš daroval život, aby zbořil zeď nenávisti, jež od sebe dělila Židy, Řeky, pohany, otroky a svobodné lidi – cožpak to není způsob oslavení Kristovy oběti?“[18] Jak se společný život v násilím sevřeném Alžírsku postupně stával stále obtížnější, získalo pro něj toto téma ráz čehosi setrvale přítomného: „Máme víc než kdykoli předtím zapotřebí lidí, kteří dokážou smiřovat. Ale Nová smlouva se neuzavřela za jen tak nějakou cenu. Nestačí říct: mějte se mezi sebou rádi a dělejte, jako kdyby rozdíly a strach neexistovaly. A už vůbec nestačí jen odsuzovat násilí. […] V okamžiku silného pokušení, kdy každá lidská skupina, každý národ, každá kultura a každé náboženství, které se stalo terčem a ocitlo se v ostrém kontrastu vůči všem ostatním, má sklon uzavřít se do sebe nebo vzplanout proti druhému, církev může a musí nabízet prostředky univerzálního soužití.“[19] „Jakožto člověk žijící v muslimském světě znám tíži tohoto pokušení uzavřít se do sebe, obtížnost vzájemného porozumění, vzájemného ocenění. Změřil jsem hloubku propasti, která nás odděluje. […] My sami nedokážeme tuto propast překročit. Ale Bůh nás v Ježíši nechává změřit délku, šířku i hloubku, celý rozsah své lásky. Jestliže se budeme o toto zjevení opírat, můžeme znovu najít důvěru. […]“[20]

Závěrem
Ze všech těchto úryvků z textů Pierra Claverie můžeme vytušit, že dar jeho vlastního života se připravoval pozvolna, vědomě, a nikoli jen jako přijetí násilné smrti, kterou sám předjímal. Několik měsíců předtím, než byl zavražděn, napsal věřícím své diecéze: „Tajemství Velikonoc nás zavazuje dívat se tváří v tvář skutečnosti Ježíšovy smrti i té naší a uvědomit si důvody, proč se s ní utkáváme. […] Ježíš nás učí dívat se na tuto hodinu zpříma a nesnažit se před ní skrýt. Ať už bude klidná nebo násilná, dokonaná nebo vyrvaná, musíme tuto smrt zahrnout do svého života jako skutečnost, která nejvíc zjevuje jeho váhu. […] Není života bez tohoto vyvlastnění, neboť není života bez lásky, ani lásky bez opuštění všeho, co máme. […] Není to puzení smrti, ale vášeň lásky. […] Spolu s Ježíšem odmítáme logiku násilí nebo moci, která protiřečí lásce k životu. Kříž je právě zde, a ne v jakémkoli utrpení. Vzít svůj kříž a následovat Krista, jako kdyby nás o to výslovně žádal, znamená vstoupit spolu s ním s jasným vědomím do tohoto daru našeho života, abychom pokračovali v tvořivém díle Boha Otce.“[21] Přejme si tedy, aby řád sv. Dominika v tomto jubilejním roce znovu nalezl milost přijmout a nechat růst mnohé bratry, kteří dovedou způsobem jim vlastním darovat svůj život v následování Krista.

Z francouzského originálu přeložila Alena Tesková.

Jean Jacques Pérennès OP je dominikán, původním vzděláním ekonom. Desítky let žil v Alžírsku a Egyptě. V roce 2015 byl jmenován ředitelem Francouzské biblické a archeologické školy v Jeruzalémě. Mezi jeho hlavní zájmy patří mezináboženský dialog, politický vývoj arabského světa a situace křesťanů v Orientu.

POZNÁMKY:
[1]Srov. JACQUES PÉRENNÈS: Pierre Claverie, un Algérien par alliance. Paris, Éditions du Cerf 2000, s. 31–32. Pro jednoduchost odkazujeme ve většině citací k tomuto dílu. Kniha byla přeložena do italštiny (Vescovo tra i musulmani. Pierre Claverie, martire in Algeria. Roma, Città Nuova 2004), arabštiny (Pierre Claverie. Djazaïri bel intima’. Beyrouth, Édition Paulistes 2005), angličtiny (A Life Poured out. Bishop Claverie of Algeria. New York, Orbis Books 2007), němčiny (Pierre Claverie. Dominikaner und Bischof en Algerien. Leipzig, St Benno Verlag 2014). Zkrácená verze existuje také ve španělštině (Una voz entre dos orillas. Salamanca, Edit. San Esteban 2012).
[2]Pierre Claverie, un Algérien par alliance, s. 32.
[3]PIERRE CLAVERIE: Il est tout de même permis d’être heureux. Lettres familliales 1967–1969, vyd. Eric Gustavson. Paris, Éditions du Cerf 2003, 688 stran; Cette contradiction continuellement vécue. Lettres familliales 1969–1975, Paris, Éditions du Cerf 2007, 800 stran. Là où se posent les vraies questions. Lettres familliales 1975–1981, Paris, Éditions du Cerf 2012, 784 stran.
[4]Pierre Claverie, un Algérien par alliance, s. 107.
[5]Tamtéž, s. 108–109.
[6]Jasnější vyjádření těchto myšlenek vyšlo v knize publikované až posmrtně: Pierre Claverie et les évêques du Maghreb. Le Livre de la Foi, Révélation et Parole de Dieu dans la tradition chrétienne. Paris, Éditions du Cerf 1996.
[7]„Chrétiens au Maghreb, le sens de nos rencontres“, La Documentation catholique, n° 1775.
[8]Pierre Claverie, un Algérien par alliance, s. 301.
[9]Tamtéž, s. 308–309.
[10]Homilie při dominikánském svěcení na kněze ve Froidmontu, 24. června 1990. Srov. tamtéž, s. 329.
[11]Pierre Claverie, un Algérien par alliance, s. 330.
[12]Homilie z Prouilhe, 23. června 1996, Pierre Claverie, un Algérien par allliance, s. 364–365.
[13]PIERRE CLAVERIE: Donner sa vie. Six jours de retraite sur l’Eucharistie. Paris, Éditions du Cerf 2003; Petit traité du dialogue et de la rencontre. Paris, Éditions du Cerf 2004; Je ne savais pas mon nom. Mémoires d’un religieux anonyme. Paris, Éditions du Cerf 2006; Marie la vivante. Sept jours de retraite avec Marie. Paris, Éditions du Cerf 2008; Quel bonheur d’être croyant. Vie religieuse en terre algérienne. Paris, Éditions du Cerf 2012.
[14]PATRICK VINCIENNE: Prier quinze jours avec Pierre Claverie. Paris, Nouvelle Cité 2011.
[15]Pierre et Mohamed, scénář: Adrien Candiard, OP, režie: Francesco Agnello, interpretace: Jean-Baptiste Germain.
[16]Francouzský překlad deklarace se zde liší od českého „odraz Pravdy“, stojí v něm „un rayon de la vérité“, tedy „paprsek pravdy“, což snad věrněji odpovídá latinskému „radium Veritatis“. (Pozn. překl.)
[17]Pierre Claverie, un Algérien par alliance, s. 156.
[18]Tamtéž, s. 245.
[19]Tamtéž, s. 245.
[20]Tamtéž, s. 246.
[21]Tamtéž, s. 356.