Rozhovor s Alešem Opatrným o Amoris laetitia
Synoda o rodině byla výjimečná už tím, že se konala ve dvou fázích, v roce 2014 a 2015. Na ni navázala papežská exhortace Amoris laetitia. Čím je téma manželství a rodiny tak aktuální? Vidíte v tom znamení doby, anebo je jenom manželství v takové krizi, že je potřeba se mu takto intenzivně věnovat?
Já bych řekl, že v kulturním okruhu, ve kterém se pohybujeme, je dnes otázka „žít manželství“ a „žít stabilní manželství“ z mnoha důvodů nesnadnou záležitostí. Dokonce by se dalo říct, aniž by člověk chtěl všechno svádět na druhé, že společnost stabilnímu manželství v zásadě nepřeje. A to má samozřejmě své důsledky. Manželství jsou opravdu nestabilní, navíc je lidé ani neuzavírají. Někdy je neuzavírají právě pro možnou nestabilitu. Na tohle všechno církev reaguje. Je zajímavé, že tato reakce stále víceméně zohledňuje pouze dospělé. Dospělé lidi, kteří uzavírají nebo neuzavírají manželství, které se rozpadá, nerozpadá. Nyní papež František vnesl dosti razantně už při přípravě synod do diskuse otázku dětí. Vliv rozpadu a nestability na děti. Jak to děti odnášejí?
Co exhortace přináší nového? Osmou kapitolu prozatím ponechme stranou. Co tedy exhortace vnáší nového do teologie manželství?
Exhortace spolu s jinými Františkovými texty přináší – řekneme-li to vznešeně – nové pastorační paradigma. Nebo ještě jinak, v návaznosti na II. vatikánský koncil přináší jako klíčový pohled pastorační. Jak kdosi řekl, teologie se rodí z živé pastorace. Kdybychom to řekli velmi jednoduše, přičemž to zjednodušuji, tak Františkovi předchůdci mluvili především o tom, co je potřeba, aby křesťanský lid slyšel. To je samozřejmě nutné. František výrazně již při přípravě synod, ale i jindy, chce spíše slyšet, co křesťanský lid říká a koná, a na to reagovat. To je podle mého soudu ta zásadní změna.
Když jste zmiňoval obecnou situaci manželství, jak mu i společnost nepřeje a vytváří mnoho překážek nebo přinejmenším nepříznivých okolností, máte nějaké povědomí o tom, jak silně to dopadá i na manželství křesťanů?
Jako na každého jiného.
Nedá se říct, že by křesťanská manželství měla vůči těmto tlakům větší odolnost?
Já to spíše obrátím. Mladá křesťanská manželství se snadno dostanou do nebezpečí, když se lidé berou především proto, že jsou křesťané, a přitom přehlížejí všechno ostatní. Zkušení a rozumní manželští poradci říkají, že nejsou-li splněny základní požadavky pro to, aby vztah mohl být stabilní a šťastně žitý, ani víra nepomůže! Dnes navíc křesťanská víra, či obecně křesťanství, nemá tak určující sílu, aby konkrétního člověka podrželo v době krize a aby ho přidrželo v započatém díle.
Takže tady nepomáhá ono Ježíšovo klasické „víra tvá tě zachránila“?
Nechci samozřejmě říkat, že se víra na stabilitě manželství nepodílí. Znám samozřejmě řadu manželství, která by bez víry patrně neobstála. Ale jde o to, že sama víra, samo sdílení víry nestačí. Manželství je dnes zatěžováno velmi různorodě. Záleží také na tom, jaké požadavky mají lidé na manželství, protože požadavky šťastně žitého manželství jsou dnes velmi vysoké. Tak vysoké, že se skoro nedají splnit.
Když církev prostřednictvím papeže vydává text exhortace, pouští vlastně svůj hlas do společnosti. Jaký obraz o sobě samé vydává světu touto exhortací?
Myslím, že ten obraz je dvoustranný. První, na který řada lidí, lidí mimo církev, reaguje, je obraz, který je chápán velmi pozitivně. Což je ten rozměr: církev bere velmi vážně starosti, které lidi mají, a reaguje se na ně nikoli jenom zbožnou frází, ale snahou o reálnou pomoc. Druhý obraz, druhé hledisko, které se objevilo ve sdělovacích prostředcích: text nepřináší nic nového – církev je stále proti potratům, proti homosexuálním svazkům, stále chce, aby se lidé nerozváděli… A pokud je snad něco v dokumentu vyjádřeno jinak, je to jediné, na co se soustředí pozornost.
Pojďme tedy k problematické 8. kapitole. Proč se celá exhortace, která je kompletní teologií manželství, povzbuzením v lásce, zredukovala na obsah 8. kapitoly? Podíváme-li se do médií, včetně křesťanských, tak se vše o exhortaci silně redukuje na 8. kapitolu.
Myslím, že tam jsou dva klíčové prvky. Jednak je to text Kongregace pro nauku víry z roku 1994, kde se ostře vymezila proti pastýřskému listu několika německých biskupů a řekla jasné „ne“ eventuálnímu přijímání svátostí rozvedenými a znovu sezdanými. K tomu je dobré dodat, že papež sv. Jan Pavel II. v encyklice Familiaris consortio nemluví automaticky o těžkém hříchu, mluví o tom, že z dějin církve je zřejmé, že přijímání v těchto případech není možné a že by to působilo pohoršení. Jinými slovy, „ne“ Jana Pavla II. je „menší“, než jak se vyjádřila Kongregace. Ta řekla, že „v žádném případě“. Další text je od Papežské rady pro výklad legislativních textů (kán. 915), kde se mluví o tom, že nemohou ke svátostem ti, kteří zatvrzele žijí v těžkém hříchu. Toto bylo oficiálně aplikováno právě na rozvedené a znovu sezdané. Toto je ten první klíčový prvek. Druhý prvek celé kauzy o 8. kapitole je, že v Evropě a ve Spojených státech je daná otázka dlouhodobě živá. Mnohdy byla řešena jenom via facti bez nějakých závažných a viditelných rozhodnutí. Papež František je vlastně první, kdo se tohoto problému nějak dotknul. Můžu říct, že papež ty dveře plně neotevřel, ani je nenechal pootevřené, ovšem rozhodně je nezamkl. A přesto to vyvolalo zásadní otázky. Jednak o morálce a přičitatelnosti skutků, a pak také o tom, jestli je člověk okamžitě hříšným skutkem odsouzen.
Ona je to vlastně docela subtilní otázka. Teologicky, pastoračně a z hlediska morální teologie je také velmi náročná. Možná je tím pádem pro sekulární svět poměrně těžko srozumitelná. Nenahrála si sama církev „malou domů“, když při prezentaci dokumentu zredukovala obsah na 8. kapitolu, na otázku těch takzvaných iregulérních situací, místo abychom ukázali na šíři té problematiky a toho pozitivního, krásného učení, které papež předkládá?
Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, všichni jsme děti této doby. Problém a kontroverzní záležitost přitahuje pozornost všech, tedy i nás. To myslím platí i v jiných rovinách, jak to dosvědčuje kauza o jedné divadelní hře v Brně (pozn. redakce: jedná se o hru Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí, kterou 26. 5. 2018 uvedlo Divadlo Husa na provázku).
Pojďme ještě otázku postavit do světla dvou známých petic, první je protipapežská Correctio filialis a druhá Františka bránící Pro pope Francis. Jaký na tyto petice máte názor?
Odpovím opět dvojím způsobem. Nejprve teologicky. Autoři Correctio vycházejí z určitých teologických premis, přičemž některé jiné zanedbávají. Ve své prezentaci neuvádějí vše podstatné, což vede v jejich argumentaci k vyjádření, že přijímání rozvedeným a znovu sezdaným nelze povolit, že by to zbouralo mnoho ostatního. Nyní odpovím pastoračně. Reakce Pro pope Francis jsou reakcí hodných i méně hodných katolíků i ne-katolíků, kteří takto reagují na neutěšenou situaci tolika rozpadajících se manželství. Nemohu se ztotožnit s tím, když vidím snahy řešit problémy nějakým silovým zásahem, anebo dokonce vytvářením umělých překážek, kde právní překážky nejsou.
Dá se v tomto znepokojení věřících katolíků a pastýřů číst touha po tom, aby církev neztratila ideál, který jí evangelium předkládá – ať už jde o svátost manželství, o které tady mluvíme, nebo o pojetí svátosti vůbec?
Samozřejmě, že vyřčená obava je oprávněná a je na místě. Ale to celé je spíše otázkou metody. Budu současné krizi manželství čelit zvýšením hradeb? Anebo se budu snažit unést to napětí mezi ideálem, který hlásám, a mezi konkrétní situací lidí, kterým mám pomoci? Papež František toto napětí dokáže unést a navrhovat řešení. Což řada lidí nedokáže. Ovšem problém nezmizí. Vždycky ve zkratce říkám, že II. vatikánský koncil dělali enormně zralí lidé, a obětovali jsme ty „nezralé“, na které to bylo moc. Theodor Adorno napsal celou knihu o tom, že člověk, který má „schwache ich“ (slabé já), potřebuje ostrý předpis. A lidi s takto „slabým já“ budou vždy. Ti budou mít potíž ve chvíli, kdy budou muset nést vlastní odpovědnost.
Máme pocit, že se intenzivněji objevuje postoj, či spíše mentalita, že církev pro své přežití v tomhle agresivním sekularizovaném světě potřebuje právě tyto pevné a poměrně solidní hradby. Jinak se vydává nebezpečí úplného rozplynutí a zmizení. Tím by se dostala do pozice, ze které již nebude schopná plnit své poslání být nástrojem spásy.
K tomu dvě poznámky. První o sektě Amišů v Americe, která vznikla někdy v polovině 19. století. Jsou to lidé, kteří žijí stále stylem života, jenž byl obvyklý v době vzniku sekty. Dodnes užívají koňské povozy, nosí oblečení z 19. století, chování mají stejné. Žijí tedy mimo kontext doby. Toto nebezpečí je v církvi samozřejmě také, ale to není její cesta. Klíčové je vědět a poznat (a mnoho lidí to nevidí a nechce vidět), že František žádným způsobem ideál nevzdává. On si „pouze“ chce všimnout člověka, chce vidět konkrétního člověka v jeho konkrétní situaci. A po nás chce, abychom to činili také. Abychom si všimli každého tam, kde je. A následně se ptali, kudy vede jeho cesta k většímu dobru. Nikoli jen tím, že řekneme, jak to má být. Františkův postoj je namáhavý a náročný. Na to může přistoupit jenom člověk, který to vidí podobně a má odvahu k doprovázení. Zásadní Františkova slova: přijímat, rozlišovat, doprovázet, pomáhat k růstu představují program. Velmi náročný.
V této souvislosti nás napadají slova z exhortace, která František častokrát užíval i jinde: jeho obraz církve jako polní nemocnice.
Ano, přesně. To je vlastně ono. To je ono! Kdo se nechce umazat od nějakého špindíry, zůstane nažehleným důstojným pánem, který se zkrátka nebude špinit.
Pojďme ještě k situaci v naší místní církvi a možným aplikacím exhortace. Začněme u vás a popisem naší situace. Jak dlouho se věnujete pastoraci rodin a rozvedených? Dá se říct, jaká část z toho celku, jenž vám prošel rukama, byly ty komplikované (neregulérní) případy, potažmo jak se tento počet proměňoval?
Především bych to trošku poupravil. Já nejsem specialista na pastoraci rodin. Jsem spíše specialista na pastoraci průšvihářů. Charakterizuje to můj dávný zážitek. Jedni mí přátelé, tehdy poměrně mladí manželé, mi napsali až po roce, kdy jsme byli daleko od sebe: „Daří se nám dobře, proto jsme Ti nepsali.“ Tím si ovšem nestěžuju. Pojďme k vaší otázce: Co se týká rozvedených, ano, já jsem shodou okolností asi před pětatřiceti lety začal jejich situaci vnímat velmi pozorně, i díky jednomu konkrétnímu páru. Byli to manželé, kteří žili u jednoho kněze na faře. Starali se o něho. Byli velmi zbožní, ovšem nemohli ke svátostem, protože byli po rozvodu a žili jen v občanském manželství. Byl jsem k nim povolán už jako čtvrtý nebo pátý velebníček, který to s nimi měl zase znovu projednat. Již to samo o sobě bylo na nic. Když jsem pak mluvil s každým z nich zvlášť, pochopil jsem, že problém svátostí leží někde velmi daleko. Ten muž byl totiž v rodině naprosto neuznaný. Svou ženou, i dcerami. Byl postavený do autu. Jestli se tam s něčím něco mělo dělat – k čemuž jsem nebyl vyzván! –, tak pracovat na urovnání jejich vztahů. Druhá poznámka se týká té pastorace rozvedených. Je tomu skoro třicet let, kdy jsem v Praze poprvé zorganizoval setkání rozvedených. Poté jsem byl pozván do Olomouce, do Brna a také jsme udělali rekolekce pro rozvedené a znovu sezdané. Při všech těchto setkáních jsem se od těchto lidí dozvěděl veliké množství informací a zkušeností, mnohému jsem se naučil až právě od nich. V něčem se člověk samozřejmě přiučí u některých psychologů nebo manželských poradců, kteří se problematikou rozvedených zabývají. Dnes vím, že tito lidé potřebují pomoc na cestě. To mi naprosto souzní s důrazy papeže Františka.
Ještě pár slov k té nešťastné vytržené větě a poznámce pod čarou z 8. kapitoly. Jednak je nešťastná tím, že je vytržená z kontextu. František iregularitu řadí do určitého komplexního způsobu nazírání na problém člověka. Ovšem chápu dnes kněze, když se ptají: „Jak tedy mám pracovat? Co mám lidem říkat?“ Chápu ale i biskupy, pro které je jistě velmi těžké říct, „dělejme to takto nebo takto“. Dá se říct velmi obecně, že diskuse je o kompletní pastoraci rozvedených, a jak ji posunout dál. O to se snažíme i u nás, ale na něco konkrétnějšího si asi budeme muset ještě chvíli počkat…
Chápeme, že není příliš velká ochota jít do řešení komplikovaných případů. Vidíte nějaké konkrétní možnosti, jak vlastně celek exhortace v jejích různých tématech přenést do podmínek místní církve? Synoda reflektovala pohledy biskupů z celého světa. Papež jako pastýř celé církve zase musel nabídnout velmi široký a leckdy obecný pohled. Jsou nějaké aktuální a konkrétní body, které by se mohly uplatnit nebo bychom je potřebovali uplatnit u nás?
Určitě ano. Již velmi dlouho se mluví o potřebě dobré přípravy na manželství. Ta se opravdu na mnoha místech zodpovědně a dobře dělá. I přesto, že se na manželství nějak stoprocentně připravit nedá. K tomu na vysvětlení: lidé přicházejí zformovaní tím, v čem vyrostli a co zažili. A do jisté míry to jsou věci, které nelze předělat. Dá se jim ovšem pomoct. Například lidé, kteří nejsou zrovna s církví srostlí, na přípravy v Pastoračním středisku v Praze reagují velmi dobře, především na rozhovory ve skupinkách s manželskými dvojicemi. To je jedna věc, která se samozřejmě může dál rozvíjet. Trochu nový je důraz na péči o manželství, zejména mladá manželství. Již na první synodě o tom hovořil pan arcibiskup Graubner a mělo to pozitivní ohlas. U nás v některých diecézích se na tom pracuje i konkrétně, např. v Olomouci nebo v Brně. Někdy je to technicky svízelné, když mají rodiny malé děti a nemají hlídání. Ale úkol doprovázet tyto rodiny tady stále je. Je tu ještě třetí praktická věc, která je teď aktuální v souvislosti s pastýřským listem o tzv. Istanbulské úmluvě. Jde o otázku genderové problematiky. To je téma, ve kterém se zatím u nás málokdo orientuje, ale tím ostřejší bývají jednostranná stanoviska. Musíme si dávat pozor, abychom nesklouzli do pozice, kdy to sice nikdo nečetl, ale všichni jsou proti! Náznaky konfrontace se mimochodem projevily již i u nás na Katolické teologické fakultě nebo při přípravě snoubenců. Ozývají se námitky z řad studentů (nikoli bohoslovců) nebo snoubeneckých dvojic, že v církvi vidíme moc jednoduše a jednoznačně roli muže a ženy. Není ale vždy snadné rozlišovat, kde je charakteristika muže nebo ženy podmíněna výchovou, a kde naopak je daná třeba hormonálně nebo stavbou mozku. Jednoznačné a zjednodušující boje paní Gabriely Kuby nejsou v diskusi vždy použitelné. Obávám se, že tady jsme v naší zemi trochu zaspali, protože pouhé razantní odmítání může sice posílit sebevědomí, ale nevede k hlubšímu poznání. A je to úkol, který nás čeká, protože gender se již dnes promítá do škol. Zkrátka v tom neideálním světě se musíme naučit existovat a vydávat svědectví, což není jen bojovné odmítání. Dnes je již realitou, když se dítě svěří, že jeho spolužačka má jako rodiče dvě maminky. To už není jenom „zvláštní“, to je mnohem víc. Jde ovšem jednak o naše děti, aby to pochopily, ale i o nás dospělé, jak se k tomu vlastně postavit. Dnes nám prostě jde o to, dostat se dál než jenom k tomu, že ty neideální situace odsoudíme a hlasitě protestujeme. Tím totiž těm zasaženým lidem nijak nepomůžeme.
Amoris laetitia vícekrát hovoří o tom, že není-li možné přistupovat k přijímání, vybízejí se pastýři, aby tyto lidi začleňovali do širšího života církve. Což jistě není úkol jen pro jejich pastýře, je to úkol celé místní církve, místního společenství. Ale není to vlastně takový úhybný manévr? Není to jakási slabá a levná útěcha, že totiž to nejcennější jim stejně není dostupné?
Celá otázka je značně složitější. V exhortaci je věta, kde se říká, že se má různě moudře rozvážit, jaké stupně začleňování se mají nabídnout a jaká práce pro církev je pro tyto lidi vhodná. To je dnes obrovský problém Německa. Jestliže je totiž někdo zaměstnaný v církevní organizaci jako pastorační asistent, pracovník v charitě a podobně a rozvede se, tak je otázka, jestli bude moct dál působit na svém postavení, nebo ne. Do vytčeného problému se tedy rázem promítají i existenční otázky. Já mám další příklad z praxe: dvojice katolíků, kteří žijí oba po rozvodech v civilním manželství. Jsou velmi zbožní, ale jejich stav nejde zatím nijak spravit. Jedna strana má nulitu prvního manželství, druhá na ni už asi dva roky čeká, tedy na rozhodnutí druhé instance. Jak to dlouho bude ještě trvat? A jak se nakonec rozhodne? Mám jim jako jejich pastýř zakázat liturgickou lektorskou službu při mši? Mohl bych – ale k čemu dobrému bych jim tím pomohl, když svou situaci bez poškození druhých nemohou změnit? Obecně tedy vnímám, že za 8. kapitolou Amoris laetitia je poznat Františkova obava, o které mluví už Jan Pavel II. ve Familiaris consortio, abychom prostě tyto lidi nějak nevystrčili a neodstrčili. Na druhé straně je jasné, že rozpad manželství je těžké zranění i pro farnost.
Připomněl bych dvě Františkovy zásadní rady. První je: pomáhat k růstu; a ta druhá: není v logice evangelia někoho navěky vyloučit. Amoris laetitia je naznačení cesty, nejde o žádné rozhodnutí. Sám papež říkal, že žádné kanonické a plošné rozhodnutí dělat nechce. Navíc nejen moje zkušenost s těmito lidmi je, že jestliže se opravdu snaží o život s Bohem, tak ono se tam rozhodně něco Božího děje. Navíc se musíme naučit třeba takovou věc, která je pro některé naprosto nepochopitelná. Že totiž člověk, kterému nemohu dát rozhřešení, přece automaticky není člověkem, který nikdy nelituje žádných svých hříchů! Že lze udělat s tímto člověkem kající rozhovor s prosbou o odpuštění. Tento rozhovor není svátostný, nekončí rozhřešením, ale pro ty lidi má nesmírný význam, působí to v nich velikou úlevu – a to mluvím z vlastní zkušenosti. Vždyť v jejich životě je něco, co je právem mrzí, a oni to chtějí svěřit Pánu. Rozhřešení jim sice dát nelze, když budeme postupovat přesně podle regulí, jak to má být. Ale i přesto je takové kající setkání s Bohem možné a nesmírně prospěšné.
Dotkl jste se ještě jedné citlivé věci. Že totiž pastýři, kněží, kteří se konkrétně setkávají s těmito lidmi a s jejich problémy, také potřebují nějaké vedení, nějakou oporu. Jak jim je potřeba v této věci pomoci?
Nám obecně v celé pastorační praxi chybí tzv. supervize. Někdo se toho děsí, že jde o světskou záležitost. Není to problém jenom u nás v katolické církvi. V Českobratrské církvi evangelické tuto nabídku mají. V jejich periodiku Český bratr jsem četl reakce. Vedle celé řady kladných zde byla i celá řada odmítavých. Ale člověk, který druhým „mluví do života“, by neměl být v situaci, kdy je vlastně stále bez konfrontace s jinými osobami i řešeními, kdy má jen „obecný předpis a svou vlastní zkušenost a hlavu“.
Pokud jde o rozvedené, vypracovávají se různé návrhy pro otce biskupy, aby například byli dva tři specialisté v diecézi se zaměřením na rozvedené. Jedna možnost zněla, aby všichni rozvedení prošli rukama těchto specialistů. Papež František mluví o doprovázení. Tedy o dlouhodobé záležitosti. Kněží nebo sami rozvedení by měli mít možnost je kontaktovat. To by myslím bylo velmi rozumné. Zde bych také viděl prostor pro další rozvíjení. Na úrovni biskupské konference by mohlo docházet jednou dvakrát do roka k setkání těchto kněží-specialistů, aby si vyměnili zkušenosti a sladili si noty. Kromě toho by bylo třeba věnovat se v dalším vzdělávání kněží dostatečně pastorační péči o osoby v neregulérních situacích, jak to vyjadřuje i vyžaduje Amoris laetitia.
A poslední otázka. Když jste četl text exhortace papeže Františka, co vás osobně nejvíce „chytlo za srdce“?
To se tam snad ani nedá napsat… Chvilku jsem nabyl dojmu, že spolu s Františkem myslíme totéž. Mohu to říct ještě jinak: samozřejmě velmi mne potěšilo, že se berou vážně konkrétní problémy lidí, na které se nereaguje jenom odsuzováním. O to by nám přece mělo jít!
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor vedli Benedikt Mohelník OP a Lukáš Nosek.