Milé čtenářky a milí čtenáři,
témata čísel naší revue mají nejrůznější původ. Některá vycházejí z profesních zájmů členů redakční rady, jiná třeba reagují na současné církevní či společenské otázky. V rámci debat nad každým číslem uvažujeme o různých rovinách daného tématu, o jeho provázanosti s dalšími oblastmi a jiných souvislostech, abychom zachytili téma nikoli pouze v nějaké historické, či naopak nadčasové perspektivě, ale také v jeho skutečné aktuálnosti. Při zpětném pohledu na čísla Salve posledních let je patrná jistá souvislost témat, jako jsou konspirace (3/22), hodnoty v čase (2/22), populismus (1/21), zneužívání (3/19), hlouběji do minulosti už i obavy v církvi (1/17). Všechny tyto svazky krouží kolem určitých patologických jevů ve společnosti i církvi, které jsou na jednu stranu v reálném životě mnohými palčivě prožívány jako výrazná součást jejich zážitku křesťanství, na druhou stranu mají se skutečným poselstvím evangelia pramálo společného. Jejich kritické, dějinné, teologické a spirituální nahlédnutí na stránkách Salve tak bylo jakousi podanou rukou čtenářům, aby mohli sami lépe rozlišit, co zasluhuje jejich pozornost a péči a od čeho je lepší se raději odvrátit. V konkrétních textech jsme se zabývali otázkami strachu, manipulace, překrucování, zneužívání moci aj. Stále jsme ale v našich redakčních debatách naráželi na to, že jsme ještě nepostihli jeden aspekt, který jako by stál hlouběji u kořenů mnoha výše popsaných problémů.
Tímto aspektem je otázka důvěry. Čím dál intenzivněji jsme si uvědomovali, že společným jmenovatelem mnoha patologií, nedorozumění, neúspěchů a polarizací je právě důvěra, resp. její ztráta, která prostupuje lidskou společnost a nevyhýbá se ani církvi. Úspěchy populistů stojí na rozvratu důvěry v tradiční politiku, atraktivita konspiračních teorií parazituje na nedůvěře v média a oficiální narativy, tzv. obrana tradičních hodnot vychází z nedůvěry v současnost a její schopnost přistupovat k lidským problémům správně. Už v čísle o obavách v církvi padlo závažné konstatování, že církevní život je velmi negativně ovlivňován silnou nedůvěrou, která v církvi panuje, především na hierarchické škále. Není tedy určitým znamením doby, podívat se na důvěru trochu detailněji a komplexněji?
Důvěra není obvyklá filozofická kategorie, nepatří mezi teologální ani kardinální ctnosti ani se nejedná o nějaký tradičně jasně uchopitelný pojem, ale všichni cítí, že bytostným způsobem patří ke křesťanství a jeho pozvání člověka k naplněnému životu. Ježíš mnohokrát demonstroval svou důvěru v Boha Otce a povolal k ní i své učedníky. Ti v prostředí prvotní církve naplňovali ideál společenství, které je přes četné neshody naplněno vzájemnou důvěrou. Křesťanská důvěra v člověka stavěla základ pro budoucí koncept lidské důstojnosti jako takové, důvěra ve svět otevírala samu možnost misijní činnosti a úsilí o přiblížení se Božímu království. Je ovšem křesťanské společenství, dnešní církev, stále inspirujícím zdrojem takovéto důvěry v člověka a svět? A pokud spíš ne, kde se tento aspekt vytratil?
Ze samé obtížně uchopitelné podstaty pojmu důvěra je zřejmé, že i toto číslo Salve nemůže než jen kroužit kolem určitých těžišť, nahlížet důvěru v jejích různých podobách a polohách, nabízet střípky, aby si z nich čtenář sám složil rámec, jenž mu pomůže v jeho vlastním přemýšlení. Důvěru je jistě možné vyložit více filozoficky, filologicky, teologicky i spirituálně. Nám ale šlo o popsání těch jejích aspektů, které jasněji promlouvají k naší současnosti a jejím problémům. To zároveň nebrání tomu, aby byla perspektiva čísla široká a mnohovrstevnatá.
Znalec archaické řecké filozofie Zdeněk Kratochvíl otevírá číslo esejem o důvěře jako předpokladu samotné orientace člověka ve světě. Právě realismus starého řeckého myšlení, v jistých aspektech ne nepodobný tomu biblickému, dává našim úvahám potřebný základ. O důvěře v lidských dějinách a jejích psychologických, sociologických a teologických kontextech píše ve svém hutném textu Lucie Kolářová. Biblický rozměr víry a důvěry s přesahy do církevní i osobní zkušenosti předkládá hlavní architekt tohoto čísla Petr Beneš. Aktualizaci vztahu důvěry a teologie přehledně popisuje Ondřej Salvet. Studií, která probírá již výše naznačené téma, jak církev přišla o roli té, která hlásá a žije důvěru, a stala se spíše baštou nedůvěry, obrací Tomáš Petráček naši pozornost k druhému pomyslnému bloku tohoto Salve.
V jeho centru stojí důkladný, sociologicky i teologicky podložený text rakouské teoložky Reginy Polak, která zkoumala téma ztráty důvěry v tradiční křesťanské církve v jejím domácím Rakousku. Její závěry jsou nicméně snadno přenositelné i do naší zkušenosti. Autorka nabízí řadu podnětů, jak tuto (sociologicky jasně popsanou) skutečnost uchopit, interpretovat a vzít vážně pro kroky, které by mohly tradičním církvím pomoci obnovit jejich důvěryhodnost v moderní společnosti. Na její studii originálně navazuje text Josefa Prokeše, který promýšlí téma tvořivého rozměru důvěry v životě farnosti. Vychází ze své praxe, důkladného čtení Písma i papežských dokumentů, unikátní zkušenosti českých teologů, jako byl Bonaventura Bouše, a ukazuje zcela konkrétní kroky, jak by bylo možné s důvěrou lépe pastoračně pracovat.
Třetí blok obrací naši pozornost k oblastem, kde se důvěra spojuje s moderním světem. Sociolog a politolog Karel Hlaváček píše o vztahu důvěry a politiky, což je v současném světě jedno z nejožehavějších témat. Teolog a literární teoretik Tomáš Sixta zase podává velmi zevrubnou analýzu filozofického a literárněvědného tématu (ne)důvěry v text a jeho jednoznačný význam, který v zásadě stojí u základů veškerého postmoderního myšlení a kritiky. Esej Josefa Kroutvora ml. představuje povídku Adalberta Stiftera „Horský křišťál“, kde hraje téma důvěry mnohostrannou roli. Rozhovor s malířkou Věrou Novákovou, jejíž díla tvoří obrazový doprovod celého čísla, pak téma důvěry nahlíží z perspektivy umělce a člověka, který svými kategorickými postoji vůči nesvobodě komunistického režimu osvědčil kvality, jež by bez důvěry byly těžko myslitelné.
Každý nově narozený člověk je zcela vydán prostředí a lidem, je absolutně závislý na jejich péči. Pokud je v této fyziologické a existenciální důvěře hned na samém prahu života zklamán, nese si v sobě vážná traumata, která negativně ovlivňují celou jeho budoucnost. Bez hluboké vnitřní zkušenosti důvěry nelze žít svobodný a šťastný život. Věříme, že Boží milost má potenciál tyto rány léčit. Nepůjde to však bez lidí, kteří s touto milostí spolupracují. Právě křesťané by měli být učiteli důvěry a církev prostředím, kde je důvěra prožívána. Důvěra nikoli jako slepá a hloupá důvěřivost, ale jako síla schopná rozlišovat, kam na nejasné stezce našeho života šlápnout a o jaké stupně se bezpečně opřít. Tak jako Provazochodec, o kterém mluví Věra Nováková. Důvěra zároveň není statickou záležitostí, nelze ji vztáhnout na jednou daný soubor osvědčených věcí. Hledá se v neustálém dialogu s tím, k němuž volá Žalmista „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: ‚Jsem tak sklíčen!‘“ (Žl 116,10) a který nám každý den opakuje: „Nebojte se!“
Martin Bedřich