Podpora člena redakční rady Tomáše Petráčka

Prof. PhDr. P. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., je víc než patnáct let aktivním členem redakční rady revue Salve. Za tu dobu připravil řadu kvalitních a vysoce hodnocených textů či celých čísel (anti-modernismus, Jeruzalémská biblická škola, Pius XII., inkvizice aj.), které se setkaly s pozitivním ohlasem u odborné i širší veřejnosti. Neúnavné práci Tomáše Petráčka vděčíme za mnohé podnětné impulzy v diskuzi o budoucí podobě církve u nás a o vztahu křesťanů k veřejné sféře a k současnému světu.

Nařčení Tomáše Petráčka z překrucování pravdy je vážné tvrzení a jedná se o citelné poškozování jeho profesní pověsti historika. Stíhání tohoto odborníka za prezentování jeho kritických názorů formálním napomínáním a zbavováním úřadu pokládáme rovněž za nepřiměřené. My, podepsaní členové redakční rady revue Salve, dosvědčujeme odbornou i osobní integritu Tomáše Petráčka, a proto postupy církevních představitelů, které nesou rysy mocenských zásahů, považujeme za zcela neadekvátní a neodůvodněné.

Benedikt T. Mohelník OP, šéfredaktor
Martin Bedřich
Petr Beneš CSsR
Filip Boháč OP
Tomasz Dostatni OP
Markéta Dudziková
Ludvík Grundman OP
Klára Jirsová
Dagmar Kopecká
Zuzana Matisovská

Lukáš Nosek
Jiří Pavlík
Josef Prokeš
Oldřich Selucký
Norbert Schmidt
Tomáš Sixta
Petr Štica
Jaroslav Šubrt
Aleš Vandrovec OSB
David Vopřada

Mnišská komunita al-Chalíl a jezuita Paolo Dall’Oglio

Kontext a edice dokumentu „O povolání mnišské komunity v muslimském světě“

V tomto čísle Salve věnovaném představování podob arabského křesťanství bychom neměli opomenout jednu z výrazných postav, která – přestože byla Italem – věnovala arabskému křesťanství celý svůj život. Jezuita Paolo Dall’Oglio byl v roce 2013 unesen v Sýrii a dodnes se neví, co se s ním stalo. Byl unesen islámskými teroristy a byl jimi zavražděn? O jeho úmrtí se sice spekuluje, ale jeho tělo se dodnes nenašlo a neexistují ani žádné potvrzující zprávy o jeho smrti. Na druhou stranu nemáme ani žádné zprávy o tom, že by kdesi v utajení dál žil a působil. Jeho únos a zmizení se odehrály v době syrské občanské války, což dodnes – i vlivem působení tzv. Islámského státu – znemožňuje podrobnější pátrání, verifikaci nepodložených zpráv, stejně jako jakékoli další vyšetřování. Bohužel se zdá velmi pravděpodobné, že otec Paolo zemřel násilnou smrtí, a jistě to bylo kvůli tomu, že byl tam, kde chtěl žít, zemřít a tak dosvědčit své učednictví Ježíšovo.

Chtěli bychom proto krátce představit tuto pozoruhodnou postavu. Všimneme si také jeho díla, mnišské komunity al-Chalíl (Přítel; chalíl Alláh – Přítel Boží). Její členové jsou voláni ke křesťanskému mnišskému životu v arabsky mluvící oblasti, aby tak pracovali v nitru muslimské většinové společnosti, inkulturovali se do arabské kultury a pracovali na zdejší specifické vinici Páně, kde ve stopách Ducha Svatého chtějí budovat pokojné mosty mezi muslimy a křesťany.

 

I. Paolo Dall’Oglio[1]

Paolo Dall’Oglio se narodil 17. listopadu 1954 v Římě v levicově orientované rodině. V době dospívání přilnul i kvůli svému otci k protiamerickému smýšlení a byl fascinován křesťanskými pokusy o sblížení s komunismem. Hlasitě bojoval proti americké přítomnosti ve Vietnamu, aktivně brojil proti sionismu a zajímal se o utrpení palestinského lidu. Nebyl antisemita, Židům neuzurpoval právo na jejich zemi, ale v agresivním sionismu vycházejícím z americké imperialistické politiky viděl nepřítele číslo jedna. Tak např. hned v roce 1973 v říjnové (tzv. Jomkippurské) válce mezi arabskou koalicí (Egypt, Sýrie a další) a Izraelem podporoval Araby. Ve stejný rok 1973 byl také zatčen před americkou ambasádou v Římě kvůli zdejšímu shromáždění odpůrců americké podpory vojenského puče generála Augusta Pinocheta v Chile.

Do stejné doby datuje svoji první cestu na Východ. S přáteli se vydal do německého Dachau, ale dostal se také do tehdejšího Československa, Maďarska a Bulharska – z komunistického bloku, a do Turecka, Sýrie a Jordánska – z muslimských zemí. Byl fascinován Svatou zemí a palestinským národem a vrátil se sem již v roce 1975, kdy se nějaký čas pohyboval i mezi beduíny. Poprvé poznal příznačné beduínské pohostinství a arabskou solidaritu. Pěšky prošel Galileou, Samařím, navštívil Nazaret, Betlém, Nablus, Hebron a Jeruzalém.

Ve svých 21 letech (v roce 1975) Paolo Dall’Oglio vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. V noviciátu se spolubratry řešil začínající občanskou válku v Libanonu a stal se zastáncem existujících křesťanských libanonských kruhů, které podporovaly arabskou revoluci a explicitně podporovaly Palestinu. V roce 1976 při měsíčních duchovních cvičeních Paolo prožil důležité duchovní hnutí, ve kterém poznal, že byl obdarován specifickým Božím povoláním zaměřeným k muslimskému světu. Rozhodl se tedy věnoval svůj život a své působení muslimsko-křesťanskému dialogu. Rádcem mu v tuto chvíli byl slavný holandský jezuita, profesor misiologie na Papežské univerzitě Gregoriana Arij Roest Crollius SJ.

Následně, v roce 1977, navštívil noviciát tehdejší jezuitský generální představený Pedro Arrupe SJ. Paolo mu svěřil své poznání o vlastním povolání a své rozhodnutí věnovat svůj život dialogu s muslimy. Po pár týdnech mu byla mise povolena. Odjel studovat do Bejrútu v Libanonu na slovutnou jezuitskou Univerzitu sv. Josefa,[2] kde se věnoval arabskému jazyku a kultuře. V prosinci 1977 pak složil jezuitské sliby do rukou provinciála Blízkého východu, pozdějšího generálního představeného Petera Hanse Kolvenbacha SJ. Rok 1978 byl pro Paola dalším ze zásadních momentů, když na vlastní kůži zažil zdejší válku. O dva roky později odešel do Jeruzaléma studovat hebrejštinu. Zde se sblížil s mnohými Židy a společně pravidelně slavil arabsko-hebrejsky mj. sváteční den šabat. V této době se rodí jeho inklinace ke společným židovsko-křesťansko-muslimským kořenům, zvláště k postavě Abraháma. V tom se odvolává na závěry význačného francouzského islamologa Luigiho Massignona, který se mu stal ideovým vzorem.[3] Následně byl povolán do Damašku v Sýrii, kde navštěvoval přednášky na Fakultě islámského práva na Damašské univerzitě. V syrském hlavním městě, jak sám dosvědčoval, často navštěvoval mešity a modlil se zde, obvykle potichu, ve společnosti muslimů. V roce 1982 byl však odvolán zpět do Itálie, aby dokončil svá studia. Ještě před odjezdem ale objevil zbytky kláštera Már Músá asi 80 km severně od Damašku, který je spjat s prvními poustevníky ve zdejším kraji. Jméno nese klášter po synu etiopského krále Mojžíšovi Etiopském († cca 400). Tento klášter se také v budoucnu stane sídlem komunity al-Chalíl.[4]

Krátce po objevu kláštera odjel do Neapole, kde v roce 1984 dokončil své islamologické studium prací věnovanou antitrinitární pozici Koránu.[5] Honorován je na neapolském Institutu Orientale. Poté se vrátil do Sýrie, přímo do kláštera Már Músá, který začal pomalu opravovat za vydatné pomoci známých, syrských i evropských donátorů, místní církve, ale i syrské vlády. Plánoval zde založit malou komunitu lidí se stejným posláním. Ve témže roce (1984) je také v Damašku vysvěcen v západo-syrském (antiošském) ritu na kněze. Následně se pouští do studijní práce, ze které později vyjde i téma jeho disertace. V roce 1987 se proto musel vrátit do Říma, kde precizoval téma své doktorské teze. Jako relátor se ho ujal již zmíněný A. R. Crollius SJ. V roce 1990 na Papežské univerzitě Gregoriana úspěšně obhájil disertaci věnovanou islámské interpretaci eschatologie podle 18. súry (Jeskyně – al-Kahf), která později vyšla i tiskem[6] a za niž získal doktorát z misiologie.

 

II. Paolo a komunita al-Chalíl z kláštera Már Músá[7]

Po získání doktorátu mohl konečně Paolo Dall’Oglio natrvalo přesídlit do svého milovaného kláštera Már Músá. Stanovil zde tři priority života: duchovní život, manuální práce, pohostinnost všem příchozím. Krátce nato předkládá ideu podoby zdejší komunity: má být celibátní, ale smíšená z mužů i žen; má mít ekumenický charakter; její prvořadý úkol je muslimsko-křesťanský dialogu na všech úrovních. Oficiálně se komunita rodí již v roce 1991 a bere si arabský název al-Chalíl (Přítel), který je spjat v islámském, židovském, potažmo i křesťanském kontextu s postavou Abraháma.[8] Žije ovšem zprvu jen na osobní bázi ze svobodného rozhodnutí všech zúčastněných, bez jakýchkoli právních závazků. To se změnilo až v roce 2006, kdy byla Vatikánu předložena Pravidla života a posléze jím schválena – po 15 letech zdejšího života a po velkém počtu vzájemných rozhovorů, setkání, nedorozumění a následných vyjasňování. Hlavní roli zde sehrála Kongregace pro nauku víry, která komunitě vytýkala někdy nepříliš ortodoxní formulace v předkládaných Pravidlech. Mezi prvními členy komunity byli Evropané i Arabové. V roce 2002 otevřela komunita svůj studentský dům poblíž Říma v městě Cori.

Komunita se od počátku snažila vnímat svou zdejší přítomnost jako typicky křesťanskou, s cílem inkulturovat křesťanskou zvěst do arabské společnosti. S tím souviselo nutné hlubší poznávání islámu a konkrétních lidských vztahů s muslimy. V klášteře se rozrůstala knihovna zaměřená na islamologii a mezináboženský dialog. Autory knih byli křesťané, muslimové i Židé. Oficiálním jazykem komunity byla arabština, jež se stala povinným penzem pro nově příchozího člena. Arabsky se komunita také modlila a slavila mši svatou. Nutno dodat, že tím, že otec Paolo byl katolický kněz západosyrského ritu, byla zdejší liturgie stejného ritu. Každý den se také všichni společně i jednotlivě modlili za muslimy, vedle toho je zvali ke společnému stolování, ke společným slavnostem, návštěvám a přátelskému setkávání. Jak ve svých knihách Paolo referuje, vše bylo vedeno hermeneutikou lásky, jejímž základem bylo uznání důstojnosti druhého v jeho jinakosti. Ve svých teologických závěrech pak otec Paolo jasně podtrhuje Ježíše z Nazareta jako jediného Spasitele, skrze kterého chce Bůh spasit všechny lidi.[9] Tímto prizmatem pak interpretuje známou tezi o anonymních křesťanech u Karla Rahnera, nikoli jen jako tezi o možnosti přijetí milosti a spásy těmi, kteří jsou nikoli z vlastní vůle nepokřtění a neznalí evangelia, ale také v intenci možné spásy pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů nejsou schopni slyšet, poslouchat a přijmout Ježíšovo evangelium, což pak konkrétně vztahuje především na muslimy.[10]

Paolu Dall’Ogliovi se mnohokráte vyčítala naivní islamofilie, ke které se on sám přihlásil názvem své hluboké knihy Zamilován do islámu, věřící v Ježíše.[11] Je ovšem pravdou, že on svou lásku k muslimům a vnímání své do islámu zamilované identity vnímal jako důsledné následování života a učení Ježíše z Nazareta. Mluví o otevřenosti k islámskému světu jako o otevřenosti k druhému. Spolu s brazilským teologem Teixeirou pak vidíme jasnou paralelu ke sv. Pavlu z jeho prvního listu Korintským: „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ (srov. 1Kor 9,19–23)

Pokud se nyní podíváme na současnost, nemůžeme se vyhnout smutným faktům. V podstatě od počátku restaurování kláštera Már Músá byla v Sýrii evidentní tendence k nárůstu islámského radikalismu. Po nástupu Bašara Assada v roce 2000 k moci byl otec Paolo (snad až trochu naivně) naplněn nadějí na politické změny a hovořil o tzv. Damašském jaru. Věřil v nastolení větší míry svobody a demokracie, stejně jako respektu k jinými náboženstvím a k většímu potlačení islámských radikálních jednotek. Byl ale také realistou a viděl jasně a zřetelně propojení mezinárodních zájmů, sfér vlivů a mafie s těmito islámskými radikály.[12] Situace v Sýrii se čím dál více zhoršovala, až se i na tuto nepřipravenou zemi přivalila vlna Arabského jara. Následně vypukla občanská válka (2011)[13] a před pár lety byla tato tendence korunována vznikem samozvaného tzv. Islámského státu (2014), který si uzurpoval značnou část bývalé Sýrie.

Počínaje únorem 2010 se stupňují konflikty i mezi vlastní komunitou al-Chalíl, politickou mocí a radikály. Je přerušen běžný chod života komunity a veškeré pravidelné aktivity. V roce 2011 je otci Paolovi přerušeno povolení k trvalému pobytu v Sýrii, které je následováno roku 2012 dekretem o jeho vyhoštění. Paolo odjíždí a věnuje se propagaci mírové intervence do Sýrie. Volá spolu s patriarchy a biskupy na Blízkém východě, aby Západ nezásoboval zbraněmi syrskou opozici. Tyto snahy ale nebyly vyslyšeny. Následkem této slepé politiky Západu, zde přítomného obchodu se zbraněmi a zaslepeného počítání ušetřených petro-dolarů byla polarizace a militarizace Blízkého východu a potažmo i Evropy samé.

Ve svém exilu Dall’Oglio odmítal být jakkoli v kontaktu se svou komunitou v Már Músá. Jednak pro zmírnění nebezpečí pro ně samé a jistě i pro jejich vlastní možnost svobodného rozhodování v záležitostech komunity. Krátce po Paolově odchodu se tak část komunity rozhodla odejít z Már Músy do Iráku, do východní části Kurdistánu, přesně do města Sulajmáníja, kde působí dodnes. Část z nich v Már Músá dále přežívala a část se starala o uprchlíky v klášteře Már Elía poblíž města Qaríjatajn. Tento klášter byl ale v roce 2015 islámskými radikály zničen. I nadále však komunita působí, někdy společně, někdy jednotlivě na území Sýrie (kolem města Homs a Nebek), kde se starají o základní sociální a zdravotní pomoc pro oběti zdejší války. Někteří členové komunity však také působí ve světě, kde se věnují akademické dráze, jako např. sestra Carol Eid Cooke DMM, která přednáší na PISAI v Římě.

V prosinci 2012 se otec Paolo rozhodl k návratu do Sýrie, aby tak vyjádřil solidaritu se svým milovaným syrským lidem. Jak sám tvrdil, chtěl se zde modlit, navštívit místa masakrů a zničených svatých míst a pochopitelně také pomáhat přeživším. Do Sýrie vstoupil ze severu, do oblasti, o které věděl, že je kontrolována syrskými povstalci. V červenci 2013 pobýval ve městě Raqqa, kde se zapojil do vyjednávání mezi Kurdy a povstalci o propuštění zajatců kdesi na východě této oblasti. Koncem měsíce, dne 29. července 2013, byl unesen skupinou islámských teroristů neznámo kam. Dvanáctého srpna téhož roku se objevila zpráva o jeho zabití, což ovšem italská ministryně zahraničních věcí Emma Bonino nemohla ani potvrdit, ani vyvrátit pro nedostatek bližších podrobností. Ona zpráva také obsahovala zmínku, že Paolovo tělo by mělo být pohřbeno někde v blízkosti města Raqqa. To se ovšem v roce 2014 stalo dokonce hlavním městě tzv. Islámského státu.

O osudu Paola Dall’Oglia po jeho únosu existují již jen spekulace. Jak jsme nastínili v úvodu, pravděpodobnost, že je otec Paolo po smrti, je veliká. Existuje nicméně také varianta, někdy zmiňovaná v nepotvrzených zprávách, že je kdesi vězněn. Jak věří Paolovi následovníci a členové komunity al-Chalíl, žije snad kdesi v zajetí nebo v utajení. Ale pokud ne a je už s Pánem, pak se jistě za Ježíšovo spásné dílo a dílo Ducha Svatého ve všech lidech dobré vůle modlí a pomáhá tím k uskutečnění naděje v mír a příchod Božího království.

 

III. Překlad dokumentu komunity al-Chalíl

III.1 Úvod

V následujícím textu představíme překlad dokumentu, který nese název „O povolání mnišské komunity v muslimském světě“.[14] Jde o vyjádření a reflexi mnišské komunity z roku 2006 ke svému povolání žít mezi muslimy, a to z hlediska magisteriálních dokumentů. Rozhodli jsem se o překlad tohoto kratičkého dokumentu spíše než o překlad Pravidel komunity al-Chalíl hlavně z důvodu toho, že mnohem jasněji zrcadlí důvody přítomnosti křesťanů mezi muslimy, což se zcela evidentně týká tématu tohoto Salve.

Text je postaven na detailním vyslyšení Ducha Svatého, který prostřednictvím učící církve hovoří k lidem, volá je k sebepřekonání a zpřístupňuje jim Boží spásná tajemství. Nejprve si všímá bohatství dokumentů II. vatikánského koncilu ke vztahu k muslimům (Nostra aetate), poté předkládá trinitární základ pro vnímání díla Ducha Svatého mimo hranice viditelné církve (Lumen gentium, Gaudium et spes) a pak následuje důraz na nutnou přítomnost evangelizace (Evangelii nuntiandi, Ad gentes). Text se nebrání citovat také dokument Dominus Iesus Kongregace pro nauku víry, kde si sice všímá kontroverzních interpretací, nicméně komunita v textu přiznává, že dokument Kongregace je povinnou formační četbou každého člena komunity. Všímá si zde teologických konotací, kde zvláště podtrhuje žádanou harmonii mezi evangelizací a dialogem. Tato harmonie pak není jen teoretickým základem, ale realizuje se v konkrétních vztazích s místní církví, s patriarchátem i Svatým stolcem.

Další pasáž je věnována charizmatu řeholního života, kde podtrhuje mnišství jako samotný nástroj evangelizace (Orientale lumen), nutně přítomnou misijní horlivosti ad gentes, která se rozhodně nevyhýbá ani kontemplativním řádům (Vita consecrata, Ecclesia in Asia, Una speranza nuova per il Libano). Vždyť o co jiného v kontemplativním životě jde než o konkrétně žitý příklad lásky k bližnímu, který se stává ideálem lidského soužití? Z libanonské exhortace také zdůrazňuje nutnost inkulturace křesťanské víry do arabské kultury, a to s vydatným ekumenickým zápalem a všekřesťanskou spoluprací.

Vedle toho se text explicitně přiznává k františkánské misijní tradici (Františkova Nepotvrzená řehole) a zavazuje se k praxi zdvořilé a uctivé pohostinnosti a otevřenosti bližnímu jako k prvnímu kroku v dialogu a hlásání evangelia. Text dále nabádá k pozornému naslouchání všudypřítomných působení Ducha Božího (Redemptor hominis, Dominum et vivificantem, Dialogo e annuncio, Dominus Jesus). Komunita al-Chalíl zde explicitně dodává, že jí jsou cizí jakékoli indiferentismy, relativismy a povrchní synkretismy. Text říká, že zmíněná láska komunity „k muslimům je výsledkem rozlišování onoho paprsku pravdy, který osvětluje všechny lidi, se zřetelem k pravdě jako celku… Naše bezpodmínečná příslušnost k tajemství Krista a církve jako jeho nevěsty je to, co způsobuje hloubku našeho úsilí o dialog.“

Dalším krokem je vyzdvižení osobnosti sv. Jana Pavla II. a jeho volání po uvědomění si bratrství mezi Abrahámovými dětmi, a taktéž po odmítnutí logiky násilí. S tím souvisí, že komunita al-Chalíl teologicky vnímá blízkou spřízněnost Židů, křesťanů a muslimů ve společném otci Abrahámovi. Nejde zde o historické důkazy, ale spíše o symboliku řeči Bible a Koránu, které se jasně odvolávají na Abraháma jako přítele Božího. Hodnota těchto symbolů je následně potvrzena nejen Biblí, ale i tradicí církve od Mariina Magnificat přes sv. Jana Damašského a papeže Řehoře VII., dopis sultánovi al-Násirovi (z roku 1076) až ke kardinálu Carlu M. Martinimu a Walteru Kasperovi.

Závěrem textu se komunita al-Chalíl zaměřuje na důraz, který klade na pastorální listy katolických patriarchů Blízkého východu (Křesťanská přítomnost v Orientě, Společně před Bohem pro dobro osoby a společnosti), když přitom svěřuje celé své povolání Marii, „vyvolené mezi všemi ženami světa“, jak ji nazývá Korán (viz 3,42), nazaretské panně, která nás všechny učí, že Bůh chrání pokorné a rozptyluje ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně (Lk 1,51).

 

III.2 Překlad dokumentu „O povolání mnišské komunity v muslimském světě“

Tato poznámka bude reflektovat texty magisteria, které v Duchu Svatém pokládáme za základní texty našeho zvláštního povolání v muslimském světě. Jejich výběr určitě nemá v úmyslu nějak obejít integritu těchto textů a katolické nauky v nich předávané.

Především se budeme inspirovat deklarací o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. […] Nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.“ (čl. 2) Když pojednává konkrétně o muslimech, poté co text připomněl uctívání jediného Boha, podrobení se Abraháma, úctu k Ježíši, úctu k Marii, očekávání dne soudu, to, jak si váží morálního a náboženského života, uzavírá: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a muslimy nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ (čl. 3) „Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu.“ (čl. 5)

Ještě důležitější, je-li to vůbec možné, je text o muslimech v Lumen gentium, viděný v optice mystické teologie, které koncil učí. Mnišská komunita al-Chalíl chce opravdu zaujmout postoj „Krista, světla národů“, a i ona „má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve“. Duch nás uvádí do „zcela svobodného a tajemného záměru moudrosti a dobroty věčného Otce“ a volá nás do svaté církve, „která bude slavně dovršena na konci času. Tehdy, jak čteme u svatých otců, budou všichni spravedliví počínaje Adamem – ‚od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému‘ – shromážděni ve všeobecné církvi u Otce.“ (srov. čl. 2) V Kristu, v obraze neviditelného Boha, chtěl Otec soustředit všechny věci. Kristus uvádí na zem nebeské království a církev – neboli království Krista – již dnes tajemně přítomné, které skrze moc Boží ve světě viditelně roste. Mocí krve a vody vytrysklé z boku Krista, který sám vyvýšen, přitahuje všechny k sobě, a v moci církví slavené eucharistie, v níž se obnovuje dílo našeho vykoupení, „jsou všichni lidé voláni k této jednotě s Kristem; on je světlo světa, z něho pocházíme, skrze něho žijeme a k němu směřujeme“. (čl. 3) „Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy.“ (čl. 8) „V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. […] A tak tento mesiášský lid, ačkoli ještě nezahrnuje všechny lidi a nejednou se jeví jako malé stádečko, je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy.“ (čl. 9) „K této katolické jednotě Božího lidu, která je předznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“ (čl. 13) „Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4–5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28–29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“ (čl. 16) Církev misionářská „působí, aby žádné dobré símě, které se najde zaseté v lidských srdcích a myslích nebo ve vlastních obřadech a kulturách národů, nejenom nezahynulo, nýbrž bylo uzdraveno, povzneseno a zdokonaleno k oslavě Boha, k zahanbení ďábla a ke štěstí člověka. Na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru. […] A tak církev zároveň prosí i pracuje, aby se celý svět ve své plnosti přetvořil v Boží lid, Kristovo tělo, chrám Ducha Svatého, a aby Stvořiteli vesmíru a Otci byla v Kristu, který je hlava všech, vzdávána všechna čest a sláva.“ (čl. 17)

Koncilní otcové se v závěru konstituce Gaudium et spes vyjadřují takto: „Obracíme se též v myšlenkách ke všem, kdo uznávají Boha a uchovávají ve svých tradicích lidsky a nábožensky cenné prvky, a přejeme si, aby otevřený rozhovor přiměl nás všechny k věrnému přijímání vnuknutí Ducha a k jejich odhodlanému plnění. […] Jelikož Bůh Otec je počátek i cíl všeho, všichni jsme povoláni, abychom byli bratři. A právě z popudu tohoto povolání současně lidského i božského můžeme a musíme, bez násilí a beze lsti, spolupracovat v pravém míru na budování světa.“ (čl. 92)

Papež Pavel VI. nám v Evangelii nuntiandi v článku 53 ohledně evangelizace říká: „Evangelizace se obrací i k těm početným skupinám lidstva, které vyznávají nekřesťanská náboženství. Církev je respektuje a váží si jich, poněvadž jsou živým výrazem ducha obsáhlých lidských seskupení. V těchto náboženstvích je skryta i odezva celých tisíciletí hledání Boha, hledání dosud neukojeného, ale mnohdy tak upřímného a opravdového. Tato vyznání mají i úctyhodné množství hluboce náboženských textů a učila celá lidská pokolení vzývat Boha. Jsou v nich rovněž rozesety zárodky Božího slova a mohou se stát základem pro opravdovou ‚evangelijní přípravu‘.“

Mnišské komunitě al-Chalíl je z duchovního hlediska zřejmé, že její charizma pro muslimsko-křesťanský dialog a pro inkulturaci víry v muslimském světě není oddělitelné od misijního úsilí církve a dynamicky se na něm podílí. „Bůh sice může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však připadá církvi povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium. Proto si misijní činnost uchovává dnes tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost.“ (Ad gentes, čl. 7)

Zdůrazněním důležitosti výrazu „cestami, které jsou známy jen jemu“ povzbuzuje článek 21 deklarace Dominus Iesus Kongregace pro nauku víry úsilí teologů: „Teologie se snaží toto téma prohloubit. Takovou teologickou práci je třeba povzbuzovat, protože je nepochybně užitečná pro růst pochopení spásonosných Božích plánů a cest k jejich uskutečnění.“ Chtěli bychom se nejen intelektuálně, ale i životním, kontemplativním, vztahovým a evangelním postojem zavázat k hledání těchto Božích cest s moudrostí, pokorou, poslušností víry a pravým duchem církve. Ve skutečnosti bude církev moci skrze tyto tajemné cesty zakoušet konečnou harmonii mezi evangelizací a dialogem. Tento závazek, který chápeme jako hluboce katolický a který se má žít v duchu společenství, se samozřejmě musí realizovat v konkrétních a nepřerušovaných vztazích s místní církví, s patriarchátem a Svatým stolcem.

Magisterium církve při různých příležitostech zdůraznilo charizma řeholního života, zvláště kontemplativního, a ještě více v případě východního mnišství, ohledně evangelizace a mezináboženského a mezikulturního dialogu.

„Může se dokonce říci, že mnišství bylo v antice a různými způsoby i v pozdějších dobách privilegovaným nástrojem evangelizace národů.“ (Orientale lumen, čl. 14)

V posynodální apoštolské exhortaci Vita consecrata papež Jan Pavel II. v 51. článku říká: „Církev svěřuje společenstvím zasvěceného života zvláštní úkol, aby totiž podporovala vzrůst spirituality společenství […] jako znamení dialogu, který je vždy možný, a znamení společenství, které je schopno vyrovnávat odlišnosti v harmonický celek.“ V článku 76 stojí: „Zvláštní přínos zasvěcených osob pro evangelizaci spočívá především v jejich životě, který je naprosto oddán Bohu a bratřím podle vzoru nejmilejšího Spasitele, který se z lásky k lidem stal služebníkem.“ Misijní horlivost ad gentes „se pak projevuje především u členů společností zasvěceného života, a to jak kontemplativního, tak činného. Zasvěcené osoby jsou vázány povinností zpřítomňovat Krista čistého, chudého a poslušného, oddaného misii a modlitbě také mezi nekřesťany.“ (čl. 77) „Je třeba zdůraznit, že v krajích, kde jsou zakořeněna nekřesťanská náboženství, má velký význam existence zasvěceného života, ať už se projevuje v práci výchovné či humanitární, nebo ve znamení kontemplativního života.“ (čl. 78) „Mezi misijní práce patří také inkulturační procesy a mezináboženský dialog. […] Mnohé staré kultury jsou tak hluboce spojeny s náboženskými projevy, že často právě náboženství vyjadřuje transcendentní rozměr samotné kultury. Zde musí být opravdová inkulturace nutně spojena s vážným a otevřeným mezináboženským dialogem, který ‚nestojí v protikladu vůči misii ad gentes… a neosvobozuje od hlásání evangelia‘.“ (čl. 79) Celý článek 102 se zabývá rolí zasvěceného života ve vztahu k mezináboženskému dialogu: „svoboda ducha, která k zasvěcenému životu podstatně patří, bude podporovat tento ‚dialog života‘, který je uskutečněním základního vzoru misie i hlásání evangelia Kristova.“

A stejně nás nástupce sv. Petra ujišťuje v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia, když říká: „Chci znovu potvrdit, jak je v procesu dialogu důležité oživit modlitbu a kontemplaci. Osoby zasvěceného života mohou přispět významným způsobem k mezináboženskému dialogu, když budou svědčit o životaschopnosti velkých křesťanských tradic asketismu a mysticismu.“ (čl. 31)[15]

V postynodální apoštolské exhortaci Una speranza nuova per il Libano (Nová naděje pro Libanon) se papež odkazuje na apoštolský list Orientale lumen a říká: „Kláštery se budou moci stát prorockými místy, ve kterých ‚se stvoření stává Boží oslavou a kde se konkrétně žitý příklad lásky k bližnímu stává ideálem lidského soužití, kde lidská bytost hledá Boha bez bariér a překážek, místem, které se takto stává oporou pro všechny, nosí je v srdci a pomáhá jim hledat Boha.‘[…] Mniši budou, tak jako to bylo dříve, duchovní vůdci a mistři a jejich kláštery se stanou místy ekumenických a mezináboženských setkání.“ (čl. 57) Pro nás je pak zásadní kapitola ohledně mezináboženského dialogu, zvláště s islámem: „Zvu je [= libanonské křesťany], aby považovali své začlenění v arabské kultuře, ke které také tolik přispěli, jako privilegovanou příležitost k vedení autentického a hlubokého dialogu s věřícími muslimy. Tento dialog musí být veden v harmonii s ostatními křesťany arabských zemí.“ (čl. 93)

Rozměr dialogu komunity al-Chalíl bude otevřený univerzalitě a především bratrství mezi všemi Abrahámovými dětmi s vizí překonání a odmítnutí logiky násilí. Díky mnoha svým vystoupením na toto téma je pro nás velkým vzorem papež Jan Pavel II. Během mše svaté při příležitosti 35. světového dne míru nám říká, že se jeho výzva zaměřuje především na ty, kteří věří v Boha, obzvláště na „tři abrahámovská náboženství“, židovství, křesťanství a islám; a připomíná nám, že hlas krve ze země křičí k Bohu, krev bratří prolitá bratřími, kteří se odvolávají na stejného „patriarchu Abraháma“, krev dětí jednoho nebeského Otce, to znamená všech lidí.

Se zbožnou a neustálou pozorností se budeme muset obrátit k naslouchání Duchu Božímu. „Papež především explicitně uznává účinnou přítomnost Ducha Svatého v životě členů jiných náboženských tradic, když v Redemptor hominis tvrdí, že ‚jejich pevná víra‘ je ‚rovněž plodem Ducha pravdy, působícího i mimo viditelné hranice mystického těla‘ (čl. 6). Ve své encyklice Dominum et vivificantem jde ještě dále a mluví o všeobecném působení Ducha Svatého ve světě ještě před působením evangelia, kterému je toto všeobecné působení podřízené, a mluví také o stejném všeobecném působení Ducha dnes i mimo viditelné tělo církve (Dominum et vivificantem, čl. 53).“ (dokument Dialogo e Annuncio [Dialog a hlásání], 1991)[16]

Deklarace Dominus Iesus Kongregace pro nauku víry je důležitým a směrodatným magisteriálním dokumentem. Je rozhodující pro ekumenický rozměr i úsilí o mezináboženský dialog naší komunity. Tato deklarace byla hned od svého zveřejnění předmětem série plodných reflexí v komunitě a milou příležitostí k naslouchání v duchu synovské oddanosti a teologické poslušnosti úsudku. Studium této deklarace je dnes součástí formace členů komunity a chápeme je jako podnět k tomu, abychom v našem úsilí sjednotili věrnost a odvahu: věrnost objektivnímu znění katolické víry a odvahu v otevření se činnosti Krista a Ducha Svatého také mimo viditelné hranice církve s perspektivou vždy ekleziálně chápaného království Božího.

Naše poctivé úsilí o inkulturaci bude vždy daleko od jakéhokoli indiferentismu a nihilistického relativismu a tak také od každého nejednoznačného a povrchního synkretismu. Naše láska k muslimům je výsledkem rozlišování onoho paprsku pravdy, který osvětluje všechny lidi, se zřetelem k pravdě jako celku. Naše přítomnost v muslimském světě, do kterého nás posílá láska Kristova, nezpůsobuje dvojí příslušnost víry. Naopak právě naše bezpodmínečná příslušnost k tajemství Krista a církve jako jeho nevěsty je to, co způsobuje hloubku našeho úsilí o dialog.

Zdá se nám, že papež Jan Pavel II. se svojí prorockou iniciativou mezináboženské modlitby za mír v Assisi ukázal na sv. Františka jako patrona dialogu, a zvláště dialogu s islámem. Tento světec ve své řeholi (ještě neschválené) – Regola non bollata – ukazuje bratřím dva způsoby, jak žít mezi muslimy: „Zaprvé, ať nediskutují a nehádají se, ale ať se podřídí každému lidskému tvoru z důvodů božských a vyznají, že jsou křesťané. A zadruhé, když uvidí, že se to líbí Pánu, ať hlásají slovo Boží.“[17] Naše naděje a doteď i naše zkušenost z každodenní praxe zdvořilé a uctivé pohostinnosti je, že otevřenost k bližnímu – která má v inkulturaci svůj rozměr víry a v dialogu svůj přirozený prostor, jak se vyjádřit – a evangelizace, která by více odpovídala pokoře a mírnosti božského učitele, se jednou spojí v jednu jedinou činnost.

Muslimové se díky své víře v proroctví Araba Muhammada považují za potomky Izmaele a dědice požehnání, které on obdržel na přímluvu svatého praotce Abraháma. Už sv. Jan Damašský je nazývá izmaelity a hagarény. A ještě: „Nazývají je Saracény, tedy svlečené Sárou podle toho, jak řekla Hagar andělovi: Sára mě vyhnala úplně bez ničeho.“[18] Kardinál Carlo Maria Martini nás jako biskup všeobecné církve učí: „Vyprávění, které jsme slyšeli, vzaté z nejstarší knihy Písma, z knihy Genesis (21. kapitoly), k nám mluví o synovi Abraháma, který nebyl praotcem hebrejského lidu, tak jako jím pak byl Izák, ale kterému jsou i tak vyhrazena jistá Boží požehnání. ‚Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem,‘ slíbil Bůh Abrahámovi (v. 13). A nakonec vyprávění říká: ‚A Bůh byl s chlapcem.‘ (v. 20) Skutečné osudy Izmaela a jeho synů zůstávají v dějinách 2. a 1. tisíciletí před Kristem nejasné, ale je zřejmé, že tento biblický odkaz směřuje k některým beduínským kmenům žijícím na Arabském poloostrově. Z těchto kmenů se pak měl o mnoho staletí později narodit Muhammad, prorok islámu. Dnes, v okamžiku, kdy má arabský svět neobyčejně velký význam na mezinárodní scéně a zčásti také v naší zemi, nemůžeme zapomenout na toto prastaré požehnání, které ukazuje otcovskou prozřetelnost Boží vůči všem svým dětem.“[19] Kardinál Kasper ve stejné perspektivě smíření připomíná: „Ostatně ani Hagar, ani Izmael nebyli nikdy Bohem zapuzeni, když z nich udělal ‚velký národ‘.“[20]

Náš mnišský život v muslimském světě je nutné žít v prorocké a eschatologické dimenzi s vyhlídkou na uskutečnění slibu Abrahámovi, o kterém Panna Maria v Magnificat zpívá již jako o uskutečněném. Kniha Genesis spatřuje toto eschatologické usmíření v přítomnosti jak Izáka, tak Izmaela u hrobu patriarchy (srov. Gn 25,9). A právě v této závěrečné perspektivě jak lidí, tak světa chápeme důvěryplné přání papeže Řehoře VII. sultánovi al-Násirovi v roce 1076: „Modlíme se srdcem i slovy, aby tě po dlouhém životě zde dole sám Bůh přijal v blažené lůno svatého praotce Abraháma.“[21]

Komunita al-Chalíl věnuje velkou pozornost pastorálním listům katolických patriarchů na Východě a také dalším dokumentům katolické hierarchie, zároveň však i pastýřům ostatních křesťanských církví v muslimských zemích. Tyto texty, jako například list katolických patriarchů z roku 1992, Křesťanská přítomnost v Orientě,[22] a z roku 1994 Společně před Bohem pro dobro osoby a společnosti,[23] jsou často tématem mnišských katechezí a živí naši modlitbu i činnost.

Na závěr je vhodné obrátit se k Marii, které svěřujeme své povolání, a to slovy papeže Jana Pavla II., která pronesl v mešitě v Damašku: „Na cestě života směrem k nebeskému cíli křesťané cítí blízkost Marie, Ježíšovy Matky; a také islám uctívá Marii a zdraví ji jako ‚vyvolenou mezi všemi ženami světa‘ (Korán 3,42). Nazaretská panna, Paní ze Sajdnáji, nás naučila, že Bůh chrání pokorné a ‚rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně‘ (Lk 1,51). Kéž se mohou srdce křesťanů a muslimů obracet jedni k druhým v duchu bratrství a přátelství, aby nám Všemohoucí požehnal pokojem, který může dát pouze nebe! Jedinému milosrdnému Bohu buď chvála a sláva navěky. Amen.“

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, 2006.

Úvodní studie, představení dokumentu a poznámkový aparát k překladu Lukáš Nosek, překlad dokumentu z italské edice Jan Pitřinec.

 

POZNÁMKY:
[1] Srov. Faustino Teixeira: Cercatori Cristiani in Dialogo con L’Islam. Villa Verucchio, Pazzini Stampatore Editore SRL 2015, s. 121–139; Guyonne Montjou: Mar Musa. Un monastero, un uomo, un deserto. Milano, Paoline 2008; Paolo Dall’Oglio: Amoureux de l’Islam, croyant en Jésus. Ivry-sur-Seine, Les Éditions de l’Atelier 2009; týž: Oser L’Oecuménisme (Intervention à l’occasion du Colloque à Paris, le 16 et le 17 novembre 2007, „Quel Avenir pour les Chrétiens d’Orient?“), http://www.deirmarmusa.org/fr/node/86; týž: La sete di Ismaele. Siria, diario monastico islamo-cristiano. Gabrielli Editori 2011; týž: Collera e luce. Un prete nella rivoluzione siriana, Bologna, EMI 2013; viz také www.paolodalloglio.net.

[2]      Srov. Vincenzo Poggi – Philippe Luisier – Camile Hechaime – Samir Khalil Samir: L’Université Saint-Joseph et l’Orientalisme. Beyrouth, CEDRAC 2008.

[3]    Srov. Giuseppe Rizzardi: L. Massignon (1883–1962). Un profilo dell’orientalista cattolico. Milano, Glossa 1996; Maurice Borrmans: Cristiani e Musulmani. Quattro precursori di un dialogo possibile (Massignon – Abd el-Jalil – Gardet – Anawati). Roma, Urbaniana University Press 2008, s. 15–50.

[4]    K podrobnějšímu představení komunity al-Chalíl viz Églantine Gabaix-Hailé: „Introduzione“. IN: Paolo Dall’Oglio: Innamorato dell’Islam credente in Gesù. Milano, Jaca Book 2011, s. 1–13.

[5]    Srov. týž: Un’interpretazione della posizione antitrinitaria del Corano, attraverso lo studio di Corano IV 171 (nepublikovaná magisterská práce na Istituto Universitario Orientale di Napoli). Napoli 1984.

[6]    Srov. týž: Speranza nell’Islâm. Interpretazione della prospettiva escatologica di Corano XVIII. Genova, Marietti 1991.

[7]      Srov. http://www.deirmarmusa.org.

[8]    Podobně jako ve Starém zákoně (srov. Iz 41,8), je i v Koránu termínem al-chalíl Alláh (přítel Boží) označen Abrahám, viz Súra 4,125: „Kdo lepší má náboženství než ten, jenž odevzdal se do vůle Boží, koná dobré skutky a následuje víru Abrahama, jenž byl hanífem? A učinil Bůh Abrahama Svým přítelem.“ Korán. Z arabského originálu Al Qur’án podle různých vydání přeložil, předmluvou, komentářem a rejstříkem opatřil Ivan Hrbek. Praha, Academia 2000, s. 536 (viz také poznámka k verši na s. 756). al-Chalíl není ovšem jen slavný přídomek Abraháma, ale i název města Hebron, který je tradičně spojen s Abrahámovým působením.

[9]    „Nella nostra prospettiva soteriologica bisognerà esplicitare il fatto che Dio salva tutti in Gesù, e dire come, Gesù, possa essere la condizione di accadimento della fede, anche quella di coloro che non lo conoscano o non lo possano riconoscere.“ Dall’Oglio: Speranza nell’Islâm…, s. 342.

[10]  „Quindi riteniamo che l’espressione famosa del p. Rahner sui «cristiani anonimi» non vada accantonata facilmente, ma che vada portata, particolarmente nel caso dell’Islâm, alle sue estreme conseguenze. Non è possibile concepire tale espressione solo come quella che giustificata l’accesibilità allo stato di grazia e dunque alla salvezza anche per i non battezzati che diano il loro assenso di fede a Dio pur nell’ignoranza del Vangelo o nella soggettiva ma reale incapacità ad intenderlo pienamente e ad aderirvi.“ Tamtéž, s. 342.

[11]  Srov. týž: Amoureux de l’Islam, croyant en Jésus

[12]  Srov. týž: Collera e luce. Un prete nella rivoluzione siriana. Bologna, EMI 2013, s. 15–25.

[13]  Srov. Miloš Mendel: Arabské jaro. Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém Východě. Praha, Academia 2015, s. 241–266.

[14] Srov. [Mnišská komunita al-Chalíl]: „Nota Esplicativa sulla vocazione particolare della comunità monastica nel mondo musulmano“. IN: Paolo Dall’Oglio: Innamorato dell’Islam credente in Gesù. Milano, Jaca Book 2011, s. 191–197.

[15]  V italské edici špatně uvedený odkaz: 13; má být 31.

[16] Srov. Pontificio Consiglio per il Dialogo Interreligioso e la Congregazione per l’Evangelizzazione dei Popoli: Dialogo e Annuncio. Il quadro per sviluppare le relazioni tra i cristiani e i membri delle altre tradizioni religiose, dokument ze dne 19. května 1991, čl. 26.

[17] V italské edici neuvedeno číslo článku; má být čl. 43; viz „Nepotvrzená řehole (1221)“. IN: C. V. Pospíšil (ed.): Františkánské prameny I. Olomouc, Matice Cyrilometodějská 2001, s. 18.

[18] V italské edici uvedeno: „Giovanni Damasceno, La centesima eresia: l’Islam, cit., pp. 33–34“; viz Giovanni Damasceno: La centesima eresia. Milano, Centro Ambrosiano 1997, s. 34.

[19] V italské edici uvedeno: „C. M. Martini, Noi e l’Islam, cit., pp. 11–12“; viz Carlo Maria Martini: Noi e l’Islam – dall’accoglienza al dialogo (discorso di S. Em. Card. Carlo Maria Martini alla Chiesa ed alla Città di Milano, nella vigilia della festa di sant’Ambrogio, il 6 dicembre 1990), dostupné: http://www.chiesadimilano.it/polopoly_fs/1.43026.1309792288!/menu/standard/file/noelislam.pdf .

[20] Srov. Commissione per o rapporti religiosi con l’ebraismo. IV giornata Europea della Cultura Ebraica, Riflessioni del Card. Walter Kasper: „Antisemitismo una piaga da guarire“. IN: L’Osservatore Romano, 7 settembre 2003; dostupné na: http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/relations-jews-docs/rc_pc_chrstuni_doc_20030908_kasper-antisemitismo_it.html .

[21] Pontificio Consiglio per il Dialogo Interreligioso: Riconoscere i legami spirituali che ci uniscono; 16 anni di dialogo islamo-cristiano. Città del Vaticano 1994, čl. 4.

[22] Srov. Pastorační list katolických patriarchů (originál v arabštině): al-Chudúr al-masíhí fí al-šarq. al-Šaháda wa al-Risála. al-Qáhira 1992; italský překlad: La presenza cristiana in Oriente. Testimonianza e missione. Lettera pastorale dei patriarchi cattolici d’Oriente – 1992. Milano, Centro Ambrosiano 1997.

[23] Pastorační list katolických patriarchů (originál v arabštině): Ma’á Amáma Alláh fí sabíl al-insán wa al-mudžtama’. Al-Ajšu al-muštarrik bajna al-muslimín wa al-masíchíjín fí al-’álam al-’arabí. Bkerké 1994; italský překlad „Consiglio dei Patriarchi Cattolici d’Oriente, Messaggio conclusivo del I Simposio Bkerké, Libano, 19–24 agosto 1991: Chiese arabe, Chiese vive“. IN: Il Regno 19, XXXVI, 670, 1. 11. 1991, s. 590–593.