(Prokop Siostrzonek OSB, Ludmila Böhmová, Ladislav Heryán SDB, Monika Radovanská, Olga Navrátilová, Martin C. Putna, Denisa Červenková CSTF)
Jak číst Písmo, jak se naučit mu rozumět, jak s ním a z něho žít? Požádali jsme několik osobností, které Bibli často otevírají, ať už z ní předčítají druhým lidem, nebo si v ní čtou samy, aby se s námi podělily o svoje zkušenosti s Božím slovem.
Prokop Siostrzonek OSB
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Osvědčila se mi v životě rada sv. Jeronýma: „Otevírat Knihu Slova a číst ji, to je jako rozpínat plachtu na vanutí Ducha Svatého, aniž víme, k jakému břehu plujeme.“ Považoval jsem vždy za důležité si k Božímu slovu přečíst různé výklady, komentáře, ale přesto je pro mě velmi důležité nechat se skutečně vystavit vanutí Božího Ducha. Kolikrát mě důvěrně známý text zavanul nečekaně opravdu k „novým břehům“ a dal mi nové osvěžení, nové povzbuzení, nový pohled.
Podle sv. Efréma se pak raduji z nasycení a nermoutím se, že hojnost slova přesahuje mé touhy. Kdo touží, ten pije s radostí a nermoutí se, že nedokáže vypít pramen.
Děkuji tedy za to, co jsem obdržel, a nermoutím se kvůli hojnosti toho, co zbývá. To, co jsem obdržel a vzal, je již mým vlastnictvím a to, co zbývá, rovněž na mě čeká. To, co jsem nemohl z důvodu slabosti obdržet ihned, obdržím později, vytrvám-li. Není dobré chtít najednou unáhleně porozumět tomu, co se takovým způsobem pochopit nedá. Jako mnich se snažím takto čerpat z rad Otců církve, kteří s Božím slovem měli bohaté zkušenosti.
V čem podle vás dnes spočívá největší nepochopení Bible?
Výstižně to vyjádřil ve 14. století dominikánský teolog Jan Tauler: „Bůh nás stále navštěvuje, ale většinou nejsme doma.“ Dnešnímu člověku chybí mnohdy schopnost vnitřního ztišení a vnímání tajemství. Lidé chtějí především vidět a hmatat. Na tom je postavena reklama: když něco vidím, už to potřebuji… Ale Boží slovo se musí slyšet – hlavně srdcem. A srdce slyší v tichu.
V tomto čísle Salve se ptáme, jak rozumět Písmu. Myslíte si, že nám slova Písma mohou také pomoci rozumět světu kolem nás?
Svatý Bernard napsal: „Že mě navštívilo Slovo, poznám podle toho, že trochu lépe jednám v životě.“ V tom vidím význam Božího slova pro naše místo v tomto světě. Vnímám, že slovo Boží musí být „slyšet“ v mých činech. A že takovým způsobem odpovídám nejlépe světu kolem sebe.
Ludmila Böhmová
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Mám jeden oblíbený biblický příběh, který mě už před mnoha roky „okouzlil“, byť je spíše smutný. Umím ho prakticky nazpaměť. Když nastane ta (spíše vzácná) chvíle „ticha a Písma v ruce“ a nemám důvod použít nějaký konkrétní text, jdu rovnou k tomuto příběhu. Překvapuje mě, jak ke mně celé roky zas a zas nově promlouvá, v časech veselých i neveselých.
Do jaké míry vám k setkání s Bohem v Písmu pomáhají výklady osob k tomu určených (kázání, katecheze apod.)? Co vás v nich oslovuje a co vám případně naopak chybí?
Moudré a inteligentní výklady ráda vyhledávám, autory si ale dobře vybírám. Covidová doba s mnoha online promluvami poskytla naštěstí velmi pestrou nabídku. Od duchovních mě oslovují ty promluvy, z nichž dýchá vzdělání, laskavost s pokorou a duchovní zralost. A také lidská zralost, včetně povědomí o praktickém životě, se kterým jsou konfrontováni laici. Neoslovují mě ty promluvy, jež se točí jen v kruhu témat z našeho českého katolického „rybníka“ a nereflektují témata, která hýbou globálním světem, jako jsou třeba bolesti rozvojových zemí, trápení uprchlíků nebo výzvy papeže Františka např. o synodalitě.
Máte zkušenosti s domácí bohoslužbou z doby, kdy kvůli pandemii nebylo možné navštěvovat veřejné mše. Jakou roli hrála při vašich bohoslužbách Bible a jak jste s ní zacházeli? Odnesli jste si z toho něco, k čemu by bylo možné se v budoucnu vracet?
Zkušenost s domácími bohoslužbami nás až zaskočila svou dojemnou intenzitou. Nabídla nám nečekanou příležitost pracovat s biblickými texty v rodinném společenství, jakkoli jsme se na to v tu chvíli necítili dost vzdělaní a připravení. Ač byli účastníci domácích bohoslužeb malé děti, dospívající, dospělí, pokřtění i nepokřtění, občas i „nekostelní“, dala se udržet určitá míra náročnosti a neklouzat (kvůli dětem) k infantilitě. Střídali jsme se v přípravě a moderování rodinných nedělních bohoslužeb, promluvy k evangeliím měli muži, ženy, manželské páry, a dokonce (dobrovolně!) tu a tam i dospívající. Inspirující byla rada Ladislava Heryána – hledat, co je hlavní myšlenkou čteného biblického textu, čemu jsem v něm nerozuměla a kdo (nebo co) a čím mě osobně oslovil, zaujal. Orientovat se v Bibli se nově učily i děti, např. když se pustily do zorganizování křížové cesty v přírodě (v době zavřených kostelů). Objevili jsme, že v domácích bohoslužbách je prostor pro spontánnost, humor, originální nápady, což jim dávalo živost, šťávu a opravdovost. Rodinné bohoslužby se nám natolik zalíbily, že se k nim čas od času vracíme i v době postcovidové, byť se musíme vzdát přítomnosti kněze, a tím přijímání eucharistie.
Ladislav Heryán SDB
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Záleží na kontextu, ve kterém Písmo do ruky beru. Je-li tomu ráno, což mám nejraději, jakožto katolickému knězi a řeholníkovi to u mne patří především breviáři. Dám si nejprve kávu a pomalu se probouzím do bdělého stavu, při jejím popíjení si něco čtu, třeba i Respekt nebo něco z internetu. Pak pomalu zpaměti latinsky odříkávám text před modlitbou breviáře „Aperi, Domine“ a tzv. Invitatorium, tedy Žalm 94. Snažím se při tom vžít do Boží Přítomnosti, stát se „jedno“ se vším, co mne obklopuje. Pak se velice pomalu modlím žalmy tzv. Officia lectionis („Modlitba se čtením“). Občas mne v nich něco osloví natolik, že u toho zůstanu a třeba se již dál formálně nemodlím, ale jen v osobní modlitbě či mlčení rozvíjím situaci či stav, do kterého mne slova žalmu přivedla, případně si i něco poznamenám písemně.
Když skončím s touto modlitbou, otevřu si evangelium na příslušný den. Není to nutně denně, je to vždy závislé od toho, jak probíhala předchozí modlitba. Evangelium čtu velmi pomalu a snažím se vnímat, co mi daný text osobně říká a co je v něm pro mne nového, případně jak oslovuje dnešní dobu. Jindy mne zaujme spíše intelektuálně, začnu spontánně řešit něco nezvyklého, předtím netušeného či neviděného, a to pak jdu třeba i do řeckého originálu. Evangelium mne zpravidla vždy nějak obohatí a je pro mne prostředkem budování mého vztahu k Ježíši Kristu.
Občas beru Písmo do ruky jenom tak, pro útěchu nebo potěšení, protože ho většinou nosím s sebou.
O Písmu i učím ve škole, medituji ho s katechumeny nebo nad ním přemýšlím s vězni ve věznici, ale to jsou trochu jiné kapitoly.
Co byste doporučil člověku, který není křesťan ani se neoznačuje za „věřícího“, ale chce se nechat inspirovat Biblí? A před čím byste ho případně varoval?
Bible je kniha, která vznikla ve starověku a ve zcela jiné kultuře, proto je dosti obtížné jí porozumět prostou četbou (což si ostatně neuvědomují ani lidé tzv. „věřící“). Každému bych tedy vedle četby Bible doporučil i četbu nějakých úvodů do biblické literatury. Četba Bible samotná má sice jakousi posvátnou auru i pro člověka stojícího mimo křesťanství či židovství, ale ze zkušenosti se svými i dospělými studenty na VOŠ Jabok vím, že je to četba vždy obtížná.
Působíte mimo jiné jako školní kaplan a vychovatel v domově mládeže. Oslovuje mladé lidi Bible? Které knihy, osoby nebo motivy u nich nejvíce rezonují?
Pokud jde o aktivně žijící mladé křesťany, pro ty je Bible zpravidla něčím posvátným, mají ji různě podtrhanou a oslovuje je cokoli. Ostatním je nesrozumitelná a moc se o ni nezajímají.
Monika Radovanská
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Možná to bude znít legračně, ale začínám tím, že svou Bibli nějakou dobu prostě jen tak nějak láskyplně držím v rukách. Mám takovou jednu oblíbenou, moje miminko s vlastnoručně vyrobenými záložkami. Je už chudinka celá ošmatlaná, sem tam pocintaná od kávy, na hodně místech popsaná. Zalezu si s ní někam do klidného kouta a během tohoto mazlivého úvodního rituálu spojeného s modlitbou se bezpečně zklidním. Někdy se ale stává, že jsem unavená natolik, že se mi oči zavírají. To potom sáhnu po audio nahrávkách, lehnu si pod peřinu, zhasnu, zavřu oči a poslouchám. Ve chvíli, kdy mne něco osloví, natáhnu ruku, vypnu přehrávač a s tím daným textem usínám. Pro čas maximální únavy mám připraveného milovaného Joba.
Jaký ze způsobů výkladu Písma, se kterými jste se setkala na půdě církve (během kázání, katechezí, duchovních cvičení apod.), vás nejvíce oslovuje?
Velmi záleží na okolnostech. Někdy jsou chvíle, kdy to jde jedním uchem tam a druhým zase velmi rychle ven, ale pak jsou ty krásné a vzácné okamžiky, kdy Boží slovo zasáhne správné místo a je potom úplně jedno, zda se to stane na mši, exerciciích nebo jinde. Je to ta chvíle, kdy je člověk schopen vnímat a přijímat slova Písma s otevřeným srdcem, chvíle „otevřených dveří“.
Máte někdy příležitost bavit se s druhými lidmi o Bibli? Je (nebo bylo by) pro vás těžké bavit se o tom, co pro vás biblické výroky znamenají?
Mám štěstí na přátele, kolegy v práci, spolužáky, rodinu. Možností je hodně a je to fajn. Někdy spíš přemýšlím nad tím, co bych udělala, jak bych se zachovala, kdyby tomu tak nebylo, kdybych někde narazila.
Olga Navrátilová
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Záleží na tom, za jakým účelem Písmo do ruky beru. Od dob své přípravy ke křtu v rané dospělosti jsem si zvykla číst Písmo každý večer před spaním. Dlouho jsem kontinuálně četla jednotlivé biblické knihy, poslední dobou si spíše nahodile vybírám. Nemohu říci, že ke mně Písmo vždy promluví. Někdy je to dáno mojí únavou či roztržitostí, někdy ale také typem textu: Nečekám ani, že ke mně budou přímo promlouvat starozákonní rituální předpisy, zdlouhavé popisy chrámu či líčení krvavých palácových pučů na izraelském dvoře. Pak jsou ale texty, které v různých obdobích mého života ožívají a v určité situaci mě osloví. Některé si pak už nesu životem trvale.
Jiná situace je, když musím na určitý biblický text kázat. Tehdy se vedle pokusu o alespoň nějakou exegezi příslušné perikopy, jak mě ji učili na teologické fakultě, velmi usilovně a s velkou bázní a třesením modlím, aby Bůh dovolil textu promluvit nejen ke mně, ale – a to mě vždy děsí – mým prostřednictvím i k druhým.
Jak obtížné je pro člověka porozumět biblickému poselství? Co byste v takovém případě doporučila a před čím případně varovala?
Záleží na typu textu. Jsou texty, které mluví docela bezprostředně. Pro mě se takovým textem v době, kdy jsem k Bibli přistoupila poprvé a naprosto nepoučena, stala píseň lásky z 1Kor 13. Pak je ale spousta textů, které jsou srozumitelné obtížně, protože se na nich mnohem více odráží, že vznikly v jiné době a jiné kultuře. Rozhodně bych doporučila používat při četbě různé pomůcky. I v češtině se najde kvalitní literatura, která není určena primárně odborníkům. Také bych doporučila přistupovat k Písmu s tím, že se jedná o mnohohlas, při němž se jednotlivé hlasy doplňují a někdy spolu i polemizují. A také že neexistuje jediný správný výklad jednotlivých textů.
Potřebuje člověk společenství církve, aby rozuměl Písmu? Je v tomto ohledu něco, co mu mohou zprostředkovat jenom druzí lidé?
Jistěže potřebuje. Společenství církve pronáší Písmo staletími, bez něj by bylo dávno zapomenutou sbírkou mrtvých a zpravidla nesrozumitelných textů. Duch Svatý, jehož prostřednictvím se nám jedině z textu Písma může stát Boží slovo, je přítomný nejen v nitru člověka, ale vždy také ve společenství. Bez druhých se člověk nenaučí ani mluvit, natož naslouchat Písmu.
Martin C. Putna
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Žel, až příliš často musím brát Písmo do ruky „jen“ pracovně, tedy když něco hledám pro přednášku, text či kázání, takže musím zapojovat spíš toho racionálního učence v sobě a odpojovat člověka, který touží býti osloven. Na to oslovení mám jiný modus, totiž pravidelné ranní čtení. Ráno za ránem si čtu pomalu z jedné biblické knihy, třeba jen jeden žalm nebo kapitolu z proroka, zato několikrát, čekaje, co mě trkne či bodne či utěší. A vždycky něco přijde.
Jakým způsobem nám krásná literatura může pomáhat rozumět Bibli?
Tady se mi v duchu vybaví starý Johann Gottfried Herder, an stojí bronzový před městským kostelem ve Výmaru. Ten jako jeden z prvních pojal Písmo v kontextu literatury starého Orientu, a tím otevřel úplně nový směr chápání: Písmo je unikátní, a současně univerzální. Že má Píseň písní vzory a paralely v Egyptě nebo pak v arabské a perské milostné poezii, to není důkaz „proti Písmu“, nýbrž pro Písmo. Že se žalm U řek babylonských podobá lkání Odyssea sedícího nad mořem na ostrově nymfy Kalypsó, to je důvod číst znovu a hlouběji žalm U řek babylonských.
Co byste doporučil těm, kteří se sami chtějí setkat s Bohem skrze jeho slovo? Je něco, před čím byste je varoval?
Na jedné straně před vytrháváním výroků z kontextu. To už v dějinách příliš často zabíjelo, doslova i duchovně. Na druhé straně před braním Písma jenom jako historického dokumentu, bez schopnosti mluvit tady a teď, přímo ke mně, v mé radosti neb ouzkosti.
Denisa Červenková CSTF
Když vezmete do ruky Písmo, čím začínáte? Jak mu dovolíte k vám promluvit?
Přátelé jezuité mě naučili, že pokud chci, aby se Písmo stalo pro můj duchovní život živým Božím slovem, než ho vezmu do ruky, mám se na to vnitřně připravit. Příprava pro mě znamená, že se rozhodnu věnovat čas modlitbě s Písmem a vytvořím k tomu podmínky: někam si zalezu, posadím se a nejdřív se trochu zklidním. Zformuluji si, co vlastně chci. Obvykle chci prostě prohloubit vztah s Bohem, líp ho poznat a víc ho milovat a tak to taky Bohu řeknu. Chvíli sedím a vnímám, s čím ještě do modlitby zrovna přicházím, často je to řada myšlenek, pocitů a vjemů, které nesouvisejí s tím hlavním záměrem. To je v pořádku, i všecko tohle svěřuji Bohu, abych v modlitbě mohla být cele přítomná, taková, jaká jsem. Vytváří se tím v nitru větší prostor pro slyšení Slova, protože se nemusím přetahovat s vlastním životem: všecky ty moje starosti tady a teď taky smí naslouchat Bohu. Když pak vezmu do ruky biblický text, většinou z liturgie toho dne, zastavím se tam, kde to nějak jiskří, a s tím místem zůstávám a vnímám, co se mi tam dává.
Máte bohaté zkušenosti s doprovázením lidí při duchovních cvičeních. Někdy se mluví o tom, že pro dnešního člověka je obtížné meditovat slovo, text. Máte takovou zkušenost? Proč tomu tak je?
Znám léta frustrující námahy, kdy jsem měla dojem, že Boží slovo mě buď kárá a upozorňuje na to, co „nedělám“, nebo kdy jsem věděla, že to, co mě při četbě napadá, je nějak vydřené a sice teologicky správné, ale suchopárné, a ne úplně živé. Proto si moc cením toho, že to v posledních letech tak není, naopak, všecko v Písmu živě mluví o Bohu a vůbec konečně zažívám, že Písmo je víc výpověď o něm než o mých nedostatcích.
Co byste doporučila člověku, pro kterého je rozjímání Písma obtížné, ale přesto by se mu rád naučil?
Mně osobně moc pomohla lectio divina, tak, jak s ní pracujeme na ignaciánských exerciciích. Tedy ne přednášky o tom, co ta která pasáž chce objektivně říct (to k tomu patří, ale mimo modlitbu, nejsem proti studiu Písma, sama za jeden z nejcennějších darů pro vlastní duchovní život považuju to, že jsem dostala možnost vystudovat teologii). V exerciciích děláme opakovanou a prohlubující se zkušenost s tím, že modlitba s Písmem je přirozeně dialogická. A exercicie mi daly možnost vyzkoušet a osvojit si tenhle tisíciletý nástroj, kterým je lectio, a zažít, že je opravdu možné, aby se Písmo stávalo živým Slovem pro lidský život, a že je to Slovo, které je opravdu působivé: dává mi růst v důvěře v Boha a stále více si cenit Božího díla a žasnout nad jeho láskou v Ježíši Kristu.
Prokop Siostrzonek OSB (* 1957) je římskokatolický duchovní, benediktinský mnich a arciopat břevnovského kláštera.
Ludmila Böhmová (* 1955) je spoluzakladatelka obecně prospěšné společnosti SIRIRI, která se ve Středoafrické republice věnuje podpoře vzdělávání, zdravotnictví a zemědělství. Je matkou šesti dětí a babičkou 21 vnoučat.
Ladislav Heryán SDB (* 1960) je římskokatolický kněz, salesián, zpěvák, pedagog a filozof.
Monika Radovanská (* 1984) je doktorandka KTF, pedagožka, matka pěti dětí.
Olga Navrátilová (* 1980) je učitelka filozofie na Evangelické teologické fakultě UK a výpomocná kazatelka Českobratrské církve evangelické.
Martin C. Putna (* 1968) je literární historik a příležitostný kazatel.
Denisa Červenková CSTF (* 1972) je členka řeholního společenství Sester karmelitek sv. Terezie, pedagožka a pastorační asistentka.