Vážení čtenáři,
dnešním světem bezpochyby hýbe téma vztahu křesťanství a z něj vycházející západní civilizace k muslimskému světu a islámu. Na vysloveně teologicky pojaté číslo Salve na toto téma bude třeba ještě chvíli počkat, neboť vyžaduje delší přípravu, chceme-li se vyvarovat zjednodušujících a povrchních soudů. Ty totiž nejen že neobstojí před odborným pohledem, ale obsahují v sobě i společenské nebezpečí, když živí nesnášenlivost a strach. Jako křesťané máme mnohem více důvodů pro to, nebýt muslimy, než jiní lidé, a naše důvody jsou obvykle vědomé a pevné – tím spíše jsme ale zodpovědní za to, aby se dialog s islámem vedl ve jménu pravdy, a nikoli nenávisti.
Číslo, které držíte v rukou, je jakýmsi prvním krokem. Představuje téma, které v naší zemi nepatří mezi nejznámější – obrací totiž naši pozornost ke křesťanům, kteří žijí uprostřed tradičního muslimského světa, tedy ke křesťanům na Arabském poloostrově, na Předním východě, v Egyptě (speciálně koptskému křesťanství bylo věnováno už Salve 2/2003). Právě ti jsou navíc s ohledem na probíhající dramatické události v daném regionu, od válek po nejrůznější represe, v kritickém ohrožení. Jaká je zkušenost arabských křesťanů, jaké je jejich poselství křesťanskému světu? Jaké jsou jejich kořeny a co mohou i dnes nabídnout svým muslimským sousedům, s nimiž žili po staletí ve specifickém společenství? A v neposlední řadě – co se od nich můžeme dozvědět i o samotném islámu?
Číslo Salve otevírá text Lukáše Noska, teologa a orientalisty, který v současné době uzavírá studium na Papežském institutu arabských studií a islamologie v Římě a jenž je hlavním architektem tohoto čísla. Zabývá se třemi klíčovými tématy, která nás budou provázet celým Salve. Snaží se postihnout specifickou identitu arabského křesťana, dále se zaměřuje na historické počátky arabského křesťanství, zvláště na dobu setkání již etablovaného křesťanství s rodícím se a expandujícím islámem, a jednak se zaměřuje na aktuální pohled na arabské křesťanství a na základní úkoly, před kterými stojí současné české studium tohoto tématu. Egyptský jezuita, semitolog, syrolog, orientalista, znalec islámu a katolický teolog Samir Khalil Samir ve svém přehledu doplňuje historické okolnosti o ty kulturní. Ukazuje význam křesťanů pro rozvoj arabské muslimské kultury, ovšem nikoli jako jednosměrný proces, ale jako dynamický děj, kdy helénská vzdělanost překládaná syrskými a arabskými křesťany do arabštiny byla skrze tyto překlady a komentáře znovu objevena ve středověku západními univerzitami a připravovala evropskou renesanci, aby pak skrze raně novověké misionáře a maronitské křesťany, kteří studovali v Římě, přinesla arabskému světu nové impulzy na prahu moderní doby. Samir navíc podává velmi přesvědčivou charakteristiku arabského křesťanství jakožto toho, které je zároveň pevně zakořeněné ve své mnohasetleté specifické tradici a zároveň velmi otevřené novým vlivům. Konkrétní sondou do soužití křesťanů a prvních muslimů je komentář Mlady Mikulicové a její překlad ukázek z pozoruhodné knihy melchitského egyptského historika Žaka Tágira Koptové a muslimové. Ačkoli je české prostředí zdánlivě od toho arabského velmi vzdálené, máme nicméně i my autora, jehož zkušenosti a erudice na tomto poli nás dodnes fascinují. Je jím Alois Musil (1868–1944), kněz, orientalista a biblista, jeden z vůbec prvních teologů, kteří se věnovali interpretaci arabského křesťanského Východu v českém jazyku a jehož vhled přibližuje studie Jaroslava France a jím připravená edice článku „Křesťané v Arábii“.
S touto teoretickou a historickou přípravou můžeme konečně vstoupit i do jednoho z aktuálních problémů, kterým je pronásledování křesťanů ve vybraných muslimských zemích. Věnuje se mu studie Michala Řoutila a mapuje současnou i nedávnou realitu křesťanů jak ve zdánlivě klidnějších státech, jako je Turecko či Ázerbájdžán, tak v těch, jejichž situaci autor charakterizuje jako klid před bouří (Libanon, Jordánsko, Izrael/Palestina), v zemích s restriktivní tolerancí a otevřenou nenávistí (Írán a Saúdská Arábie) až po „oko hurikánu“ – Irák a Sýrii. Jak autor uvádí v závěru, „křesťanství pod nadvládou islámu symbolizuje dějiny utlačovaných osob a utlačovaní lidé mají svou zvláštní úlohu v běhu světa a zlepšení společnosti. Tato role spočívá ve vzpřímení se a přinášení svědectví, ať už je to jakkoli nebezpečné a složité.“ Konkrétním příkladem osudu pronásledovaného křesťanského společenství v muslimském světě, konkrétně v Sýrii, je dílo dnes nezvěstného jezuity Paola Dall’Oglio, zakladatele mnišské komunity al-Chalíl, jejíž programový text „O povolání mnišské komunity v muslimském světě“ čtenářům předkládáme. Opět jiný pohled na křesťanskou přítomnost v tomto regionu nabízí článek Václavy Benešové, která představuje medailony dvou palestinských světic, Marie od Ukřižovaného Ježíše a Marie Alfonsíny. Závěr Salve patří tématu, na něž narážíme na každé stránce – vztahu křesťanů k islámu. Lukáš Nosek ve svém Manuálu pro zdravý pohled na islám, inspirovaném deklarací II. vatikánského koncilu Nostra aetate, ukazuje, jak je možné z pevné křesťanské pozice na islám nahlížet. Nejde mu v žádném případě o jeho apologii, ale o revizi mnoha stereotypů a předsudků, které brání vidět v něm autentické stopy Ducha, jež se mohou stát základem pro skutečný dialog.
Nelehký osud křesťanů v arabském světě může být pro nás ostatní obrovskou pobídkou k tomu, uvědomit si, co vše tvoří skutečně živý základ naší víry, a co je jen pohodlné prostředí naší „křesťanské civilizace“, na něž jsme si zvykli a které nám neklade žádné zásadní otázky. Křesťané na Blízkém východě udržují svou identitu navzdory nepříznivému okolí stovky let, a právě v dnešní době mnohdy i za cenu mučednictví. Přesto, anebo právě proto vytvořili unikátní podobu křesťanství, jehož základní rysy pro nás mohou být inspirací. Vždy byli zprostředkovateli nových impulzů do domácího prostředí, a zároveň o něm autenticky svědčili lidem zvenčí. Snad je možné vztáhnout na ně slova podobenství o kvasu či soli, kterých stačí málo, a přesto proměňují své zcela odlišné sousedství. V naší zabydlenosti v západní společnosti je toto svědectví víc než potřebné.
Martin Bedřich