Editorial 3/2011 – Czesław Miłosz

Vážení čtenáři,

dne 30. června 1911 se na Litvě narodil Czesław Miłosz, zemřel 14. srpna 2004 v Krakově. Už to mi připomíná dvě drahé skutečnosti. Adama Mickiewicze, polského rodáka z Litvy, mého nejoblíbenějšího básníka, který má s Miłoszem společné teologické kořeny v polském romantismu, jak o tom výstižně píše Václav Černý v Pláči koruny české. Krakov je pro mě spojen s kardinálem Wojtylou a mými přáteli dominikány, z nichž už většina odpočívá na varšavském centrálním hřbitově. Právě v Krakově, v bazilice Nejsvětější Trojice otců dominikánů, jsem mohl naslouchat televizní inscenaci Mickiewiczových Dziadů, kterou vysílala BBC. Nezapomenu na modlitbu hlavní postavy básně, na Konrádova slova: „Bože, ty mlčíš a moskal ničí moji zem!“ Pláč několikatisícového shromáždění, které z amplionů naslouchalo tomuto vysílání, se mi vždy vybaví v celé své síle. S Czesławem Miłoszem jsem se seznámil díky polským časopisům (Znak, Więź, Tygodnik Powszechny), pařížské exilové Kultuře, která se ke mně občas dostala, a také díky českému samizdatu. Kde jsou ty časy?! Jsem tedy rád, že je třetí letošní číslo Salve z iniciativy otce Tomasze Dostatniho OP věnováno této výrazné postavě polské a světové literatury, a to nejen proto, že byl rok 2011 vyhlášen polským parlamentem Rokem Czesława Miłosze.
Nejsem odborníkem, abych se věnoval literárnímu rozboru a poetice Miłoszova díla, ale od dob svých studií jsem se s velkým zaujetím seznamoval s rozhodujícím vlivem teologie na díla různých literárních velikánů. Zmiňme jen namátkou Danta, Cervantese, Lopeho de Vegu, Calderona, Williama Shakespeara, Pierra Corneille, F.-R. de Chateaubrianda, Henryka Sienkiewicze, Juliena Greena, Françoisa Mauriaca, Grahama Greenea, Paula Claudela, Julia Zeyera, Jaroslava Durycha, Václava Renče, Jana Zahradníčka… Není ona chudoba a často i plochost současné literární tvorby způsobená nepřítomností teologie v literatuře? A i naopak – není dán většinový nezájem o teologická díla nepřítomností literatury v nich? Opravdu stačí na vyplnění této teologické mezery v současnosti jen psychologie, sexuologie či sociologie?
Pro pochopení teologické stránky Miłoszova díla je velmi užitečná stať Jerzyho Szymika, která nám dává nahlédnout do dílnyTeologického traktátu. Velmi pěkný článek otce Szymika jsem také objevil v časopise Religion und Gesellschaft in Ost und West(9/2011), kde se dočítáme, že hlavním zdrojem inspirace byla pro Czesława Miłosze Kniha knih, o které říká „Celá Bible je hlasem naděje…“ Kristologii Miłosz nazývá středem a klíčem celé křesťanské věrouky. Bible pro něj nebyla jen četbou, ale také vlastní literární prací. O tom svědčí jeho polský překlad pěti svátečních svitků (Megillot) a knihy Jób a Žalmů. Pro čtenáře nebude nezajímavý vztah Czesława Miłosze k církvi a obecně problém církve v jeho životě, což je pro Čecha v historické perspektivě určitě větší problém než pro Poláka. Církev je v pohledu Miłosze lidským nástrojem, čímž je dána její slabost i omezenost. Inkarnace však dává Boží rozměr také církvi, a to naplňuje Czesława Miłosze nadšením. Píše hymnus na církev a na Boží kenosis, která ukazuje na velikost lásky, jež se plně projevuje ponížeností Toho, který se stal člověkem.
Myslím, že tento Miłoszův postřeh je ještě důležitější dnes, kdy se zdá, že lidská slabost má být důvodem k odmítnutí církve a mnohdy má vést přímo k její morální či fyzické likvidaci. Kdo je zde obžalován? Člověk, nebo Bůh? Člověk, který svou slabostí a zbabělostí, spolu se svou lakotou a žádostivostí, pošlapává vše svaté a obrací Boží obraz v sobě v perverzní kýč, v ďábelskou temnotu nicoty? Nebo převáží Ten, který se stává člověkem a rekonstruuje v něm Boží obraz jako trpělivý a laskavý tvůrce? Vždyť člověk je Boží slávou, jak již v době úpadku antické společnosti napsal sv. Irenej.
Milí čtenáři, nahlédněte do nitra muže, básníka, který tušil, co se odehrává v lidské duši.

+ Dominik Duka OP