Vážení čtenáři,
v souvislosti s koronavirovou krizí, která velké části křesťanů znemožnila fyzickou přítomnost na mši svaté a přiměla je hledat buď jiné formy účasti na ní, nebo jiné formy bohoslužebného konání, se nově a velmi živě otevřela otázka, co je vlastně bohoslužba. V těchto debatách byla mše svatá překvapivě často redukována na proměňování a přijímání, zatímco naslouchání Božímu slovu, které tvoří její neméně podstatnou součást, zůstávalo zcela opomenuto. Podobně když zazní informace, že kvůli nepřítomnosti kněze bude „bohoslužba slova“, katolické publikum obvykle ohrne nos s tím, že se přece jedná „jen“ o bohoslužbu slova. Při ní však nejde o mluvení, nýbrž o Slovo, které se dává každý den.
Tímto číslem bychom proto rádi připomněli, jakou roli hraje v křesťanském životě naslouchání Božímu slovu, tedy čtení Písma a ochota zaslechnout v něm hlas Boží. Sloveso „číst“ v názvu tohoto čísla je třeba vnímat jako pandán slova „Písmo“ jakožto obecného označení Bible a chápat je právě tak obecně: jde o to, umět „přečíst“ Písmo svaté jako něco, co promlouvá k nám a ke mně. Pak už příliš nezáleží na tom, dojde-li k takovému přečtení při osobní modlitbě nad Biblí, při naslouchání biblickému slovu v rámci liturgie nebo třeba tehdy, když mi některá mnohokrát slyšená slova vytanou na mysli a dostanou pro mne náhle nový význam.
Setkání s Biblí zajisté nemůže být zcela nezprostředkované: jak víme již z Nového zákona, schopnost porozumět Písmu a číst ho ve světle víry není samozřejmá a člověk do ní musí být uveden. Křesťanské čtení Bible by také nemělo opomíjet bohatou exegetickou tradici církve – i o ní bude ostatně v tomto čísle řeč. A přece je dobré nezapomínat, že všechny výklady, zasazování do správného kontextu, vysvětlování a aktualizace mají nakonec sloužit našemu přečtení Božího slova. To je jedinečná událost: osobní setkání Boha s konkrétním člověkem, který je v něm nezastupitelný. Někdo nás na ně může připravit, ukázat nám cestu a otevřít dveře, ale na setkání samo se musíme dostavit osobně.
Jak je z dosud řečeného jistě patrné, tématem tohoto čísla Salve není biblická exegeze obecně, nýbrž pouze určitý její výsek, který souvisí s duchovním životem věřících. Abychom vnesli trochu světla do toho, o jaký přístup k Bibli nám jde a jak se vztahuje k jiným způsobům zacházení s inspirovaným textem, otevíráme toto číslo krátkým pojednáním starozákonního biblisty a evangelického kazatele Petra Slámy. V něm jsou popsány tři druhy čtení posvátného textu: filologické, teologické a spirituální. Autor však jedním dechem poukazuje také na nesoběstačnost každého z těchto tří přístupů a jejich nutnou komplementaritu. Zvláštním způsobem tak vytváří evangelický kontrapunkt ke stále ještě recentním dokumentům Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi, encyklice Verbum Domini Benedikta XVI. i živému přístupu k Božímu slovu reprezentovanému papežem Františkem.
Vztahu mezi různými způsoby zacházení s Biblí se týká také následující text, jímž je dialog mezi filozofem Jeanem-Louisem Chrétienem a biblistou Patrickem Faurem. Jejich dvě zamyšlení na téma, co znamená číst dnes Bibli, byla pronesena v chrámu Matky Boží v Paříži v roce 2005. Jean-Louis Chrétiene se za pomoci několika biblických textů zastavuje především u otázky, co je oním dnes, kdy máme uslyšet Boží hlas. V reakci na něj poukazuje otec Patrick Faure na roli výkladové tradice, jejíž součástí se každé nové čtení Bible stává.
Duchovní četba Bible byla bohatě rozvinuta již v prvních staletích křesťanství. Antické exegezi, zejména té, která bývá označována za alegorickou, jsou v tomto čísle věnovány hned čtyři texty. Nechceme tím říci, že by se veškerá touha porozumět Bibli dala vyřešit návratem k patristickým vzorům, domníváme se však, že interpretační postupy vypracované v raném období křesťanských dějin mohou být inspirací i dnes. Ostatně pokud jde o antické dědictví, nemusí být chybou ani nápodoba, je-li hodna svého vzoru. Toho však není tak snadné dosáhnout.
Právě dnešní doba snad může mít pro patristickou exegezi větší pochopení, než by se biblistům minulého století mohlo zdát. To se alespoň snaží ve svém článku ukázat francouzský teolog Yves-Marie Blanchard. Jakkoli jsme si možná zvykli považovat za základní exegetický přístup k Bibli historicko-kritickou metodu, nestálo by za to, docenit také některé rysy patristické exegeze, jako je vědomí synchronicity Bible, specifického vztahu mezi Starým a Novým zákonem nebo nevyčerpatelné mnohosti významů, které můžeme v Písmu odhalovat?
Do historického kontextu vsazuje alegorickou exegezi článek Jiřího Pavlíka. Spor mezi takzvanou alexandrijskou a antiochijskou exegetickou tradicí se mu stává příležitostí k obecnějšímu zamyšlení nad různými možnostmi, jak se vyrovnat s nepřijatelnými pasážemi biblických textů. Autor připomíná, jakým způsobem byla alegorická metoda kritizována již v antice, a upozorňuje na zodpovědnost, kterou na sebe bere každý, kdo vykládá biblické texty. I tato kapitola z dějin exegeze může naznačit, že Božímu slovu není dovoleno cokoli vnucovat nebo se do něj snažit vtisknout vlastní otisk: při výkladu Písma se jedná o ex-egezi, nikoli eis-egezi.
Sama jsem se v článku „Inspirativní rysy starověké alegorie“ věnovala některým prvkům alegorického přístupu k Bibli, které nám na první pohled nemusejí být zcela srozumitelné a lze je také snadno dezinterpretovat. Týká se to například vztahu mezi tzv. tělem a duchem Písma, ale též postoje křesťanů k cizí filozofii a pochopení Starého zákona jako předobrazu Krista. Tyto rysy jako by byly natolik notoricky známé, že už jsou zcela vyprázdněné. Snad v nich ale detailnější pohled na jejich původní smysl může odhalit něco cenného.
Po třech různých pohledech na patristickou interpretaci přichází čas nechat promluvit samy antické exegety. Za tímto účelem jsme zvolili několik ukázek interpretace jedné z klíčových pasáží Pentateuchu, jíž je přejití Rudého moře během exodu Izraele z egyptského otroctví. Tuto událost reinterpretoval prizmatem křesťanské víry již apoštol Pavel. Právě díky jeho výkladu, který v přechodu Rudého moře vidí obraz křtu, si toto vyvrcholení exodu našlo pevné místo v křesťanské liturgii. Jak je ovšem z vybraných úryvků patrné, křesťanští interpreti se nebáli obohacovat typologické a svátostné pojetí o řadu dalších myšlenek převzatých z různých zdrojů. Žánrová pestrost předložených úryvků ukazuje, jak samozřejmou součástí patristického myšlení alegorická a typologická exegeze byla.
Jak tedy číst Bibli dnes? Vytyčení antického vzoru ještě není odpovědí na tuto otázku. Jakkoli nechceme čtenáře připravit o radost z nacházení vlastního řešení, nabídneme mu ještě pár dalších návrhů, jak o celé problematice přemýšlet. Otázky týkající se přečtení Bible ve vztahu k vlastnímu životu jsme položili několika lidem, kteří se tak či onak s Písmem setkávají. Záměrně jsme volili i některé z těch, kdo se hlásání Božího slova v rámci liturgie účastní spíše z kostelních lavic než od ambonu. Rozmanitost „laických“ i „profesionálních“ přístupů tu chce čtenáře opět upamatovat na respekt vůči Božímu slovu, který lze projevovat tolika způsoby, kolik je čtenářů Bible.
Máme-li se dnes, podobně jako otcové, nechat inspirovat exegetickými postupy užívanými mimo církevní prostředí, pak se spíše než výklady mýtů nabízejí interpretace různých uměleckých děl. Spolu s tím se ovšem vynořuje otázka vztahu Písma a krásné literatury. Máme Bibli číst jako jedno z mnoha starověkých literárních děl? Nebo to vlastně vůbec není literární dílo? Podobné otázky si v rámci tohoto čísla pokládá Petr Beneš, který ve své osobě spojuje kněze, teologa a kazatele na straně jedné a literárního vědce a znalce krásné literatury na straně druhé. Jeho esejisticky laděný příspěvek nabízí řadu pozoruhodných a odvážných vhledů do celé problematiky, ale také názorně ukazuje, jak nesnadné je obě tyto perspektivy kombinovat.
Poslední dva příspěvky se již netýkají přímo interpretace Bible, ale doplňují celé číslo ještě jiným způsobem. První z nich je ukázka moderního duchovního čtení. Simone Weilová (jejíž duchovní autobiografii jsme nabídli v Salve 2/20) zde vykládá několik textů, které nejsou ani biblické, ani nespadají do křesťanských dějin, ve kterých však ona spatřuje výrazné křesťanské motivy. Křesťanskému hledání morálního a duchovního smyslu, snad i kvůli oné dvoutisícileté tradici, kdy se zdánlivě již vyzkoušelo úplně všechno, snadno hrozí banálnost onoho tak často a po právu karikovaného „A jaké z toho plyne ponaučení?“ V tomto kontextu je interpretace Weilové dobrým příkladem, že výklad může být co do obsahu ryze křesťanský, a přece naprosto originální a nečekaný.
Jako jeden z možných interpretačních přístupů vzešlých z moderní filozofie, který by snad mohl být inspirativní také pro křesťany, je na závěr představena fenomenologická interpretace krásné literatury. Petr Šimák vysvětluje nejprve základní prvky tohoto přístupu a načrtává jeho místo v kontextu současné literární kritiky. Následně ukazuje fenomenologický výklad jedné velmi často interpretované a dezinterpretované povídky Ernesta Hemingwaye „Kopce jako bílí sloni“. Interpretace bývá nejpřínosnější pro toho, kdo zná také vykládaný text. Proto je velkou výhodou, že Šimák doprovodil svůj článek vlastním překladem této krátké Hemingwayovy práce. Fenomenologická interpretace může nabídnout jistý korektiv různým duchovním výkladům svou systematickou a vědomě zvolenou skromností: úkolem interpreta je umožnit pozornější a hlubší čtení vykládaného díla, nikoli přehlušit jeho hlas vlastními nápady. Je-li takový postoj vhodný ve vztahu k uměleckým dílům, oč více je potřeba ho zachovat při setkání se slovem Božím?
Doufáme, že předložená zamyšlení nad možnostmi exegeze i její praktické ukázky čtenáře podnítí a nově povzbudí k vlastnímu setkání s Božím slovem. Teprve při něm se totiž všechno, k čemu snad toto číslo Salve bude inspirovat, může patřičně zúročit.
Markéta Dudziková