Norbert Schmidt
Provazochodec
Venku za velkým oknem padá déšť se sněhem. Pod oknem stojí mohutný stůl a na něm rozbaluje Věra Nováková další kupičku skic: „Stejně by mě zajímalo, proč jsem to tehdy kreslila na pauzák… Podívejte na noviny, ve kterých to mám zabalené: Rudé právo, 1973.“
Malířku jsem navštívil, abychom vybrali pár jejích kreseb do aktuálního čísla naší revue. Jsou tu s námi ještě dva Petrové. Jeden Petr je kazatel, který s Věrou připravil rozhovor o Nietzscheho Provazochodci. Druhý Petr je fotograf. Ten si na podlaze vytvořil improvizované studio, kde bleskově dokumentuje skici, které intuitivně vytahujeme z balíku. „Můžeme tuhle?“ – „Ano, všechny, které chcete.“ Když se zapovídáme, zamíří Petr nepozorovaně objektiv i na Věru.
„Tu chvíli si pamatuju, jako by to bylo včera. Vyrazila jsem na kole na výlet a zastavila před kapličkou u silnice. A když jsem se chtěla podívat na její obrázek, zaujalo mě, jak se i s kolem zrcadlím ve skle, které ho chránilo, jak se prolínám s výjevem Krista na Olivetské hoře.“ – „A tohle je Kain a Ábel?“ ptám se. – „Ano, v nekonečných variacích. Normalizace byla hloupá doba… Tady je Pavel Brázda,“ Věra ukazuje na postavu dlouhána zachyceného z profilu. „Nohy se mu už, koukám, utrhly. A tohle je bestie. Tady zlaté tele, člověk proti člověku…“
Po pár dalších listech se Věra obrátí na Petra kazatele: „Variace k Provazochodci. To jsme my lidi. Provazochodec je člověk. Neustále musí balancovat, aby se nezřítil.“ Petr bere do ruky jednu z kreseb: „Tenhle Provazochodec vypadá jako Kristus.“ Věra: „No jo no,“ směje se a ukazuje na další pauzák: „Tady máte lásku až za hrob. Dva polorozpadlé náhrobky, které se o sebe opírají.“
Ptám se, zda se legendární bytové semináře o Nietzscheho Zarathustrovi konaly v tomto bytě na strmém svahu Vinohrad. „To bylo o patro výš. Tady žil Josef Palivec s Helenou Čapkovou, babičkou mého Pavla. Ta nás nechala bydlet na půdě, kde jsme si udělali ateliér. A tam za námi chodily ty návštěvy. Neubauer, Kratochvíl, Halík. Jednou se mi podařilo i dobré faux pas. Zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Jiří Němec s takovou malou ženskou osůbkou. A já se zeptala, zda to je jeho dcera. Byla to Věra Jirousová.“ Smějeme se.
Místnosti, kde se nacházíme, dominují obrazy Ivana Sobotky. Tři ježíšovské hlavy. Ptám se na jejich přátelství. Věra vypráví o 50. letech, jak ji s Pavlem vyhodili z Akademie, jak chodili po hospodách, četli existencialisty, Camuse, Sartra, společnost napůl zblázněná, napůl k nehybnosti uhranutá. „No a pak jednou přišel Ivan, který se s námi jediný ze spolužáků dál kamarádil, a rozseknul vše krátkou větou: ‚Jsem zhnusený ze svého zhnusení.‘ Dokázal věci jednoduše a přesně vystihnout. ‚Jsem zhnusený ze svého zhnusení.‘ To byl bod obratu. Cesta ven, kterou existencialismus nenabízel. A pak jsem objevila Horské kázání.“ Jako už tolikrát při naší návštěvě se ale Věra hned obrátí s otázkou i na nás. Prvního si vezme na mušku Petra fotografa: „A jak jste k víře přišel vy?“
Věře Novákové je 95 let. Nad svým dílem se nepropadá někam do minulosti, nekrouží kolem sebe a svých vzpomínek, jak se to stává mnohým jiným v jejím věku. Přestože toho prožila dost a dost – například poprvé směla vystavovat v galerii až po roce 1989! –, je plná zvědavosti, obrácená ven a dopředu, k budoucnosti.
***
O pár dnů později jedeme s Magdalenou kolem Palivcovy vily autem. Vyprávím jí o naší návštěvě. Najednou se zarazím: „Podívej, to je ona, ta bílá postava tam nahoře v tom arkýřovém okně.“ Věra se dívá se vzpřímenou hlavou do dálky, snad přímo do slunce, které ten den naplno ohlašovalo jaro. Stojí tam vysoko nad námi jako ten její Provazochodec. Ale na rozdíl od něho se usmívá.
Reprodukce kreseb a fotografie Věry Novákové: Petr Neubert.
Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK, redaktor revue Salve.