„Jsem na odchodu. Stojím ve dveřích. Ale kam?“
Rozhovor s malířkou Věrou Novákovou o Provazochodci, důvěře a hledání rovnováhy
Věro, jak jste se poprvé dostala k Provazochodci Friedricha Nietzscheho, dokážete si ještě vzpomenout, čím a proč vás tehdy oslovil?
Chtěla bych nejprve říct, že nejsem žádný „nietzschovec“. Nietzscheho filozoficko-básnickou sbírku Tak pravil Zarathustra jsem ale četla a vzbudila ve mně vlastní představivost. Knihu k nám v 70. letech, kdy bylo veřejné shromažďování zakázáno, přinesl na bytový seminář mladý student biologie a filozofie Zdeněk Neubauer. Přivedl tehdy i skupinu studentů z evangelické fakulty V Jirchářích, kterou tam vedli Jiří Němec a Jan Sokol. Tyto otázky každého mladého člověka zajímaly.
Tato naše setkávání kdosi sympaticky nazval Kecanda. Stal se z toho pojem. Bytové semináře trvaly několik let a procházelo jimi mnoho mladých lidí, filozofů a studentů fenomenologie prof. Jana Patočky, mezi nimi např. Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Věra Jirousová, Karel Palek, Vojtěch Sedláček, Daniel Drápal, Martin Palouš, Václav Žák a další. Scházeli jsme se jednou týdně v nevelkém půdním ateliéru, diskutovalo se, četla se zajímavá literatura, zkrátka co kdo objevil. Sedělo se, kde se dalo, často i na zemi, a pil se silný černý čaj z Tuzexu. Kecanda byla také především sdílením kamarádství a radosti.
Zdeňka Neubauera tedy zaujala kniha Friedricha Nietzscheho. Přinesl ji, aby se o ni podělil s ostatními. Rozebírali jsme, jak tomu obrazu Provazochodce porozumět. Četli jsme ji několikrát, dokonce i v originále. Převáděla jsem si vše do výtvarné řeči. Provazochodec je pro mě symbolem, metaforou, podobenstvím našeho života ve svém rozpětí a napětí, mezi začátkem a koncem, mezi bytím a nebytím, mezi ano a ne, ve své bipolaritě mezi zrozením a umíráním, ve znepokojivé protikladnosti, nejednoznačnosti. Balancujeme mezi dvěma extrémy, ráno a večer, ale i mezi Betlémem a Golgotou našeho života. Jde o bipolaritu světa naší skutečnosti.
Seznámila jste mě s filozofem Zdeňkem Kratochvílem. Co pro vás znamenal a znamená?
Zdeňka Kratochvíla přivedl Daniel Kroupa. Potkali se v antikvariátu, kde si na hromádku oba připravovali stejný typ literatury. To v nich pochopitelně vzbudilo oboustranný zájem a sympatie. Daniel ho tedy pozval na Kecandu, která se pak přesunula do jiných prostor a seminářů se ujal právě Zdeněk Kratochvíl. Zavedl nás do jiného kontextu, a to k církevním otcům. Vedl nás k pramenům, „ad fontes“. To byla velká všeobecná potřeba, jít ke zdrojům pravdy – historické, filozofické i umělecké. V době, kdy bylo pronásledováno všechno, co se vymykalo dialektickému materialismu, byly přednášky Zdeňka Kratochvíla oázou živé vody v komunistické poušti. „Vzal nás s sebou“ do starověké Alexandrie a seznamoval nás s církevními patriarchy a antickou filozofií. Jeho přednášky byly velmi živé a inspirativní.
Na co jste přišla, když jste motiv Provazochodce začala ztvárňovat? Zejména by mě zajímalo, proč jste přešla i k jeho prostorovému ztvárnění? Změnilo se tím něco ve vašem vnímání tohoto motivu?
Provazochodec se mi promítal do výtvarné řeči a prostoru. Statičnost malby nevyřeší balanc. Provazochodec vypovídá o protikladnosti, ambivalenci, napojení mezi ano a ne, o neustálém vyvažování mezi dvěma póly, o křehké balanci. Právě proto jsem dílo zavěsila do prostoru a nejraději bych ho rozpohybovala. Malba pro mě není zastavením, „ustátím“, zmrtvením. Je pro mě otázkou mezi ano a ne. Malba není konečnou – je otevřením do prostoru.
Pohybujeme se mezi dvěma extrémy. Nic není jednoznačné. Vše je dynamické. Vnímám všudypřítomný rytmus, dynamiku života, chvění, univerzálnost naší bipolární reality od dechu, srdečního tepu, rytmizující k umění – k hudbě, tanci. Vlnění a rytmus je vlastně ve všem, protože tu máme dva protipóly, které se vyvažují – a ony se skutečně pravidelně vyvažují. Tento rytmus je život. Jakmile se rytmus ztratí, nastává konec. Život není statický, život je dynamický. Statická je jen smrt. Dynamičnost se vztahuje k životu a směřuje dopředu, do budoucnosti. To zároveň souvisí se svobodou. Člověk má svobodu se rozhodnout – a je to na jeho zodpovědnosti, pro co se rozhodne. Provazochodec je také svobodný.
Proč si myslíte, že vás ten motiv nepouštěl a vlastně neopouští. I na své retrospektivní výstavě mu věnujete významné místo.
Jsou to znepokojivé otázky a otazníky: Odkud přicházíme a kam jdeme? V roce 2014 jsem měla svoji monografickou výstavu v Kutné Hoře v GASKu pojmenovanou „Kampak a odkud“. S mnoha dalšími otazníky: Evoluce? Revoluce? Napadá mě, že lano je jediné bezpečí. Záchranné lano, které vede odněkud někam k tušenému cíli. Dá se z něho ale snadno spadnout. Proto je důležité udržet rovnováhu, udržet balanc. Je už na čtenáři, co si na místo lana dosadí.
Otázka našeho bytí a nebytí, to je neustálá aktualita a každodenní problém, vyžaduje neustálé samostatné zodpovědné rozhodování. Není to minulost nebo historie. Je to náš každodenní úkol, balancovat mezi dvěma extrémy. Je to otázka základní lidské svobody – rozhodování. Svoboda v tom má klíčovou roli. Její aktuálnost jsme si uvědomili v 90. letech. Lidé si s ní nevěděli rady, až když ji spojili se zodpovědností.
Nietzschemu jde v Zarathustrovi, nakolik to jsem schopen chápat, o překonání zvířecího stavu člověka. Vy na svých obrazech máte i nejrůznější výrazná zvířata, miluji vaši zářící krávu, lidoopa… Co pro vás znamená zvířecí život? Napadá mě, že má oblíbená rakouská malířka Maria Lassnig vedle sebe často zobrazovala člověka a kočku – jako dva světy blízké, a přece úplně jiné. Jako dvě úplně jiná vědomí, skoro-světy, které spolu mohou žít v jakési rovnováze jen díky shovívavosti toho zvířecího k našemu domýšlivému sebeobrazu.
Vše živé mi je velice blízké. Je to něco, co jsem dostávala již od svého otce. Žili jsme ve velké zahradě se zvířaty, s brouky, veverkami, sýkorkami. Vybavuje se mi citát z Knihy džunglí: „Jsme jedné krve ty a já.“
Na Kecandě se také řešila otázka evoluce. Jestli se člověk vyvíjí nebo nevyvíjí. U Nietzscheho je opice takový pokušitel, vlastně ďáblík. A pokušitele máme každý, ušitého na svou míru. To považuji za důležité. Člověka to může vést opravdu ke zlému. Toto je jedno pojetí na mých obrazech. Ovšem dále jsou tam i opičky sympatické. Taková opice má „vizi“, že bude člověkem. My máme vlastně také své vize a naděje. Naděje je motorem pro život, životodárným prvkem v nás. Takto bych viděla i evoluci. Směřujeme k lidství, abychom byli člověkem v nějakém původním, nezkaženém smyslu, ve formě k obrazu Božímu. Tak by také bylo možné chápat Provazochodce, že směřuje k nějakému tušenému cíli.
V hledání rovnováhy tedy podle vás hraje velkou roli i naděje?
Naději máme jaksi v sobě, s ní jsme se narodili. Je to život, vize, budoucnost. Všechno živé žije z naděje. Moje kráva Bony čeká na pohlazení, má naději na dobrou pastvu. Opičák má vizi, že bude člověkem. Je to parodie na evoluční teorii. Opak naděje je beznaděj. Je to smrt a pád do propasti. Nic není jednoznačné, s tím se neustále pereme, potýkáme. Asi ji máme pěstovat, kultivovat, je to celoživotní úkol.
Rovnováha ve světě, mezi tvory, mezi státy, mezi lidmi, se zdá být beznadějně narušená. Nebo ne?
Myslím si, že je to to samé jako u Provazochodce. Týká se to celého světa a všech protikladů. Balanc je třeba udržovat i v geografických proporcích, mezi zemí i vesmírem, mezi vším. Naděje zkrátka prostupuje celý náš svět a život.
Pro Nietzscheho je oním provazem sám člověk, je provazem i chodcem na něm, jako by to připomínalo ambivalenci Ježíšova sebechápání jako brány i dveřníka zároveň. Začala jste se Provazochodcem zabývat po své konverzi, nebo už před ní? Pokud po ní, napadalo vás hned nějaké křesťanské přeznačení Nietzscheho?
Ne, byla jsem v té době již deset let pokřtěná. Nietzsche rozhodně nebyl iniciátorem mé konverze.
Vím, že přijetí křesťanství vaše manželství a spolužití výrazně rozkolísávalo. Jak jste se ubránila tváří v tvář sžíravé a poučené kritice vašeho manžela, Pavla Brázdy?
Pavel byl pro mě jakýsi „advocatus diaboli“, ten vyvažující. Byl pro mě také užitečný tím, že jsem nepropadla nějakému zjednodušujícímu vidění, do pohodlné církevní „normalizace“. Každý jsme křesťanství viděli z jiného úhlu, ačkoli jsme si v mnohých církevních otázkách rozuměli. I když to bylo hrozné, bylo to přínosné. Pavel mluvil o koze, já o voze a naopak. Každý z jiného úhlu. Nekonečné debaty k ničemu. Vytrvale mluvil o věcech, s nimiž jsem souhlasila i já, ale v tom podstatném jsme se v debatě míjeli. Zkrátka každý mlel o tom svém. I mě to trápilo. Pavel bojoval s Bohem jako Jákob s andělem.
Moji konverzi chápal trochu jako svoji osobní prohru. Že mě nepřesvědčil k sdílení svých hodnot. On vycházel z levé avantgardy. Asi i ze vzdoru ke své buržoazní rodině. S otcem, právníkem, neměl dobré vztahy. Také to asi ovlivnilo jeho boj s Bohem.
Mimochodem, co podle vás drželo nad propastí vašeho muže?
On tomu říkával „dobrá víla Štěstěna“ a často se na ni odvolával. Ale byl to vlastně anděl strážný.
A máme se vlastně držet nad propastí?
Ano, protože propast znamená beznaděj. A beznaděj je smrt.
Provazochodec v Zarathustrovi vychází úzkou brankou z věže a směřuje k jiné věži, prý jsou ty věže zvířetem a nadčlověkem. Vchází do meziprostoru, sám je meziprostorem. Odkud jste názorově vyšla vy? A kudy jste to prostředí opustila, pokud máte pocit, že se tak stalo?
Vyšla jsem z ateistického prostředí. Ale po konverzi jsem si uvědomila, že křesťanství zastává stejné hodnoty, které jsem si odnesla z rodiny. To mi ukázalo, že je to správná cesta, že jsou to nějak přirozené hodnoty. Můj otec byl sociální demokrat klasického střihu. Narodil se roku 1879. Byl vychován křesťansky u svého strýce v Táboře. Měl jít dokonce studovat do semináře, protože to bylo zadarmo. Ale když přišel do Prahy, setkal se s anarchisty, Volnou myšlenkou, hnutím Weg von Rom. Chtěli se odpoutat od církve, distancovat se od jejího přílišného spojení s trůnem. Místo teologie studoval práva a stal se sociálním demokratem. Hodnoty, které vyznával, ale s těmi křesťanskými v hloubce souzněly. Pamatuji si, jak když sociální demokracii pohltili komunisti, přišel otec ze schůze a řekl jenom: „Oni nás zradili.“
Maminka (ročník 1890) byla z katolické rodiny, ale přijala otcovy názory, spíš automaticky.
Dostalo se vám na vaší cestě od rodiny a přátel důvěry?
Nikdo mi do toho nemluvil. Ta cesta mě zajímala. Byla jsem zvědavá. S někým jsem si v tom rozuměla, s někým ne. Někteří přátelé pro mě byli inspirativní – to jsem viděla a cítila. Po vyhození z umělecké školy jsme se hodně stýkali s Ivanem Sobotkou. Ten se s námi solidarizoval, dokonce uvažoval, že se taky nechá vyhodit ze školy. Řešili jsme to spolu. Kam se v životě obrátit? Kam svět spěje? Ivan pocházel z katolické rodiny z Moravských Budějovic a bouřil se proti formálnímu křesťanství. Říkal, že báby se v kostele zbožně pomodlí a hned před kostelem začnou pomlouvat. Četli jsme existencialisty. To bylo beznadějné, ale charakterizovalo to naši osobní situaci. Hledali jsme cestu, jak se orientovat dál.
Jednou přinesl Pavel knihu Pitirima Sorokina Krise našeho věku. Sorokin tam poukazuje na to, že východiskem z této situace je Horské kázání. To mě přivedlo k tomu, že jsem si ho přečetla. Zaujalo mě. Ale potřebovala jsem si ještě rozklíčovat čím. Ten text pro mě byl zásadní.
Vím, že vás v těžkých chvílích neokázale „jistila“ vaše sestra – dvojče. Jak to dělala?
Když moje sestra viděla, že jsem v nějaké životně svízelné situaci – sama už ke křesťanství došla –, aniž bych o tom věděla, opravdu velice intenzivně se za mě modlila. Prozradila mi to, až když jsem k tomu sama dozrála.
Za čím jste vlastně šla? Mám z vašich děl silný pocit, že při obdivuhodném zvládnutí techniky vám šlo vždy více o význam, smysl, slovo jako obraz a strukturu. Je to tak?
Ve své monografii mám napsáno, že jsem malovala, co jsem žila. Byla jsem vyloučena z komunistické společnosti, což mně tedy vůbec nevadilo, protože jsem tam naprosto nepatřila. Dali nás s mým spolužákem Pavlem Brázdou (budoucím mužem) mimo provoz nejenom z AVU, ale ze všech škol. Sdíleli jsme stejný úděl. Byla jsem určena pro výrobu. Nemohla jsem ani vystavovat, ani prodávat. Tak jsem malovala, co jsem žila – co mě trápilo, co mě znepokojovalo. Nebyli jsme závislí na nějakých komunistických komisích, byli jsme paradoxně naprosto svobodní v tom, co jsme malovali. Skrze svou výtvarnou řeč jsem řešila své osobní problémy. Nikdo mě nekontroloval. Nikdo mi neříkal, zda může být dílo vystaveno, nikdo mi neříkal, zda to je v duchu socialistického realismu. Chodili jsme do nám dostupných galerií, byli jsme samouci, ale svobodní.
Dá se říct, že má díla jsou reflexí mého života. Hodně se odvíjejí od existenciálních otázek, na které jsem si odpovídala svou výtvarnou prací. Je to zkrátka můj život. Bylo pro mě nutné vyřešit si v té době i základní otázky hodnot.
Pólem, druhou věží, k níž Provazochodec směřuje, je nadčlověk. Je známo, že Nietzsche jím myslí něco jiného než šovinistickou nadrasu. Jde mu o překonání zaviněného omezení lidství odvážným postulováním sebe a svých možností. Jak se ve vaší tvorbě snáší sebevědomí, oprávněná důvěra ve vlastní schopnosti, s pokorou? Jak vůbec chápete pokoru?
Jeden můj známý charakterizoval pokoru jako „po kůře“. Chodit v realitě. Nevnímat sám sebe jako pupek světa, nebýt sebestředný. Být realistou.
Mohla byste určit nějakou základní linii, která při všech proměnách prostupuje a určuje vaše dílo a život?
Zvědavost.
Nietzsche se přiznává k vášnivé lásce k zemi jako k tomu, co je skutečnější než vše duchovní. Občas mám pocit, že nás vyzývá, abychom více padli na zem, než se drželi vymyšleného a uzurpujícího nebe. Myslím, že malíř musí milovat zemi. Jak to máte se vztahem nebe a země, tělesného a duchovního?
Vždyť přece „Slovo se stalo tělem“! Myslím, že to spolu souvisí. Nejsou to oddělené identity. Lidové nesalonní mudrosloví hronovské babičky Karla, Josefa a Heleny Čapkových zní: „Zadek a čelo, jedno jest tělo.“ To charakterizuje realismus obou bratří, sounáležitost těla a duše. Nemůžeme se roztrhnout, pohltila by nás propast.
Zapochybovala jste v těžkých dobách někdy o správnosti své životní volby být malířkou, umělkyní?
Nebylo mým cílem být umělkyní. Chtěla jsem se naučit malovat a mým cílem nebylo stát se „umělkyní“, ale naučit se výtvarnému řemeslu a podat tak výpověď, svědectví o tom, co jsem zažila, co jsem slyšela a co jsem viděla.
Zlomyslný a potměšilý šašek, který vyběhne za Provazochodcem a vysmívá se mu, jej nakonec doslova vyvede z rovnováhy. Provazochodec odhodí tyč a padá. Zažila jste ve svém životě nějaké vážné zakolísání, ztrátu bazální důvěry?
Byla jsem vždycky spíše optimista. Po otci, který říkával: „Všechno zlé se v dobré obrátí.“ Kde bral víru v to dobré, vlastně nevím. Ale po vyloučení ze školy to nebylo jednoduché. Svět, který jsem brala jako rozšířenou rodinu, mě náhle vyvrhne. I mí nejbližší jeví jakousi nedůvěru. Nechápou, jsou zaskočeni, omráčeni. Ostatně i celá společnost je zfanatizovaná, druhá část jakoby zhypnotizovaná.
Věro, dnešní svět je velmi bolavý a nejistý. Vy jste prožila válku, diktaturu, jak se cítíte dnes a jak vnímáte současný svět?
Nejsem historik, ale nejsem si jistá, že by byl dnešní svět bolavější než ten minulý. Dvacáté století, jímž jsem téměř celým prošla, se vyznačovalo velkými diktátory – predátory, kteří se ve své pýše pasovali na pány světa a přivedli zemi do katastrofy. Prožila jsem důležité dvě třetiny 20. století, v němž dominoval tzv. „silný člověk – silný vůdce“.
K nápadu na toto číslo mě přivedl evidentní deficit základní důvěry v život a lidi, který kolem sebe vnímám, a s ním paradoxně související tzv. důvěra v různé konspirační teorie. Jak si zachovat důvěru a zároveň nebýt naivní a nezjednodušovat?
Člověk má přece rozum, ne?
Mám pocit, že ve vašem díle je nalezení smyslu skutečnou prací, tvorbou, že docházíte k základní struktuře světa, která je nezpochybnitelná. Zajímavé je, že jako malířka v tom dáváte velký prostor slovu, písmenu. Můžete to nějak okomentovat?
To bych si netroufala říct. Připadala bych si příliš namyšlená. Ale tvary a směry mají výpovědní hodnotu. Vertikála, horizontála, diagonála, znak, elipsa… vypovídají o něčem reálném. Např. elipsa evokuje vejce. Vnímám všudypřítomný rytmus, dech a výdech, kroky levá a pravá. To souvisí s onou bipolaritou, se všudypřítomnými protiklady, s hudbou, tancem, linií horizontu, radostí, se smutkem.
Věro, nedá mi, abych se zcela nepatřičně a drze nezeptal: Jak se prožívá důvěra ve vašem věku?
Můj zpovědník, františkán Benedikt Holota, mě učil: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ (Žl 37,5)
Bojíte se smrti?
Ne, smrti se nebojím. Bojím se umírání. Jak říkal Jiří Wolker v jedné krásné básni: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, / smrt je jen kus života těžkého, / co strašné je, co zlé je, to umírání je…“ Umírání je pomalé ztrácení základních životních funkcí. Je to těžké, když ztrácíte sluch, zrak, rovnováhu. Rovnováha se také vztahuje k Provazochodci. Je to vlastně pomalý odchod ze života.
A je nějaký biblický obraz, který vám v těchto letech bilancování dodává sílu, důvěru?
Celé Písmo svaté nám o tom vypráví. Proto jsem se nechala pokřtít. Moc ráda mám verš z Páté knihy Mojžíšovy: „Předkládám ti život nebo smrt. […] Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo.“ (Dt 30,19)
Díky za rozhovor!
Rozhovor vedl Petr Beneš.
Věra Nováková (* 1928) je česká umělkyně. Po maturitě na klasickém gymnáziu byla v roce 1947 přijata na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru monumentální malby prof. Vladimíra Sychry. V únoru 1949 byla spolu s pěti dalšími studenty z politických důvodů vyloučena studentskou prověrkovou komisí se zákazem studovat i na jiných školách. Se spolužákem Pavlem Brázdou, který byl také vyloučen z AVU, se názorově i osobně sblížila a v roce 1950 se za něj provdala. Pracovala ve svobodném povolání jako výtvarnice, nesměla ale veřejně vystavovat svá díla. V době normalizace se stýkali s okruhem českého disentu. První velkou výstavu společnou s Pavlem Brázdou měla teprve v roce 1992.